Narodila jsem se v roce 1934 ve městě Pescara, které leží u Jaderského moře na východním pobřeží střední Itálie. Jsem nejmladší ze čtyř dcer. Táta nám dal jména podle abecedy a začal u „A“. Proto moje jméno začíná na „D“.

 Táta se odjakživa zajímal o duchovní věci. O svědcích Jehovových poprvé slyšel v červenci 1943. Liberato Ricci, který tehdy se svědky studoval, s ním mluvil o Bibli a půjčil mu Strážnou věž. Zanedlouho už táta s nadšením všem vyprávěl o tom, co se dozvídal. Pravdu přijala i maminka. I když neuměla číst ani psát, mluvila o své víře s druhými a zpaměti citovala biblické verše, které se naučila.

 V našem malém domě bylo najednou velmi rušno. Pořádali jsme tam shromáždění, a i když jsme měli jenom dvě ložnice, nabízeli jsme ubytování cestujícím dozorcům a průkopníkům.

 Moje dvě starší sestry se o Bibli moc nezajímaly, a když se vdaly, odešly z domu. Já a moje sestra Cesira jsme ale moc rády poslouchaly, když táta četl z Bible. Taky se nám moc líbily povzbudivé přednášky bratrů, kteří naši malou skupinu navštívili.

 Často jsem s tátou a ostatními chodila do služby, ale byla jsem tak nesmělá, že mi trvalo celé měsíce, než jsem sebrala odvahu a něco řekla. Moje láska k Jehovovi ale pořád rostla a v červenci 1950 jsem se dala pokřtít. Proslov ke křtu byl u nás doma a pak jsme všichni šli k moři, kde jsem byla pokřtěna. Následující rok se do naší oblasti přistěhovali manželé, kteří sloužili jako zvláštní průkopníci, a já jsem s nimi často chodila do služby. Čím víc času jsem v ní trávila, tím to pro mě bylo snazší. Kazatelskou službu jsem si opravdu zamilovala.

 Naším prvním krajským dozorcem byl Piero Gatti. a Povzbuzoval mě, abych se přihlásila do průkopnické služby a taky abych se přestěhovala tam, kde je málo zvěstovatelů. To bylo něco, o čem jsem nikdy předtím nepřemýšlela. Tam, kde jsem vyrostla, bylo zvykem, že dívky žily s rodiči, dokud se nevdaly. A tak jsem pořád bydlela doma a v březnu 1952 jsem začala s průkopnickou. Ani jsem netušila, jak tohle rozhodnutí ovlivní zbytek mého života.

 Někdy v té době se k nám nastěhovala Anna, jedna mladá sestra, která taky chtěla být průkopnice. A tak jsme chodily do služby spolu. V roce 1954 jsme začaly sloužit jako zvláštní průkopnice ve městě Perugia, které bylo asi 250 kilometrů daleko a nebyli tam žádní svědkové.

 Bylo to pro mě velké dobrodružství. Bylo mi jen 20 a rodné město jsem opustila jenom párkrát, když jsme jeli s rodiči na sjezd. Připadalo mi, jako když se stěhuju na druhý konec světa. Táta měl trochu obavy z toho, že budeme s Annou bydlet samy, a tak přijel, aby nám pomohl najít ubytování. Pronajaly jsme si pokoj, který zároveň sloužil jako sál Království. Nějakou dobu jsme ale na shromážděních byly jen my dvě. Kazatelská služba v Perugii a okolních městech a vesnicích se nám i přesto moc líbila a brzy začala nést ovoce. Asi za rok se do Perugie přistěhoval jeden bratr, takže pak vedl shromáždění on. Když jsme v roce 1957 odjížděly, už tam byl malý sbor.

 Naším dalším působištěm bylo město Terni ve střední Itálii. Ze služby v Terni jsme byly nadšené, protože už tam bylo hodně lidí, kteří se o pravdu zajímali. Ale taky to tam nebylo vždycky jednoduché. Přestože fašistický režim oficiálně skončil v roce 1943, někteří vládní úředníci se stále snažili dělat svědkům Jehovovým problémy. Požadovali, abychom pro kázání dům od domu měli povolení.

 Nebylo nic neobvyklého, že nás při službě sledovala policie. Někdy jsme se vmísili do davu a ztratili se jim, ale ne vždycky. Já jsem byla zatčená dvakrát. Poprvé když jsem byla ve službě s krajským dozorcem. Policisté nás zatkli a odvezli na stanici, kde nás obvinili z toho, že kážeme bez povolení, a dali nám pokutu. Tu jsme ale odmítli zaplatit, protože jsme neporušovali žádné zákony. Srdce mi bušilo tak silně, jako by mi chtělo vyskočit z těla. Děkovala jsem Jehovovi, že tam nejsem sama. Vzpomněla jsem si na povzbudivá slova z Izajáše 41:13: „Neboj se, pomůžu ti.“ Pustili nás, a když se náš případ dostal k soudu, soudce obvinění zamítl. Asi za půl roku mě zatkli podruhé. Tentokrát jsem byla sama, ale znovu jsem byla zproštěna obvinění.

 Vzpomínám si, jak jsem byla nadšená ze sjezdu, který se konal v roce 1954 v Neapoli v jižní Itálii. Pomáhala jsem s úklidem místa, kde se sjezd konal, a když jsem pracovala poblíž pódia, všimla jsem si hezkého mladého pořadatele. Jmenoval se Antonio Caparelli a sloužil jako průkopník v Libyi. Jeho rodina se tam z Itálie přestěhovala koncem 30. let.

 Antonio byl energický a odvážný. Na motorce jezdil daleko do Libyjské pouště a kázal Italům, kteří tam bydleli. Čas od času jsme si napsali. Začátkem roku 1959 se ale vrátil do Itálie. Několik měsíců strávil v betelu v Římě a potom začal sloužit jako zvláštní průkopník ve městě Viterbo ve střední Itálii. Hodně jsme se sblížili a 29. září 1959 jsme se vzali. Přestěhovala jsem se za Antoniem do Viterba.

 Hledali jsme místo, kde budeme bydlet a kde by se mohla konat i shromáždění. Nakonec jsme si pronajali místnost v přízemí domu. Byl to spíš takový malý obchod a vzadu byla maličká koupelna. Do rohu jsme si dali postel a oddělili ji zástěnou. To byla naše ložnice. Zbytek místnosti sloužil jako obývák nebo sál Království, podle toho, co bylo za den. Nebylo to ideální bydlení a sama bych tam určitě bydlet nechtěla, ale byla jsem šťastná, protože jsme tam byli s Antoniem spolu.

 V roce 1961 byl Antonio pověřen, aby sloužil jako krajský dozorce. Nejdřív ale musel absolvovat měsíční školu pro služebníky sboru. To znamenalo, že odjel na celý měsíc pryč. Musím přiznat, že jsem se trochu litovala, zvlášť večer, když jsem byla sama doma. Byla jsem ale ráda, že toho Antonio může dělat tolik pro Jehovu. Já jsem taky měla dost práce, a tak mi čas rychle utíkal.

 V krajské službě jsme hodně cestovali – od Benátska na severu Itálie až po Sicílii na jihu. Nejdřív jsme neměli auto, a tak jsme jezdili veřejnou dopravou. Jednou jsme se kodrcali autobusem po sicilském venkově a na zastávce nás přivítali bratři s oslíkem, který měl vézt naše zavazadla. Antonio měl na sobě oblek a kravatu a já šaty na shromáždění. Šli jsme po cestě, vedle nás farmáři a oslík nám nesl kufry a psací stroj. Musela to být komická podívaná.

 Bratři byli opravdu štědří a o všechno se s námi dělili, i když toho sami moc neměli. V některých domech nebyla koupelna ani tekoucí voda. Jednou jsme spali v místnosti, která se roky nepoužívala. V noci jsem se tak vrtěla, že mě Antonio radši vzbudil. Když jsme nadzvedli prostěradlo, s hrůzou jsme zjistili, že matrace je plná všelijakého hmyzu. Uprostřed noci jsme s tím ale těžko mohli něco udělat, a tak jsme prostě z matrace vyklepali, co se dalo, a snažili se znovu usnout.

 Snášet nepohodlí ale nebylo to nejtěžší. Mnohem těžší pro mě bylo překonat nesmělost. Když jsme poprvé přijeli do nějakého sboru, bylo pro mě náročné se s někým spřátelit. Chtěla jsem ale sestrám pomoct a povzbudit je, a tak jsem se hodně snažila. Jehova mi vždycky pomohl a na konci týdne jsem se mezi bratry a sestrami cítila opravdu dobře. Byla radost s nimi spolupracovat a vidět, jak jsou štědří, jakou mají víru a jak milují Jehovu.

 V krajské a oblastní b službě jsme sloužili několik let. V roce 1977 nás pozvali do betelu v Římě, abychom pomáhali s přípravami na mezinárodní sjezd „Vítězná víra“, který se konal v roce 1978. Za pár měsíců už jsme patřili do rodiny betel. Zanedlouho začal Antonio sloužit ve výboru pobočky.

 V betelu pro mě bylo všechno úplně nové a kvůli své nesmělé povaze jsem se tam občas cítila trochu nesvá. Ale díky Jehovovi a ostatním betelitům jsem brzy začala brát betel jako svůj domov.

 Během následujících let přišla nová zkouška – zdravotní problémy. V roce 1984 musel jít Antonio na operaci srdce a o deset let později se u něj objevily další zdravotní problémy. V roce 1999 se dozvěděl, že má zhoubný nádor. Vždycky měl spoustu energie, ale boj s touhle strašnou nemocí se mu nepodařilo vyhrát. Když jsem viděla, jak den ode dne slábne, trhalo mi to srdce. Úpěnlivě jsem prosila Jehovu, aby mi dal sílu a pomohl mi být pro mého milovaného manžela oporou. Taky jsem si často četla Žalmy. To mi dodávalo klid, když mi bylo úzko. Antonio zemřel 18. března 1999. Byli jsme spolu skoro 40 let.

 Je neuvěřitelné, jak osamělý si člověk může připadat, i když je obklopený lidmi. Přátelé z betelu a bratři a sestry, které jsme poznali v krajské službě, mě samozřejmě utěšovali a podporovali. Přesto jsem v srdci cítila obrovskou prázdnotu. Nedokážu ani popsat, jak mě bolelo, když jsem se večer vracela do prázdného pokoje. Modlitba, osobní studium a čas mi pomohly to zvládnout. Nakonec jsem na všechno, co jsme s Antoniem zažili, znovu dokázala vzpomínat s radostí. Pořád se k tomu ráda vracím a jsem si jistá, že Jehova si Antonia pamatuje, a až ho vzkřísí, znovu se setkáme.

 Během let jsem v betelu pracovala v různých odděleních a teď dělám švadlenu. Těší mě, že pro svoji velkou rodinu můžu něco dělat. Taky se snažím být hodně ve službě. Samozřejmě už toho nezvládnu tolik co dřív, ale pořád ráda dělám to, co jsem si zamilovala už jako mladá dívka – mluvím s lidmi o Božím království. Často povzbuzuju mladé, aby začali s průkopnickou službou, protože vím, jak skvělý život to může být.

 Když se podívám zpátky na těch téměř 70 let celodobé služby, vidím, jak moc mi Jehova pomáhal a co všechno mi dal. Pořád jsem nesmělá, a tak vím, že všechno to, co jsem dělala, bych sama od sebe nikdy nezvládla. Hodně jsem cestovala, viděla a zažila spoustu zajímavých věcí a poznala lidi, od kterých jsem se toho dost naučila. Bez váhání můžu říct, že bych do toho šla znovu.