Svědkové Jehovovi působí v Indii od roku 1905. V roce 1926 zřídili v Bombaji kancelář a roku 1978 získali registraci. Svědkové mají užitek ze svobod zaručených indickou ústavou, jejíž součástí je právo praktikovat, vyznávat a šířit svoji víru. Historické právní vítězství, kterého svědkové dosáhli v případu Bidžú Emmanuel proti státu Kérala u Nejvyššího soudu Indie, přispělo k většímu respektování ústavních svobod všech občanů. Svědkové Jehovovi v Indii můžou uctívat Boha bez větších problémů. V některých státech jsou ale občas napadáni davem a zakoušejí i jiné projevy náboženské nesnášenlivosti.

V roce 1977 rozhodl Nejvyšší soud o tom, že existuje rozdíl mezi tím šířit svoji víru a obracet na ni druhé. Prohlásil, že nikdo nemá právo obracet druhé na jinou víru, a potvrdil, že takzvané antikonverzní zákony zavedené v některých státech jsou právně v pořádku. Když jsou svědkové napadeni davem, útočníci se při jednání s policií odvolávají na toto rozhodnutí a tvrdí, že přistihli svědky, jak nutí druhé, aby změnili své náboženství. Ve státech, kde antikonverzní zákon neexistuje, odpůrci nesprávně uplatňují zákon ještě z dob kolonialismu a říkají, že kazatelská činnost svědků je rouhání. Od roku 2002 se tak svědkové Jehovovi stali obětí davového napadení už víc než 150krát. Místní úřady celou věc ještě zhoršují, protože dostatečně nechrání oběti těchto útoků ani nestíhají jejich pachatele.

Svědkové Jehovovi v Indii stále jednají s vládními úředníky a obracejí se na soudy, aby hájili své právo svobodně se věnovat svému náboženství. Očekávají, že jak místní úřady, tak obyčejní lidé se budou držet prohlášení Nejvyššího soudu, jež zaznělo v případu Bidžú Emmanuel proti státu Kérala: „Naše tradice učí toleranci, naše filozofie hlásá toleranci, naše ústava prosazuje toleranci – tak se jí držme.“ Svědkové doufají, že díky jejich úsilí skončí davové útoky a posílí se atmosféra náboženské tolerance.