Miliony křesťanů odmítají z důvodu svědomí vzít do ruky zbraň a mnoho států tento postoj respektuje. Výbor OSN pro lidská práva uznal, že tuto svobodu si zaslouží i turečtí občané.

Dne 29. března 2012 Výbor rozhodl ve prospěch dvou tureckých občanů, Cenka Atasoye a Ardy Sarkuta. Tito svědkové Jehovovi odmítli vykonávat vojenskou službu, protože je to v rozporu s jejich náboženským přesvědčením.

Atasoy a Sarkut opakovaně podávali úřadům písemnou žádost, ve které vysvětlovali svůj pevný postoj, a byli ochotni nastoupit civilní službu. I přesto však byli neustále nuceni vstoupit do armády. Armáda pohrozila univerzitě, ve které byl pan Sarkut zaměstnán jako vysokoškolský lektor, že proti ní vznese obžalobu. Ten byl krátce nato propuštěn.

Výbor prohlásil, že právo odmítnout vojenskou službu z důvodu svědomí „je neodmyslitelnou součástí práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženství“, které je zahrnuto v článku 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Výbor navíc rozhodl, že na základě tohoto práva „může být kdokoli zproštěn výkonu povinné vojenské služby, pokud tato služba není v souladu s jeho vyznáním nebo přesvědčením“.

Rozhodnutí bylo vydáno krátce poté, co se ve dvou podobných věcech vyjádřil Evropský soud pro lidská práva. V jednom z nich rozhodl, že „absence alternativy k vojenské službě v Turecku je porušením práva na svobodu svědomí“, které je zaručeno Evropskou úmluvou o lidských právech.

Odpírání vojenské služby z důvodu svědomí je staré jako křesťanství samo. Ernest W. Barnes ve své knize The Rise of Christianity napsal: „Pečlivé zkoumání všech dostupných informací [ukazuje], že se až do doby Marka Aurelia [římský císař v letech 161–180 n. l.] žádný křesťan nestal vojákem; a žádný voják nezůstal ve vojenské službě, když se stal křesťanem.“