Narodil jsem se v roce 1941 do neslyšící rodiny. Bydleli jsme ve městě Virrat ve Finsku a oba moji rodiče, mladší bratr a sestra i většina našich příbuzných byli neslyšící. Komunikovali jsme spolu ve znakovém jazyce.

 Chodil jsem do internátní školy, která byla 240 kilometrů daleko, a používat tam znakový jazyk bylo přísně zakázáno. V té době se na finských školách pro neslyšící používala orální metoda, takže jsme se museli naučit mluvenou řeč a odezírat. Když nás učitelé nachytali, že znakujeme, dostali jsme pravítkem nebo ukazovátkem přes prsty, a to tak silně, že jsme je měli nateklé několik dnů.

 Po střední škole jsem šel na vyšší zemědělskou školu. Rodiče měli farmu, takže jsem se potřeboval naučit, jak dobře farmařit. Když jsem se vrátil domů, všiml jsem si na stole časopisů Strážná věž a Probuďte se! Táta mi řekl, že se v nich píše o úžasných věcech z Bible a že nějací slyšící lidé s ním a s mámou studují Bibli. Komunikovali s rodiči pomocí tužky a papíru.

 Táta mi řekl, že díky Božímu království bude na zemi nádherný ráj a že mrtví budou vzkříšeni. Já jsem si ale myslel, že mrtví jdou do nebe. Říkal jsem si, že táta svědky asi špatně pochopil, když nepoužívají znakový jazyk.

 Když ti manželé za rodiči přišli znovu, zeptal jsem se jich na to, o čem jsme se s tátou bavili. Ujistili mě, že to táta pochopil správně. Potom mi v Janovi 5:28, 29 ukázali, co o vzkříšení řekl Ježíš. Vysvětlili mi, že Bůh zemi očistí od špatnosti, a řekli mi, že lidé budou žít věčně, v míru a budou dokonale zdraví. (Žalm 37:10, 11; Daniel 2:44; Zjevení 21:1–4)

 Chtěl jsem se o tom dozvědět víc, a tak jsem začal studovat Bibli se slyšícím svědkem, který se jmenoval Antero. Protože neuměl znakový jazyk, odpovědi na otázky z knihy jsem psal na papír. Antero si je pak přečetl a připsal doplňující otázky nebo komentáře. Tímhle způsobem se mnou trpělivě studoval každý týden dvě hodiny.

 V roce 1960 jsem se zúčastnil sjezdu svědků Jehovových, kde se program tlumočil do znakového jazyka. V pátek odpoledne zaznělo oznámení, že se další den budou konat křty. A tak jsem si v sobotu ráno vzal s sebou plavky a ručník a dal jsem se pokřtít. a Netrvalo dlouho a moji rodiče i sourozenci se dali pokřtít taky.

 O to, co jsem se dozvěděl, jsem se chtěl dělit s dalšími neslyšícími a nejlepší způsob, jak to udělat, bylo komunikovat s nimi ve znakovém jazyce. Nejdřív jsem nadšeně kázal neslyšícím v mém rodném městě.

 Zakrátko jsem se přestěhoval do Tampere, velkého průmyslového města. Hledal jsem neslyšící tak, že jsem chodil dům od domu a ptal se lidí, jestli neznají někoho, kdo je neslyšící. Takhle se mi podařilo najít lidi, se kterými jsem pak studoval, a za několik let bylo v Tampere víc než deset neslyšících zvěstovatelů.

 V roce 1965 jsem potkal úžasnou sestru Maire a další rok jsme se vzali. Maire se znakový jazyk dokázala rychle naučit a věrně a neúnavně mě podporovala celých padesát let, co jsme spolu sloužili Jehovovi.

 Dva roky po svatbě se nám narodil syn Marko, který je slyšící. Jeho rodným jazykem se stala finština, ale doma jsme používali i finský znakový jazyk. Když mu bylo 13, dal se pokřtít.

 Časem se naše skupinka znakového jazyka v Tampere rozrostla. Proto jsme se v roce 1974 přestěhovali do města Turku, kde žádní neslyšící svědkové nebyli. Znovu jsme hledali neslyšící tak, že jsme chodili dům od domu. Během let, kdy jsme bydleli v Turku, se dalo pokřtít 12 našich zájemců.

 V roce 1987 pozvali Marka do betelu. Naší skupince znakového jazyka v Turku se dařilo dobře, a tak jsme začali plánovat, že se znovu přestěhujeme.

 V těch letech se otvíraly možnosti sloužit v zemích východní Evropy. V lednu 1992 jsem se proto vydal s jedním neslyšícím bratrem do Tallinnu v Estonsku.

 Byli jsme ve spojení se sestrou, která měla neslyšícího bratra. Ten se o Bibli sice nezajímal, ale ochotně nám pomohl zkontaktovat se s mnoha neslyšícími Estonci. Večer před odjezdem nás vzal na akci, kterou v Tallinnu pořádal Svaz neslyšících. Přijeli jsme dřív a na stůl jsme rozložili časopisy a knihy v estonštině a ruštině. Rozdali jsme přibližně 100 knih a 200 časopisů a získali jsme asi 70 adres. Ten večer se položil základ pro službu mezi neslyšícími v Estonsku!

 Krátce nato jsme s Maire začali jezdit kázat do Estonska pravidelně. Zkrátili jsme si pracovní dobu a přihlásili se do pravidelné průkopnické služby. V roce 1995 jsme se přestěhovali blíž k Helsinkám, aby pro nás bylo jednodušší cestovat trajektem do Tallinnu. Služba v Estonsku předčila všechna naše očekávání!

 Měli jsme tolik biblických studií, kolik jsme jen mohli zvládnout, a 16 našich zájemců se dalo pokřtít. Byly mezi nimi i dvě tělesné sestry, které byly jak hluché, tak i slepé. Studoval jsem s nimi tak, že jsem jim znakoval do rukou. Téhle metodě se říká taktilní znakování.

 Studovat s neslyšícími nebylo jednoduché. V té době nebyly k dispozici žádné publikace ve znakovém jazyce, takže jsem co nejvíc využíval poutavé obrázky z našich publikací. Měl jsem jich plný sešit.

 Bratři z pobočky ve Finsku mě požádali, abych jel do Lotyšska a Litvy a zjistil, co by se dalo dělat, aby se dobrá zpráva dostala k neslyšícím i v těchto zemích. Několikrát jsme tam jeli a pomáhali místním bratrům a sestrám s hledáním neslyšících. Skoro každá země má svůj vlastní znakový jazyk, a tak jsem se naučil estonský, lotyšský a litevský a taky něco málo z ruského znakového jazyka, abych mohl kázat neslyšícím Rusům žijícím v Pobaltí.

 Po osmi letech, co jsme jezdili do Estonska a dalších pobaltských zemí, lékaři zjistili, že má Maire Parkinsonovu nemoc, a tak jsme museli s cestováním skončit.

 V roce 1997 vznikl ve finské pobočce tým překladatelů do znakového jazyka. Protože jsme s Maire žili nedaleko, mohli jsme s přípravou publikací do znakového jazyka pomáhat, což příležitostně dělám dodnes. Spolupracovali jsme při tom i s naším synem Markem. Se svojí ženou Kirsi Marko taky později pomáhal školit překladatelské týmy znakového jazyka v dalších zemích.

 Pobočka navíc organizovala kurzy, kde se slyšící zvěstovatelé mohli naučit znakový jazyk. Díky těmto kurzům spousta z nich přešla do sborů a skupin znakového jazyka, zapojili se do kazatelské služby, účastnili se shromáždění a pomáhali s dalšími úkoly ve sboru.

 V roce 2004 jsme s Maire pomáhali v Helsinkách založit první sbor finského znakového jazyka. Za tři roky se z něj stal duchovně silný a horlivý sbor s mnoha průkopníky.

 Znovu jsme začali plánovat, že se přestěhujeme někam, kde je zapotřebí víc zvěstovatelů. V roce 2008 jsme se tedy přestěhovali kousek od Tampere a vrátili se do skupiny znakového jazyka, kterou jsme před 34 lety opustili. O rok později se z ní stal druhý sbor znakového jazyka ve Finsku.

 Od té doby se zdraví mojí milované Maire stále zhoršovalo. S láskou jsem se o ni staral až do její smrti v roce 2016. Maire mi moc chybí, ale těším se, až se uvidíme v novém světě, kde už žádné nemoci nebudou. (Izajáš 33:24; Zjevení 21:4)

 Do té doby dál ze srdce toužím po tom dělit se o dobrou zprávu s neslyšícími. A i když se téhle práci věnuju 60 let, cítím to pořád stejně!