Virginia, která je svědek Jehovův, trpí nemocí zvanou syndrom uzamčení (locked-in syndrom). Je kompletně ochrnutá. Vidí, slyší, může otevřít a zavřít oči a nepatrně pohnout hlavou, ale nemůže mluvit ani jíst. Kdysi byla zdravá a plná energie. Ale jednoho rána roku 1997 ucítila v týlu ostrou nepřestávající bolest. Manžel ji vzal do nemocnice, a ještě ten večer upadla do kómatu. O dva týdny později se probudila na jednotce intenzivní péče, ochrnutá a připojená na dýchací přístroj. Několik dní si nemohla na nic vzpomenout, nevěděla ani kdo je.

 Virginia vypráví, co bylo dál: „Postupně se mi vracela paměť. Hodně jsem se modlila. Chtěla jsem žít. Nechtěla jsem, aby můj syn přišel o maminku. Abych si dodala odvahu, snažila jsem se vybavit si co nejvíc veršů z Bible.

 Nakonec mě lékaři propustili z jednotky intenzivní péče. Po šesti měsících strávených v různých nemocnicích a v rehabilitačním centru mě poslali domů. Stále jsem byla úplně ochrnutá a odkázaná na cizí pomoc. Bylo to tak frustrující! Připadalo mi, že Jehovovi jsem k ničemu a pro ostatní jenom přítěž. Taky mě trápilo, kdo se postará o mého syna.

 Začala jsem si číst příběhy svědků, kteří měli stejně jako já vážné zdravotní komplikace. Překvapilo mě, co všechno dokážou pro Jehovu dělat. A to mě povzbudilo, abych se na celou situaci začala dívat pozitivně a soustředila se na to, co dělat můžu. Než jsem onemocněla, na čtení Bible, službu a modlitbu jsem měla docela málo času. Teď se tomu ale můžu věnovat každý den od rána do večera. Místo abych propadala zoufalství, zaměřuji se na svůj vztah s Jehovou.

 Naučila jsem se používat počítač. Píšu pomocí softwaru, který reaguje na pohyby mé hlavy. Je to namáhavé, ale díky tomu můžu studovat Bibli a psát lidem dopisy a e-maily o naději, kterou máme. Pro komunikaci s okolím používám tabulku s abecedou. Ten, kdo je zrovna se mnou, na ní postupně ukazuje jednotlivá písmenka. Správná písmena označím mrknutím, a tak postupně tvoříme slova a věty. Sestry, které se mnou tráví hodně času, už jsou tak dobré, že dokážou odhadnout, co chci říct. Když se ale někdy netrefí, je to docela legrace.

 Líbí se mi, když můžu dělat něco se sborem. Vždycky se připojuji na shromáždění, teď je to přes videokonferenci. Svoje komentáře si předem napíšu na počítači a někdo je potom přečte. V rámci naší služební skupinky se každý měsíc společně díváme na hlavní pořad na JW Broadcasting. a

 Syndromem uzamčení trpím už 23 let. Někdy je mi smutno. Zvládat takové chvíle mi pomáhá modlitba, společnost bratrů a sester a práce pro Jehovu. S pomocí sboru můžu už přes šest let sloužit jako pomocný průkopník. Vždycky jsem se snažila dávat dobrý příklad mému synovi Alessandrovi, který je teď ženatý a slouží jako sborový starší. On i jeho manželka jsou pravidelní průkopníci.

 Často si představuji, co budu dělat v ráji. Nejvíc ze všeho se těším na to, až budu o Jehovovi mluvit svým vlastním hlasem. Bude úžasné procházet se podél potoka a kochat se krásnou krajinou. Vzhledem k tomu, že už 20 let dostávám potravu hadičkami, nemůžu se dočkat, až si ze stromu utrhnu jablko a zakousnu se do něj. A protože jsem Italka, těším se, jak budu vařit a jíst moje oblíbená italská jídla, hlavně pizzu!

 Tahle ‚naděje na záchranu‘ mi psychicky hodně pomáhá. (1. Tesaloničanům 5:8) Když si sama sebe představuji v ráji, mám radost, o kterou mě nemůžou připravit ani moje zdravotní omezení. Ta navíc, jak pevně věřím, budou brzy věcí minulosti. Nemůžu se dočkat, až podle Jehovova slibu přijde Boží království a budu moct žít skutečný život.“ (1. Timoteovi 6:19; Matouš 6:9, 10)