Byl večer, 15. listopad 2018, když tehdy 78letý bratr Alexandr Ursu vyšel ze svého domu ve městě Džankoj na Krymu, aby na příjezdové cestě přivítal svého syna Viktora. Najednou ho ale oslnilo prudké světlo. Šel opatrně k němu a v tu chvíli někdo zakřičel: „Stát! Policie!“

Alexandr si nejdřív myslel, že si z něho nějací bratři dělají legraci, ale brzy zjistil, že to žádná legrace není. Maskovaný muž ho popadl za ruce a bolestivě mu je zkroutil za záda. Jiný ho pěstí uhodil do obličeje. Šest agentů Federální bezpečnostní služby, kteří byli ozbrojení automatickými zbraněmi, Alexandra i Viktora prohledalo. Potom vtrhli do domu.

Alexandrova žena Nina byla zrovna v kuchyni. Jeden agent jí z ruky vytrhl mobilní telefon a zeptal se, co na něm sledovala. Agenti prohledávali dům celé hodiny, ale nenašli žádné publikace, které by byly na ruském seznamu extremistických materiálů.

Náš milý bratr Alexandr nakonec nebyl zatčen. On i všichni bratři a sestry v Rusku a na Krymu ale musí žít s tím, že u nich policie kdykoli může udělat razii a zatknout je. Alexandrovi hodně pomáhá, když přemýšlí o skvělých příkladech ze své rodiny i o tom, co sám zažil během pronásledování sovětskou vládou.

Šestého července 1949, když bylo Alexandrovi devět let, k nim uprostřed noci vtrhli sovětští vojáci a prohledali dům. Hodili jejich věci na podlahu doprostřed pokoje a řekli jim, aby začali balit. Alexandr vzpomíná: „Když se vojáci nedívali, maminka schovala mezi naše věci biblické publikace, včetně knihy Harfa Boží.“ Vojáci pak celou rodinu odvedli na vlakové nádraží.

Alexandrova rodina ani další svědkové se ale nenechali zlomit a na cestě do svého nového domova na Sibiři zpívali naše písně. V letech 1949 až 1951 tam byly deportovány tisíce bratrů a sester.

V 50. letech pořádali bratři na Sibiři tajná shromáždění na statcích. Některé rodiny musely ujít pěšky až 20 kilometrů, aby se tam dostaly.

Alexandr má opravdu bohaté duchovní dědictví. Jeho pradědeček Makar, dědeček Maxim, prastrýc Vladimir a tatínek Pjotr byli úžasnými příklady věrnosti a vytrvalosti.

Alexandrův tatínek byl v roce 1944 odsouzen k deseti letům vězení za to, že odmítl nastoupit do armády. Po třech letech se ale vrátil domů, protože si poranil páteř a ochrnul. Alexandr vzpomíná, jak mu tatínek vyprávěl biblické příběhy o Davidovi a Goliášovi a taky o Davidově přátelství s Jonatanem.

„Můj prastrýc Vladimir,“ vypráví Alexandr, „pravidelně poslouchal rozhlasovou stanici WBBR a dostával biblické publikace. Vlastnit rádio bylo v té době zakázané, a tak udělal podzemní bunkr, kde mohl s lidmi, kteří o to měli zájem, naše vysílání poslouchat.“

Někdy ve 40. letech ale jeden „zájemce“ polohu bunkru vyzradil. Alexandrův prastrýc a dědeček byli zatčeni a uvězněni ve městě Chotyn na západě Ukrajiny, asi 80 kilometrů od vesnice, kde bydleli.

„Moje babička je chodívala pěšky navštěvovat. Vyprávěla nám pak, že díky své víře byli pořád radostní. Taky nám ale řekla, že je bili.“ Oba ve vězení zemřeli.

„Dodnes nevíme, co se jim stalo, jak s nimi zacházeli, jak zemřeli ani kde jsou pohřbení,“ říká Alexandr. „Věděli jsme ale, že byli Jehovovi věrní až do smrti, a to nám dodalo sílu.“

Tohle duchovní dědictví spolu s tím, co sám zažil na Sibiři, Alexandra připravilo na pronásledování v dnešní době. Vypráví: „Na domovní prohlídky jsem zvyklý, protože se s tím setkávám už od dětství. Jehova se o nás postaral tehdy a vím, že se o nás postará i teď.“

„Hodně mi taky pomáhá, když si každý den studuju Bibli a přemýšlím o tom, pravidelně se účastním shromáždění a jsem v kontaktu s bratry a sestrami,“ říká Alexandr.

Kromě toho si pravidelně čte, co prožívají jiní bratři, kteří jsou pronásledovaní, a jejich odvaha mu dodává sílu. „Četl jsem, co u soudu řekli někteří bratři ve své závěrečné řeči,“ vypráví. „Jejich odvážným svědectvím se plní to, co předpověděl Ježíš: ‚Budou vás kvůli mně přivádět před místodržitele a krále, takže budete mít příležitost svědčit jim i lidem z jiných národů.‘“ (Matouš 10:18)

I když naši bratři a sestry zažívají pronásledování, díky podpoře našeho milujícího Boha Jehovy vytrvávají a daří se jim dobře. Splňují se na nich Davidova slova ze Žalmu 5:11: „Všichni, kdo u [Jehovy] hledají útočiště, se budou radovat, navždy budou radostně křičet.“