Řekněte nám něco o svém dětství.

Narodil jsem se v Itálii v roce 1943. Vyrůstal jsem se svými sourozenci v malé vesničce, kde můj otec pracoval jako rolník a truhlář. Rodiče nás vychovávali tak, aby z nás byli dobří katolíci.

Proč jste chtěl být knězem?

Jako kluk jsem s nadšením poslouchal kázání v kostele. Fascinoval mě styl, jakým kněží svá kázaní pronášeli, a taky obřady při bohoslužbách. A tak jsem i já zatoužil stát se knězem. Když mi bylo 13, maminka mě zapsala do internátní školy, ve které se chlapci připravovali na kněžské studium.

Studovali jste tam Bibli?

Moc ne. Když mi bylo 15, dal mi jeden učitel výtisk evangelií – historického záznamu o životě a službě Ježíše Krista. Přečetl jsem ho několikrát. V 18 jsem šel do Říma studovat pontifikální univerzity, které přímo spadají pod autoritu papeže. Studoval jsem latinu, řečtinu, historii, filozofii, psychologii a teologii. Přestože jsme zpaměti odříkávali biblické verše a naslouchali předčítání Bible při nedělních kázáních, ve skutečnosti jsme se Biblí moc nezabývali.

Stal jste se rektorem. Patřilo k vašim povinnostem vyučování?

Moje práce byla hlavně administrativní. Ale míval jsem hodiny, kde jsem přednášel o závěrech druhého vatikánského koncilu.

Proč jste začal pochybovat o důvěryhodnosti církve?

Znepokojovaly mě tři věci. Církev byla zapojená do politiky. Tolerovala špatné jednání duchovních a farníků. A některé katolické nauky mi nedávaly smysl. Například, jak by mohl láskyplný Bůh nechat lidi věčně trpět v pekle? Nebo, opravdu Bůh chce, abychom pořád dokola odříkávali růženec? *

A co jste dělal?

Se slzami v očích jsem se modlil a prosil Boha o vedení. Koupil jsem si katolickou Jeruzalémskou bibli, která tehdy zrovna vyšla v italštině, a začal jsem si ji číst. Pak jednou v neděli dopoledne, když jsem po mši věšel do skříně své kněžské oděvy, přišli ke dveřím semináře dva muži. Představili se jako svědkové Jehovovi. Povídali jsme si víc než hodinu o Bibli a o tom, čím by se podle ní mělo vyznačovat pravé náboženství.

Jaký jste z těch dvou svědků měl dojem?

Zapůsobilo na mě, s jakým přesvědčením mluvili a jak snadno dokázali hledat v katolickém překladu Bible. Později mě začal navštěvovat jiný svědek, který se jmenoval Mario. Byl trpělivý a spolehlivý – každou neděli v devět hodin, i kdyby trakaře padaly, zazvonil u dveří semináře.

Co na to říkali ostatní kněží?

Zval jsem je, aby se k našim rozhovorům připojili, ale žádný z nich nebral studium Bible vážně. Mně se ale moc líbilo. Dozvídal jsem se úžasné věci, třeba proč Bůh připouští zlo a utrpení. To mi vždycky vrtalo hlavou.

Snažili se vás nadřízení od studia Bible odradit?

V roce 1975 jsem několikrát navštívil Řím, abych vysvětlil svoje názory. Moji nadřízení se mi je snažili rozmluvit, ale ani jeden při tom nepoužíval Bibli. Nakonec, 9. ledna 1976, jsem do Říma zaslal prohlášení, že už se nepovažuju za katolíka. O dva dny později jsem ze semináře odešel, sedl jsem na vlak a odjel na své první shromáždění svědků Jehovových. Vlastně to byl sjezd, kterého se účastnilo několik sborů. Bylo to něco úplně jiného, než na co jsem byl zvyklý. Každý svědek měl svoji Bibli a sledoval v ní myšlenky, které řečníci rozebírali.

A co si o tom všem myslela vaše rodina?

Většina z nich byla silně proti. Zjistil jsem ale, že jeden z mých bratrů studuje Bibli se svědky v Lombardii, v severní Itálii. Jel jsem ho navštívit a místní svědkové mi pomohli najít práci a bydlení. Později toho roku jsem se dal pokřtít jako svědek Jehovův.

Nelitujete toho?

Ani náhodou! Teď konečně cítím, že je mi Bůh blízký, protože to, co o něm vím, vím z Bible, a ne z filozofií nebo církevních tradic. A taky můžu druhé vyučovat s upřímným přesvědčením.