Pár let potom, co se naše rodina přestěhovala do Roodepoortu v Jihoafrické republice, můj otec zemřel. V roce 1947, když mi bylo 16, jsem pracovala na plný úvazek ve státních telekomunikačních službách, abych rodině finančně pomohla. Jednou, když jsem byla doma, zaklepal na naše dveře starší pán a nabídl nám předplatné časopisu Strážná věž. Souhlasily jsme, ale jenom ze zdvořilosti.

 Netrvalo ale dlouho a nás začalo zajímat, co Bible doopravdy učí. Když byla maminka mladší, byla členkou holandské reformované církve. Teď najednou viděla ten rozdíl mezi tím, co učí Bible, a tím, co slyšela v kostele. Přijaly jsme nabídku biblického studia a brzy jsme začaly chodit na shromáždění. V roce 1949 jsem se jako první z naší rodiny dala pokřtít. Několik let jsem dál chodila do práce, ale chtěla jsem ve službě pro Jehovu dělat víc.

 V roce 1954 jsem začala s pravidelnou průkopnickou a zeptala se bratrů z jihoafrické pobočky, kde bych mohla být užitečnější. Doporučili mi město Pretorie a zařídili, aby se tam ke mně připojila ještě jedna průkopnice. Měly jsme celkem pěkné ubytování a dodnes vzpomínám na výborné koeksisters (smažené pletýnky z koblihového těsta máčené v sirupu), které se prodávaly kousek od nás.

 Když se moje spolupracovnice vdala, služebník pobočky bratr George Phillips se mě zeptal, jestli bych nechtěla sloužit jako zvláštní průkopnice. S radostí jsem souhlasila.

 Se zvláštní průkopnickou službou jsem začala v roce 1955 a první místo, kde jsem měla sloužit, bylo město Harrismith. S průkopnicí, se kterou jsem tam sloužila, jsme měly problém najít vhodné ubytování. Jednou se například stalo, že když se o nás doslechli lidé z místní církve, nutili ženu, která nás ubytovala, aby nás vyhodila.

 Později jsem dostala za úkol sloužit ve čtvrti Parkhurst na předměstí Johannesburgu. Tam jsem se připojila ke dvěma misionářkám. Jedna se po čase vdala a druhou bratři poslali kázat jinam. Mě k sobě vzala jedna moc hodná sestra, Eileen Porterová, i když doma neměli zrovna moc místa. Spala jsem v malém výklenku, který byl oddělený závěsem. Eileen byla laskavá a povzbuzovala mě a já jsem se s ní cítila moc dobře. Obdivovala jsem, jak byla horlivá, i když měla doma opravdu hodně práce.

 Brzy mě bratři poslali sloužit do města Aliwal North, které leží v provincii Východní Kapsko. Spolupracovala jsem tam se sestrou Merlene (Merle) Laurensovou. Bylo nám tehdy něco přes 20 a hodně nás motivoval příklad jedné starší sestry. Jmenovala se Dorothy, ale my jsme jí říkaly tetička Dot. Když byla mladší, jednou na ni ve službě agresivně zaútočili psi, ale ani to její horlivost neoslabilo.

 V roce 1956 byla Merle pozvaná do 28. třídy školy Gilead. Tak moc jsem si přála jít s ní! Ale tetička Dot se o mě dobře starala a i přes velký věkový rozdíl se z nás staly blízké kamarádky.

 Jen si představte, jak jsem byla šťastná, když pozvali do Gileadu i mě. Než jsem odjela, strávila jsem asi osm měsíců ve městě Nigel, kde jsem sloužila s absolventkou Gileadu Kathy Cookovou. Díky ní jsem se do školy těšila ještě víc a v lednu 1958 jsem odcestovala do New Yorku.

 V Gileadu jsem bydlela na pokoji se samojskou sestrou Tiou Aluniovou a maorskou sestrou Ivy Kawheovou. To pro mě bylo něco úplně nového, protože v Jihoafrické republice vládl apartheid a bílí žili odděleně od ostatních ras. Rychle jsem si je oblíbila a byla jsem nadšená, že můžu být součástí tak mezinárodní třídy.

 Jedním z našich instruktorů byl bratr Maxwell Friend. Při vyučování nám někdy dával docela zabrat. Ve třídě měl tři světla, na kterých bylo napsáno „výška“, „síla“ a „tempo“. Když měl nějaký student proslov nebo scénku a bratr Friend si myslel, že tomu něco chybí, rozsvítil jedno ze světel. Jsem nesmělá, a tak se často stávalo, že během mého úkolu na mě ta hrozná světla svítila. Někdy mě to rozbrečelo. I tak jsem měla bratra Frienda ráda. Když jsem občas měla na starost úklid mezi výukou a měla plné ruce práce, byl tak hodný, že mi přinesl kafe.

 Jak měsíce ubíhaly, říkala jsem si, kam mě asi pošlou. Merle, se kterou jsem dřív sloužila, už Gilead absolvovala a poslali ji do Peru. Navrhla, abych se zeptala bratra Nathana Knorra, který měl tehdy kazatelské dílo na starosti, jestli bych mohla nahradit misionářku, se kterou sloužila a která se měla brzy vdávat. Bratr Knorr navštěvoval školu Gilead každých pár týdnů, takže nebylo těžké si s ním promluvit. Na slavnostním zakončení bylo oznámeno, že půjdu sloužit do Peru!

 Byla jsem šťastná, že jsem se v Limě znovu setkala s Merle. I když jsem se španělsky teprve učila, měla jsem už od začátku hezká biblická studia. Později nás s Merle poslali do Ayacucha vysoko v horách. Musím přiznat, že to tam bylo náročné. Španělsky jsem už trochu uměla, ale spousta lidí mluvila jenom kečujsky. A taky nám nějakou dobu trvalo, než jsme si zvykly na tu nadmořskou výšku a řídký vzduch.

 Měla jsem pocit, že jsem toho v Ayacuchu moc neudělala. A říkala jsem si, jestli v téhle oblasti bude na biblickou pravdu někdy reagovat víc lidí. Dnes je ale ve městě Ayacucho víc než 700 zvěstovatelů a překladatelská kancelář, kde se překládá do kečujštiny (Ayacucho).

 Časem se Merle provdala za krajského dozorce Ramóna Castilla. V roce 1964 se Ramón zúčastnil desetiměsíčního kurzu ve škole Gilead. V jeho třídě byl jeden můj bývalý spolužák z Gileadu, mladý bratr Fu-lone Liang, který sloužil v Hongkongu, ale kvůli práci v pobočce ho znovu pozvali do Gileadu na další školení. a Fu-lone se Ramóna zeptal, jak se mi daří v Peru, a později jsme si s Fu-lonem začali dopisovat.

 Hned ze začátku dal Fu-lone jasně najevo, že když si takhle píšeme, znamená to, že spolu chodíme. V Hongkongu pracoval s dalším misionářem, Haroldem Kingem, který chodil pravidelně na poštu, a tak souhlasil, že bude Fu-lonovy dopisy odesílat. Na obálky pak kreslil malé obrázky a obvykle připsal vzkaz jako například: „Zkusím ho donutit, aby ti psal častěji.“

 Osmnáct měsíců jsme si takhle dopisovali a pak jsme se s Fu-lonem rozhodli, že se vezmeme. A tak jsem asi po sedmi letech opustila Peru.

 Vzali jsme se 17. listopadu 1965. Můj nový život v Hongkongu se mi moc líbil. Bydleli jsme v pobočce společně se dvěma dalšími páry. Fu-lone přes den pracoval v pobočce jako překladatel a já jsem trávila čas ve službě. Naučit se kantonskou čínštinu bylo těžké. Ale další misionářky a můj drahý manžel mi s tím trpělivě pomáhali. V učení mi pomohlo i to, že jsem vedla biblická studia s dětmi, se kterými jsem se necítila tak svázaná.

 Za několik let jsme se s Fu-lonem přestěhovali do misionářského domova v jiné části Hongkongu, do čtvrti Kwun Tong, aby tam Fu-lone učil nové misionáře čínsky. b Služba mě tam tak bavila, že se mi často nechtělo ani domů.

 Byla jsem nadšená, když jsme v roce 1968 dostali novou studijní publikaci Pravda, která vede k věčnému životu. Byla jednodušší než předchozí kniha Bůh budiž pravdivý, zvlášť pro ty, kdo o Bibli a o křesťanství nic nevěděli.

 Ze začátku jsem si myslela, že když zájemci dokážou odpovědět na otázky v knize, automaticky to znamená, že tomu taky věří. Nedošlo mi, že to tak nemusí být. Jednou se dokonce stalo, že jedna moje zájemkyně dokončila studium knihy Pravda a stále nevěřila v Boha! Musela jsem se naučit víc si se zájemci povídat, abych zjistila, co si myslí a čemu věří.

 Po několika letech v Kwun Tongu jsme se stěhovali zpátky do hongkongské pobočky a Fu-lone tam začal sloužit jako člen výboru. Během let jsem pracovala v úklidu a na recepci. Fu-lone občas dostal nějaký důvěrný úkol a musel odjet, ale já jsem s ním jet nemohla. I tak jsem byla ráda, že ho můžu podporovat, aby své úkoly dobře zvládal.

 V roce 2008 se mi ze dne na den změnil život. Když byl Fu-lone krátce před Památnou slavností na jedné ze svých cest, náhle zemřel. Byla jsem zničená. Bratři a sestry mi byli nablízku a podporovali mě a na Památné slavnosti jsem se dokázala držet díky tomu, že jsem zájemkyni pomáhala hledat verše v Bibli. Čerpala jsem sílu z jednoho Fu-lonova oblíbeného verše, kde se říká: „Já, Jehova, … tě držím za ruku… Pomůžu ti.“ (Izajáš 41:13)

 Sedm let po Fu-lonově smrti mi bratři v Hongkongu doporučili, abych se přestěhovala do větší pobočky, kde budu mít lepší zdravotní péči. A tak jsem se v roce 2015 přestěhovala do jihoafrické pobočky, která je jen kousek od místa, kde jsem se v roce 1947 poprvé setkala s pravdou.

 Ve službě pro Jehovu jsem strávila spoustu krásných let a Jehova mě za mou ochotu odměnil. Stále jsem v kontaktu se svými bývalými zájemci, kteří věrně slouží Jehovovi, a vidím, jak Jehova zdánlivě malým začátkům v kazatelské službě požehnal. Například v Peru vzrostl počet zvěstovatelů z asi 760 v roce 1958 na přibližně 133 000 v roce 2021. A v Hongkongu vzrostl počet zvěstovatelů z nějakých 230 v roce 1965 na 5 565 v roce 2021.

 Kvůli svému věku už nemůžu dělat to, co jsem zvládla dřív. Pořád mám ale ochotného ducha a těším se, až ho budu moct naplno využít v Jehovově novém světě, kde se bude hodit každá pomocná ruka a kde bez váhání řeknu: „Půjdu.“