V roce 1994 došlo ve Rwandě ke genocidě Tutsiů, která je označovaná za jednu z nejhorších a nejrychleji provedených genocid v moderní historii. OSN odhaduje, že během asi 100 dnů bylo zavražděno 800 000 až 1 000 000 lidí. Většina obětí byli Tutsiové, ale o život přišli i lidé z kmene Hutu, kteří se nechtěli podílet na vraždění. To znamená, že v ohrožení života byli všichni svědkové Jehovovi ve Rwandě, kterých tehdy bylo 2 500.

Během genocidy zemřelo asi 400 bratrů a sester, většinou z kmene Tutsi. O život ale přišli i někteří svědkové z kmene Hutu, protože pro ně bylo nemyslitelné, že by druhým ublížili nebo že by bratry a sestry nechali napospas vrahům.

Bratr Charles Rutaganira z kmene Tutsi genocidu před 25 lety přežil. Stále si živě vybavuje to nedělní ráno, kdy si byl jistý, že zemře, ale obětavost a nesobecká láska jeho křesťanských bratrů mu zachránily život.

Když k němu do domu vtrhlo asi 30 útočníků, byl v šoku. Vzpomíná: „Většinu z nich jsem znal. Byli to mí sousedé. Každý den jsme se zdravili.“ Ale to ráno z nich byli úplně jiní lidé. „Měli zarudlé oči plné nenávisti. Vypadali jako dravá zvěř, která baží po kořisti.“

Dav bratra Rutaganiru napadl mačetami, kopími a holemi, které byly pobité hřebíky, a to jenom proto, že byl z kmene Tutsi. Pak ho vyvlekli ven na ulici a nechali ho tam. Když tam napůl v bezvědomí a celý od krve ležel, přišla nějaká skupina lidí s lopatami, aby ho pohřbili. Jeden z nich zřejmě bratra Rutaganiru znal a věděl, že to byl mírumilovný křesťan. Proto se zeptal: „Proč zabili toho svědka Jehovova?“ Nikdo neodpověděl. Pak se spustil liják, a tak odešli.

Nedaleko bydlel bratr Samuel Rwamakuba, který byl z kmene Hutu. Slyšel, co se stalo, a navzdory silnému dešti poslal svého syna, aby bratra Rutaganiru přinesl k nim domů. Další dva bratři, kteří taky byli Hutuové, i přes nebezpečí, které jim hrozilo, přinesli léky a obvazy. Když bratra Rutaganiru přišli hledat zabijáci a zjistili, že je v domě rodiny z kmene Hutu, vůdce skupiny jim začal vyhrožovat: „Zítra ráno si to s vámi všemi vyřídíme.“

Hutuští bratři a sestry dobře věděli, že když budou pomáhat Tutsiům, může je to stát život. „Když měl být někdo zabit a vy jste se mu snažili zachránit život, bylo jisté, že vás zabijí oba,“ říká bratr Rutaganira.

Bratr Rwamakuba by zřejmě měl možnost uprchnout. Jako Hutu by se mohl dostat přes zátarasy na silnicích, které dnem i nocí hlídaly ozbrojené jednotky. Ale on odmítl opustit svého zraněného tutsijského bratra. Řekl mu: „Neopustím tě. Kde zemřeš ty, tam zemřu i já.“

Druhý den ráno se v ulicích strhl boj s opozičními vojáky a zabijáci uprchli.

Když se bratr Rutaganira zotavil ze svých zranění, vrátil se domů. Spousta bratrů a sester z jeho sboru truchlila pro své milované, kteří byli nesmyslně zavražděni. Mnozí byli zranění a traumatizovaní, protože se stali obětí mučení nebo znásilnění. Bratr Rutaganira vzpomíná: „První měsíce po genocidě byly hodně náročné.“ Hutuští a tutsijští bratři a sestry si ale s láskou a pochopením pomáhali, aby se s tím dokázali vyrovnat. „Všichni se snažili jednat nestranně, bez pokrytectví a nevyvolávat mezi sebou žádné spory,“ říká bratr Rutaganira.

I když svědkové Jehovovi ve Rwandě zažívali těžké období, znovu začali pořádat shromáždění a chodit do kazatelské služby. Zjistili, že mnozí lidé nutně potřebovali útěchu a naději. Někteří trpěli, protože hodně lidí, které měli rádi, bylo zavražděno. Jiní se trápili tím, co sami spáchali. Spousta lidí se cítila zrazena sousedy, politiky a co víc, vlastní církví. (Viz rámeček „ Role církví při genocidě ve Rwandě“.)

Místní lidé si ale všímali, že svědkové Jehovovi se na rozdíl od ostatních do násilí nezapojili. Jednu tutsijskou učitelku z katolické církve a jejích šest dětí ukryla rodina svědků Jehovových, kterou skoro neznala. Říká: „Svědků Jehovových si velmi vážím. ... Většina lidí viděla, že se na genocidě nepodíleli.“

Potom co hrůzy genocidy ve Rwandě skončily, přišlo na shromáždění mnoho lidí. Každý zvěstovatel vedl průměrně tři biblická studia. Během služebního roku 1996 se počet svědků Jehovových ve Rwandě zvýšil o víc než 60 procent. Zpráva o Království byla pro lidi jako hojivý balzám, který tolik potřebovali.

Tento rok uplynulo od genocidy ve Rwandě 25 let. Mnozí lidé, zvlášť ti, kteří ji přežili, v této době znovu přemýšlejí o tom, co se událo. Bratr Rutaganira a další očití svědkové jsou přesvědčeni, že opravdová křesťanská láska je silnější než rasová nenávist. Říká: „Ježíš Kristus své následovníky učil, aby jeden druhého milovali víc než sami sebe. Já jsem dnes naživu právě díky tomu, že Jehovův lid mezi sebou přesně takovou lásku má.“ (Jan 15:13)