Kazatel 1:1-18
1 Slova shromažďovatele,*+ Davidova syna, krále v Jeruzalémě.+
2 „Největší marnost!“ říká shromažďovatel.
„Největší marnost! Všechno je marnost!“+
3 Co člověk má z veškeré své tvrdé práce,kterou pod sluncem s námahou vykonává?+
4 Generace odchází a generace přichází,ale země zůstává* navždy.+
5 Slunce vychází a slunce zapadá.
Potom spěchá zpátky* tam, odkud znovu vyjde.+
6 Vítr vane k jihu a stáčí se k severu.
Krouží a krouží, neustále se vrací.
7 Všechny řeky* tečou do moře, a přesto moře není plné.+
Vracejí se na místo, kde pramení, a znovu odtamtud vytékají.+
8 Všechno je únavné,nikdo to ani nedokáže popsat.
Oko se nenasytí viděníma ucho se nenaplní slyšením.
9 Co bylo, to bude,a co se dělalo, to se bude dělat znovu.
Není nic nového pod sluncem.+
10 Dá se o něčem říct „Podívej se, to je něco nového“?
Existovalo to už v dávné minulosti,bylo to tu dřív než my.
11 Nikdo nevzpomíná na lidi z dřívějších dob.
Ani na ty, kdo přijdou později, nebude žádný člověk vzpomínata na něj zase nebudou vzpomínat ti, kdo přijdou ještě později.+
12 Já, shromažďovatel, jsem izraelským králem v Jeruzalémě.+
13 Rozhodl jsem se* s moudrostí+ pozorovat a zkoumat všechno, co se dělá pod nebesy+ – úmornou práci, kterou dal Bůh lidským synům a které se věnují.
14 Viděl jsem všechno, co se dělá pod sluncem,a všechno to byla marnost a honba za větrem.+
15 Co je křivé, to se nedá narovnat,a co chybí, to není možné spočítat.
16 Řekl jsem si: „Získal jsem větší moudrost než kdokoli, kdo byl v Jeruzalémě přede mnou.+ Mé srdce získalo mnoho moudrosti a poznání.“+
17 Snažil jsem se poznat moudrost, šílenství* a bláznovství+ – a i to je honba za větrem.
18 Velká moudrost totiž přináší velké trápení,takže komu přibývá poznání, tomu přibývá bolest.+
