Ráno 24. února 2022 mě vzbudil velký hluk. Nejdřív jsem si myslela, že hřmí, protože venku pršelo, ale ve skutečnosti to byly padající bomby.

Došlo mi, že musím pryč ze svého domu, který byl v centru Mariupolu. Další den jsem odešla k babičce Iryně, která bydlela na okraji města. Později tam za mnou, babičkou a bratrancem přijela moje mamka Kateryna. U babičky jsme byli chvíli v bezpečí, ale několik dní jsme museli spát ve sklepě.

Když jsme se tam jednou schovávali, raketa dopadla na naši zahradu. Exploze byla ohlušující. Úpěnlivě jsem se modlila k Jehovovi. Po týdnu nám bylo jasné, že už tam nemůžeme dál zůstat, a tak jsme se rozhodli, že se vrátíme zpátky do centra a pokusíme se z města utéct. Prosila jsem Jehovu, aby nás chránil a dostal nás odtamtud.

Bylo ráno 4. března. Z Mariupolu neodjížděly žádné vlaky, protože byl obklíčený. Tak jsme se dalších deset dní schovávali se stovkami lidí v městském divadle. Byla tam hlava na hlavě a museli jsme spát na zemi. Byly tam špatné hygienické podmínky a bylo hodně těžké sehnat jídlo a teplou vodu. Museli jsme stát několik hodin ve frontě.

Jednou vybuchla raketa nedaleko divadla. Tlaková vlna byla tak silná, že vyrazila spoustu oken, a dovnitř začal proudit mrazivý vzduch.

Co mi v těch těžkých chvílích pomáhalo? Byl to příběh Joba. Když jsem viděla, jak lidi při explozích panikaří, začala jsem si v Bibli číst právě o něm. Díky tomu jsem se cítila líp. Jako by Job seděl vedle mě a já mu říkala: „Jak já ti teď rozumím!“ Job přišel o všechno: o rodinu, zdraví i majetek. Já přišla jen o ten majetek. Rodina byla se mnou a všichni jsme byli živí a zdraví. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to není tak špatné. Hned mi bylo o něco líp.

Pak jsme se 14. března dozvěděli, že se jedné skupině podařilo dostat z města. Rozhodli jsme se, že to taky zkusíme. S dalšími lidmi z divadla se nám povedlo sehnat odvoz.

Z města vyrazil konvoj 20 vozidel. V naší dodávce se nás mačkalo 14. Všude kolem nás padaly bomby. V jednom kuse jsem se modlila. Když jsme konečně vyjeli ven z Mariupolu, náš řidič zastavil, vystoupil a rozplakal se. Dokázal se vyhnout všem minám rozesetým po cestě. Později jsme se dozvěděli, že jen dva dny po našem útěku zemřelo při bombardování divadla nejmíň 300 lidí.

Po 13 hodinách jsme dorazili do Záporoží. Další ráno jsme nasedli na vlak do Lvova. V kupé pro čtyři lidi se nás tísnilo 16. Bylo tam hrozné horko. Skoro celou dobu jsem stála v uličce. Bylo to jediné místo, kde proudil čerstvý vzduch. Do Lvova jsme dorazili 16. března a vřele nás tam přivítali naši milovaní bratři a sestry. Další čtyři dny jsme byli ubytovaní v sále Království. Bratři a sestry se o nás tak úžasně starali, že mi to vhánělo slzy do očí. Byl to dárek od Jehovy.

Pak jsme se 19. března rozhodli, že z Ukrajiny odejdeme do sousedního Polska. Babičku, mamku, bratrance i mě tady zase přivítali naši spoluvěřící a postarali se o všechno, co jsme potřebovali. Byli jsme obklopení láskou.

Je mi teprve 19, ale z toho všechno, čím jsem si prošla, jsem se naučila, jak je důležité upevňovat si víru, dokud se nic neděje. Víra vám pomáhá přežít. Kdybych před válkou neměla osobní studium, bylo by to pro mě daleko těžší.

Jehova je starostlivý Otec. Celou dobu jsem měla pocit, jako by mě držel za ruku a vedl mě. Nikdy mu nedokážu dostatečně poděkovat za všechno, co pro mě udělal. (Izajáš 41:10)