Když na Ukrajině vypukla válka, 46letá svobodná sestra Iryna Makuchová se rozhodla, že bude bezpečnější ze země odejít. Vydala se na vlakové nádraží v Charkově. V tom zmatku lidé nastupovali do vlaků, aniž by věděli, jaká je cílová stanice. Vlak, do kterého nasedla Iryna, měl zatemněná okna, aby se snížilo riziko útoku. Až potom, co vyjeli ze stanice, zjistila, že míří na Slovensko.

Teď žije v sousední České republice. Do jejího hlavního města Prahy dorazila ve čtvrtek 3. března 2022. Našla si práci jako pečovatelka. Bydlí společně se dvěma dalšími sestrami, které taky utekly z Ukrajiny. Iryna se učí česky a pokračuje v celodobé službě, ve které je už 20 let.

Řekla: „Na vlastní oči jsem viděla, jak se o nás Jehova prostřednictvím svého lidu stará. Ohromně to posílilo moji víru.“

Skoro 23 000 našich bratrů a sester se rozhodlo, že uteče do jiné země. Ti, kdo se rozhodli v zahraničí zůstat, jsou sice v bezpečí, ale i tak to pro ně není jednoduché. Musí si najít práci a bydlení, vyřídit potřebné doklady a zapsat děti do nové školy. A při tom všem se učí nový jazyk. Zjišťují, že dobré duchovní návyky a laskavá pomoc spoluvěřících jsou pro ně v téhle stresující situaci nepostradatelné.

Tříčlenná rodina Perčakových se rozhodla začít nový život v Rumunsku. Anatolij, Olena a jejich 17letá dcera Alina se tam přestěhovali z Mykolajivské oblasti potom, co byla jejich čtvrť zničena bombardováním. Protože má Anatolij moldavské občanství, dostal povolení vzít svoji rodinu do Rumunska. Do svého nového domova dorazili 6. března 2022. Olena popisovala, že přestěhovat se do jiné země, je jako „vytrhnout strom i s kořeny a přesadit ho úplně někam jinam“.

S pomocí bratrů z Rumunska mají už Perčakovi vlastní bydlení. Anatolij a Olena si navíc našli práci a Alina může dál studovat online na svojí škole na Ukrajině.

Bratři a sestry z Rumunska pomáhají rodinám nejenom prakticky, ale taky v citovém a duchovním ohledu. Pravidelně jim věnují čas, aby se v cizí zemi necítili sami. Anatolij uměl rumunsky odmalička. Ale Olena a Alina se učí rumunsky pomocí aplikace JW Language a taky díky tomu, že tráví čas ve službě s lidmi z jejich nového sboru.

Anatolij říká: „Celou tu dobu vidíme Jehovovu ruku. Jeho lásku cítíme prostřednictvím organizace a bratrů a sester.“

Alině Havryljukové je 37 let a ještě před válkou přišla o manžela. Spolu se svým 16letým synem Vladyslavem odešla z ukrajinského města Vinnycja a 27. února dorazila do města Suvalky v Polsku. Vypráví: „Nejdřív jsem si sice dělala starosti, kde budeme se synem žít a jak se o sebe postaráme, ale byla jsem si jistá, že Jehova nám zajistí všechno, co budeme potřebovat.“

Alina si hned začala hledat práci, která jí nebude zasahovat do shromáždění. Teď pracuje jako uklízečka ve škole. Říká: „Hlavní je, že díky téhle práci můžu víc času věnovat službě a postarat se o rodinu.“

Ona a Vladyslav se učí polsky a slouží bez přerušení jako pravidelní průkopníci v jednom polském sboru. Vladyslav se taky přihlásil na střední školu.

Naši ukrajinští bratři a sestry zažívají opravdu náročné situace a musí řešit spoustu změn. Jehova jim ale pořád dává mimořádnou sílu. Sami na sobě si ověřili slova z 2. Korinťanům 4:8: „Ze všech stran jsme pod tlakem, ale ne stísněni tak, že se nemůžeme hnout, jsme bezradní, ale ne úplně bez východiska.“