1. Co dal Jehova každému, kdo mu věrně slouží?

JEHOVA nás má rád a každému, kdo mu věrně slouží, dal ve sboru určité místo. I když se naše úlohy liší, všichni jsme pro něj drahocenní a vzájemně se potřebujeme. Jak nám apoštol Pavel pomáhá si tuto důležitou myšlenku uvědomit?

2. Proč si podle Efezanům 4:16 máme jeden druhého vážit a vzájemně spolupracovat?

² Jak ukazuje klíčový verš tohoto článku, Pavel zdůraznil, že nikdo z nás se nemůže na někoho ze sboru podívat a říct si: „Nepotřebuji tě.“ (1. Kor. 12:21) Pokud má být ve sboru pokojná atmosféra, musíme si jeden druhého vážit a vzájemně spolupracovat. (Přečti Efezanům 4:16.) Když budeme jednotní, sboru se bude dobře dařit a bude sílit v lásce.

3. Co si rozebereme v tomto článku?

³ Jakými způsoby můžeme dávat najevo, že si ostatních ve sboru vážíme? V tomto článku si rozebereme, jak můžou starší jednat s úctou k sobě navzájem. Pak budeme mluvit o tom, jak můžeme všichni projevovat úctu bratrům a sestrám, kteří nejsou v manželství. A nakonec si ukážeme, jak můžeme dávat najevo úctu těm, kdo nemluví dobře naším jazykem.

4. Jakou Pavlovou vybídkou by se starší měli řídit?

⁴ Všichni starší ve sboru jsou jmenováni Jehovovým svatým duchem. Přesto má každý z nich jiné dary a schopnosti. (1. Kor. 12:17, 18) Někteří možná byli jmenováni nedávno a jsou relativně nezkušení. Jiné zase omezuje věk nebo špatné zdraví. Přesto by se žádný z nich neměl na kohokoli z rady starších podívat a říct si: „Nepotřebuji tě.“ Každý by se naopak měl řídit Pavlovou vybídkou, kterou čteme v Římanům 12:10. (Přečti.)

5. Jak si starší projevují úctu a proč je to důležité?

⁵ Starší si projevují úctu tím, že jeden druhému pozorně naslouchají. To je zvlášť důležité, když se sejdou, aby probrali vážné záležitosti. Proč? Všimni si, co se k tomu psalo v jedné Strážné věži. „Starší budou uznávat, že Kristus může prostřednictvím svatého ducha řídit mysl kteréhokoli staršího v radě starších, aby poskytl biblickou zásadu potřebnou k vyřešení jakékoli situace nebo k jakémukoli závažnému rozhodnutí. (Skutky apoštolů 15:6–15) Žádný jednotlivý starší nemá v radě monopol na ducha.“ (rakouské vydání Strážné věže z 1. října 1989)

6. Jak můžou starší jednotně spolupracovat a jaký z toho má užitek sbor?

⁶ Bratr, který si ostatních starších váží, se nesnaží na jejich společných schůzkách mluvit vždycky jako první. Nemá hlavní slovo a nemyslí si, že má pokaždé pravdu. Naopak své názory vyjadřuje pokorně a pozorně naslouchá druhým. A co je důležitější, svoje návrhy zakládá na biblických zásadách a pohotově se řídí vedením „věrného a rozvážného otroka“. (Mat. 24:45–47) Když se starší radí v laskavé a uctivé atmosféře, bude na ně působit svatý duch a vést je k rozhodnutím, která posílí sbor. (Jak. 3:17, 18)

7. Jak se na svobodný stav díval Ježíš?

⁷ Ve sborech jsou dnes manželské páry a rodiny. Patří tam ale taky hodně bratrů a sester, kteří nejsou v manželství. Jak bychom se na ně měli dívat? Zamysli se nad tím, jak se na svobodný stav díval Ježíš. Během své služby na zemi se neoženil. Zůstal svobodný a svůj čas a pozornost věnoval úkolu, který dostal. Nikdy neučil, že je nutné, aby křesťan vstoupil do manželství nebo zůstal svobodný. Řekl ale, že někteří křesťané se rozhodnou, že se neožení nebo nevdají. (Mat. 19:11, 12) * Ježíš si svobodných lidí vážil. Nemyslel si o nich, že jsou podřadní nebo že v životě o něco přicházejí.

8. K čemu podle 1. Korinťanům 7:8, 9 Pavel povzbuzoval křesťany?

⁸ Podobně jako Ježíš i apoštol Pavel sloužil Bohu jako svobodný. Nikdy neučil, že by bylo špatné vstoupit do manželství. Považoval to za osobní rozhodnutí. Přesto křesťany povzbuzoval, aby zvážili, jestli by Jehovovi nemohli sloužit jako svobodní. (Přečti 1. Korinťanům 7:7–9.) Rozhodně se na svobodné křesťany nedíval jako na méněcenné. Můžeme to vidět z toho, že pověřoval důležitými úkoly Timotea, který byl mladý a svobodný. * (Filip. 2:19–22) Z toho jasně vyplývá, že by nebylo správné hodnotit duchovní způsobilost bratra jenom na základě toho, jestli je ženatý nebo ne. (1. Kor. 7:32–35, 38)

9. Co můžeme říct o manželství a svobodném stavu?

⁹ Ani Ježíš, ani Pavel neučili, že křesťané musí vstoupit do manželství nebo zůstat svobodní. Co tedy k tomu můžeme říct my? Strážná věž z 1. října 2012 hezky uvedla: „Ve skutečnosti by se oba tyto stavy daly označit za dar od Boha. ... Pokud jde o svobodný stav, Jehova na něj nepohlíží jako na důvod k zármutku a pocitu hanby.“ Pamatujme na to a svobodných bratrů a sester ve sboru si važme.

10. Jak můžeme brát ohled na svobodné bratry a sestry?

¹⁰ Jak můžeme brát ohled na pocity a okolnosti svobodných bratrů a sester? Měli bychom pamatovat na to, že někteří si dali za cíl zůstat svobodní. Jiní by rádi vstoupili do manželství, ale toho pravého nebo tu pravou ještě nenašli. A další jsou sami proto, že jejich manželský partner zemřel. Bylo by ale vhodné se svobodných křesťanů ptát, proč si ještě nikoho nenašli, nebo jim v tomto ohledu nabízet pomoc? Je možné, že někteří si o takovou pomoc řeknou. Pokud ale ne, jak by se mohli cítit, kdybychom jim to pořád nabízeli? Všimněme si, jak se k tomu někteří z nich vyjádřili. (1. Tes. 4:11; 1. Tim. 5:13)

11., 12. Čím bychom svobodným mohli ublížit?

¹¹ Jeden svobodný krajský dozorce, který svůj úkol plní velmi dobře, je přesvědčený, že být svobodný má spoustu výhod. Přesto řekl, že člověka může obírat o radost, když se ho bratři a sestry, kteří to myslí dobře, ptají: „Proč ses ještě neoženil?“ Jeden svobodný bratr, který slouží v betelu, poznamenal: „Někdy ve mně bratři a sestry vyvolávají pocit, že svobodní jsou chudáci. Potom to může vypadat tak, že svobodný stav je břemeno, a ne dar.“

¹² Svobodná sestra, která slouží v betelu, řekla: „Někteří zvěstovatelé si myslí, že všichni svobodní si někoho hledají nebo že každé společenské setkání vnímají jako příležitost se s někým seznámit. Když jsem jednou někam pracovně cestovala, večer jsem tam pak šla na shromáždění. Sestra, u které jsem bydlela, mi řekla, že v jejich sboru jsou dva bratři v mém věku. Ujistila mě, že se nesnaží mi někoho dohazovat. Ale hned jak jsme přišly do sálu Království, mě k těm dvěma bratrům dovedla. Nemusím ani dodávat, jak trapné to pro nás tři bylo.“

13. Kdo je povzbuzením pro jednu svobodnou sestru?

¹³ Další sestra z betelu říká: „Znám průkopníky, kteří už jsou dlouho svobodní. Jsou to vyrovnaní, cílevědomí a obětaví lidé, kteří jsou ve své službě spokojení a pro sbor jsou velkým přínosem. Na svůj svobodný stav se dívají vyrovnaně. Nemají pocit nadřazenosti díky tomu, že zůstávají svobodní, ani nejsou nešťastní proto, že nemají partnera a rodinu.“ Je krásné být ve sboru, ve kterém si jeden druhého váží. Člověk necítí, že ho někdo lituje nebo mu závidí. Nikdo ho nepřehlíží ani nevyvyšuje. Prostě ví, že tam patří.

14. Jak můžeme dát svobodným najevo, že si jich vážíme?

¹⁴ Naši svobodní bratři a sestry budou vděční, když si jich budeme vážit za jejich krásné vlastnosti, a ne za to, že jsou svobodní. Místo toho, abychom je litovali, bychom si jich měli vážit za jejich věrnou službu. Díky tomu nebudou mít nikdy pocit, že jim říkáme: „Nepotřebuji tě.“ (1. Kor. 12:21) Naopak budou vědět, že k nim máme úctu a že mají ve sboru své místo.

15. Jaké změny někteří udělali, aby pomohli dalším lidem poznat pravdu?

¹⁵ V posledních letech si hodně zvěstovatelů dalo za cíl, že se naučí cizí jazyk, aby pomohli dalším lidem poznat pravdu. Museli kvůli tomu udělat změny v životě. Odešli ze sboru, kde se mluví jejich mateřským jazykem, a začali sloužit tam, kde je málo zvěstovatelů. (Sk. 16:9) Rozhodli se tak proto, aby mohli Jehovovi sloužit víc. I když jim to možná trvá léta, než si nový jazyk osvojí, jsou pro sbor užiteční v mnoha ohledech. Svými vlastnostmi a zkušenostmi ho posilují a upevňují. Těchto obětavých bratrů a sester si moc vážíme!

16. Na základě čeho starší posuzují, jestli doporučí nějakého bratra, aby byl jmenován?

¹⁶ Rada starších se nebude zdráhat doporučit nějakého bratra, aby byl jmenován jako starší nebo služební pomocník, jenom proto, že ještě dobře neovládá jazyk, kterým se ve sboru mluví. Budou ho posuzovat na základě biblických požadavků na starší a služební pomocníky, a ne na základě toho, jak dobře mluví místním jazykem. (1. Tim. 3:1–10, 12, 13; Tit. 1:5–9)

17. Co musí některé rodiny zvážit, když se stěhují do cizí země?

¹⁷ Některé rodiny musely do jiné země utéct nebo se tam přestěhovaly za prací. Jejich děti pak chodí do školy, kde se používá jazyk té země. Ten se možná musí naučit i jejich rodiče, aby našli práci. Co když je ale v tom místě sbor nebo skupina, kde se mluví jejich mateřštinou? Do kterého sboru by měla rodina chodit? Do sboru, kde se mluví jazykem té země, nebo do sboru, kde se mluví jejich mateřštinou?

18. Jak můžeme v souladu s Galaťanům 6:5 dát najevo, že respektujeme rozhodnutí hlavy rodiny?

¹⁸ O tom, do kterého sboru bude rodina chodit, rozhoduje hlava rodiny. Protože je to otázka osobní volby, musí promyslet, co pro ně bude nejlepší. (Přečti Galaťanům 6:5.) Rozhodnutí hlavy rodiny bychom měli respektovat, přijmout ho, rodinu ve sboru přivítat a dát jim najevo lásku. (Řím. 15:7)

19. Co by měla hlava rodiny pečlivě zvážit?

¹⁹ Některé rodiny chodí do sboru, kde se mluví mateřským jazykem rodičů, ale děti jím možná nemluví dobře. Pokud je takový sbor v oblasti, kde se mluví úředním jazykem té země, může být pro děti těžké rozumět tomu, co se říká na shromáždění, a nebudou dělat duchovní pokroky. Proč? Protože děti možná chodí do školy, kde se mluví jazykem té země, a ne mateřským jazykem rodičů. V takovém případě by hlava rodiny měla prosit Jehovu o moudrost a pečlivě zvážit, co pomůže dětem, aby si vytvořily blízký vztah k Jehovovi a k jeho lidu. Rodiče by měli buď pomoct svým dětem, aby se zdokonalily v jazyce, kterým mluví oni, nebo by měli vážně přemýšlet o tom, že přejdou do sboru, kde se mluví jazykem, kterému děti dobře rozumí. Ať už se hlava rodiny rozhodne jakkoli, bratři a sestry ve sboru, ve kterém bude rodina sloužit, by to měli respektovat a vážit si jich.

20. Jak můžeme dát najevo, že si vážíme bratrů a sester, kteří se učí nový jazyk?

²⁰ Z různých důvodů, o kterých jsme mluvili, jsou v mnoha sborech bratři a sestry, kteří se snaží naučit nový jazyk. Může být pro ně těžké vyjádřit svoje myšlenky. Když se ale nebudeme zaměřovat na jejich jazykové schopnosti, uvidíme, že milují Jehovu a chtějí mu sloužit. Pokud si budeme těchto krásných vlastností všímat, budeme si takových bratrů a sester hluboce vážit a projevovat jim úctu. Nebudeme si o nich myslet „nepotřebuji vás“ jenom proto, že nemluví dobře naším jazykem.

21., 22. Čím nás Jehova poctil?

²¹ Jehova nás poctil tím, že nám dal místo ve sboru. Ať už jsme muži, nebo ženy, svobodní, nebo v manželství, mladí, nebo staří, anebo ať už mluvíme nějakým jazykem dobře, nebo špatně, pro Jehovu a jeden pro druhého jsme drahocenní. (Řím. 12:4, 5; Kol. 3:10, 11)

²² Z Pavlova přirovnání o lidském těle jsme se toho hodně naučili. Snažme se podle toho žít. Budeme si pak ještě víc vážit toho, že každý z nás má ve sboru své místo.