Vyrůstal jsem ve Velké Británii na venkově blízko města Bicester se starší sestrou a bratrem. Tam si moji rodiče pronajali malý domek na farmě. Když mi bylo 19, přidal jsem se ke svým sourozencům a taky začal s průkopnickou. Později jsem dostal za úkol sloužit jako zvláštní průkopník ve Skotsku. A pak v roce 1970, když mi bylo 23, mě pozvali do betelu v Londýně. Tam jsem „objevil“ znakový jazyk. A to dalo mému životu nový směr, který pro mě byl opravdu odměňující a přinášel mi radost.

Učím se znakový jazyk

 V betelu mě přidělili do sboru Mill Hill, kde jsem potkal několik svědků Jehovových, kteří byli neslyšící. Nechtěl jsem, aby mezi námi byla jazyková bariéra a já pro ně byl jako cizinec. Tak jsem se rozhodl, že budu na shromážděních vedle neslyšících bratrů a sester sedávat.

 V té době nebyl v Británii žádný sbor znakového jazyka. Neslyšící chodili na shromáždění do sborů, kde se mluvilo anglicky. Slyšící bratři a sestry jim tlumočili shromáždění pomocí znaků, které slovo za slovo kopírovaly anglický jazyk a gramatiku. Neslyšící ve sboru mě trpělivě učili znakovat a já jsem si díky tomu uvědomil, že jejich jazyk má vlastní gramatiku a slovosled. Angličtina pro ně ve skutečnosti byla cizí jazyk. Když mi to došlo, svých neslyšících přátel jsem si za to, že pravidelně chodili na shromáždění, ještě víc vážil a měl je ještě radši. A taky mě to motivovalo, abych se ve znakovém jazyce zlepšil.

 V Británii je oficiálním jazykem neslyšících britský znakový jazyk (BSL). Časem se tenhle plnohodnotný jazyk tlumočníci ve sboru naučili a používali ho na shromážděních místo toho, kterému se říká znakovaná angličtina. Díky tomu měli neslyšící ze shromáždění mnohem víc. A taky je to se slyšícími bratry a sestrami ještě víc stmelilo. Když se ohlížím o víc než 50 let zpátky, vidím, jak moc Jehova práci ve znakovém jazyce podporoval. Řeknu vám teď o několika úžasných událostech, u kterých jsem díky Jehovovi mohl být.

Služba ve znakovém jazyce se rozjíždí

 V roce 1973, asi rok potom, co jsem začal sloužit jako starší, mi jeden neslyšící bratr, Michael Eagers, navrhl, že bychom v BSL mohli pořádat nějaká shromáždění. Pobočka to schválila. A tak jsme já a jeden starší začali ve znakovém jazyce jednou měsíčně pořádat shromáždění v Deptfordu v jihovýchodní části Londýna.

 Přineslo to skvělé výsledky! Na první shromáždění v BSL přišli neslyšící svědkové z Londýna a dalších částí jihovýchodní Anglie. Konečně se mohli neslyšící bratři a sestry i další lidé učit o Jehovovi ve svém vlastním jazyce. Po shromáždění jsme si u dobrého jídla a pití vyprávěli zážitky. A taky jsem ty, kdo to potřebovali, mohl duchovně povzbudit.

 Později se shromáždění začala konat taky v Birminghamu a Sheffieldu. Chodila na ně celá řada slyšících bratrů a sester, kteří se BSL chtěli naučit. Hodně z nich později pomáhalo rozjet službu ve znakovém jazyce v celé Anglii.

Našel jsem úžasnou manželku

 V roce 1974 jsem potkal krásnou sestru Stellu Barkerovou, která sloužila jako zvláštní průkopnice ve sboru blízko betelu. Zamilovali jsme se do sebe a v roce 1976 jsme se vzali. Po svatbě jsme společně sloužili jako zvláštní průkopníci ve sboru, který byl v Hackney v severním Londýně. Tam se mnou Stella začala sloužit ve znakovém jazyce. Když to hodnotím zpětně, vůbec nepochybuju o tom, že společná průkopnická byl ten nejlepší start našeho manželství.

 Zanedlouho nás se Stellou pozvali, abychom sloužili jako externí spolupracovníci betelu. Kromě toho jsem zastupoval krajského staršího, vedl školy služby Království pro starší a později jsem pomáhal organizovat tlumočení do znakového jazyka na regionálních sjezdech, které byly v angličtině. Byli jsme sice v jednom kole a občas jsme byli unavení, ale tu práci jsme si opravdu užívali. (Matouš 11:28–30)

 V roce 1979 a 1982 se nám narodili dva kluci, Simon a Mark. Měli jsme z toho obrovskou radost, i když to pro nás byl další velký úkol. Jak jsme to zvládali? Se Stellou jsme se rozhodli, že kdykoli budu muset kvůli práci pro Jehovu někam odjet, pojedeme jako rodina a taky si užijeme nějakou zábavu. Chtěli jsme, aby kluci viděli, že služba Jehovovi nám dělá radost. K čemu to vedlo? Když vyrostli, nejenom že se naučili znakovat, ale taky začali s průkopnickou. A pak, asi 40 let potom, co tele mých rodičů začalo „sloužit v betelu“, tam začali sloužit i Simon a Mark. Byli jsme nadšení!

Staráme se o potřeby neslyšících

 Ještě v 90. letech nebyl v Británii žádný neslyšící starší, ale bylo tam několik služebních pomocníků. Bylo proto potřeba, aby starší, kteří neuměli znakovat, rozhodli, kteří z těchhle bratrů by byli schopní vyučovat a sloužit jako starší. (1. Timoteovi 3:2) V jednom místním anglickém sboru byl jeden neslyšící služební pomocník, bratr Bernard Austin. O Jehovovy ovečky se s láskou staral a druzí si ho opravdu vážili. Když jsem slyšel, že ho jmenovali jako staršího, měl jsem z toho velkou radost. Byl prvním neslyšícím starším v Británii.

 V roce 1996 se stalo něco významného. Pobočka schválila založení prvního sboru znakového jazyka v Británii. Tenhle sbor byl v Ealingu v západním Londýně. To ale nebylo všechno.

Shromáždění a sjezdy jsou teď pro všechny

 V 80. a 90. letech jsem vzdáleně spolupracoval se služebním oddělením v betelu a odpovídal jsem na otázky, které se týkaly znakového jazyka. Bratři nám občas psali a ptali se, co by mohli udělat pro to, aby neslyšící rozuměli proslovům na anglických shromážděních a sjezdech. V té době se žádné tlumočení oficiálně neorganizovalo a pro neslyšící nebyly žádné publikace. A tak jsem bratry – slyšící i neslyšící – často povzbuzoval, aby byli trpěliví a čekali na Jehovu.

 Naše trpělivost se vyplatila! Netrvalo dlouho a pobočka začala na anglických shromážděních a sjezdech tlumočení organizovat. A co víc, neslyšící seděli v prvních řadách, takže mohli dobře vidět na řečníka i tlumočníka. Cítili teď, že je Jehova opravdu miluje a že jsou důležitou součástí jeho duchovní rodiny.

 V sobotu 1. dubna 1995 se ve sjezdovém sále v Dudley ve West Midlands konal první sjezdový den ve znakovém jazyce. S jeho organizací jsem pomáhal bratrovi Davidu Merrymu, který v té době sloužil jako krajský starší. Někteří neslyšící svědkové cestovali stovky kilometrů – od Skotska daleko na severu až po Cornwall na jihozápadě – aby na něm mohli být. Nikdy nezapomenu na tu úžasnou atmosféru, když se na tomhle přelomovém sjezdu sešlo víc než tisíc lidí.

 V roce 2001 mě a bratra Merryho bratři z pobočky požádali, abychom další rok zorganizovali regionální sjezd v BSL. Byla s tím spojená spousta práce! Zapojilo se ale hodně dobrovolníků a Jehova to podpořil. Díky tomu se sjezd podařil a vryl se do našich pamětí. Další roky jsem měl tu čest dohlížet na organizování krajských a regionálních sjezdů ve znakovém jazyce. Dělal jsem to do té doby, dokud si Jehova nevyškolil mladší bratry, kteří tu práci mohli převzít.

Videa pro neslyšící

 V roce 1998 jsme měli obrovskou radost z toho, že Jehovova organizace uveřejnila první z mnoha publikací v BSL – brožuru Co od nás Bůh vyžaduje? – na videokazetě. Díky ní jsme vedli spoustu biblických studií.

 Na tom regionálním sjezdu v roce 2002 se poprvé tlumočily do BSL písně Království. Neslyšící bratři a sestry tak mohli „zpívat“ ta krásná slova společně s tlumočníkem a zároveň vnímat strhující rytmus hudby. Moc rád vzpomínám na jednoho neslyšícího staršího, který plakal radostí, když poprvé „zpíval“ naše písničky!

 Na tom samém sjezdu se objevila ještě další novinka. Londýnský sbor znakového jazyka bratři požádali, aby natočil hrané video. Ale jak na to? Neměli jsme s tím žádné zkušenosti! Znovu se do toho vložil Jehova. Pomohl nám najít bratry, kteří věděli, jak vytvořit a sestříhat video. Dopadlo to skvěle! Navíc tyhle zkušenosti, které jsme získali, mi pomohly, když jsem v letech 2003 až 2008 dostal za úkol dohlížet v betelu na tvorbu videí na další sjezdy v BSL.

 Se Stellou jsme byli moc rádi, že jsme v betelu mohli být s našima klukama. Je pravda, že ta práce byla náročná. Po několika týdnech zkoušení a natáčení byli herci i celý produkční tým fyzicky a psychicky vyčerpaní. Ale ta práce stála za to! Neskutečně nás hřálo u srdce, když jsme viděli, jak neslyšícím bratrům a sestrám biblické příběhy ožívají před očima. Spoustu z nich plakalo radostí.

 Od Jehovy dostáváme jeden duchovní dárek za druhým. V roce 2015 začala v BSL vycházet studijní Strážná věž ve formě videí. Pak ve stejném formátu vyšla v roce 2019 biblická kniha Matouš. Teď už máme celá Křesťanská řecká písma a na Hebrejských písmech se pilně pracuje. Neslyšící bratři a sestry jsou Jehovovi opravdu vděční!

 Jako Jehovův lid patříme do jeho duchovní rodiny a napodobujeme ho v tom, jak nestranně projevuje lásku. (Skutky 10:34, 35) Vždycky s rodinou žasneme nad tím, kolik času, energie a prostředků naše organizace investuje do toho, aby pomohla všem lidem – včetně těch neslyšících a nevidomých.

 Všechna ta námaha nebyla marná, protože teď je v Británii několik sborů znakového jazyka. Z toho, že jsem mohl být u těch „malých začátků“ a sledovat, jak se to vyvíjí, mám nesmírnou radost. (Zecharjáš 4:10) Všechna zásluha samozřejmě patří Jehovovi. On vede svoji organizaci. Dává svým služebníkům to, co potřebují, aby mohli o dobré zprávě říkat všem lidem. A stará se o to, aby v srdcích těch, kdo si to zaslouží, rostlo semínko Království.