„JDI domů ke svým příbuzným a podej jim zprávu o všem, co pro tebe Jehova udělal, a o tom, jak se nad tebou smiloval.“ Tato slova pronesl Ježíš Kristus pravděpodobně v krajině Gerasenských, která ležela na jihovýchodním břehu Galilejského moře. Mluvil k muži, který se chtěl stát jeho následovníkem. Z Ježíšových slov je vidět, že chápal jeden z typických rysů lidské povahy – to, co člověka zajímá a co je pro něj důležité, chce sdílet se svými příbuznými. (Mar. 5:19)

Tento rys se běžně projevuje také dnes, i když je pravda, že v některých kulturách výrazněji než v jiných. Člověk, který se stane Jehovovým služebníkem, přirozeně touží o své nové víře mluvit s příbuznými. Ale jak na to? Jak zapůsobit na srdce našich blízkých, kteří vyznávají jiné náboženství nebo v Boha nevěří vůbec? V Bibli můžeme najít praktické a realistické rady.

Ondřej byl jedním z prvních lidí, kteří rozeznali, že Ježíš je Mesiáš. Komu o svém zjištění pověděl nejdřív? „Našel nejprve svého vlastního bratra Šimona a řekl mu: ‚Našli jsme Mesiáše‘ (což přeloženo znamená Kristus).“ Ondřej zavedl Petra k Ježíšovi a dal mu tak příležitost stát se jeho následovníkem. (Jan 1:35–42)

Asi o šest let později byl Petr v Joppe. Odtamtud se vydal směrem na sever do Cesareje, aby navštívil důstojníka Kornélia. Kdo všechno tam na Petra a jeho společníky čekal? „Kornélius . . . svolal své příbuzné a důvěrné přátele.“ Tak jim dal možnost, aby si Petra poslechli a mohli si udělat vlastní názor. (Sk. 10:22–33)

Co se můžeme naučit z toho, jak Ondřej a Kornélius jednali se svými blízkými?

Nic neponechali náhodě. Ondřej vzal Petra k Ježíšovi a osobně mu ho představil. A Kornélius zařídil, aby si Petra mohli poslechnout i jeho příbuzní a přátelé. Oba jistě chtěli, aby se jejich nejbližší stali Ježíšovými následovníky. Ani jeden z nich ale na ně kvůli tomu netlačil nebo s nimi nemanipuloval. Jaké poučení si z toho můžeme vzít my? Jejich jednání s příbuznými se snažme napodobovat. Možná budeme mít příležitost podělit se se svými blízkými o myšlenky z Bible. Snad se nám také podaří nějak zařídit, aby měli přístup k biblickým pravdám nebo se dostali do kontaktu s našimi spoluvěřícími. Chceme ale respektovat jejich svobodnou vůli a nevyvíjet na ně nátlak. Abychom si ukázali, jak můžeme pomáhat svým příbuzným, uvažujme o Jürgenovi a Petře, manželském páru z Německa.

Petra studovala se svědky Jehovovými a dala se pokřtít. Její manžel Jürgen byl důstojníkem v armádě. Nejdřív se mu manželčino rozhodnutí moc nelíbilo. Časem si ale uvědomil, že svědkové Jehovovi učí pravdu. I on se zasvětil Jehovovi a dnes slouží jako sborový starší. Co by poradil křesťanům, kteří chtějí zapůsobit na srdce nevěřících příbuzných?

Jürgen doporučuje: „Neměli bychom na příbuzné tlačit a duchovními věcmi je zahltit. Jejich nechuť k takovým rozhovorům by to mohlo jen posílit. Je to běh na dlouhou trať, a tak je lepší říct tu a tam nějakou zajímavou myšlenku. Také může být užitečné, když se příbuzní seznámí s bratry a sestrami ze sboru, kteří jsou stejného věku a mají podobné zájmy. Právě to může prolomit ledy.“

Petr a Kornéliovi příbuzní reagovali na biblické poselství rychle. Jiní lidé, kteří se v prvním století dostali do kontaktu s pravdou, potřebovali víc času.

Během Ježíšovy služby několik jeho příbuzných uvěřilo, že je Mesiáš. Například apoštolové Jakub a Jan byli pravděpodobně Ježíšovi bratranci a jejich matka Salome byla Ježíšova teta. Možná patřila k mnoha ženám, „které [Ježíšovi a apoštolům] sloužily ze svého majetku“. (Luk. 8:1–3)

Jiní Ježíšovi příbuzní v něj ale neuvěřili hned. Víc než rok po jeho křtu se do jednoho domu shromáždil dav lidí, kteří si ho chtěli vyslechnout. „Ale když o tom slyšeli jeho příbuzní, vyšli, aby se ho zmocnili, neboť říkali: ‚Pomátl se.‘“ O něco později s ním nevlastní bratři mluvili o cestě do Judeje, ale on se vyjádřil vyhýbavě. Proč? Protože „jeho bratři v něj ve skutečnosti neprojevovali víru“. (Mar. 3:21; Jan 7:5)

Co se můžeme naučit z toho, jak se Ježíš choval ke svým příbuzným? Když o něm tvrdili, že ztratil rozum, neurazil se. I po svém vzkříšení se jim dál snažil pomáhat. Například se objevil nevlastnímu bratru Jakubovi. Díky tomu nejen on, ale i další nevlastní bratři uvěřili, že Ježíš je opravdu Mesiáš. I oni byli s apoštoly a jinými učedníky v horní místnosti v Jeruzalémě a obdrželi svatého ducha. Jakub a Juda, další Ježíšův nevlastní bratr, časem dostali nádherné výsady. (Sk. 1:12–14; 2:1–4; 1. Kor. 15:7)

Stejně jako v prvním století, i dnes někteří příbuzní potřebují delší dobu, aby přijali pravdu. Tak to bylo v případě Roswithy, která byla aktivní římskou katoličkou. V roce 1978 se její manžel stal svědkem Jehovovým. Roswitha upřímně věřila, že její náboženství je správné, a tak manželovi nejdřív odporovala. Během let ale její odpor slábl a ona pochopila, že svědkové učí pravdu. V roce 2003 se dala pokřtít. Co k tomu přispělo? Manžel se jejími útoky nenechal vyprovokovat, ale choval se tak, aby pro ni bylo snadnější změnit názor. Jakou radu Roswitha dává? „Klíčem je trpělivost, trpělivost a zase trpělivost.“

Monika se dala pokřtít v roce 1974 a asi o deset let později se stali svědky i její dva synové. Manžel Hans sice proti jejich náboženství nic neměl, ale sám se dal pokřtít až v roce 2006. Co by tato rodina na základě svých zkušeností poradila druhým? „Věrně se držte Jehovy a v otázkách víry nedělejte kompromisy.“ Monika i oba synové dávali Hansovi stále najevo, že ho mají rádi, a nikdy nepřestali věřit, že i on jednou přijme pravdu.

Pravdu Ježíš jednou přirovnal k vodě, která předává věčný život. (Jan 4:13, 14) Přejeme si, aby se i naši příbuzní mohli touto chladnou, průzračnou vodou osvěžit. Nechceme je v ní ale utopit. To by se mohlo stát, kdybychom jim vnutili moc vody najednou. Zda se budou cítit osvěženi, nebo zda se začnou topit, může záviset na tom, jak s nimi o své víře mluvíme. Bible říká, že „srdce spravedlivého rozjímá, co odpovědět“. Také uvádí: „Srdce moudrého působí, že jeho ústa projevují pochopení, a jeho rtům to dodává přesvědčivosti.“ Jak tuto radu uplatnit v praxi? (Přísl. 15:28; 16:23)

Představme si, že sestra chce svému manželovi vysvětlit, čemu věří. „Rozjímá, co odpovědět“, a proto nebude mluvit bezmyšlenkovitě, ale dobře si promyslí, co chce říct. Nebude působit samospravedlivě ani nadřazeně. Její slova budou osvěžující a budou přispívat k pokojné atmosféře. Může se zamyslet nad otázkami: Kdy se manžel cítí příjemně a je ochotný si mě vyslechnout? O čem si rád povídá a čte? Zajímá ho věda, politika nebo sport? Jak v něm mohu probudit zájem o Bibli a přitom respektovat jeho pocity a názory? Když bude manželka o takových otázkách přemýšlet, pomůže jí to mluvit a jednat s pochopením.

Jestliže chceme zapůsobit na srdce členů rodiny, nestačí jen v přiměřených dávkách vysvětlovat, čemu věříme. Naše slova musí jít ruku v ruce s naším chováním.

Jürgen radí: „Důsledně uplatňuj biblické zásady v každodenním životě. Na příbuzného to může silně zapůsobit, i když to možná ze začátku nepřizná.“ Hans, který se dal pokřtít téměř o 30 let později než jeho manželka, s tím souhlasí. „Příkladné křesťanské chování je důležité, protože příbuzný pak vidí, že pravda má na nás pozitivní vliv.“ Naše víra vede k tomu, že se v určitých oblastech života lišíme od ostatních. Příbuzní by ale měli vidět, že nás pravda mění k lepšímu, ne k horšímu.

Sestrám, které mají nevěřícího manžela, dal apoštol Petr praktickou radu. Napsal: „Podřizujte [se] svým vlastním manželům, aby někteří, jestliže nejsou poslušni slova, byli získáni beze slova chováním svých manželek, protože jsou očitými svědky vašeho cudného chování spolu s hlubokou úctou. A vaše ozdobení ať není ve vnějším splétání vlasů a v navlékání zlatých ozdob ani v nošení svrchních oděvů, ale ať je to utajený člověk srdce v neporušitelném šatu tichého a mírného ducha, který má velkou hodnotu v Božích očích.“ (1. Petra 3:1–4)

Jak napsal apoštol Petr, manžela může přesvědčit příkladné chování manželky. Přesně o to se začala snažit Christa, když se v roce 1972 stala svědkem Jehovovým. Její manžel sice nějaký čas se svědky studoval, ale pravdu nikdy nepřijal. Občas přijde na shromáždění a dobře vychází s lidmi ze sboru. Oni zase respektují, že má právo na vlastní názor. Co Christa dělá, aby zapůsobila na jeho srdce?

„Jsem odhodlaná jednat tak, jak se to Jehovovi líbí. Zároveň se snažím manžela získat ‚beze slova‘ svým dobrým chováním. Když to není v rozporu s biblickými zásadami, snažím se maximálně vyhovět jeho přáním. Samozřejmě respektuji jeho svobodnou vůli a nechávám všechno v Jehovových rukou.“

Z toho je vidět, jak je důležitá přizpůsobivost. Christa si udržuje dobré duchovní návyky, což mimo jiné znamená, že pravidelně chodí na shromáždění a co nejvíc času věnuje kazatelské službě. Zároveň ale chápe, že manžel má právo na její lásku, čas a pozornost. Každý, kdo má nevěřící příbuzné, by měl být přizpůsobivý a měl by projevovat pochopení. Bible říká, že „pro všechno je ustanovený čas“. To se týká i času, který trávíme se členy rodiny, a především s nevěřícím partnerem. Společně strávený čas přispívá k dobré komunikaci. A zkušenosti ukazují, že díky dobré komunikaci se manželský partner necítí osamělý, nemá pocit, že je odstavený na vedlejší kolej, a nemá důvod žárlit. (Kaz. 3:1)

„Z našeho jednání by měl nevěřící příbuzný vycítit, že ho máme rádi, a měl by vědět, že se za něj modlíme,“ vysvětluje Holger, jehož otec se dal pokřtít o dvacet let později než ostatní členové rodiny. Christa říká, že nikdy nepřestane doufat, že se její manžel nakonec postaví na stranu Jehovy a přijme pravdu. Pokud máš nevěřící příbuzné, snaž se mít takový pozitivní postoj i ty.

Naším cílem je nenarušovat vztahy v rodině, jednat tak, aby bylo pro naše blízké snadnější poznat pravdu, a působit biblickými myšlenkami na jejich srdce. Při tom všem bychom se měli chovat „s mírností a hlubokou úctou“. (1. Petra 3:15)