Narodil jsem se ve městě Ciudad Obregón v severním Mexiku jako páté z devíti dětí. Bydleli jsme na kraji města, kde měl můj táta malou farmu. Bylo tam docela hezky a naše rodina byla šťastná a spokojená. Jenže když mi bylo pět let, naši farmu zničil hurikán a my se museli přestěhovat do jiného města.

 Otci se začalo finančně dobře dařit. Ale v té době taky začal pít, což mělo dopad na jeho manželství i na nás děti. S bratry jsme začali kouřit cigarety, které jsme otci kradli. Bylo mi teprve šest, když jsem se poprvé opil. Krátce nato se rodiče rozešli a se mnou to začalo jít z kopce.

 Matka se odstěhovala k jinému muži a nás děti vzala s sebou. Její druh jí nedával žádné peníze a to, co vydělala, nám na živobytí nestačilo. Se sourozenci jsme se snažili vypomáhat, jak se dalo, ale i tak jsme sotva vyšli. Já jsem leštil boty a prodával chleba, noviny, žvýkačky a další věci. Taky jsem prohledával popelnice v bohatých čtvrtích, abych našel něco k jídlu.

 Když mi bylo deset, jeden člověk mi navrhl, že bych s ním mohl pracovat na městské skládce. Nabídku jsem přijal a odešel jsem ze školy i z domova. Platil mi míň než dolar denně a k jídlu mi dával to, co našel mezi odpadky. Bydlel jsem v chatrči, kterou jsem si postavil z vyhozených věcí. Lidé kolem mě mluvili sprostě a žili nemravně. Často to byli narkomani a alkoholici. Bylo to nejhorší období mého života. Každý večer jsem brečel a strašně jsem se bál. Taky jsem se za sebe styděl, protože jsem byl hrozně chudý a nevzdělaný. Na skládce jsem žil asi tři roky a pak jsem odešel do jiného mexického státu. Tam jsem pracoval na poli při sběru květin a bavlny a při sklizni cukrové třtiny a brambor.

 O čtyři roky později jsem se přestěhoval zpátky do Ciudad Obregónu. Jedna moje teta, která byla léčitelka, mě nechala bydlet u sebe doma. Začal jsem mít noční můry a takové deprese, že jsem přemýšlel o sebevraždě. Jednou v noci jsem se modlil k Bohu: „Pane, jestli existuješ, chci tě poznat a budu ti už napořád sloužit. Jestli existuje pravé náboženství, chci ho poznat.“

 Vždycky jsem se zajímal o Boha. Už jako kluk jsem chodil do kostelů různých církví, ale všechny mě zklamaly. Nikde se moc nemluvilo o Bibli a poznat Boha mi tam taky nepomohli. Někde kladli přehnaný důraz na peníze a jinde zase farníci žili nemravně.

 Když mi bylo 19, švagr mi řekl, že svědkové Jehovovi mu ukázali, co Bible říká o náboženských sochách a obrazech. Přečetl mi 2. Mojžíšovu 20:4, 5, kde se píše, že si nesmíme dělat vyřezávané sochy. Pátý verš říká: „Nebudeš se jim klanět ani se nedáš svést, abys jim sloužil, protože já, Jehova, tvůj Bůh, jsem Bůh vyžadující výlučnou oddanost.“ Pak se mě švagr zeptal: „Jestli Bůh pomocí soch dělá zázraky nebo jestli chce, abychom je uctívali, proč by je zakazoval?“ To mi nasadilo brouka do hlavy. Potom jsme si o Bibli ještě několikrát povídali. Ty rozhovory se mi tak líbily, že jsem při nich vždycky ztratil pojem o čase.

 Později mě švagr vzal na shromáždění svědků Jehovových. To, co jsem tam viděl a slyšel, na mě hodně zapůsobilo. Do programu se zapojovaly i děti, a dokonce mluvily na pódiu. Říkal jsem si, jaké skvělé vzdělání tu člověk dostane. Přestože jsem měl dlouhé vlasy a vypadal zanedbaně, svědkové se ke mně chovali moc hezky. Jedna rodina mě dokonce po shromáždění pozvala k sobě na jídlo.

 Při studiu Bible se svědky jsem se dozvěděl, že Bůh Jehova je milující Otec, kterému na nás záleží bez ohledu na to, kolik máme peněz, z jakého prostředí pocházíme, jaké jsme rasy nebo jaké máme vzdělání. Opravdu mezi lidmi nedělá rozdíly. (Skutky 10:34, 35) Konečně jsem přestal cítit prázdnotu a uspokojil jsem svůj duchovní hlad.

 Celý můj život se začal dramaticky měnit k lepšímu. Přestal jsem kouřit, pít a mluvit sprostě. Zatrpklost, kterou jsem cítil už odmala, se začala vytrácet, stejně tak i moje děsivé sny. A překonal jsem pocity méněcennosti, kterými jsem trpěl kvůli hrozným zážitkům z dětství a kvůli nízkému vzdělání.

 Mám báječnou manželku, která miluje Jehovu a je pro mě úžasnou oporou. Teď jako cestující dozorce navštěvuju sbory svědků Jehovových a vyučuju a povzbuzuju své duchovní bratry a sestry. Bible mi pomohla vyléčit mé citové rány a od Boha jsem získal vynikající vzdělání. Díky tomu se už za sebe nestydím.