„Slovy ani nedokážu popsat, jakou radost jsem měl, když jsem sloužil tam, kde je větší potřeba zvěstovatelů.“ To jsou slova Joshuy ze Spojených států, který nějakou dobu sloužil v Guyaně. A stejnou radost zažívají i další zvěstovatelé, kteří v této jihoamerické zemi sloužili. a Co praktického se od nich můžeme naučit? A jak ti jejich zkušenosti můžou pomoct, pokud bys rád sloužil v cizí zemi?

 Než se Linel, který je ze Spojených států, přestěhoval do Guyany, kázal v málo propracovávaném obvodu ve své zemi. Říká: „Bylo nás 20 a dostali jsme obvod na venkově v Západní Virginii. Ty dva týdny, kdy jsme společně kázali, úplně změnily můj život. Byl jsem ještě víc rozhodnutý sloužit Jehovovi, jak jen to půjde.“

 Manželé Garth a Erica vážně zvažovali službu v cizí zemi a vybrali si Guyanu. Proč? Erica říká: „Známe jedny manžele, kteří se tam přestěhovali. Svým nadšením a láskou ke službě nás ovlivnili natolik, že jsme se tam chtěli přestěhovat taky.“ Erica s Garthem v Guyaně strávili tři roky a opravdu si ji zamilovali. Garth říká: „‚Ochutnali‘ jsme službu v cizí zemi a viděli jsme, že to bylo dobré.“ Později byli pozváni do školy Gilead a teď slouží v Bolívii.

 Bible nás povzbuzuje, abychom vedli jednoduchý život. (Hebrejcům 13:5) Taky nám radí, abychom si spočítali náklady, než uděláme nějaké zásadní rozhodnutí. (Lukáš 14:26–33) A to určitě patří k věcem, které je potřeba udělat, než se někam přestěhujeme. Garth vypráví: „Než jsme odjeli do Guyany, museli jsme si s Erikou zjednodušit život. To znamenalo prodat firmu, dům a všechny nepotřebné věci, které jsme nashromáždili. To nám pár let zabralo. Každý rok jsme ale do Guyany jezdili, a tak jsme celou tu dobu měli před očima náš cíl a touhu sloužit tam.“

 Dalším hlediskem, které zvěstovatelé musí zvážit, je finanční otázka. Když to zákon umožňuje, někteří zvěstovatelé v cizí zemi pracují. Jiní můžou ve své práci pokračovat na dálku přes počítač. A další se rozhodnou, že se na krátkou dobu vrátí domů a vydělají si nějaké peníze. Manželé Paul a Sinead se každý rok vraceli do Irska. Díky tomu v Guyaně sloužili 18 nádherných let, včetně sedmi let s jejich malou dcerkou.

 V Žalmu 37:5 se píše: „Svěř svou cestu Jehovovi, spoléhej se na něho a on bude jednat v tvůj prospěch.“ Christopher a Lorissa ze Spojených států se pravidelně modlili o to, aby mohli sloužit v cizí zemi. Během rodinného uctívání mluvili o tom, jaké kroky budou muset podniknout, a taky zvažovali všechna pro a proti. Jejich největší překážkou byl jazyk, a proto si vybrali Guyanu, kde je úředním jazykem angličtina.

 Pak se řídili zásadou, která je zapsaná v Příslovích 15:22: „Když se lidé neradí, plány selhávají, ale díky mnoha rádcům se uskuteční.“ Napsali proto do pobočky, která dohlíží na dílo v Guyaně b, a popsali své možnosti a zázemí. Zároveň se zeptali na zdravotní péči, podnebí a místní zvyklosti. Bratři z pobočky jim odpověděli a dali jim kontakt na starší ze sboru, kam se měli přestěhovat.

 Linel, o kterém jsme se už zmínili, teď v Guyaně slouží jako cestující dozorce. Než se odstěhoval, taky uplatnil radu z Přísloví 15:22. Říká: „Kromě toho, že jsem si na cestu šetřil peníze, povídal jsem si s těmi, kdo už v cizině sloužili. Mluvil jsem o tom s rodinou, se staršími z mého sboru i s krajským dozorcem. Taky jsem četl všechno, co jsem v našich publikacích našel o službě tam, kde je potřeba víc zvěstovatelů.“

 Mnoho zvěstovatelů, kteří chtějí sloužit v zahraničí, danou zemi nejdříve navštíví, což je rozumné. Manželé Joseph a Christina k tomu říkají: „Když jsme poprvé navštívili Guyanu, zůstali jsme tam tři měsíce. To bylo dost na to, abychom si udělali obrázek. Pak jsme přijeli domů, sbalili si své věci a přestěhovali se tam.“

 Aby zvěstovatelé mohli věrně sloužit Jehovovi i v cizí zemi, musí být obětaví a ochotní přizpůsobit se místním podmínkám a zvykům. Například ti, kteří přijeli ze zemí s chladnějším podnebím do tropického podnebí v Guyaně, zjišťují, že se to kolem nich hemží kdejakým hmyzem. „Vůbec jsem nebyl zvyklý na takové množství brouků,“ říká Joshua, o kterém jsme se už zmínili. „Vypadají mnohem větší než ti doma. Ale časem jsem si na to zvykl. Taky jsem zjistil, že jich je minimum, když je doma pořádek. To zahrnuje mytí nádobí, vynášení odpadků a pravidelný úklid.“

 Aby se zvěstovatelé dokázali přizpůsobit životu v nové zemi, často to znamená, že si musí zvyknout i na nové potraviny a naučit se je připravovat. Joshua vzpomíná: „Já a můj spolubydlící jsme poprosili bratry a sestry, aby nás naučili vařit z místních surovin. A když jsme se nějaké nové jídlo naučili vařit, tak jsme na něj pozvali pár přátel ze sboru. Byla to skvělá příležitost, jak lépe poznat bratry a sestry a upevnit přátelství.“

 Paul a Kathleen vzpomínají na místní zvyky: „Nikdy předtím jsme nemuseli řešit, jaké chování je zdvořilé nebo jaké oblečení je vhodné i do tropického podnebí. Museli jsme být pokorní a udělat změny, ale zároveň nejednat v rozporu s biblickými zásadami. To, že jsme se přizpůsobili místní kultuře, nás přiblížilo k bratrům a sestrám a pomohlo nám to i ve službě.“

 Joseph a Christina mluví za všechny, když říkají: „Zažili jsme tolik dobrého, že to několikanásobně převážilo všechny ty náročné situace a problémy, které jsme museli překonat. Když jsme se rozhodli vyjet ze zajetých kolejí, pomohlo nám to upravit si priority. To, co pro nás předtím bylo důležité, už pak takovou cenu pro nás nemělo. Každý zážitek, který jsme měli, nás motivoval, abychom Jehovovi sloužili co nejvíc. Opravdu nás to naplňovalo a cítili jsme se spokojení.“

 Erica říká: „To, že jsme se dali k dispozici, nám s manželem pomohlo ještě víc pochopit, co znamená důvěřovat Jehovovi. Pomáhal nám takovým způsobem, jak jsme to nikdy předtím nezažili. A když jsme si s manželem vyprávěli své zážitky, ještě víc nás to k sobě přiblížilo.“