Bylo 8. července 1985. Třem dětem z jednoho městečka, které leží ve státě Kérala na jihozápadě Indie, začal školní den stejně jako jindy. Pak ale ředitelka nařídila, aby se všechny děti postavily a zazpívaly státní hymnu „Jana Gana Mana“. Patnáctiletý Bidžú a jeho mladší sestry, třináctiletá Binu Mol a desetiletá Bindu, ale příkaz neposlechli. Patřili ke svědkům Jehovovým a svědomí jim nedovolilo zpívat hymnu, protože byli upřímně přesvědčení, že by to bylo modlářství a projev nevěry vůči jejich Bohu Jehovovi.

Otec dětí, V. J. Emmanuel, si šel promluvit s ředitelkou a ostatními učiteli z vedení školy. Všichni souhlasili, že děti můžou do školy chodit, i když nebudou zpívat hymnu. Jeden zaměstnanec školy ale rozhovor zaslechl a celou věc nahlásil. Nakonec se tím začal zabývat jistý člen zákonodárného sboru. Případ předložil sboru k projednání, protože měl pocit, že se děti nezachovaly vlastenecky. Krátce nato vrchní školní inspektor ředitelce nařídil, že když děti nebudou ochotné zpívat hymnu, musí je ze školy vyloučit. Pan Emmanuel žádal příslušné úřady, aby se děti mohly do školy vrátit, ale marně. Proto se obrátil na Nejvyšší soud Kéraly. Když rozhodl v jeho neprospěch, odvolal se k Nejvyššímu soudu Indie.

Dne 11. srpna 1986 Nejvyšší soud Indie zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu Kéraly v případu Bidžú Emmanuel proti státu Kérala. Soud dospěl k závěru, že vyloučit děti ze školy kvůli jejich „upřímnému náboženskému přesvědčení“ bylo v rozporu s indickou ústavou. Soudce O. Chinnappa Reddy se vyjádřil: „Neexistuje zákon, na základě kterého by byl někdo povinný zpívat.“ Soud podotkl, že svoboda slova a projevu zahrnuje i právo mlčet a že když člověk při státní hymně stojí, je to dostatečný projev úcty. Nařídil, aby děti byly přijaty zpátky do školy.

Soudce Reddy také řekl: „[Svědkové Jehovovi] nezpívají žádnou státní hymnu, ať už je to ‚Jana Gana Mana‘ (Jsi vládce myslí všeho lidu) v Indii, ‚God save the Queen‘ (Bože, chraň královnu) ve Velké Británii, ‚The Star-Spangled Banner‘ (Hvězdami posetý prapor) ve Spojených státech, nebo jakákoli jiná... Hymnu nezpívají prostě proto, že jim jejich upřímná víra a přesvědčení nedovolují zapojit se do žádných rituálů s výjimkou modliteb k jejich Bohu, Jehovovi.“

Rozhodnutí v případu Bidžú Emmanuel proti státu Kérala je nesmírně důležité, protože potvrzuje, že nikdo nemůže být ze zákona nucený dělat něco, co je v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením. Soud uznal, že základní práva lidí nejsou absolutní, nesmí být v rozporu s veřejným pořádkem či morálkou ani nesmí ohrožovat zdraví. Zároveň ale omezil možnosti státu stanovovat občanům libovolná a nepřiměřená omezení. V rozhodnutí se píše: „Nutit každého žáka, aby se připojil ke zpěvu státní hymny, přestože mu to nedovoluje jeho upřímné náboženské přesvědčení, ... by bylo v naprostém rozporu s právy zaručenými článkem 19 odst. 1 písm. a) a článkem 25 odst. 1 [indické ústavy].“

Rozsudek také přispívá k ochraně ústavních práv menšinových skupin. Soud dále uvedl: „Opravdovou zkouškou skutečné demokracie je to, zda ústava země umožní i nevýznamným menšinám, aby si zachovaly svoji identitu.“ Soudce Reddy dodal: „Naše osobní názory a pocity jsou irelevantní. Pokud se někdo upřímně drží svého přesvědčení, pak je chráněn článkem 25 [ústavy].“

O případu Bidžú Emmanuel proti státu Kérala se dozvěděla široká veřejnost a diskutovalo se o něm v parlamentu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se stalo součástí učiva na právnických školách. Dodnes se o něm píše v právnických časopisech a novinových článcích jako o přelomovém rozhodnutí, které v Indii vytvořilo precedens v otázce tolerance. Významně přispělo k definování náboženské svobody v pluralitní společnosti. Je možné se na něj odvolat vždy, když je v Indii ohrožena svoboda slova a projevu.

V době, kdy se tento případ řešil, museli členové rodiny Emmanuelových snášet posměch, nátlak ze strany úřadů, a někteří jim dokonce vyhrožovali smrtí. Vůbec ale nelitují toho, že se pevně drželi svého náboženského přesvědčení. Bindu, jedna z dcer, která je už vdaná a má dítě, vypráví: „Byla jsem překvapená, když jsem potkala jednoho právníka, který náš případ studoval ve škole. Řekl mi, že si moc váží toho, jak svědkové Jehovovi bojovali za lidská práva.“

Pan Emmanuel vzpomíná: „Nedávno jsem potkal K. T. Thomase, který pracoval jako soudce Nejvyššího soudu Indie a teď už je v důchodu. Když zjistil, že jsem otec těch tří dětí, které nechtěly zpívat hymnu, pogratuloval mi a řekl, že kdykoli má příležitost přednášet jiným právníkům, mluví právě o tomto případu, protože ho považuje za významné vítězství lidských práv.“

Případ Bidžú Emmanuel proti státu Kérala je i skoro po 30 letech jedním z pilířů, které podpírají svobodu slova v Indii. Svědkové Jehovovi jsou rádi, že mohli přispět k upevnění ústavních práv všech občanů Indie.