Hřích je jakýkoli skutek, touha nebo myšlenka, které jdou proti Božím zásadám. To zahrnuje porušování Božích zákonů, tedy dělání věcí, které Bůh odsuzuje. (1. Jana 3:4; 5:17) V Bibli se ale píše, že hřích je i to, když víme, co bychom měli dělat, a přesto to neděláme. (Jakub 4:17)

 V původních jazycích, ve kterých byla Bible psána, slovo hřích znamenalo „minout“ neboli nezasáhnout cíl. V Izraeli například byla skupina vojáků, kteří dokázali přesně střílet kameny z praku a nikdy „nemíjeli cíl“. Doslovný překlad z původního jazyka by zněl „nehřešili“. (Soudci 20:16) Takže hřešit znamená minout cíl – nedržet se Božích dokonalých zásad.

 Bůh je stvořitel, a tak má právo lidem stanovovat zákony. (Zjevení 4:11) Z toho, co děláme, se mu budeme zodpovídat. (Římanům 14:12)

Je možné vůbec nehřešit?

 Ne. V Bibli se píše, že „všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy“. (Římanům 3:23; 1. Královská 8:46; Kazatel 7:20; 1. Jana 1:8) Proč to tak je?

 První lidé, Adam a Eva, ze začátku vůbec nehřešili, a to proto, že byli dokonalí. Bůh je totiž stvořil ke svému obrazu. (1. Mojžíšova 1:27) Svoji dokonalost ale ztratili kvůli tomu, že Boha neposlechli. (1. Mojžíšova 3:5, 6, 17–19) A když pak měli děti, svoji nedokonalost a hřích na ně přenesli. (Římanům 5:12) Je to tak, jak napsal izraelský král David: „V provinění jsem byl zrozen.“ (Žalm 51:5)

Jsou některé hříchy horší než jiné?

 Ano. V Bibli se například píše, že obyvatelé starověké Sodomy byli „velkými hříšníky“ a že jejich hřích byl „velmi těžký“. (1. Mojžíšova 13:13; 18:20) Podívejme se na tři faktory, které určují, jak těžký hřích je.

1.   Závažnost. Bible nás varuje před vážnými hříchy, mezi které patří sexuální nemravnost, modlářství, krádeže, opilství, vydírání, vraždy a spiritismus. (1. Korinťanům 6:9–11; Zjevení 21:8) Bible tyto hříchy odlišuje od těch, které děláme nevědomky a neúmyslně, například když někomu slovem či skutkem ublížíme. (Přísloví 12:18; Efezanům 4:31, 32) Nicméně nás vybízí, abychom žádný hřích nezlehčovali, protože může vést k tomu, že Boží zákony začneme porušovat vážnějším způsobem. (Matouš 5:27, 28)

2.   Pohnutky. Některých hříchů se člověk dopustí, protože nezná Boží zákony. (Skutky 17:30; 1. Timoteovi 1:13) I když Bible takové hříchy neomlouvá, odlišuje je od těch, které člověk páchá úmyslně. (4. Mojžíšova 15:30, 31) Úmyslné hříchy pocházejí ze „špatného srdce“. (Jeremjáš 16:12)

3.   Četnost. Bible také dělá rozdíl mezi tím, když člověk zhřeší jednou a když hřeší delší dobu. (1. Jana 3:4–8) Ty, kdo úmyslně hřeší – a to i přesto, že se z Bible dozvěděli, co je správné – Bůh odsuzuje. (Hebrejcům 10:26, 27)

 Na ty, kdo v minulosti vážně hřešili, můžou jejich chyby hodně doléhat. Král David popsal svoje pocity takto: „Má vlastní provinění mi totiž přesáhla přes hlavu; jako těžký náklad jsou mi příliš těžká.“ (Žalm 38:4) Ale Bible ukazuje, že se tak člověk nemusí cítit napořád. Říká: „Ať ničema opustí svou cestu a muž, který škodí, své myšlenky; a ať se vrátí k Jehovovi, který se nad ním smiluje, a k našemu Bohu, neboť ve velkém měřítku odpustí.“ (Izajáš 55:7)