Tejmur Achmedov byl 4. dubna 2018 propuštěn na svobodu poté, co mu prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev udělil milost. Celkem strávil ve vězení 441 dnů. Důvodem jeho uvěznění bylo jen to, že s jinými lidmi mluvil o své víře.

Nyní už je Tejmur s manželkou Mafizou zpátky doma v Astaně, hlavním městě Kazachstánu. Krátce po jeho propuštění mluvili s manželi Achmedovovými zástupci informační kanceláře pro veřejnost sídlící ve světovém ústředí svědků Jehovových (Warwick, New York). Následuje zkrácený a upravený přepis tohoto rozhovoru.

Nejdřív bychom se rádi něco dozvěděli o tobě, bratře Achmedove. Kdy ses stal svědkem Jehovovým?

Tejmur Achmedov: Byl jsem pokřtěný 9. října 2005. Než jsem poznal pravdu, byl jsem ateista. Spoustu let jsem v nic nevěřil. Později, když začala studovat moje žena, jsem byl zvědavý, o čem s ní ti svědkové mluví. Často jsem poslouchal za dveřmi.

Když jsem zjistil, co se při studiu rozebírá, zaujalo mě to, protože to byly samé pěkné a dobré věci. Nakonec mě svědkové seznámili s bratrem Wieslawem, který pocházel z Polska, ale sloužil v Kazachstánu. Během našeho prvního rozhovoru jsem mu řekl: „Zeptám se vás na jednu věc. Pokud budu s odpovědí spokojený, budeme přátelé a můžeme si povídat dál. Jestli se mi ale odpověď líbit nebude, tak se nezlobte, ale tyhle rozhovory nejsou nic pro mě.“ Pak jsem se bratra Wieslawa zeptal, co se stane po smrti. Otevřel Bibli u Kazatele 9:5 a řekl: „Přečtěte si ten verš a uvidíte.“ Když jsem si to přečetl, uvědomil jsem si, že to je pravda. Souhlasil jsem, že se setkáme znova a budeme Bibli studovat.

Takže jsi studoval Bibli a v roce 2005 jsi byl pokřtěný.

Teď se v čase přeneseme do doby před tvým uvězněním. V květnu 2016 ses setkal se skupinou mužů, kteří tvrdili, že je zajímá, čemu věří svědkové Jehovovi. V průběhu následujících měsíců ses s nimi několikrát sešel, abyste mluvili o Bibli. Když o těchto setkáních zpětně přemýšlíš, zdálo se ti na chování těch mužů něco podezřelého?

TA: Ano. Říkal jsem jim, že takhle Bibli obvykle studujeme spíš s jednotlivci než se skupinami lidí. Doporučoval jsem jim, aby studovali každý zvlášť. Ale pokaždé, když jsem to navrhl, nechtěli a řekli, že se jim líbí rozhovory ve skupině. Víckrát se také stalo, že přizvali ke studiu další lidi a chtěli po mně, abych zopakoval, o čem jsme už mluvili při předchozí návštěvě.

Mafiza Achmedovová: Jednou jsem u toho studia byla i já. Všimla jsem si, že pořád debatují o různých náboženstvích, i když už nějaký čas studovali. Taky jsem si všimla, že jejich byt byl dražší, než by si většina studentů mohla dovolit, a řekla jsem, že na studenty si žijou docela luxusně. Bylo vidět, že jsou z té poznámky celí nesví. Když jsme odcházeli, vzali si Tejmura stranou, a zatímco jsem čekala venku, řekli mu, aby mě už s sebou nebral.

Kdy jsi zjistil, že ti muži, se kterými jsi studoval, se nezajímali o svědky Jehovovy, ale ve skutečnosti spolupracovali s kazašskou tajnou policií (výborem národní bezpečnosti)?

TA: To, že spolupracovali s tajnou policií, jsem se dozvěděl až při soudním jednání.

Jak jsi reagoval, když jsi byl zatčen a později obviněn z „podněcování náboženských nepokojů“ a „prosazování [náboženské] nadřazenosti“?

TA: Po pravdě řečeno, když mě zatkli, myslel jsem si, že mě odvezou – jak sami řekli – na policejní stanici, kde se záležitost vyjasní, a zase mě pustí. Byl jsem připravený se hájit a vysvětlit, o čem jsem s těmi muži mluvil.

To, jak se situace vyvinula, mě celkem překvapilo, ale strach jsem neměl. Obvinění z podněcování náboženské nesnášenlivosti a extremismu pro mě bylo velké překvapení. Svědkové Jehovovi s druhými mluví o Jehovovi a nikdy nevyvolávali žádnou nesnášenlivost ani nepokoje. Byl jsem pevně přesvědčený, že jsem nevinný a že mě Jehova podpoří. Je pravda, že jsem měl obavy, ale pamatoval jsem na to, že nám Bible radí, abychom na Jehovu uvrhli všechnu svou úzkost, protože o nás pečuje. (1. Petra 5:7)

Nakonec jsi ve vyšetřovací vazbě strávil víc než tři měsíce. Druhého května 2017 tě oblastní soud v Astaně odsoudil k pěti letům vězení a na další tři roky ti zakázal věnovat se biblické vzdělávací činnosti. Co sis říkal, když jsi slyšel rozsudek?

TA: Když soud vynesl rozsudek, smířil jsem se s tím, že si odsedím celý trest, pokud to jinak nepůjde. Říkal jsem si: „Jestli je tohle zkouška, Jehova ví přesně, jak dlouho potrvá a kdy skončí.“ Byl jsem rozhodnutý čekat tak dlouho, jak bude třeba.

V době, kdy jsi byl uvězněný, jsi ale byl vážně nemocný. Je to tak?

TA: Ano. Měl jsem zdravotní problémy, a než mě zatkli, léčil jsem se. Když mě zavřeli, léčba byla přerušena a můj stav se začal zhoršovat.

Mafizo, jak tehdy bylo tobě?

MA: Byla jsem vyděšená a psychicky na dně. Když Tejmura zavřeli, bylo pro mě těžké o čemkoli rozhodovat. Během těch 38 let manželství jsme totiž pořád byli spolu. Ale Tejmur mě utěšoval: „Neboj se, Jehova nám těch 5 let odloučení vynahradí 25 lety – a třeba ještě v tomhle systému.“

Co dalšího ti pomáhalo v době, kdy byl manžel ve vězení?

MA: Hodně mi pomáhali bratři a sestry. Když Tejmura zavřeli, myslela jsem si, že kvůli okolnostem jeho zatčení se každý bude bát k nám přijít. Tajná policie sledovala náš dům a všechno, co jsme dělali.

Jednoho dne přišel na návštěvu starší s manželkou. Úžasně mě to povzbudilo. Když jsem se jich zeptala, jestli se nebojí za mnou přijít, odpověděli: „Proč bychom se měli bát? Dneska nás policie může sledovat přes telefony. Když budou chtít, stejně si nás najdou.“

Na pastýřské návštěvě mě starší povzbudili, abych se tou zkouškou nenechala zdolat a abych posilovala svou víru a svůj vztah s Jehovou.

Tejmure, co pomohlo tobě tuhle zkoušku vydržet a myslet pozitivně?

TA: Modlitba! Každý den jsem Jehovu prosil, aby mě vedl a dal mi moudrost a sílu. Potřeboval jsem to, abych si v té těžké situaci udržel radost a zůstal Jehovovi věrný. A bylo jasně vidět, jak mi Jehova odpovídá. Pomáhal mi a vůbec jsem se ve vězení necítil sám.

Pomáhalo mi taky čtení Bible. V jednom vězení jsem si mohl číst Bibli kdykoli. V jiném zařízení měli Bibli ve vězeňské knihovně a mohl jsem si ji chodit číst jednou týdně.

Vzpomínal jsem taky na to, co mi řekl bratr, který se mnou Bibli studoval. Říkal, že bychom se neměli bát problémů, které nás potkají. Tenkrát jsem se ho ptal: „Jak to, že se nemusím bát? Co když to bude nějaká těžká a děsivá situace?“ Odpověděl, že Jehova nedovolí, abychom byli zkoušeni nad to, co můžeme snést, a že nám dá sílu zvládnout jakoukoli zkoušku. (1. Korinťanům 10:13) Ve vězení jsem na to pořád myslel.

Jak ti bylo, když jsi zjistil, že bratři a sestry po celém světě vědí o tvé situaci a modlí se za tebe?

TA: Viděl jsem za tím Jehovu, protože je to jeho organizace. Ujistilo mě to, že mě Jehova nenechá samotného. A jednoho dne mě vysvobodí.

Zajímavé je, že právě uvěznění jsem se dřív bál ze všeho nejvíc. Vězení mě děsilo. Vždycky když jsem četl o našich bratrech ve vězení, modlil jsem se: „Jehovo, cokoliv, jenom ne vězení, prosím.“ Zároveň jsem ale toužil mluvit o pravdě s lidmi, kteří tam jsou. Když jsem se ptal na možnost kázání ve věznicích, bratři mi vysvětlili, že v současné době k tomu v Kazachstánu nemáme povolení. Takže když jsem slyšel rozsudek, měl jsem smíšené pocity. Na jedné straně jsem se bál, ale na druhé straně jsem viděl, že se mi splní můj sen kázat lidem ve vězení.

A měl jsi příležitost s někým mluvit o Bibli, když jsi byl zavřený?

TA: Ano. Jednou si mě zavolal dozorce, že se mnou chce mluvit. Když jsem přišel k němu do kanceláře, povídá: „Vím, že jsi svědek Jehovův. Ať tě ani nenapadne něco mi říkat o své víře!“ Na to jsem odpověděl, že to vůbec nemám v úmyslu. Pak se zeptal: „Jak se jmenuje Bůh?“ Povídám: „Bůh se jmenuje Jehova.“ A on pokračuje: „Kdo je potom Ježíš? Copak to není Bůh?“ Říkám: „Ne, to je Boží Syn.“ Pak se zeptal: „Proč teda pravoslavní křesťané věří, že je to Bůh?“ A já mu řekl: „Na to byste se měl zeptat jich.“

Jindy jsem měl možnost mluvit před nejmíň 40 lidmi najednou. Do věznice za námi přišla psycholožka. Rozebírali jsme manželství a ona se zeptala, co si myslíme o polygamii. Každý dostal příležitost vyjádřit svůj názor.

Když přišla řada na mě, řekl jsem, že na to nemám osobní názor, ale moc se mi líbí názor někoho jiného a že bych rád citoval ten. Pak jsem řekl: „Proto muž opustí svého otce a svou matku a přidrží se své manželky a stanou se jedním tělem.“ (1. Mojžíšova 2:24) Psycholožka se zeptala, čí je to názor, a já odpověděl: „To je názor Boha Jehovy, který stvořil lidstvo. Je tu řeč jenom o dvou lidech, o nikom dalším.“

Ona se pak zeptala: „Máte nějaké další důvody, proč si myslíte, že muž by měl mít jenom jednu ženu?“ Citoval jsem Matouše 7:12, kde se píše: „Všechno tedy, co chcete, aby vám lidé činili, budete také podobně činit jim.“ Pak říkám: „Tohle řekl Ježíš. Zeptejte se těch pánů, co tady sedí, jestli by se o svou manželku chtěli dělit s někým dalším. Pokud muži nechtějí, aby jejich žena měla víc manželů, tak určitě ani ženy nechtějí, aby jejich muž měl víc manželek.“ Psycholožka pak řekla, že ze všech odpovědí se jí ta moje líbila nejvíc.

Je moc hezké, že i ve své náročné situaci jsi našel příležitosti s druhými mluvit o pravdě.

Když soudy zamítly všechny žádosti o tvé propuštění a nepomohlo ani odvolání k Nejvyššímu soudu Kazachstánu, vypadalo to, že z právního hlediska jsou všechny možnosti vyčerpané.

Ale přitom jsi měl možnost být propuštěn na svobodu, pokud bys podepsal přiznání. Řekl bys nám o tom něco víc a také o tom, proč jsi to odmítl podepsat?

TA: Tuhle možnost mi vlastně nabídli několikrát. Vypadalo to jako laskavost, ale ve skutečnosti v tom dokumentu stálo, že přiznávám vinu a že se omlouvám za to, co jsem udělal. Později mi nabídli, že můžu sepsat své vlastní přiznání a požádat o milost. Měl jsem napsat, že jsem udělal chybu, když jsem o své víře mluvil s druhými, ale že je mi to líto a že žádám o propuštění kvůli svému zdravotnímu stavu.

Všechna taková přiznání viny jsem odmítl podepsat a řekl jsem, že radši budu sedět ve vězení s čistým svědomím, než aby mě propustili se špatným.

To je pěkné, že jsi měl takovou víru a odmítl jsi jednat proti svému svědomí.

Nakonec došlo k překvapivému zvratu událostí. Řekl bys nám prosím, jak ses dozvěděl, že jsi dostal milost a budeš propuštěn?

TA: Jednoho dne přišel ke mně na pokoj dozorce a řekl, že mám telefon. Říkal jsem si, kdo by mi tak asi mohl volat. Když jsem to zvedl, ohlásila se nějaká paní a povídá, že mám být propuštěný a že pro mě přijede. Nevěděl jsem, co si mám o tom telefonátu myslet. Když zavěsila, rozhodl jsem se říct to jenom synovi. Nechtěl jsem manželku vylekat nebo jí dávat falešnou naději.

Po telefonátu se mě ten dozorce zeptal, co mi říkali. Povídám mu, že si ze mě asi někdo vystřelil, protože ta paní v telefonu tvrdila, že pro mě jede do vězení a že mě propustí.

Dozorce odpověděl, že si nedělala legraci, že to je pravda.

Mafizo, co jsi říkala na tu skvělou zprávu ty?

MA: Když jsem se to od syna dozvěděla, taky jsem si myslela, že je to vtip. Čekali jsme na to tak dlouho!

Asi si jen těžko umíme představit, jaký to pro vás musel být pocit, když jste po víc než roce od Tejmurova uvěznění zase byli spolu.

Když se dnes ohlédnete zpátky, co jste se z téhle zkoušky víry naučili?

MA: Pamatuju si, jak jsem vždycky plakala, když jsem myslela na Bahrama a Gulziru Hemdemovovy. [Bratra Hemdemova zatkla policie v Turkmenistánu v březnu 2015. Dne 19. května 2015 byl odsouzen ke čtyřem letům vězení na základě vykonstruovaného obvinění z „podněcování náboženské nesnášenlivosti“ a zatím nebyl propuštěn.] Ještě před Tejmurovým zatčením jsem si říkala, jak to musí být pro Gulziru těžké. A teď bych ji ráda objala a řekla jí, že ji mám ráda a myslím na ni. Potom co jsem si prošla touhle zkušeností, bych jí chtěla vzkázat, že s ní cítím. A vím, že stejně jako já se neobejde bez Jehovovy podpory a pomoci bratrů a sester.

Jsem moc vděčná všem, kteří nás podporovali, bratrům a sestrám v našem sboru a ve všech sborech na světě, vedoucímu sboru, právníkům a našim synům.

TA: Já můžu říct jenom jedno. Všichni zažíváme nějaké zkoušky. Samozřejmě ne každého čeká uvěznění. K někomu se špatně chová nevěřící člen rodiny. Jiní mají ve sboru bratra nebo sestru, se kterými je těžké vyjít. Ať už čelíme jakékoli zkoušce, každý z nás má na výběr. Buď se budeme držet Božích zásad, nebo je budeme ignorovat. Pokud se těch zásad budeme držet, dokážeme tou zkouškou úspěšně projít. To nejlepší, co můžeme udělat, je své zkoušky přijmout jako fakt a pamatovat na to, že Jehova nám dá sílu je zvládnout.

Jsem moc vděčný za to, jak mě podporovala moje rodina a synové. Využili každou příležitost mě navštívit, a to mi pomohlo zůstat silný.

Pak bych taky chtěl poděkovat bratrům a sestrám za všechno, co pro mě udělali. Moc mi pomáhaly všechny ty povzbuzující dopisy a modlitby. Ani minutu jsem si nepřipadal opuštěný. To, co jsem prožil, posílilo mou lásku ke spoluvěřícím i můj vztah s Jehovou.