1. a) Co měli společného soudce Jefta a Hana? (Viz úvodní obrázek.) b) Které otázky si teď zodpovíme?

ON BYL statečný vůdce, ona poddajná manželka. On byl odvážný válečník, ona pokorná hospodyně. Měli soudce Jefta a Elkanova manželka Hana něco společného kromě toho, že uctívali stejného Boha? Ano. Oba dali Jehovovi slavnostní slib a věrně ho splnili. Jsou skvělým příkladem pro muže a ženy v dnešní době, kteří se rozhodli Jehovovi něco slíbit. Vznikají ale zásadní otázky: Co je to slavnostní slib? Jak závažné je dát takový slib Bohu? A co se můžeme naučit od Jefty a Hany?

2. Co je to slavnostní slib?

² V Bibli se výraz „slavnostní slib“ používá na to, když člověk něco slíbí Bohu. Slibuje, že něco udělá, dá nějaký dar, začne s nějakým druhem služby nebo si něco odepře. Jsou to dobrovolné sliby, dané ze svobodné vůle. V Božích očích jsou ale posvátné a závazné, protože mají povahu přísahy – prohlášení, že člověk něco udělá nebo naopak neudělá. Co Bible říká o tom, jak závažné je slíbit něco Bohu? (1. Mojž. 14:22, 23; Hebr. 6:16, 17)

3. Co říká Bible o slibech daných Bohu?

³ V Mojžíšově zákoně čteme: „V případě, že muž učiní Jehovovi slavnostní slib nebo přísahá přísahu, aby na svou duši uvázal slavnostní slib..., neporuší své slovo. Měl by činit podle všeho, co vyšlo z jeho úst.“ (4. Mojž. 30:2) Později Šalomoun napsal: „Kdykoli skládáš slavnostní slib Bohu, neváhej ho splnit, protože z hlupáků není žádné potěšení. Co slavnostně slíbíš, splň.“ (Kaz. 5:4) Ježíš potvrdil, jak závažné je dát slib, když řekl: „Lidem starodávných dob [bylo řečeno]: ‚Nebudeš přísahat, aniž vykonáš, ale musíš splnit své slavnostní sliby Jehovovi.‘“ (Mat. 5:33)

4. a) Jak vážné je slíbit něco Bohu? b) Co se chceme dozvědět o Jeftovi a Haně?

⁴ Je tedy jasné, že slíbit něco Bohu je velmi závažné. To, jak se ke svým slibům stavíme, ovlivňuje náš vztah s ním. David napsal: „Kdo smí vystoupit na Jehovovu horu a kdo smí povstat na jeho svatém místě? Každý..., kdo nenesl Mou [Jehovovu] duši k naprosté bezcennosti ani nepřísahal klamně.“ (Žalm 24:3, 4, ppč.) Co Jefta a Hana slíbili? A bylo pro ně jednoduché to splnit?

5. Co Jefta slíbil a jak to dopadlo?

⁵ Jefta věrně splnil to, co slíbil Jehovovi, než šel válčit proti Ammonitům – národu, který utlačoval Izraelity. (Soud. 10:7–9) Tolik toužil po vítězství, že Bohu řekl: „Jestliže mi zcela jistě vydáš syny Ammona do ruky, stane se také, že ten, kdo vyjde, kdo mi vyjde vstříc ze dveří mého domu, až se vrátím v pokoji od synů Ammona, se také stane Jehovovým.“ Jak to dopadlo? Ammonité utrpěli porážku a Jeftu při návratu z vítězné bitvy přišla přivítat jeho milovaná dcera. Měla to být ona, kdo se „stane Jehovovým“. (Soud. 11:30–34) Co to pro ni znamenalo?

6. a) Proč nebylo pro Jeftu ani pro jeho dceru jednoduché splnit slib, který Jefta dal? b) Jak na tebe působí to, co o slibech Bohu čteme v 5. Mojžíšově 23:21, 23 a v Žalmu 15:4?

⁶ Aby Jeftova dcera jednala v souladu se slibem svého otce, musela se plně věnovat službě Jehovovi ve svatostánku. Dal Jefta svůj slib neuváženě? Ne. Mohl totiž vědět, že mu může vyjít vstříc jeho dcera. Ale i tak to pro oba byla citově náročná situace a velká oběť. Když Jefta svoji dceru uviděl, „začal [si] trhat oděvy“ a bědovat. A ona pak plakala nad svým panenstvím. Proč? Jefta neměl syna a jeho jediná dcera se nikdy nevdá a neporodí mu vnoučata. Jejich jméno a rodinný odkaz zaniknou. To ale nebylo to nejdůležitější, o čem přemýšleli. Jefta řekl: „Já jsem otevřel svá ústa k Jehovovi a nejsem schopen se obrátit zpět“. A jeho dcera na to odpověděla: „Učiň mi podle toho, co vyšlo z tvých úst.“ (Soud. 11:35–39) Oba byli Bohu věrní a nikdy by je nenapadlo slib porušit – ať by je to stálo cokoli. (Přečti 5. Mojžíšovu 23:21, 23; Žalm 15:4.)

7. a) Co Hana slíbila a proč? b) Jak to dopadlo? c) Co Hanin slib znamenal pro Samuela? (Viz poznámku pod čarou.)

⁷ I Hana věrně splnila to, co slíbila Jehovovi. Svůj slib mu dala, když se trápila kvůli tomu, že nemůže mít děti, a musí neustále snášet urážky. (1. Sam. 1:4–7, 10, 16) Svěřila se s tím Bohu a slíbila mu: „Ó Jehovo vojsk, jestliže zcela jistě shlédneš na trápení své otrokyně a skutečně na mne vzpomeneš a nezapomeneš na svou otrokyni a skutečně dáš své otrokyni mužského potomka, dám ho Jehovovi na všechny dny jeho života, a na jeho hlavu nevejde břitva.“ (1. Sam. 1:11) Jehova Hanu vyslyšel a časem se jí narodil syn. Měla z toho obrovskou radost. Na svůj slib ale nezapomněla. Když chlapeček přišel na svět, řekla: „Vyžádala jsem si ho od Jehovy.“ (1. Sam. 1:20)

8. a) Proč bylo pro Hanu těžké splnit svůj slib? b) Jak nám Davidova slova zapsaná v 61. žalmu připomínají Hanin příkladný postoj?

⁸ Jakmile Hana malého Samuela přestala kojit, což bylo asi v jeho třech letech, udělala přesně to, co Bohu slíbila. Ani nepřemýšlela, že by jednala jinak. Vzala Samuela do svatostánku v Šilu k veleknězi Elimu a řekla: „O tohoto chlapce jsem se modlila, aby Jehova vyhověl mé prosebné žádosti, o kterou jsem ho prosila. A já jsem ho zase propůjčila Jehovovi. Po všechny dny, co bude, je někým vyžádaným pro Jehovu.“ (1. Sam. 1:24–28) Ve svatostánku „chlapec Samuel dále rostl u Jehovy.“ (1. Sam. 2:21) Co to pro Hanu znamenalo? Svého syna velmi milovala, ale teď s ním nebude moct být. Jen si představ, jak ho toužila každý den objímat, hrát si s ním a pečovat o něj – mít všechny ty krásné vzpomínky, které si milující matka uchovává, když její dítě vyrůstá. Hana ale svého slibu nelitovala. Řekla: „Mé srdce opravdu jásá v Jehovovi.“ (1. Sam. 2:1, 2; přečti Žalm 61:1, 5, 8)

9. Na které otázky si ještě odpovíme?

⁹ Když teď chápeme, jak závažné je slíbit něco Bohu, zamysleme se nad těmito otázkami: Co my jako křesťané můžeme slavnostně slíbit? A do jaké míry bychom měli být rozhodnutí svoje sliby splnit?

10. Co je tím nejdůležitějším slibem, který křesťan může dát, a co obnáší?

¹⁰ Nejdůležitějším slavnostním slibem, jaký může křesťan dát, je ten, kterým zasvětí svůj život Jehovovi. Proč to můžeme říct? Protože v osobní modlitbě Bohu slavnostně slibuje, že svůj život využije k tomu, aby mu navždy sloužil, a to za všech okolností. Ježíš o tom řekl, že člověk „zapře sám sebe“ neboli se vzdá všech svých práv a slíbí, že bude vždycky upřednostňovat Boží vůli. (Mat. 16:24) Od toho dne patří Jehovovi. (Řím. 14:8) Každý, kdo složí slib zasvěcení, by ho měl brát velmi vážně, tak jako to bylo v případě žalmisty, který o svých slibech Bohu řekl: „Čím oplatím Jehovovi všechna jeho dobrodiní ke mně? Své slavnostní sliby Jehovovi splním, ano, přede vším jeho lidem.“ (Žalm 116:12, 14)

11. Co jsi dal najevo v den svého křtu?

¹¹ Zasvětil jsi svůj život Jehovovi a dal to najevo křtem ve vodě? Pokud ano, je to úžasné! Vzpomeň si, že v den svého křtu jsi před očitými svědky dostal otázky, jestli ses zasvětil Jehovovi a jestli chápeš, že „svým zasvěcením se Bohu a křtem dáváš veřejně najevo, že se stáváš svědkem Jehovovým a že se připojuješ k organizaci, kterou Bůh vede svým duchem“. Svými kladnými odpověďmi jsi veřejně prohlásil, že ses bezvýhradně zasvětil Bohu, a ukázal, že jsi způsobilý ke křtu jako schválený Jehovův služebník. Jehova měl určitě velkou radost!

12. a) Jaké otázky bychom si měli položit? b) Jaké vlastnosti bychom podle apoštola Petra měli rozvíjet?

¹² Křest je ale teprve začátek. Dál chceme žít v souladu se svým zasvěcením a věrně Bohu sloužit. Můžeme si tedy položit otázky: Udělal jsem od křtu duchovní pokrok? Sloužím dál Jehovovi z celého srdce? (Kol. 3:23) Modlím se, čtu Boží Slovo, účastním se shromáždění a chodím do služby tak často, jak je to možné? Nebo jsem v něčem polevil? Apoštol Petr řekl, jak se můžeme vyhnout tomu, že bychom se stali nečinnými. Kromě víry musíme pracovat na svém poznání, vytrvalosti a zbožné oddanosti. (Přečti 2. Petra 1:5–8.)

13. Co si musí uvědomovat zasvěcený a pokřtěný křesťan?

¹³ Slib zasvěcení není možné zrušit – to, co jsme Bohu slíbili, nelze vzít zpátky. Pokud je někdo unavený ze služby Jehovovi a z křesťanského způsobu života, nemůže začít tvrdit, že se nikdy Bohu opravdu nezasvětil a že jeho křest je neplatný. Ve skutečnosti dal před svědky najevo, že se úplně zasvětil Bohu. Bude se zodpovídat před Jehovou a sborem z jakéhokoli vážného hříchu, kterého se dopustí. (Řím. 14:12) Ať o tobě nikdy nemůže být řečeno, že jsi „opustil lásku, kterou jsi měl zprvu“. Naopak chceme, aby o každém z nás Ježíš mohl říct: „Znám tvé skutky a tvou lásku a víru a službu a vytrvalost, a že tvých posledních skutků je víc než těch dřívějších.“ (Zjev. 2:4, 19) Dál se ze všech sil snaž žít v souladu se svým slibem zasvěcení a dělat tak Jehovovi radost.

14. Co je druhým nejdůležitějším slibem, jaký člověk může dát, a proč?

¹⁴ Druhým nejdůležitějším slibem, jaký člověk může dát, je manželský slib. Proč to tak je? Protože manželství je posvátné. Nevěsta a ženich manželské sliby skládají před Bohem a očitými svědky. Obvykle slibují, že budou jeden druhého milovat, budou o sebe navzájem pečovat a jeden druhého si vážit, „a to po celý čas, kdy [budou] spolu žít na zemi podle Božího manželského uspořádání“. Někteří možná neřekli přesně tato slova, ale i tak svůj slib dali před Bohem. Jsou pak prohlášeni za muže a ženu a jejich manželství má být svazkem na celý život. (1. Mojž. 2:24; 1. Kor. 7:39) Ježíš řekl: „Co tedy Bůh jhem spojil, ať žádný člověk neodděluje.“ Neměl by to udělat manžel, manželka ani nikdo jiný. Dvojice se proto musí brát s postojem, že rozvod nepřipadá v úvahu. (Mar. 10:9)

15. Proč křesťané nemůžou přijmout lehkovážný postoj k manželství?

¹⁵ Žádné manželství není dokonalé, protože ho vždycky tvoří dva nedokonalí lidé. Bible proto říká, že ti, kdo se vezmou, občas „budou mít soužení“. (1. Kor. 7:28) Je smutné, že v dnešní době mají mnozí k manželství lehkovážný postoj. Když vztah začne být napjatý, prostě to vzdají a od manželského partnera odejdou. To ale není křesťanské. Porušení manželského slibu se rovná lhaní Bohu a Bůh lháře nenávidí! (3. Mojž. 19:12; Přísl. 6:16–19) Apoštol Pavel napsal: „Jsi připoután k manželce? Přestaň hledat uvolnění.“ (1. Kor. 7:27) Pavel to mohl říct, protože věděl, že Jehova nenávidí zrádné jednání, které vede k rozvodu. (Mal. 2:13–16)

16. Co Bible říká k tomu, jestli se manželé můžou rozvést nebo od sebe odejít?

¹⁶ Ježíš učil, že jediným biblickým důvodem ke zrušení manželského slibu je to, když se podvedený partner rozhodne, že tomu druhému neodpustí nevěru. (Mat. 19:9; Hebr. 13:4) A jak je to v případě, že od sebe manželé chtějí odejít, aniž by se rozvedli? I k tomu se Bible vyjadřuje jasně. (Přečti 1. Korinťanům 7:10, 11.) Neuvádí důvody pro to, aby manželé žili odděleně. Někteří křesťané ale svoji situaci vyhodnotili tak, že k tomu důvod mají. Může jím být extrémní ohrožení života nebo duchovního stavu, když je partner násilnický nebo prosazuje odpadlické názory.

17. Co může křesťanům pomoct, aby jejich manželství bylo trvalé?

¹⁷ Když někdo přijde za staršími pro rady ohledně svých manželských problémů, starší by se ho měli zeptat, jestli se svým manželským partnerem v poslední době viděli film Jak se pozná pravá láska? a společně si prostudovali brožuru Vaše rodina může být šťastná. Tento film i brožura totiž obsahují zásady od Boha, které pomohly už mnoha párům. Jedni manželé řekli: „Od té doby, co si tu brožuru studujeme, je naše manželství šťastnější než kdy dřív.“ Jedna sestra, která je vdaná 22 let a jejíž manželství se málem rozpadlo, řekla: „Oba jsme pokřtění, ale po citové stránce jsme byli každý úplně někde jinde. Ten film vyšel právě včas. Máme teď mnohem lepší vztah.“ Jsi v manželství? Za všech okolností uplatňuj Jehovovy zásady. Pomůže ti to žít v souladu se svým manželským slibem a být při tom šťastný.

18. Co dělá hodně křesťanských rodičů?

¹⁸ Všiml sis, co dalšího měli Jefta a Hana společného? Jejich sliby vedly k tomu, že Jeftova dcera a Hanin syn zasvětili svůj život zvláštní, posvátné službě ve svatostánku. Nic jiného jim nemohlo přinést větší uspokojení. V dnešní době hodně křesťanských rodičů povzbuzuje svoje děti k tomu, aby se pustily do celodobé služby a v životě se zaměřovaly na uctívání Jehovy. Takoví rodiče a děti si zaslouží upřímnou pochvalu. (Soud. 11:40; Žalm 110:3)

19. Co můžeme říct o zvláštních celodobých služebnících?

¹⁹ V současné době je asi 67 000 bratrů a sester členy Celosvětového řádu zvláštních celodobých služebníků svědků Jehovových. Slouží v betelu, pracují na stavbách nebo působí jako krajští dozorci, celodobí instruktoři, zvláštní průkopníci, misionáři a služebníci ve sjezdovém sále nebo v objektu pro biblické školy. Všichni dali „slib poslušnosti a chudoby“, kterým vyjádřili souhlas, že budou dělat cokoli, čím budou pověřeni za účelem podpory Božího království, že budou žít jednoduše a že bez svolení nebudou vykonávat jiné zaměstnání. Za výjimečné nepovažujeme tyto lidi, ale jejich úkoly. Zvláštní celodobí služebníci si uvědomují, že dokud v této službě zůstávají, je důležité pokorně žít v souladu se svým slibem.

20. K čemu bychom měli být rozhodnutí a proč?

²⁰ Kolik z těch slibů, které jsme si teď probrali, jsi Bohu dal? Jeden, dva, nebo všechny tři? Určitě chápeš, že bys svoje sliby neměl brát na lehkou váhu. (Přísl. 20:25) Pokud nedodržíš slovo, které jsi dal Jehovovi, nebo nesplníš slavnostní slib, může to mít vážné následky. (Kaz. 5:6) Buď tedy dál rozhodnutý jednat v souladu s Davidovými slovy: „Budu navždy hrát melodie tvému jménu, abych plnil své slavnostní sliby den po dnu.“ (Žalm 61:8)