Několik prvních let mého života žila naše rodina u Lipska ve východním Německu, tedy nedaleko českých a polských hranic. Když mi bylo šest let, přestěhovali jsme se kvůli otcově práci do zahraničí – nejdřív do Brazílie a potom do Ekvádoru.

Jako čtrnáctiletého mě rodiče poslali do internátní školy v Německu. Jelikož zůstali daleko v Jižní Americe, musel jsem být hodně samostatný. Začal jsem tedy spoléhat jen sám na sebe. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, jak moje jednání zapůsobí na druhé.

Když mi bylo sedmnáct let, rodiče se do Německa vrátili. Zpočátku jsem s nimi žil pod jednou střechou, ale už jsem si zvykl být nezávislý a nechtěl jsem respektovat jejich autoritu. Proto jsem v osmnácti letech odešel z domova.

Nemohl jsem najít žádný smysl života a rostla ve mně nespokojenost. Nějakou dobu jsem pozoroval různé životní styly a různá hnutí a pak jsem došel k závěru, že bude nejlepší, když svůj život věnuji objevování krás naší planety, než ji lidstvo zničí.

Opustil jsem Německo a vydal se na motorce do Afriky. Brzy jsem se však musel do Evropy vrátit, abych si nechal motorku opravit. Krátce nato jsem se ocitl na jedné pláži v Portugalsku a tam jsem se rozhodl, že nechám motorku motorkou a budu cestovat lodí.

Přidal jsem se ke skupině mladých lidí, kteří se chystali přeplout Atlantský oceán. Mezi nimi jsem potkal svou budoucí manželku Laurie. Nejdřív jsme dopluli na ostrovy v Karibiku. Potom jsme se po krátké zastávce na Portoriku vrátili do Evropy. Rozhodli jsme se s Laurie najít nějakou plachetnici, kterou bychom mohli přestavět tak, aby se na ní dalo bydlet. Hledali jsme asi tři měsíce a pak se nám postavila do cesty nečekaná překážka. Povolali mě do německé armády.

Sloužil jsem patnáct měsíců u německého námořnictva. V té době jsme se s Laurie vzali a připravovali se na to, že budeme trávit život cestováním. Krátce před tím, než jsem nastoupil na vojnu, jsme koupili trup záchranného člunu a v době, kdy jsem sloužil v armádě, jsme ho postupně přestavovali na malou plachetnici. Plánovali jsme na ní žít a dál zkoumat nádherná místa na naší planetě. Právě v té době – když už jsem byl zpátky z vojny, ale loď jsme ještě neměli hotovou –, jsme se setkali se svědky Jehovovými a začali studovat Bibli.

Zpočátku jsem neviděl potřebu moc toho ve svém životě měnit. Žena, se kterou jsem žil, byla moje zákonná manželka a už jsem v té době nekouřil. (Efezanům 5:5) Pokud šlo o naše plány cestovat po světě, myslel jsem si, že zasvětit život pozorování úžasných stvořitelských děl je hodnotná životní náplň.

Ve skutečnosti jsem však změny dělat potřeboval, zvlášť jsem musel pracovat na své osobnosti. Byl jsem mimořádně pyšný a sebestředný. Zaměřoval jsem se pouze na vlastní schopnosti a výkony. Žil jsem jen sám pro sebe.

Jednoho dne jsem četl Ježíšovo slavné Kázání na hoře. (Matouš, 5.–7. kapitola) Nejdřív mi nešlo do hlavy to, co Ježíš učil o štěstí. Například řekl, že šťastní jsou ti, kdo hladoví a žízní. (Matouš 5:6) Přemýšlel jsem, jak může takový stav vést ke štěstí. Když jsem ale pokračoval ve studiu, pochopil jsem, že všichni máme duchovní hlad a žízeň, a že tyto potřeby můžeme uspokojit, jen pokud si je pokorně přiznáme. Je to tak, jak řekl Ježíš: „Šťastní jsou ti, kdo si uvědomují svou duchovní potřebu.“ (Matouš 5:3)

Poté co jsme v Německu začali studovat Bibli, jsme se s Laurie přestěhovali do Francie a později do Itálie. Kamkoli jsme přijeli, vyhledali jsme svědky Jehovovy. Upřímná láska a jednota, které jsem mezi nimi viděl, na mě dělaly velký dojem. Pozoroval jsem, že tvoří celosvětovou duchovní rodinu. (Jan 13:34, 35) Za nějakou dobu jsme se s Laurie také stali svědky a dali se pokřtít.

Po křtu jsem se dál snažil měnit svou osobnost. Rozhodli jsme se s Laurie plavit podél afrického pobřeží a pak přes Atlantský oceán do Spojených států. Tam, na širém moři, kde jsme byli jen my dva na malé loďce, obklopení nedozírnou vodní plochou, jsem si uvědomil, jak jsem ve srovnání s naším vznešeným Stvořitelem nevýznamný. Měl jsem spoustu času (uprostřed oceánu není moc co dělat), a tak jsem se zabral do čtení Bible. Zvlášť na mě zapůsobily zprávy o Ježíšově životě. Byl to dokonalý člověk, měl schopnosti, jaké jsem si vůbec neuměl představit, a přesto sám sebe nikdy neprosazoval. Nežil pro sebe, ale pro svého nebeského Otce.

Když jsem o Ježíšově příkladu uvažoval, pochopil jsem, že bych se neměl snažit vtěsnat Boží království k mnoha dalším zájmům ve svém životě, ale měl bych ho dávat na první místo. (Matouš 6:33) Když jsme s Laurie konečně přistáli ve Spojených státech, rozhodli jsme se, že se tam usadíme a soustředíme se na službu Bohu.

Můj dřívější sebestředný způsob života s sebou nesl značnou nejistotu, zda jsou moje rozhodnutí správná. Teď ale znám zdroj neselhávající moudrosti, kterou se mohu nechat vést. (Izajáš 48:17, 18) Také jsem našel smysl života, který jsem nikdy předtím neměl – uctívám Boha a pomáhám druhým, aby ho také poznali.

Díky tomu, že se s Laurie řídíme biblickými zásadami, je teď naše manželství mnohem pevnější. Jsme také vděční za to, že máme krásnou dceru, která stejně jako my zná a miluje Jehovu.

Naše plavba životem nebyla vždycky hladká. Ale spoléháme se na Jehovovu pomoc a jsme rozhodnutí nikdy mu nepřestat sloužit a stále mu důvěřovat. (Přísloví 3:5, 6)