Po náletu jsme šly s maminkou hledat její nejlepší kamarádku. Byly jsme v šoku, když jsme zjistily, že při bombardování zemřela. Když o pár dní později ohlásili další nálet, tatínek mě popadl, posadil si mě před sebe na kolo a šlapal, co mu síly stačily, abychom se dostali co nejdál od města.

 Během druhé světové války se v Itálii děly hrozné věci a na tu dobu mám pořád živé vzpomínky. Na můj život ale mělo mnohem větší vliv něco jiného. Od dětství jsem byla obklopená lidmi, kteří znali Jehovu a opravdu ho milovali.

Díky Jehovovi poznávám pravdu

 V zimě roku 1936, několik měsíců předtím, než jsem se narodila, pracoval táta na železnici s Vincenzem Artusim. Vincenzo ještě nebyl pokřtěný svědek, ale pravdu z Bible miloval. Když s tátou odhazovali sníh z kolejí, vyprávěl mu o tom, co se dozvídal.

 Táta okamžitě poznal, že to, co mu Vincenzo říká, je pravda. On a pár dalších lidí z našeho města Faenzy se chtěli dozvědět víc. V té době pronásledovali svědky fašisté. Nemohli se scházet veřejně a když měl u sebe někdo biblické publikace, hrozilo mu zatčení. Někteří svědkové už ve vězení byli. Táta a jeho přátelé se proto vždycky sešli na nějaké samotě na venkově, kde si četli Bibli a studovali publikace, které měli. Jeden večer v týdnu jsme taky studovali Bibli jako rodina.

Díky Jehovovi mám dobré vzory

 V roce 1943 byla většina svědků uvězněných za náboženskou činnost propuštěna. Byla mezi nimi i svobodná sestra Maria Pizzatová. Po cestě domů do severní Itálie u nás přespala. Maria udělala hodně pro to, aby se k místním svědkům dostávaly naše publikace a aby neztratili kontakt s pobočkou ve Švýcarsku, která v té době dohlížela na činnost v Itálii. I když Maria vypadala křehce, byla to silná a odvážná žena. Po válce občas jezdila do Faenzy a na její návštěvy jsme se vždycky moc těšili.

 Další sestra, na kterou moc ráda vzpomínám, je Albina Cuminettiová. Byla to starší vdova a když jsem dospívala, bydlela v domě, kde jsme se scházeli na shromáždění. Na začátku 20. let sloužila v Itálii jako kolportérka (průkopnice). Bylo fascinující poslouchat její vyprávění o službě v té době.

 Albina měla sbírku našich publikací a dalších věcí týkajících se naší historie. Jednou jsem u ní viděla odznak s křížem a korunou, který badatelé Bible, dneska známí jako svědkové Jehovovi, nosili na oblečení. Překvapilo mě to, protože jsem věděla, že kříž je pohanský symbol. Neubránila jsem se smíchu. Pak mi Albina řekla něco, na co jsem nikdy nezapomněla. Citovala Zecharjáše 4:10: „Nepohrdej dnem malých začátků.“

 Z toho, co řekla, jsem se naučila něco důležitého. I když badatelé Bible některé věci nejdřív nechápali úplně správně, zasloužili si můj respekt. Navíc ne všechny publikace byly dostupné v italštině, a tak některým bratrům chvíli trvalo, než se dozvěděli o změnách v našem porozumění Bible. Jehova si ale toho, co pro něj dělali, vážil a já bych měla taky.

 I když jsem byla mnohem mladší než Albina, moc ráda jsem si s ní povídala. Ona, Maria a další sestry, které i přes velké překážky nadšeně sloužily Jehovovi, se staly mým vzorem. Jsem vděčná za to, že jsem je poznala.

Díky Jehovovi sloužím v betelu

 V létě roku 1955 jsem jela do Říma, kde se konal sjezd „Triumfující Království“. Při té příležitosti jsem se s delegáty z jiných zemí byla podívat v betelu. Říkala jsem si, že by bylo skvělé, kdybych tam mohla sloužit.

 Ten samý rok, 18. prosince 1955, jsem se dala pokřtít. Pořád jsem ještě chodila do školy, ale byla jsem rozhodnutá začít s celodobou službou. V roce 1956 jsem na sjezdu v Janově slyšela oznámení, že se hledají dobrovolníci, kteří by sloužili v betelu. Zástupce pobočky ale řekl, že sestry v betelu nejsou potřeba.

 Později jsem o svých cílech mluvila s Pierem Gattim, a který byl naším krajským dozorcem (dnes se používá termín krajský starší). Byl to horlivý bratr zapálený pro službu a řekl mi, že mě doporučí pro zvláštní průkopnickou.

 Za nějakou dobu mi přišel dopis z pobočky. Myslela jsem si, že je to jmenování do průkopnické, ale nebylo. Bratři mě zvali, abych si podala přihlášku do betelu!

 Do betelu jsem přijela v lednu roku 1958. V té době měla rodina betel maximálně 12 členů. Dostala jsem za úkol pomáhat dvěma překladatelům. Práce byla spousta a já jsem s překládáním neměla žádné zkušenosti. Jehova mi ale pomáhal a tuhle práci jsem si zamilovala.

 O necelé dva roky později došlo v překladatelském týmu k reorganizaci a já jsem měla z betelu odejít a sloužit jako průkopnice. Byla jsem v šoku, protože betel jsem považovala za svůj domov. Za čas jsem ale svoje nové pověření začala brát jako další dar od Jehovy.

Díky Jehovovi mám skvělé spolupracovnice

 Prvního září 1959 jsem začala sloužit jako zvláštní průkopnice v Cremoně. Mojí spolupracovnicí byla Doris Meyerová, která se přistěhovala z Dánska. Byla jenom o pár let starší než já, ale měla hodně zkušeností a já jsem ji obdivovala. Doris se jen tak něčeho nezalekla. Byla odvážná a odhodlaná. V našem obvodu byly takové vlastnosti potřeba, protože kromě nás nebyl ve městě ani jeden svědek.

 Doris byla v Cremoně dřív než já a pronajala byt, ve kterém se mohla konat shromáždění. Místní katoličtí kněží si hned všimli toho, co děláme, a rozzuřilo je to. Ve svých kázáních před námi lidi varovali.

 Jednoho dne jsme dostaly předvolání na místní policejní stanici. Policisté nás nezatkli, ale jasně Doris řekli, že jako cizinka musí Cremonu opustit. Nakonec se vrátila do Dánska, kde dál věrně sloužila Jehovovi.

 Zanedlouho bratři do Cremony poslali jinou svobodnou sestru, Brunilde Marchiovou. Brunilde byla mírná, laskavá a milovala kazatelskou službu. Začaly jsme Bibli studovat s mnoha lidmi a někteří z nich dělali pěkné pokroky.

 Jsem Jehovovi vděčná, že jsem mohla být u „malých začátků“ kazatelské činnosti v Cremoně. Dnes je tam pět sborů!

Krásné překvapení

 Byla jsem v Cremoně sotva dva roky a najednou mi zavolali z pobočky. V červenci 1961 se měl konat šestidenní sjezd „Sjednocení ctitelé“ a překladatelé měli plné ruce práce. A tak mě bratři znovu pozvali do betelu. Doslova jsem skákala radostí. Vrátila jsem se tam 1. února 1961.

 Každý den jsme pracovali hodně hodin, ale toho, že se můžu podílet na přípravě podkladů pro sjezd, jsem si moc vážila. Těch pár měsíců rychle uteklo a už byl sjezd.

 Na sjezdu zaznělo oznámení, že se budou do italštiny překládat Křesťanská řecká písma – Překlad nového světa. Hned mě napadlo, že překladatelé budou mít zase plno práce. A byla to pravda. Bratři mi řekli, že v betelu zůstanu o něco déle. Od té doby už uběhlo víc než 60 let a já jsem tu pořád.

Další věci, za které děkuju Jehovovi

 Zůstala jsem svobodná a celé ty roky jsem za to moc ráda. Neznamená to, že jsem se nikdy nechtěla vdát. Z představy, že zůstanu svobodná, jsem dokonce nějakou dobu byla dost špatná. Svěřila jsem se s tím Jehovovi. Zná mě totiž líp než kdokoli jiný. Prosila jsem ho, aby mi pomohl pochopit, co je pro mě nejlepší.

 Zapůsobily na mě verše u Matouše 19:11, 12 a v 1. Korinťanům 7:8, 38. Děkovala jsem Jehovovi, že mi pomohl si to ujasnit a že mi dal vnitřní klid. Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala. Díky tomu, že jsem zůstala svobodná, jsem mohla Jehovovi dávat to nejlepší a za to jsem moc vděčná.

 Během těch let jsem v překladatelském oddělení zažila spoustu změn. Jehovova organizace začala využívat nové technologie a další „mléko národů“. (Izajáš 60:16) Díky těmhle změnám je naše celosvětová duchovní rodina ještě jednotnější. Například v roce 1985 začalo italské vydání Strážné věže vycházet současně s anglickým. Dnes máme na jw.org články a videa v mnoha jazycích a většina z nich vychází ve stejnou dobu jako v angličtině. Je vidět, že Jehova se stará o to, aby byl jeho lid jednotný a aby všichni měli duchovní pokrm v pravý čas.

 Jehova mi toho dal opravdu hodně. Díky němu jsem mohla sloužit jako zvláštní průkopnice a pomáhat lidem, aby ho poznali. Splnil mi přání sloužit v betelu, kde jsem získala přátele, kteří jsou různého věku a pochází z různých prostředí. Obrovskou radost jsem měla z toho, že moje maminka začala sloužit Jehovovi a v 68 letech se dala pokřtít. Těším se, že ji a další členy svojí rodiny uvidím, až budou vzkříšeni. (Jan 5:28, 29)

 Nemůžu se dočkat, až Jehova splní svůj slib „Všechno tvořím nové“ a já uvidím, co pro svoje služebníky udělá. (Zjevení 21:5) Jsem si jistá, že Jehova nám nikdy nepřestane dávat „všechno dobré“ a „každý dokonalý dar“. (Jakub 1:17)