Odpověděli jsme, že bychom přece mohli zranit řidiče. Kněz na to: „Klidně ho zabijte. Jeho krev si pak otřete o moje roucho.“ Sice jsem byl pyšný na své řecké ortodoxní kořeny, ale tahle situace mě později přiměla z církve odejít. Když o tom zpětně přemýšlím, uvědomuju si, že mi to vlastně pomohlo najít cestu k Jehovovi.

 Když jsem vyrůstal, ve městě Tripolis žili lidé ze spousty různých kultur, jazyků a náboženství. Každá rodina byla hrdá na to, odkud pocházela, a naše nebyla výjimkou. Spolu se svými staršími bratry jsem se přidal ke skupině, která si říkala Vojáci víry a a byla zaměřená proti svědkům Jehovovým. My jsme sice žádné svědky neznali, ale náš kněz nám řekl, že to je gang, který bojuje proti řecké pravoslavné církvi, a že je vede nějaký Jehova. Opakovaně nás vybízel, abychom na ně zaútočili, kdykoli nějaké potkáme.

 Aniž bych o tom věděl, moji tři bratři se se svědky Jehovovými setkali. Ale místo toho, aby je napadli, začali s nimi studovat Bibli. Chtěli totiž dokázat, že svědkové nemají pravdu. Jednou jsem přišel domů a náš obývák byl plný svědků, kteří si s mojí rodinou a několika sousedy povídali o Bibli. Byl jsem v šoku! Jak mohli moji bratři takhle zradit pravoslavnou víru? Už jsem chtěl odejít, ale jeden z přítomných svědků, známý zubař a náš soused, mi řekl, abych se posadil a poslouchal. Náš rodinný přítel právě četl z mojí vlastní Bible slova Žalmu 83:18. V tu chvíli mi došlo, že náš kněz nám lhal. Jehova není žádný vůdce gangu. Je to jediný pravý Bůh!

 Chtěl jsem se o Bohu dozvědět víc, a tak jsem se připojil ke studiu Bible, které u nás doma vedl bratr Michel Aboud. Jednou někdo z přítomných položil otázku, která mi už odmalička vrtala hlavou. Zeptal se: „Kdo stvořil Boha?“ Bratr Aboud ukázal na kočku ležící na gauči. Vysvětlil, že stejně jako kočka nechápe slova a význam toho, o čem se bavíme, tak ani my nikdy nepochopíme o Bohu úplně všechno. Tohle jednoduché přirovnání mi pomohlo si uvědomit, proč jsou některé věci o Jehovovi nad moje chápání. Nedlouho potom, v roce 1946, když mi bylo 15, jsem zasvětil svůj život Jehovovi a dal se pokřtít.

 V roce 1948 jsem začal pracovat se svým bratrem Hannou, který se živil jako fotograf. Jeho provozovna sousedila s obchodem s barvami, který vlastnil bratr Najib Salem. b To byl odvážný zvěstovatel a horlivě kázal až do své smrti, kdy mu bylo 100 let. Když jsme spolu chodili do služby v různých vesnicích, všímal jsem si, že se nenechá zastrašit odporem a dokáže zahájit rozhovor o Bibli úplně s každým, bez ohledu na to, jakého je náboženství. Jeho příklad měl na mě velký vliv.

 Jednou za námi do práce přišla Mary Shaayahová, libanonská sestra ze Spojených států. Její návštěva mi změnila život. Byla to pracovitá maminka a nadšená průkopnice. Víc než dvě hodiny nám vyprávěla hezké zážitky ze služby, a když se loučila, řekla mi: „Milto, jsi svobodný – proč nejsi průkopník?“ Ohradil jsem se, že přece musím chodit do práce, abych se uživil. Mary se mě zeptala: „Jak dlouho jsme spolu teď mluvili?“ Odpověděl jsem, že asi dvě hodiny. A Mary na to: „Vidíš, za tu dobu jsi toho tady moc neudělal. Kdybys zhruba stejné množství času každý den věnoval službě, mohl bys být průkopník. Zkus to aspoň na rok a pak uvidíš, co dál.“

 Muži z mojí kultury mají obecně problém přijmout rady od ženy, ale to, co mi Mary řekla, zapůsobilo na moje srdce. A tak jsem se o dva měsíce později, v lednu roku 1952, přihlásil do průkopnické služby. Rok a půl na to jsem dostal pozvání do 22. třídy školy Gilead.

 Po dokončení školy mě bratři poslali sloužit na Blízký východ. Tam jsem potkal veselou misionářku Doris Woodovou, která pocházela z Anglie, a asi za rok jsme se vzali.

 Zanedlouho po svatbě jsme s Doris odjeli sloužit do města Aleppo v Sýrii. Kazatelská činnost tam byla zakázaná. Bibli jsme tak studovali hlavně s těmi, na které jsme dostali kontakt od někoho jiného.

 Jednou jsme navštívili paní, s kterou jsme už dřív o Bibli mluvili. Celá vyděšená nám otevřela dveře a řekla: „Zrovna tady byla policie. Chtějí vědět, kde bydlíte. Buďte na sebe opatrní!“ Pochopili jsme, že tajná policie už ví, s kým vedeme biblická studia. Hned jsme zavolali bratrům, kteří měli na starosti kazatelskou činnost na Blízkém východě, a oni nám řekli, ať co nejrychleji opustíme zemi. Bylo nám líto, že musíme opustit naše zájemce, ale cítili jsme, že nás tím Jehova chrání.

 V roce 1955 nás bratři poslali sloužit do Bagdádu v Iráku. I když jsme s jistou dávkou obezřetnosti mohli v Iráku kázat všem, zaměřili jsme se na ty, kteří pocházeli z křesťanského prostředí.

 Taky jsme se dávali do řeči s muslimy na tržištích nebo na ulici. Doris se snažila být přátelská a předat pravdu nenuceným způsobem. Začala třeba takhle: „Můj táta často říkával, že všichni se jednou budeme zodpovídat svému Tvůrci.“ (Římanům 14:12) Pak pokračovala: „To mi v životě vždycky moc pomáhalo. Co si o tom myslíte vy?“

 V Bagdádu jsme strávili skoro tři roky a s radostí jsme pomáhali místním bratrům, aby mohli kázat i za náročných okolností. V misionářském domově jsme pořádali shromáždění v arabštině. Měli jsme radost, když na ně přicházeli lidé z asyrské komunity, kterou z většiny tvoří formální křesťané. Láska a jednota, které viděli na našich shromážděních, je přesvědčily o tom, že jsme pravými učedníky Ježíše Krista. (Jan 13:35)

 Mezi těmi, kdo pohotově zareagovali na dobrou zprávu, byl i Nicolas Aziz. Byl to laskavý a pokorný manžel a otec rodiny, který měl arménské a asyrské předky. On i jeho manželka Helen rychle pochopili biblické učení o tom, že Bůh a jeho syn Ježíš jsou dvě různé osoby. (1. Korinťanům 8:5, 6) Dodnes si pamatuju, jak se Nicolas spolu s 20 dalšími lidmi dal pokřtít v řece Eufrat.

 Krátce po vypuknutí vojenského puče, který vyvrcholil 14. července 1958 smrtí iráckého krále Fajsala II., jsme byli deportováni do Íránu. Tam jsme asi půl roku nenápadně vydávali svědectví převážně cizincům.

 Těsně před odjezdem z Teheránu, hlavního města Íránu, mě vzali k výslechu na policejní stanici. Tak jsem zjistil, že nás policie sleduje, a ihned po výslechu jsem o tom informoval Doris. Domluvili jsme se, že bude bezpečnější, když už se domů nevrátím a setkáme se až těsně před odletem ze země.

 Doris našla místo, kde mohla do té doby zůstat. Jak se ale dostane nepozorovaně na letiště? Začala se o to modlit k Jehovovi.

 Najednou se spustil prudký liják. Byla to taková průtrž, že se úplně všichni šli schovat, i policisté. Ulice byly úplně vylidněné a Doris mohla jít, kam potřebovala, aniž by ji někdo sledoval. Doris říká, že ten liják byl zázrak od Jehovy.

 Po odjezdu z Íránu nás bratři poslali jinam, kde jsme kázali lidem z mnoha různých etnických a náboženských skupin. V roce 1961 už jsme byli v krajské službě a navštěvovali jsme spoluvěřící na různých místech Blízkého východu.

 Během naší služby na Blízkém východě jsem mnohokrát viděl, jak Jehovův duch dokáže lidi sjednocovat. Dodnes si pamatuju vášnivé debaty při studiu se dvěma Palestinci, Eddym a Nicolasem. Oběma se líbilo na našich shromážděních, ale kvůli svým radikálním politickým názorům brzy se studiem přestali. Modlil jsem se, aby jim Jehova pomohl přijmout pravdu. Když si uvědomili, že Bůh vyřeší problémy nejen Palestinců, ale také celého světa, začali znovu studovat. (Izajáš 2:4) Přestali si myslet, že jejich národ je lepší než ostatní, a dali se pokřtít. Z Nicolase se později stal šikovný krajský dozorce.

 Když jsme tak s Doris cestovali a viděli jsme naše bratry a sestry v různých zemích, moc na nás zapůsobilo, jak za všech okolností zůstávají věrní Jehovovi. Museli toho tolik vydržet! Řekl jsem si, že se budu co nejvíc snažit, aby je moje návštěva pokaždé povzbudila. (Římanům 1:11, 12) Vždycky jsem proto pamatoval na to, že nejsem lepší než moji bratři a sestry. (1. Korinťanům 9:22) Pomáhat spolukřesťanům, kteří to potřebovali, mi dělalo velkou radost.

 Bylo úžasné sledovat, jak spousta z těch, se kterými jsme studovali Bibli, začíná sloužit Jehovovi. Někteří se později kvůli ozbrojeným konfliktům spolu s rodinou odstěhovali do zahraničí. V Austrálii, Kanadě, Evropě a ve Spojených státech pak byli neocenitelnou pomocí ve službě mezi arabsky mluvícími lidmi. Poslední dobou se některé jejich dospělé děti stěhují zpátky na Blízký východ, aby sloužily tam, kde je víc zapotřebí odvážných zvěstovatelů. Pro nás s Doris je velká radost mít kolem sebe tolik duchovních dětí a vnoučat.

 Celý náš život jsme viděli, jak se Jehova o nás stará a vede nás. Jsem moc rád, že mi pomohl zbavit se své národní hrdosti a předsudků, které jsem získal už v dětství. Odvážní zvěstovatelé mi pomáhali, abych se naučil bez zábran kázat lidem z nejrůznějšího prostředí. Procestovali jsme několik zemí a zažili jsme různé náročné a nebezpečné situace. Někdy jsme vůbec nevěděli, co bude dál. Ale díky tomu jsme se naučili naprosto spoléhat na Jehovu, a ne na sebe. (Žalm 16:8)

 Když se ohlédnu na ty desítky let, co sloužím Jehovovi, uvědomuju si, za co všechno svému nebeskému Otci vděčím. Moje milovaná Doris vždycky říká, že naše oddanost patří jedině Jehovovi. Nesmíme se jí vzdát, ani kdyby nám šlo o život. Děkujeme Jehovovi za to, že jsme dostali možnost lidem na Blízkém východě říkat dobrou zprávu o tom, že bude mír. (Žalm 46:8, 9) Nebojíme se toho, co přijde v budoucnosti, protože víme, že Jehova bude vždy chránit ty, kdo na něj plně spoléhají. (Izajáš 26:3)