„Každý Turek se rodí vojákem.“ Toto úsloví zná v Turecku každý školák. Zaznívá z úst politiků a vštěpuje se všem brancům. Vojenskou službu musí povinně nastoupit všichni turečtí občané mužského pohlaví, a když mladý muž odchází na vojnu, bývá to mezi jeho příbuznými a přáteli důvod k oslavám. Není tedy překvapivé, že turecká vláda nerespektuje jedno ze základních lidských práv – právo na odepření vojenské služby z důvodu svědomí.

Turecko se přitom zavázalo, že se bude řídit evropskými standardy. Je totiž členským státem Rady Evropy a přijalo do své legislativy Evropskou úmluvu o lidských právech. Od doby, kdy velký senát Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) vydal rozhodnutí v případu Bajatjan proti Arménii, má Turecko jako členský stát Rady Evropy povinnost uznávat, že každý občan má právo odepřít vojenskou službu s odvoláním na své svědomí. Turecko však toto právo nerespektuje a odpírači na to doplácí.

Za posledních deset let se celkem 55 svědků Jehovových domáhalo u turecké vlády toho, aby uznala jejich právo odmítnout službu v armádě kvůli svědomí. Jejich žádosti však byly zamítnuty. Svědkové tak byli vystaveni trestnímu stíhání, museli platit vysoké pokuty a někteří z nich strávili roky ve vězení. Kvůli odpírání vojenské služby čelí nyní v Turecku opakovanému trestnímu stíhání 15 mladých svědků Jehovových.

Když bylo tureckému občanovi Fetimu Demirtaşovi 25 let, raději se vzdal své svobody a šel do vězení, než aby nastoupil vojenskou službu. Vysvětluje, co ho k takovému rozhodnutí vedlo: „Nemyslím si, že by nějaký mocný stát měl mít právo nutit mě jednat proti mému biblicky školenému svědomí a proti slovům, která nechal Bůh zapsat v Izajášovi 2:4 a která se cítím povinen poslouchat.“ Slova tohoto známého verše z Bible jsou vytesaná na zdi před sídlem OSN v New Yorku. V tomto proroctví se říká, že lidé, kteří odmítají válčit, překovají „své meče v radlice“ a nebudou se „učit válce“. Feti Demirtaş je svědek Jehovův a je přesvědčený, že se musí vždy řídit hlasem svého svědomí. Kvůli tomuto postoji už byl desetkrát soudně stíhán a strávil ve vězení dohromady víc než jeden a půl roku.

Když Fetiho zatkli poprvé, jeden seržant mu nařídil, aby si oblékl uniformu. Feti odmítl, protože se to příčilo jeho svědomí. Velitel základny ho pak nechal předvést před 400 nastoupených mužů a znovu mu přikázal, aby si na sebe uniformu vzal. Ani tentokrát Feti neuposlechl. Ve vězení ho stráže urážely, pohlavkovaly a kopaly do hlavy, ramen i nohou.

Poté, co byl v dubnu roku 2006 Feti už popáté zatčen a uvězněn, ho stráže přinutily svléknout se do spodního prádla, aby si mohl obléknout uniformu. Protože to nechtěl udělat, byl na čtyři dny poslán do armádní věznice. Tam se ho snažili zlomit tím, že mu na noc připoutali ruce k železnému rámu postele a přes den ho připoutali k mřížím. Feti vzpomíná: „Pořád mě pronásledovaly děsivé představy toho, co mě asi čeká příště. V noci jsem kvůli tomu ani oka nezamhouřil. Bylo to psychicky hodně vyčerpávající, ale mé odhodlání řídit se svým svědomím to neoslabilo.“

V roce 2007 Feti Demirtaş požádal ESLP, aby se jeho případem zabýval. Odůvodnil to tím, že turecká vláda porušila jeho práva, když byl za odpírání vojenské služby poslán do vězení. Dne 17. ledna 2012 pak ESLP rozhodl v jeho prospěch. V rozsudku uznal, že Feti byl vystaven krutému a ponižujícímu zacházení, které mu způsobilo velké bolesti a útrapy. Soud také potvrdil, že právo odmítnout vojenskou službu kvůli pevnému náboženskému přesvědčení je chráněno Evropskou úmluvou o lidských právech. *

Když se Evropský soud pro lidská práva tak jasně vyjádřil k otázce odmítání služby v armádě, Feti očekával, že ho turecké úřady přestanou stíhat. Turecká vláda mu skutečně podle nařízení ESLP vyplatila odškodné a uhradila vzniklé náklady (celkem 20 000 eur). Ale pouhé čtyři měsíce poté, co ESLP vydal svůj rozsudek v případu Feti Demirtaş proti Turecku, poslal vojenský soud Fetiho za odpírání vojenské služby opět do vězení, tentokrát na dva a půl měsíce. Feti se proti rozhodnutí odvolal a v současnosti čeká na výsledek.

Turecko také ignoruje směrnice, které v nedávné době vydal Výbor OSN pro lidská práva. V roce 2008 podali k tomuto výboru stížnost dva svědkové Jehovovi, Cenk Atasoy a Arda Sarkut. Stěžovali si, že turecké úřady porušovaly jejich práva, když je opakovaně stíhaly pro odpírání vojenské služby. Výbor OSN pro lidská práva se k jejich případu vyjádřil 29. března 2012. Uvedl, že „k odmítnutí povinné vojenské služby je vedlo jejich náboženské přesvědčení“ a že jejich „následné stíhání a tresty se v podstatě rovnají omezování svobody svědomí, což je v rozporu s 1. odstavcem článku 18 [Mezinárodního paktu o občanských a politických právech]“.

Jak na toto jednoznačné vyjádření reagovaly turecké úřady? Stále od obou odpíračů požadují, aby se každé čtyři měsíce hlásili k odvodu do armády, jinak jim hrozí další trestní stíhání a vysoké pokuty. *

Svědkové Jehovovi v Turecku jsou odhodlaní vždy se řídit biblickým pokynem, aby milovali své bližní. Každý z nich se musí sám za sebe rozhodnout, jak se zachová, když dostane povolávací rozkaz. Řada z nich došla tak jako Feti Demirtaş k závěru, že kdyby nosili zbraň, jednali by proti biblickým zásadám i proti vlastnímu svědomí.

Tito mladí muži doufají, že jejich vláda dostojí svým právním závazkům. Výbor OSN pro lidská práva i ESLP od Turecka očekávají, že bude postupovat v souladu s jejich rozsudky a nálezy a že tamní úřady budou respektovat právo občanů na odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí. Dokud nezačne Turecko toto základní lidské právo uznávat, bude v tomto ohledu zaostávat za většinou států Rady Evropy.