Německo

Německo mělo až dosud velký vliv na dějiny národů. Jeho lid má pověst pracovitých lidí, kteří poslouchají autoritu, a tyto vlastnosti byly významným činitelem v hospodářském růstu národa.

Vliv Německa se projevil i jinými způsoby. Během první světové války v letech 1914–1918 pronikla německá vojska do několika evropských zemí. Před skončením konfliktu se Německo dostalo do války s aliancí dvaceti čtyř národů po celé zeměkouli. Bylo poraženo. Zanedlouho se však začal tlačit k moci veterán oné války, Adolf Hitler. V roce 1933 se jako hlava národně socialistické strany stal německým kancléřem. Zakrátko podřídil německý lid hrůzovládě a v roce 1939 uvrhl svět do další celosvětové války, daleko rozsáhlejší a ničivější, než byla ta první.

Co dělaly církve, zatímco se to všechno odehrávalo? Každou neděli, v souladu s konkordátem podepsaným mezi Vatikánem a Německem roku 1933, se katolické duchovenstvo modlilo o nebeské požehnání pro německou Říši. Protestovalo snad protestantské duchovenstvo? Naopak, v roce 1933 se jednotně zavázalo k bezvýhradné podpoře nacistického státu. A v roce 1941, když už probíhala 2. světová válka, protestantská evangelická církev v Mohuči děkovala Bohu, že dal německému lidu Adolfa Hitlera.

1914 — DLOUHO OČEKÁVANÝ ROK

Přišel rok 1914, epochální rok, který už po řadu desetiletí vyhlíželi mnozí čtenáři „Strážné věže“. První polovina roku uplynula stejně klidně jako minulý rok. Je pravda, že v Evropě docházelo k napětí, ale protože nepropukalo v násilí, odpůrci království začali pronášet negativní poznámky. Někteří — a nebylo jich málo — začali uspěchaně jásat a ohlašovat porážku „těch s úsvitem milénia“. To ovšem nemohlo otřást vírou těch, kteří se mnoho let podíleli na svědeckém díle.

Kolo času se zatím otáčelo. V několika evropských zemích probíhaly „jen tak pro jistotu“ vojenské manévry. Ještě pořád se zdálo, že je klid, ale pochodování vojáků při cvičení znělo jako tlumený rachot sopky, připravené kdykoli vybuchnout. Když tu celý svět zatajil dech. V Sarajevu se ozval výstřel. Ve světových velkoměstech zaplnili kameloti ulice křikem: „Zvláštní vydání! Zvláštní vydání!“, a začala dosud nejvražednější válka v dějinách lidstva, válka, kterou historikové poprvé nazvali „světová válka“. Pro mnohé byla válka překvapením jako blesk z čistého nebe a posměvači rázem zmlkli. Bratr Grabenkamp  z Lübecku řekl svým synům: „Tak hoši, čas přišel!“, a jeho bratři po celém světě si mysleli a říkali podobná slova. Očekávali tyto události, ano, a nejen to, byli také Jehovou pověřeni, aby je ohlašovali jiným. Věděli, že to vše je pouze předzvěstí nepopsatelných požehnání od Jehovy lidstvu.

Nyní se mohli svýma očima ohlédnout a vidět, jak se potvrdilo svědectví, které vydávali. Příkladem je bratr Dathe, který byl s manželkou pokřtěn roku 1912 a jenž po létech napsal svému dobrému příteli a bratrovi Fritzi Dasslerovi:

„Během posledních dvou hodin, které jsem strávil po boku své drahé nemocné manželky 23. června 1954, dvě a půl hodiny předtím, než usnula ve smrti, jsme vzpomínali na dávný den 28. června 1914, který byl pro nás vždycky tak důležitý. Byla to neděle. Panovalo krásné letní počasí. Toho odpoledne jsme vypili na balkóně šálek kávy a podivovali se hluboce modrému nebi. Vzduch byl čistý a suchý. Nebylo vidět ani mráčku. Zmínil jsem se o novinách z toho dne. Zdálo se, že na celé zemi není žádné napětí; všude byl jas a pokoj. A přece jsme v tomto roce očekávali viditelná znamení počátku Kristovy vlády. Noviny již vítězoslavně otiskovaly jeden hanlivý článek za druhým proti pravým věřícím, kteří prorokovali konec světa v roce 1914. V pondělí 29. června 1914 jsme však ráno otevřeli noviny a přečetli si titulky: ‚Rakouský následník trůnu zavražděn v Sarajevu!‘ Politická nebesa přes noc zčervenala. Za čtyři týdny vypukla 1. světová válka. Teď jsme byli v očích svých odpůrců najednou ti největší proroci.“

Ochota těchto věrných služebníků konat Jehovovu zjevenou vůli jim pomohla, aby si uvědomili, že před nimi leží ještě větší dílo, i když rok 1914 přišel a skončil. Jehova vedl svůj lid tak, aby bylo uskutečněno jeho předsevzetí. Dobrým příkladem je přípravná práce na obrovské svědectví vydané prostřednictvím „Fotodramatu stvoření“. Potřebné vybavení, film, diapozitivy a návody došly do Německa krátce před vypuknutím války. Některé části zde byly dokonce ještě dříve, takže mohly být promítány již 12. dubna 1914 na sjezdu v Barmen a na sjezdu v Drážďanech, kde se od 31. května do 2. června mimochodem zúčastnila řada bratrů z Ruska a Rakousko-Uherska.

Když došel zbytek filmu do Německa tři týdny před vypuknutím války, učinila Společnost ihned opatření, aby bylo drama promítnuto v městském sále v Elberfeldu. Vzhledem k zájmu veřejnosti o drama byl sál příliš malý a drama muselo být předváděno dvakrát. Velké zahájení však bylo v Berlíně, kde se promítalo dvakrát denně v nabitém sále. Série (předváděná ve čtyřech částech čtyři dny po sobě) musela být od 1. do 23. listopadu 1914 promítnuta pětkrát.

 Válka však přinesla problémy. První nastal, když bylo dočasně přerušeno spojení s Amerikou.

PROBLÉMY, POKUD JDE O DOZOR NAD DÍLEM

Boží lid nyní vstupoval do období velkého tlaku, jež se vyznačovalo problémy, pokud jde o dozor nad dílem. Koncem roku 1914, asi jedenáct let po tom, co bratr Russell pověřil bratra Kötitze, aby odjel do Německa a ujal se tu dozoru nad dílem, byl náhle bratr Kötitz z různých stran napadán a obviňován z nevhodného chování. To vedlo k nespokojenosti mezi bratry a způsobilo, že ho bratr Russell uvolnil ze služebního postavení.

Potřeba dalších bratrů poutníků v Německu přivedla bratra Russella k tomu, aby vyslal ze Spojených států bratra Konráda Binkeleho, dřívějšího metodistického kazatele, který byl obeznámen se „Strážnou věží“ teprve asi rok, aby sloužil v tomto postavení, ačkoli to bratr Russell učinil jen s váháním. Bratr Binkele přišel do Německa, právě když problémy mezi služebníky začínaly být vážné, a roku 1915 mu byl svěřen dozor nad dílem v Německu.

Bratr a sestra Binkelovi se však brzy vrátili do Spojených států. Jejich slova na rozloučenou stála nápadně vytištěná na zadní straně říjnové „Strážné věže“ s poznámkou, že ‚podmínky do krajnosti vyčerpaly jejich síly‘. Tyto „podmínky“ byly pravděpodobně obtíže, které během roku 1915 dále rostly. V říjnu se cítil bratr Russell nucen věnovat problému zvláštní pozornost a učinit potřebná opatření. Dopis nadepsaný „Osobní dopis od bratra Russella německým badatelům Bible“ zněl:

Brooklyn, říjen 1915

„Milí bratři,

často na Vás myslím ve svých modlitbách a upřímně toužím, aby Vám Pán žehnal. Cítíme s Vámi v souženích války, která na Vás přímo nebo nepřímo působí. Chceme Vám také vyjádřit své sympatie, pokud jde o soužení podstoupená v zájmu pravdy v Německu. Nepřísluší nám soudit jeden druhého nebo trestat vynášením konečného soudu. Jestliže chybující bratři činí pokání, musíme se spokojit s tím, že konečný soud a potrestání vykoná Pán, který řekl: ‚Pán bude soudit svůj lid.‘ — Žid. 10:30.

Nicméně v zájmu pravdy, spravedlnosti a správného chování a pro vliv, který mají představitelé Společnosti, se zdá nutným jmenovat nové zástupce Společnosti v Německu. Válka způsobila jistá nepohodlí, poštovní a telegrafní služba je nepravidelná a je pochopitelné, že na čas vyvstala některá nedorozumění, pokud jde o vedení v Barmenu. Věříme, že náš drahý bratr Binkele dělal, co mohl, a řídil  záležitosti za daných okolností správně. Jak ale víte, bratr Binkele se vrátil do Ameriky.

Chceme německé bratry informovat, že od nynějška má všechny záležitosti Společnosti spravovat výbor tří bratrů: Ernst Haendeler, Fritz Christmann a Reinhard Blochmann . . .

Milí bratři, doporučuji Vám, abyste v každém ohledu spolupracovali s novým vedením v Barmenu a podporovali je. Kristovo tělo je jedno, nedovolte rozdělení v těle, jak nás vybízí apoštol.“

Ani toto opatření však nesplnilo očekávání, neboť bratr Blochmann byl nucen opustit Barmen a bratr Heandeler zemřel, než se dopis bratra Russella vůbec dostal do Německa. Protože napětí během následujících měsíců nepovolilo, jmenoval bratr Russell v únoru 1916 „dozorčí výbor“ složený z pěti bratrů: H. Herkendella, O. A. Kötitze, F. Christmanna, C. Stohlmanna a E. Hoeckleho.

Toto uspořádání „dozorčího výboru“ však dlouho nevydrželo. Už po několika měsících byl výbor opět přeskupen. Bratr Binkele, který se zatím vrátil do Evropy a usídlil se v Curychu ve Švýcarsku, byl jmenován jako zákonný zástupce Společnosti pro Německo, Švýcarsko a Nizozemí, kdežto bratr Herkendell se stal odpovědným za vydavatelskou práci.

Bratr Kötitz, který byl v roce 1914 nahrazen bratrem Binkelem, od té doby promítal Fotodrama. Zůstával však terčem útoků bratrů, kteří mysleli spíše na ukojení vlastních sobeckých žádostí, než aby přispívali k vnitřnímu pokoji organizace. Elizabeth Langová, která po léta pracovala s bratrem Kötitzem, ho jednou našla zarmouceně sedět na lavičce v parku poblíž sálu, kde se promítalo Fotodrama. Řekl jí, že opět dostal obviňující dopis, který má zřejmě za cíl oloupit ho o poslední přednosti služby. Vyprávěl, jak měl přednost pracovat asi deset let po boku bratra Russella, než mu byla svěřena odpovědnost v Německu. Často však nyní zkoumal sám sebe, zda byl hoden té důvěry. Utěšoval se však myšlenkou: „Jestliže jsem za svých 24 let činnosti pomohl aspoň jediné osobě, aby se prokázala hodná náležet ke 144 000, potom jsem měl přednost vykonat jednu stočtyřiačtyřicetitisícinu práce.“

Je pochopitelné, že tyto stálé útoky podrývaly jeho zdraví, jež bylo velmi zeslabeno roztržením plíce, jež utrpěl v Berlíně. Tak se stalo, že 24. září 1916 ve věku 43 let zemřel. Oznámení Společnosti ve „Strážné věži“ se zmínilo o jeho „věrnosti“ a říkalo, že „jeho horlivost, vytrvalost a jeho stálost, jeho silnou víru a vůli, jeho oddanost a věrné plnění závazků uznávají a oceňují všichni milí bratři“.

Zakrátko obdrželi němečtí bratři zprávu, že 31. října, asi pět neděl po smrti bratra Kötitze, dokončil svůj pozemský  běh i bratr Russell. Někteří tím byli tak sklíčeni, že nepostupovali dál a odpadli. Většina však přijala zprávu o smrti bratra Russella jako povzbuzení, aby ještě intenzivněji věnovali svůj čas a energii dílu, které on započal.

Válka si vyžádala změny v dozoru. Od října 1916 do února 1917 sloužil v tomto postavení Pavel Balzereit, od únoru 1917 do ledna 1918 bratr Herkendell a od ledna 1918 do ledna 1920 bratr M. Cunow, kterého pak vystřídal bratr Balzereit.

NEUTRALITA

Vypuknutí 1. světové války poskytlo ďáblovi příležitost vyvolat nejistotu mezi bratry v otázce neutrality, nejistotu, která se dokonce projevila v Biblickém domě v Barmenu, kde bratři Dwenger, Basan a Hess byli v odvodovém věku. Zatímco bratři Dwenger a Basan byli rozhodnuti nesložit přísahu věrnosti a nevzít do ruky zbraň, bratr Hess byl nerozhodný. Odešel na frontu do Belgie jako společník těch, kteří nevkládali svou naději v Boží království. Už se nevrátil. Pozdějším povolávacím rozkazem byli odvedeni bratři Dwenger a Basan. Bratru Basanovi se brzy podařilo vrátit se domů, kdežto bratr Dwenger nebyl propuštěn, ale naopak přinucen dohlížet nad záznamy ve vojenské kanceláři. To byl ochoten dělat, neboť to bylo slučitelné s jeho tehdejším porozuměním té věci. Bratr Balzereit, bratr poutník, však s bratrem Dwengerem nesouhlasil, když ten mu řekl, že v případě naléhání odmítne a nechopí se zbraně. Bratr Balzereit vyjádřil tento nesouhlas slovy: „Uvědomuješ si, jaké následky to bude mít pro dílo, jestliže zaujmeš takový postoj?“

Nejistota, která mezi bratry panovala, způsobila, že se nedrželi všichni přísné křesťanské neutrality vzhledem k záležitostem národů. Značný počet bratrů konal vojenskou službu a bojoval na frontě. Jiní odmítli bojovou službu, ale byli ochotni sloužit ve vojenském zdravotnickém sboru. Někteří však zaujali pevný postoj, odmítli se jakkoli účastnit a byli odsouzeni do vězení. Pro svůj postoj se Hans Hölterhoff stal terčem krutého podvodu, když byl vyveden údajně na popravu. Nakonec ho vojenský soud poslal na dva roky do vězení.

Vzhledem k nejistotě mezi Božím lidem v tak důležité věci, jako je křesťanská neutralita, jistě můžeme děkovat Jehovovi, že s nimi dále jednal milosrdně.

DALŠÍ ROZŠIŘOVÁNÍ NAVZDORY NEPŘÍZNIVÝM PODMÍNKÁM

Během těchto let k vzrůstu velmi přispělo Fotodrama stvoření. Předvádělo se nyní v menších městech jako Kiel, kde jedna velmi bohatá paní, která se brzy stala naší sestrou, byla tak dojatá, že okamžitě darovala velkou  částku 2 000 marek sboru, pozůstávajícímu asi ze čtyřiceti pěti až padesáti lidí, aby si mohli opatřit lepší sál.

Christiana Könningera přivedla k zájmu kniha „Božský plán věků“. Rodinná krize ho pohnula, aby pozval na návštěvu známého badatele Bible Ettela, a bylo zahájeno studium, k němuž se později připojila manželka. Jejich příštím krokem byla žádost o adresy jiných zájemců a čtenářů „Strážné věže“ v okolních městech. Společně zvali své sousedy, přátele a známé na proslovy pořádané v domě bratra Ettela. Bratr Könninger a ostatní bratři využívali každou příležitost, která se jim naskytla, aby zvali řečníky do Eschweileru a Mannheimu, později také do Ludwigshafenu, kde byly jejich proslovy ohlašovány ústně i tiskem, plakáty a vývěskami ve výlohách obchodů.

V roce 1917 se bratr Ventzke z Berlína snažil šířit pravdu daleko za hranice tohoto města. Nabral plný tlumok knih a šel pěšky do Brandenburgu, asi padesát kilometrů západně od Berlína, a vracel se teprve po několika dnech, až když rozšířil všechnu svou literaturu. V téže době navštívili bratři poutníci Gdaňsk a položili tam základ sboru v domě bratra Ruhnaua.

NIC NEZASTAVILO DÍLO

V roce 1918 prožívali bratři různá očekávání. Někteří si byli jisti, že tento rok bude znamenat konec jejich pozemské dráhy a opětovně tuto naději vyjadřovali svým přátelům a známým. Například sestra Schünkeová v Barmenu vysvětlila svým spolupracovníkům, že kdyby některý den nepřišla do práce, bude to proto, že byla „vzata domů“. Když se však jejich očekávání nesplnilo, někteří zklamaně odešli, jako to jiní učinili už v roce 1914. Další se ptali, co se teď bude dít.

Ještě bylo třeba konat práci. Většina bratrů z toho byla šťastná, jelikož ze srdce toužili sloužit Jehovovi. Ti pracovali dál. Shledali, že v kritických časech, které teď na Německo přišly, je více slyšících uší než předtím. To potvrzuje zkušenost Fritze Winklera z Berlína.

V roce 1919 pracoval v Halle (Saale) a každou sobotu jezdil vlakem k rodičům do Gery. Jednu sobotu nastoupil na zastávce do vlaku nějaký muž s dcerou, on s nabitým tlumokem a dcera také s plnou taškou. Sotva se vlak rozjel, muž — bratr ze Zeitzu — otevřel svůj tlumok naplněný knihami „Božský plán věků“ a přednesl k cestujícím proslov s použitím „Tabulky věků“ na první stránce knihy. Na závěr všem nabídl první svazek „Studií Písem“. Když po několika zastávkách vlak opustil, měl tlumok prázdný a dcera tašku poloprázdnou. Tato zkušenost přivedla Fritze Winklera na veřejnou přednášku, a to vedlo k tomu, že přišel k poznání pravdy.

DÍLO PROSÉVÁNÍ

 Ne každý však souhlasil se způsobem, jakým se zvěstovalo dobré poselství. Zejména mezi některými z demokraticky volených ‚starších‘ ve sborech byli ti, kteří dílu více bránili, než je podporovali. Stalo se nutným varovat bratry, aby se s nimi nepřeli. Bylo lepší nechat je jít jejich cestou a čas, který by se ztratil marným debatováním, využít pro službu království. „Strážná vež“ nenechávala nikoho na pochybách, že takové prosévání přijde, a proto byli křesťané nabádáni, aby dávali pozor na ty, kteří působí rozdělení a rozepře, a aby se od nich odvraceli. To si během roku 1919 vyžádalo jisté změny v okolních zemích a ty ovlivnily bratry a dílo i v Německu. Během roku například bratr Lauper začal pracovat podle svého vlastního pojetí. Byl proto požádán, aby předal sklad knih a časopisů patřících Společnosti Strážná věž, nad nímž měl řadu let dozor.

Koncem roku 1919 byli bratři informováni o ještě větším problému. Před několika lety jmenoval bratr Russell A. Freytaga, aby se staral o francouzsko-belgické dílo z kanceláře Společnosti v Ženevě. Jeho pověření zahrnovalo vydávání francouzského překladu anglické „Strážné věže“ i „Studií Písem“. Toto pověření však zneužil a začal vydávat svou vlastní literaturu, čímž mezi bratry vyvolal značný zmatek. Freytag byl svého postavení zbaven a kancelář Společnosti rozpuštěna. Nová kancelář byla otevřena v Bernu pod vedením bratra E. Zaugga a pod celkovým dozorem bratra Binkeleho.

Freytagovi podporovatelé zatím začali konat samostatná shromáždění a pracovat mezi bratry v Německu, z nichž někteří ztratili jasné vidění pod vlivem Freytagovy kritiky. Haněl Společnost a obviňoval ji, že šíří falešné nauky. Bratr Binkele shledal za nutné v září 1920 vyvrátit Freytagova falešná obvinění a odpovědět na mnoho otázek z Německa čtyřstránkovým oběžníkem. Semínka pochybností zasetá Freytagem však začala klíčit a řada nestálých šla za ním a založila vlastní sbory. Skupina existuje v Německu až do dnešní doby.

V OČEKÁVÁNÍ DALŠÍCH SLUŽEBNÍCH POVĚŘENÍ

Od ledna 1919 byla „Strážná věž“ opět vydávána v šestnáctistránkovém vydání s titulní stranou (která byla pro úsporu vydání za války vypuštěna). Bylo posíleno poutnické dílo a čtyři bratři pravidelně navštěvovali sbory. Zároveň horečně pracovali na překladu sedmého svazku „Studií Písem“, knihy „Dokončené tajemství“. Navíc byl připraven čtyřstránkový traktát „Pád Babylóna“, který byl shrnutím knihy.

 Činily se důkladné přípravy. Od 21. srpna a během následujících měsíců byla rozšířena skutečná záplava traktátů a knihy „Dokončené tajemství“. Byla to obrovská kampaň, ačkoli se jí nezúčastnili všichni, zejména ne ‚volení starší‘, kteří se raději omezovali na přednášení proslovů. I někteří jinak ochotní bratři a sestry zaváhali, když si uvědomili obsah knihy.

Bratr Richard Blümel z Lipska, který byl pokřtěn roku 1918, se dosud nezamyslel nad tím, že je sice pokřtěn, ale pořád ještě je formálním členem církve křesťanstva. Říkal si: „Když tam nechodím, už nepatřím k církvi.“ Když si ale přečetl traktát a uvědomil si, že má vybízet jiné, aby opustili Babylón, poznal, že se může právem teprve potom podílet na této práci, až sám opustí církev. Časně ráno 21. srpna nechal své jméno úředně odstranit ze soupisu členů církve a odpoledne šel s čistým svědomím rozšiřovat traktát „Pád Babylóna“.

Později téhož roku na sjezdu v Lipsku bratr Cunow, který měl v té době dozor nad dílem v Německu, mluvil o rozšíření díla — podílelo se na něm nyní činně téměř 4 000 bratrů — a ohlásil, že v Německu bude vydáván časopis „Zlatý věk“, jakmile z hlavní kanceláře přijdou instrukce. Přítomní byli opravdu nadšeni a všichni vyjádřili své odhodlání finančně dílo podporovat.

POLE ZRALÉ KE ŽNI

Jak jen se Německo změnilo v málo letech! Před 1. světovou válkou bylo poměrně málo lidí ochotno naslouchat dobrému poselství o království. Ale císař, který v roce 1914 slavnostně ohlašoval skvělou budoucnost pro Německo, nyní uprchl do vyhnanství do Holandska. Německá armáda vyslaná, aby dobyla Francii, se pokořena vrátila do vlasti. Heslo na jejich opasku „Bůh s námi“ se prokázalo jako klam. Vracející se vojáci viděli marnost války, války, kterou Bůh nikdy nepodporoval, jak se je snažili přesvědčit kněží.

Mnozí bratři, kteří ještě žijí, potvrzují, že právě tato marná a nesmyslná válka způsobila, že se stali vnímavými k pravdě. Mnozí odmítali věřit, že Bůh měl něco společného s tímto šíleným ničením lidského života; spíše považovali za odpovědné duchovenstvo, které při takzvaných „polních mších“ slibovalo těm, kteří padnou v bitvě, nebeskou odměnu. Jiní, když dostali oznámení, že jejich manžel, otec nebo syn padl na „poli cti“, začali si klást otázku, zda jsou skutečně v nebi nebo snad v ohnivém pekle, jak káže duchovenstvo. Pro ně byla přednáška „Kde jsou mrtví?“ velmi časová. Bratři mohli rozšiřovat knihy jako nikdy dřív. Dvě sestry kolportérky prý spolu rozšířily v průměru 400 svazků „Studií Písem“ měsíčně.

 Jehovovi věrní služebníci využívali plně své příležitosti. V poměrně krátkém čase rozkvetly v mnoha místech zdravé sbory.

Ve čtvrtek 27. května 1920 mluvilo v Berlíně sedm řečníků asi k 8 000 až 9 000 jednotlivců hladovějících po pravdě v sedmi velkých sálech v různých částech města na téma „Konec je blízko! Co dál?“ Zájem byl tak velký, že 1 500 osob požádalo o návštěvu a bylo rozšířeno 2 500 knih a jiná literatura.

Nyní skutečně přišlo ke cti Fotodrama. Jedno z nejpůsobivějších představní se konalo v Gustav-Siegle-Haus ve Stuttgartu pro tisíc osob. Byl o ně tak velký zájem, že se bratři vzdali svých sedadel ve prospěch zájemců. V neděli se pro ně konalo zvláštní předvádění jen s malou přestávkou na oběd, zatímco se normálně celý program předváděl ve čtyřech večerech.

Fotodrama bylo přijato s velkým oceněním v Sasku, kde nyní začaly sbory růst jako houby po dešti. Mezi nimi byl sbor ve Waldenburgu, kde se brzy scházelo více než sto osob k pravidelnému studiu Božího slova na velkém statku, jehož majitel byl ještě nedávno členem církevní rady starších.

DŮLEŽITÉ KROKY NA CESTĚ K TEOKRATICKÉ ORGANIZACI

Bratr Rutherford, který chtěl navštívit Německo osobně, ale nedostal vízum, pozval dvacet šest bratrů z Německa do švýcarské Basileje na 4. a 5. listopadu 1920, aby prohovořili cesty a způsoby, jak účinněji provádět dílo v Německu. „Německá odbočka“ byla rozpuštěna a byla otevřena nová kancelář označená jako „Středoevropská kancelář Biblické a traktátní společnosti Strážná věž“, jejíž ústředí dočasně zůstávalo v Curychu, ale mělo být co nejdřív přestěhováno do Bernu. Tato kancelář pod řízením hlavního dozorce, plně oddaného Pánu a jmenovaného prezidentem, měla mít dozor nad dílem ve Švýcarsku, Francii, Belgii, Nizozemí, Rakousku, Německu a Itálii. Každá ze zmíněných zemí měla mít místního dozorce, také jmenovaného prezidentem. Účelem tohoto uspořádání bylo sjednotit dílo ve střední Evropě, aby se mohlo konat co nejvýhodnějším způsobem.

Dvoudenní konference s dvaceti šesti bratry z Německa, včetně bratrů Hoeckleho, Herkendella a Dwengera, měla především zjistit cesty a způsoby, jak nejúčinněji pokračovat v díle v Německu, a rozhodnout, kdo by měl být místním dozorcem. Výbor, který sloužil v Německu po mnoho let, byl rozpuštěn. Bratr Cunow, který do té doby řídil práci několik let, požádal, aby byl ze svého úřadu uvolněn a byl přesunut do poutnické práce, a tak bylo zapotřebí najít nového dozorce. Jako místní dozorce pro Německo byl  vybrán Pavel Balzereit a bratr Binkele byl jmenován hlavním dozorcem Středoevropské kanceláře.

KAMPAŇ „MILIÓNY“

Zveřejnění brožury „Milióny nyní žijících nikdy nezemřou“ v němčině bylo ohlášeno na únor 1921 a přednášková kampaň, která měla trvat několik let, měla podle plánu začít 15. února. Nejlepší řečníci byli pověřeni přednesením proslovů, a kde žádní nebyli, mohly si sbory o takového řečníka napsat Společnosti.

Tím se otevřely dveře pro vydání mocného svědectví, o jakém se bratrům ještě před rokem ani nesnilo. Roční zpráva Společnosti konstatovala: „Ještě nikdy se v Německu neukazoval takový zájem jako v současnosti. Přicházejí velké zástupy, a přestože odpor roste, pravda se šíří.“

To platilo i o Kostnici. Sestra Berta Maurerová, která slouží Jehovovi už přes padesát let, si dosud vzpomíná, jak byla veřejná přednáška „Svět končí — milióny dnes žijících nikdy nezemřou!“ ohlašována na velkých plakátech a pak přednesena v největším sále města, sále, kde byl Jan Hus odsouzen k upálení. Konaly se další přednášky a 15. května 1921 bylo pokřtěno patnáct osob — počátek kostnického sboru.

V Drážďanech byl proslov naprostou senzací. Sbor najal tři velké sály, ale v některých případech byla dvě hodiny před začátkem přerušena tramvajová doprava, protože dav zastavil pouliční provoz. Přeplněné sály nemohly lidi pobrat. Řečníci se stěží prodírali davem do svých sálů. Dav byl ochoten umožnit průchod teprve tehdy, když dostal slib, že proslov bude pro čekající zopakován.

Na ulici ve Wiesbadenu našla paní Elisabeth Pfeifferová leták ohlašující proslov „Milióny“. Řekla si: „Takový nesmysl! Ale půjdu tam, abych viděla, jací lidé mohou takové věci věřit.“ Šla a ohromilo ji, když viděla velký zástup lidí na ulici, jak se marně snaží dostat se do již přeplněné vysokoškolské posluchárny, kde se měl proslov konat. V tom čase ještě zemi okupovali Francouzi a ti se laskavě ujali uvádění. Když viděli, že sál je plný a stovky dalších čekají na ulici, promluvili s řečníkem bratrem Bauerem a řekli čekajícímu zástupu, že řečník je ochoten promluvit i k nim, až svůj proslov dokončí. Asi tři sta až čtyři sta osob včetně paní Pfeifferové trpělivě čekalo. To, co toho večera slyšela, na ni zapůsobilo tak hluboce, že se od té doby účastnila všech shromáždění a brzy se stala horlivou sestrou.

Jindy bratři Wandres a Bauer zorganizovali přednášku, ale na rozdíl od zkušeností, které měli s přeplněnými sály, tohoto večera zprvu nikdo nepřicházel. Když se blížil čas začátku, oba vyšli na ulici, aby se podívali, jestli mohou  někoho očekávat. Našli několik lidí, kteří měli o proslov zájem, ale z nějakého bratrům neznámého důvodu váhali vstoupit do budovy. Když se jich bratři zeptali, odpověděli, že je 1. dubna, a proto si nejsou jisti, jestli to není jen aprílový žert. Nicméně během půl hodiny přišlo proslov vyslechnout asi třicet až čtyřicet lidí.

Bratr Erich Eickelberg z Remscheidu rozšiřoval brožuru „Milióny“ v Solingenu a měl přitom tuto zajímavou zkušenost: Představil se muži, kterého potkal, slovy: „Přináším Vám dobrou zprávu, že milióny nyní žijících nikdy nezemřou, ale budou žít navždy v míru a štěstí na zemi. Tato brožurka to dokazuje a stojí jen deset feniků.“ Pán nabídku odmítl, ale chlapeček, který ho doprovázel, řekl: „Tati, proč ji nekoupíš? Rakev stojí o mnoho víc.“

ORGANIZACE VYBAVENA PRO NOVOU ČINNOST

Poválečné roky 1919–1922 se prokázaly pro bratry v Německu jako roky skutečného rozvoje a přípravy.

Společnost, která měla zájem o posílení díla jak zevnitř, tak zvenčí, nyní podnikla nutné kroky, aby bylo dílo zákonně uznáno a jeho stanovy schváleny vládou. Výsledkem bylo, že Biblická a traktátní společnost Strážná věž vytvořená roku 1884 v Allegheny, ve Spojených státech, byla v Německu 7. prosince 1921 uznána jako zákonná zahraniční korporace.

Poselství zvěstované během roku 1922 se soustřeďovalo hlavně na námět „Milióny nyní žijících nikdy nezemřou“. Společnost vyhradila 26. únor 1922 jako celosvětový den pro přednášky „Milióny“. V Německu se toho dne proslov konal ve 121 městech a zúčastnilo se ho asi 70 000 osob. Druhý velký celosvětový svědecký den byl 25. června, kdy se v Německu konalo 119 přednášek s účastí asi 31 000. Během roku byly předneseny ještě dvě takové „Celosvětové přednášky“, jichž se v Německu zúčastnilo 29. října 75 397 osob a 10. prosince 66 143. Tak se dobré poselství dostávalo k tisícům lidí.

BRATR RUTHERFORD OPĚT NAVŠTĚVUJE EVROPU

V roce 1922 podnikl bratr Rutherford rozsáhlou cestu po Evropě. Během té doby navštívil Hamburk, Berlín, Drážďany, Stuttgart, Karlsruhe, Mnichov, Barmen, Kolín a Lipsko. V Hamburku se na jednodenním sjezdu sešlo asi 500 bratrů — znamenitý přírůstek od jeho návštěvy před pouhými osmi lety! Ve Stuttgartu se dal k veřejné přednášce získat jen sál pro 1 200 osob; stovky se musely vrátit domů. A v Mnichově mluvil bratr Rutherford k 7 000 osobám v nabitém „Zirkus Krone“. Než proslov začal, zjistilo se, že mezi přítomnými je skupina antisemitů a také  řada jezuitských kněží a že přišli se záměrem rušit, a pokud možno sjezd rozbít. Bratr Rutherford prohlásil: „V tomto městě (Mnichově) i v jiných se prohlašuje, že Mezinárodní sdružení badatelů Bible financují Židé!“ Sotva to dořekl, ozvaly se výkřiky „To je pravda“, a podobně. Bratr Rutherford však mluvil s přesvědčením a s důrazem a brzy zavřel ústa těch, kteří vyvolávali neklid, přestože se pokusili obsadit řečnické pódium, aby mu zabránili dokončit proslov.

Největší událostí v Německu roku 1922 byl sjezd v Lipsku 4. a 5. června. Společnost vybrala Lipsko jako vhodné místo pro německý sjezd. Bratři, z nichž většina žila v Sasku, byli velmi chudí a nemohli by si zaplatit dlouhou cestu. Proto bylo Lipsko skutečně nanejvýš vhodným místem.

Na pondělní dopoledne byla plánována beseda s bratrem Rutherfordem formou otázek a odpovědí. Mezi otázkami, které byly předem písemně předány, byla jedna zvláště zajímavá. Měla co dělat s „Volkerschlachtdenkmal“ (Památníkem bitvy národů) v Lipsku, který byl s náležitými obřady otevřen roku 1913 na památku vítězství u Lipska před sto lety. Otázka ohledně tohoto pomníku v krátkosti zněla: „Mluví Izaiáš 19:19 o tomto pomníku, když říká: ‚Toho dne bude oltář Jehovovi uprostřed egyptské země a sloup Jehovovi vedle její hranice‘ ?“

Je třeba poznamenat, že před třemi lety — totiž při lipském sjezdu konaném roku 1919 — se řada bratrů šla jedno dopoledne podívat na tento Památník bitvy národů. Odpoledne pronesl bratr Alfred Decker, ‚volený starší‘, který se později stal trpkým odpůrcem pravdy, řeč, v níž se snažil dokázat, že tento Památník bitvy národů je skutečně oním sloupem z Izaiáše 19:19. Na tuto slavnostní příležitost byl také pozván stavitel pomníku, soukromý rada Thieme, a s několika svými architekty byl vyzván, aby podal příslušná vysvětlení.

Než bratr Rutherford na otázku odpověděl, šel se na tuto obrovskou stavbu podívat. Později, když oslovil celou shromážděnou skupinu, důrazně vysvětlil, že Izaiáš 19:19 se k tomuto památníku nevztahuje. Byl zbudován pouze díky palčivé ctižádosti člověka stojícího pod vlivem toho velkého protivníka. Není důvod, proč by Jehova nechal na zemi zbudovat takový památník na konci věku evangelia. Každá součást obřího památníku poukazuje na jeho ďábelský původ a na to, že je dílem jeho a jeho spolčenců a pomahačů, démonů, kteří lidi ovlivnili ke zbudování tohoto „památníku bláznovství“. Německý císař kdysi doufal, že bude moci říci: „Tady stál kdysi Napoleon, který se pokusil dobýt svět, ale jeho plán úplně selhal — a tady nyní stojí německý císař, který se také vydal dobýt svět a jeho plán se zdařil, a proto by se mu měl celý svět klanět.“

„HARFA BOŽÍ“

 K přípravě rychlého rozšiřování nové knihy „Harfa Boží“, která byla nyní dostupná v němčině, připravila Společnost pět miliónů letáků s názvem „Proč?“. Tiskárny, kterým byla práce na vytištění „Harfy Boží“ zadána, však neustále zaostávaly za plánem a to vedlo k několika odkladům data vydání. Cena publikace uvedená v letáku Společnosti nemohla být dodržena vlivem rychle se zhoršující inflace; a na začátku ledna 1923 musela být cena zvýšena ze 100 na 250 marek, na cenu odpovídající ceně osminky margarinu, ačkoli vytištění „Harfy“ nyní stálo již 350 marek. Obsah knihy vyvolal velké nadšení nejen mezi bratry, ale také mezi přáteli pravdy.

V Langenschursdorfu, který patřil k waldenburskému sboru, byl mladý bratr Erich Peters, značně nadaný, pokud šlo o mluvený projev, tak nadšený obsahem knihy a návrhem, aby se podle ní studovalo, že požádal otce o dovolení pozvat své přátele a sousedy jednou týdně do domova rodičů, aby s nimi mohl „Harfu Boží“ rozebírat. Tento studijní večer později navštěvovalo tolik lidí, že museli sedět ve všech místnostech v přízemí, aby ho všichni viděli a slyšeli, a nadšeně mluvil o Jehovově království a jeho dobrodiních. Tento příklad rychle následovaly jiné sbory a takzvané „Studium ‚Harfy‘ “ se brzy stalo součástí normálního programu.

PRVNÍ TISKÁRNA

Od dubna 1897 do prosince 1903 bylo německé vydání „Strážné veže“ tištěno v Allegheny (USA), a od ledna 1904 do 1. července 1923 u světských firem v Německu. Knihy Společnosti a jiné publikace byly po desetiletí tištěny u světských firem, pokud nebyly posílány přímo z Ameriky. Pro úsporu výdajů byly časem zakoupeny dva velké tiskařské rychlolisy s ostatním vybavením a umístěny v Barmenu, přestože byl prostor krajně omezený.

Protože zprvu nebyli k dispozici žádní bratři se zkušenostmi v sázení a knihvazačství, byl do Barmenu poslán bratr Ungerer, zkušený knihtiskař a typograf ze švýcarského Bernu, aby vyškolil první dobrovolné pracovníky. Jejich ochota k práci a odhodlání, s nimiž se snažili vyrábět znamenité tiskoviny, byly úžasné.

Protože všechny místnosti byly využívány jako ložnice a podobně, byly tiskařské stroje v patrovém domě postaveny na odpočívadle schodiště a v dřevěné kůlně 20×8 metrů. Bratr Hermann Görtz si ještě pamatuje, jak tiskli dodatečných 100 000 výtisků prvního vydání časopisu „Zlatý věk“ (1. října 1922). Každý arch papíru museli dávat do stroje dvakrát, protože se obsluhoval ručně. Bratři sotva  stačili vyhovět požadavkům na tiskoviny, a tak téměř celý první rok často pracovali až do půlnoci.

JAK NĚKTEŘÍ POZNALI PRAVDU

Někdy to byly zvláštní okolnosti, které obrátily něčí pozornost k pravdě. Tak to bylo u bratra Eickelberga, který navštívil promítání Fotodramatu. Když mluvil řečník o „reformaci“, poznamenal, že ‚protestanti přestali protestovat‘, načež někdo v obecenstvu vykřikl: „My stále ještě protestujeme!“ Řečník požádal o rozsvícení a všichni přítomní se otáčeli, aby viděli tu „statečnou“ osobu. Nebyl to nikdo jiný než protestantský duchovní sedící mezi dvěma katolickými duchovními! Obecenstvo bylo pobouřeno a žádalo, aby byl kněz ze sálu vykázán. Bratr Eickelberg si uvědomil, že v církevních systémech pravdu nenajde.

Eugen Stark se šel na Fotodrama podívat ve Stuttgartu. Sál byl už naplněn 3 000 osobami, když bylo ohlášeno, že promítačka má nějakou závadu, která se během večera nedá opravit. Všichni byli vyzváni, aby se dostavili příštího večera. Eugen Stark zklamaně odešel a šel navštívit matku, která patřila k Nové apoštolské církvi. Oba došli k závěru, že Badatelé Bible nemohou mít pravdu, jinak by se něco takového nestalo. Bratr Stark se rozhodl, že druhého večera tam nepůjde, ale že místo toho navštíví sestru. Jeho tramvaj však projížděla kolem sálu, kde se měla konat přednáška, a on s úžasem viděl, že se do sálu tlačí právě tolik lidí jako předchozího večera. Bez rozmýšlení vyskočil z tramvaje a málem pod její kola. Neohlížel se na modřiny a šel do sálu. Pak byl tak nadšen, že si opatřil nabízené biblické studijní pomůcky a nechal tam adresu, aby ho bratři navštívili. Už ho nikdo nemohl odradit od studia Bible.

Kurtovi Diessnerovi se zošklivilo náboženství kvůli písničce, kterou ho jeho kazatel učil ve škole během válečného roku 1915. Mluvilo se v ní o zničení nepřátelských národů a o tom, že německá vojska je mají zatlačit do jezer, do bažin, do Vesuvu nebo do oceánu. Později, v roce 1917, byly sňaty kostelní zvony a přetaveny na granáty a církevní list zveřejnil obrázek velkého zvonu, jemuž žehná kněz s rozepjatýma rukama. Pod tím byl nápis: „A teď jdi a trhej na kusy těla našich nepřátel.“ Nyní se Kurt Diessner rozhodl. Počátkem dvacátých let rozpoznal a přijal pravé uctívání Jehovy a dosud je schopen občas se účastnit pomocné průkopnické služby.

CELÝM SRDCEM V DÍLE KÁZÁNÍ

Někteří z těch, kteří před padesáti nebo více lety slyšeli a reagovali na Jehovovo povolání do služby, jsou  dosud mezi námi a dychtivě mluví o své tehdejší činnosti, když byli ještě „mladí a silní“. Chudí v hmotném ohledu, byli bohatí v ohledu duchovním.

Minna Brandtová z Kielu podává zprávu, že chodívala dlouhé vzdálenosti pěšky kázat poselství o království, a když se nestačila vrátit téhož dne, přespávala na poli ve stohu. Později jezdila autostopem do nejsevernějších měst Šlesvicko-Holštýnska, často nákladním autem. V těch dnech byli bratři vybaveni velkými tlampači, které používali odpoledne při veřejných přednáškách na tržišti nebo na nějakém jiném příhodném místě, když předtím dopoledne v obci kázali.

Ernest Wiesner (který byl později v oblastní službě) a jiní cestovali z Breslau na kole do vzdálenosti 90–100 kilometrů, aby kázali. Bratři v Lipsku, kde sloužili Erich Frost a Richard Blümel, velmi důmyslně zkoušeli přitrhnout pozornost lidí k poselství o království. Nějakou dobu používali skupinku hudebníků složenou z bratrů, kteří hráli a pochodovali ulicemi. Ti, kteří je doprovázeli, vydávali cestou u domů krátké svědectví a pak spěchali, aby udrželi krok s pochodující hudební skupinou.

V roce 1923 se pozornost soustředila na kázání plným časem s naléhavým voláním: „Hledáme tisíc průkopníků“. To vyvolalo mezi Božím lidem značný rozruch, protože to znamenalo, že téměř každý čtvrtý z 3 642 „pracovníků“, kteří tehdy podávali zprávu, byl vyzýván k průkopnické službě. Volání nezůstalo bez odezvy.

Například Willy Unglaube si uvědomil, že se ho to týká, a tak se chopil průkopnické služby, jak řekl, „nejen na rok nebo na dva, ale na tak dlouho, jak mě Jehova bude moci v této práci používat“. Pracoval v různých částech Německa a později byl řadu let v magdeburském bételu. V roce 1932 se dal vést voláním po průkopnících na cizozemských polích. Nejprve byl poslán do Francie, pak do Alžíru, na Korsiku, do jižní Francie, později opět do Alžíru a dále do Španělska. Odtamtud šel do Singapuru, potom do Malajsie, dál na Jávu a v roce 1937 do Thajska, kde zůstal, dokud se roku 1961 nevrátil do Německa. Když reagoval na výzvu k průkopnické službě, bylo mu pětadvacet let, a nyní, třebaže mu jde na sedmdesátý sedmý, je dosud mezi našimi nejochotnějšími a nejúspěšnějšími průkopníky.

1. února 1931 se chopil průkopnické služby Konrad Franke. Již v raném mládí začal pamatovat na svého stvořitele. Nyní se jako člen rodiny bétel šťastně ohlíží na dvaačtyřicet let nepřerušené služby plným časem, z nichž čtrnáct jich strávil jako dozorce odbočky v Německu.

POUTNICKÁ SLUŽBA

Povzbuzující proslovy bratrů poutníků ve dvacátých letech  bezpochyby mnoho znamenaly pro budování bratrů. Doprava byla tehdy dost omezená a nepříliš pohodlná. Protože bratři poutníci museli projezdit rozsáhlá venkovská území, nezřídka jim jako dopravní prostředek sloužil selský vůz tažený koněm. Někdy bylo nevyhnutelné chodit na dlouhou vzdálenost pěšky.

Emil Hirschburger byl jednou pověřen přednesením proslovu v jižním Německu. Cestoval vlakem a octl se v kupé se šesti muži, jejichž oblečení je jasně odhalovalo jako katolické duchovní. Živě rozebírali proslov, který měl bratr Hirschburger přednést, přičemž samozřejmě nevěděli, že on je mezi nimi. Zdálo se, že byli na nějaké náboženské konferenci a že duchovní bydlící ve městě, kde měl bratr Hirschburger přednést svůj proslov, dostal radu, aby ho vyzval k veřejné debatě. Tento duchovní se zajímal o rady svých kolegů, jak má argumentovat, aby ho „tenhle badatel Bible“ neporazil při veřejném střetnutí. Očividně ho však neuspokojovalo nic, co mu kolegové doporučovali. Ti pak jeden po druhém vystupovali z vlaku a přáli si navzájem hodně štěstí. Když se poslední chystal k odchodu, ustaraný duchovní se odcházejícího kolegy důvěrným tónem zeptal, co si o věci myslí, a zda si myslí, že by bylo rozumné na shromáždění jít. Odpověď přišla rychle, v těžkém švábském nářečí: „No, když se na něho cítíte, tak jděte.“ Bratr Hirschburger ho při proslovu nespatřil.

DRAMA STVOŘENÍ

Počátkem dvacátých let byly filmy Fotodramatu již zcela opotřebované. Společnost však mohla koupit dokumentární film a také biblické filmy od několika světských filmových společností, a když je upravila buď vystřižením jistých nevhodných částí nebo přidáním jiných, mohla je promítat. Tak byly složeny dohromady zcela nové filmy o délce 5 000 až 6 000 metrů. Navíc byly i dříve promítané diapozitivy nahrazeny novými obrázky převzatými buď z knihy „Stvoření“ nebo z jiných knih vydaných Společností Strážná věž či diapozitivy zakoupenými na veřejném trhu. V té době neexistovala barevná fotografie, ale Wilhelm Schumann z magdeburského bételu neúnavně černobílé fotografie koloroval. Krásně barevné obrazy vždycky zanechávaly v divácích trvalý dojem, a protože mnohé obrazy představovaly Jehovovo podivuhodné stvoření, byl název filmu změněn na „Drama stvoření“. Pod tímto mezititulkem říkala německá „Ročenka“ na rok 1932:

„Z bývalého dramatu o stvoření nezůstalo nic kromě jména a používání diapozitivů. Text . . . je vzat z knihy ‚Stvoření‘ a jiných publikací, a jméno ‚Drama stvoření‘ je také z knihy ‚Stvoření‘.“

V roce 1928, když mělo promítání začít ve Štětíně, byl  Erich Frost, do té doby profesionální hudebník a dirigent světského orchestru, povolán do Štětína, aby zajistil hudební doprovod k filmu, který byl samozřejmě němý. Ke skupině se brzy připojili další hudebníci. Později své nástroje dokonce používali k napodobování zpěvu ptáků a ševelení stromů. Během předvádění v Mnichově v létě 1930 se s hudebním tělesem setkal Heinrich Lutterbach, výborný houslista, a ihned byl přizván, aby cestoval s nimi. S radostí přijal a tím doplnil orchestr, který všude působil potěšení. Po dvou letech dala Společnost bratru Frostovi druhou sadu filmů a diapozitivů a vybídla ho, aby šel do východního Pruska. Pak převzal taktovku malého orchestru bratr Lutterbach.

Jedno předvádění filmu bylo plánováno pro Mnichov v roce 1930. „Drama stvoření“ už tam bylo předtím s velkým úspěchem promítáno, takže náboženští vůdci byli přirozeně velmi znepokojeni. V zoufalství poradili stovkám lidí ve svých mnichovských sborech, aby si ve veřejně ohlášených prodejnách lístků koupili vstupenky, ale pak nešli. Výsledkem by byl prázdný sál. Bratři to však zjistili včas, takže mohli učinit protiopatření. Dopadlo to tak, že se celá akce obrátila na hlavu rušitelů.

SPOLEČNOST SE STĚHUJE

Odpovědní bratři si brzy začali uvědomovat, že tiskárenské vybavení v Barmenu nedostačuje. Zjevně řízeni Jehovovým duchem si povšimli Magdeburku, kde bylo možno okamžitě zakoupit pozemek. Společnost sice byla nucena rychle se rozhodnout, ale zakoupila tam pozemek na Lipské ulici. Oficiální přesun z Barmenu do Magdeburku se konal 9. června 1923. Tu náhle francouzské jednotky obsadily Porýní a Porúří včetně Barmenu a Elberfeldu. To samozřejmě znamenalo, že byly zabrány i dráhy, pošty a německá banka, takže by bývalo velmi obtížné starat se z Barmenu o zájmy sborů. Roční zpráva 1923 o tom uvedla: „Brooklynské ústředí obdrželo jednoho dne zprávu, že se německá odbočka v pořádku přestěhovala do Magdeburku. Hned druhý den ráno oznamovaly noviny, že Francouzi okupovali Barmen. Děkujeme našemu dobrému Pánu za jeho ochranu a požehnání.“

Nyní bylo možné tisknout „Strážnou věž“ v naší vlastní tiskárně. První takto vytištěné vydání bylo z 15. července 1923. Asi po třech nebo čtyřech týdnech byl instalován velký tiskařský rychlolis se samočinným nakládáním papíru a začala práce na prvním svazku „Studií Písem“. Hned potom byla na témže stroji vytištěna „Harfa Boží“.

Bylo však zapotřebí lepší vybavení. Bratr Balzereit proto požádal bratra Rutherforda o povolení koupit rotačku. Bratr Rutherford viděl, že je to potřebné, a souhlasil, ale pod jednou podmínkou. Všiml si, že si bratr Balzereit během let  nechal narůst plnovous velmi podobný tomu, který nosíval bratr Russell. Jeho příklad se velmi brzy ujal, protože i jiní se chtěli podobat bratru Russellovi. Tak mohl vzniknout sklon uctívat stvoření a bratr Rutherford tomu chtěl zabránit. Během své příští návštěvy tedy před celou rodinou Biblického domu řekl bratru Balzereitovi, že může rotačku koupit, ale jen pod podmínkou, že si oholí vousy. Bratr Balzereit smutně souhlasil a šel k holiči. V následujících dnech si ho několikrát spletli a nastaly komické situace, protože tohoto „cizího člověka“ jeho spolupracovníci někdy nepoznali.

Po roce bylo možno instalovat první část rotačky v suterénu a krátce nato byla dodána druhá část. Teď se mohlo mluvit o dobře vybavené tiskárně a knihvazárně, schopné vyrábět až 6 000 výtisků 400stránkové knihy za den.

V letech 1923–1924 se velmi rozrostlo rozšiřování literatury. Aby Společnost udržela krok s požadavky, koupila v roce 1925 pozemek přilehlý ke své první budově. Bylo doplněno a zdokonaleno vybavení tiskárny i knihárny. Na nově získaném pozemku byla vystavěna důkladná cementová budova pro knihárnu a rychlolisy, v přízemí s prostorem pro dvě rotačky, v prvním patře se sazárnou a ostatními přípravnými odděleními a s kanceláří ve druhém patře. Navzdory tomu bylo zapotřebí mnoha práce přesčas, protože rozšiřování literatury se stále zvětšovalo. V roce 1928 byla získána druhá rotačka, ale potřeba byla tak veliká, že bratři pracovali na strojích na dvě směny po dvanácti hodinách, dokonce i v neděli. To znamenalo, že stroje šly nepřetržitě ve dne v noci několik let. V knihárně to samozřejmě nebylo jiné, protože bratři tam museli literaturu po vytištění dokončovat. Tak byli schopni vyrábět 10 000 knih denně.

Bylo též umožněno postavit na nově získaném pozemku důstojný sjezdový sál. Byl vkusně zařízen a vešlo se tam asi 800 osob. Bratři jej nazvali „Sál harfy“, bezpochyby z ocenění pro knihu „Harfa Boží“.

Kdo se mohl z rodiny Biblického domu v neděli uvolnit, cestoval velkým nákladním autem, kam se přechodně mohlo usadit čtyřiapadesát osob, nebo autobusem, vlakem, autem či na kole do okolí Magdeburku, aby se podílel na kazatelském díle. Pracovali v okruhu několika set kilometrů a dokázali položit základ mnoha sborů.

Časem se počet pracovníků Biblického domu rozrostl na víc než 200.

MAGDEBURSKÝ SJEZD V ROCE 1924

Největší událostí roku 1924 byl magdeburský sjezd, kterého se zúčastnil bratr Rutherford. Přijelo asi 4 000 bratrů a sester z celého Německa, někteří na kolech. Většina si nemohla  přivézt víc než velmi nedostačující krabici s obědem, protože celý národ byl v bídě. Mnozí neměli na cestu a tisíce musely zůstat doma. Ti, kteří jeli na kole, museli počítat s několikadenní výpravou. Měli také skromné prostředky na obživu a ubytování. Mnozí si přinesli stravu skládající se převážně ze suchého chleba. Když se jich během proslovu zmocnily kruté křeče z hladu, vytáhli kus suchého chleba a ukousli si. Bratra Rutherforda to tak dojalo, že ihned učinil opatření, aby druhý den každý z přibližně 4 000 účastníků dostal zdarma dvě ohřáté klobásy, dvě housky a láhev minerálky. Snadno si představíme radost účastníků, když se najednou na obou koncích sálu, kde se konal sjezd, objevily velké kotle plné klobás. Bratři se postavili do fronty. Občerstveni společným jídlem se vrátili na svá sedadla v sále a bylo jim jako hostům na hostině.

V uvítací řeči na sjezdu požádal bratr Rutherford všechny, kteří se již oddali a symbolizovali to křtem ve vodě, aby zvedli ruku. Když viděl tak velký počet, řekl: „Před pěti lety tolik nebylo v celé Evropě.“

Později, během veřejné přednášky, došlo v hlavním sále k nešťastné příhodě. Díky něčí neopatrnosti spadla na podlahu malá nouzová lampa, načež někdo ještě neopatrnější vykřikl „hoří“ a někteří z toho propadli panice. Protože se to všechno odehrávalo vzadu v sále, nikdo na pódiu nevěděl, co se vlastně děje; bratři se zprvu domnívali, že nějací rušitelé chtějí rozbít shromáždění. Když rozruch neutuchal, pokynul bratr Rutherford orchestru, aby začal hrát. Zareagovali písní „Uctívám sílu lásky“ a hle, tisíce v sále se daly do zpěvu. Vlny hysterie brzy opadly a bratr Rutherford mohl pokračovat v rozpravě bez dalšího přerušování.

„CÍRKEVNÍ ČINITELÉ ODHALENI“

To byl název rezoluce připravené v roce 1924 k celosvětovému rozšiřování. Bratři v Německu se na něm podíleli zejména na jaře 1925. Byla to krajně důležitá rezoluce nepokrytě odhalující kněžstvo a vedla k podobné reakci, jako když píchneš do vosího hnízda. Zejména v Bavorsku začali kněží bratry napadat a bránit jim v práci. Právě zemřel první prezident Výmarské republiky a v plánu byly nové volby. Politikové říkali: „Žádný katolík se neostýchá stát se prezidentem“, takže katolické Bavorsko na to reagovalo velikou nedůvěrou ke všem publikacím nepřátelským Římu. Nejen v Bavorsku, ale i v jiných částech Německa oplácelo duchovenstvo boj všemi prostředky.

Bratru Balzereitovi vyhrožovali smrtí. Poslali mu anonymní dopis, kde mimo jiné stálo:

„Ty ďáble v ovčím rouše!

Obvinění, které vznášíš proti duchovenstvu, znamenají  tvůj pád. Dříve než se naděješ, tě svět už neuvidí a tvá smrt vyděsí a zkrotí tvoje následovníky . . . Byl nad tebou vynesen rozsudek!

Žádáme do tří dnů veřejné odvolání Vaší publikace ‚Církevní činitelé odhalení‘. Když se to nestane . . . čeká tě smrt.

To není jen planá hrozba . . .“

Nebyl to ovšem ani důvod ke kompromisu. Naopak, malá, ale statečná armáda pomazaného ostatku učinila protiopatření. Byl rozšiřován traktát „Pravda, nebo ne?“, který informoval veřejnost o těchto hrozbách. Byla kladena otázka, zda jsou obvinění vznesená rezolucí v „Církevní činitelé odhaleni“ „pravda, nebo ne“. Pak byla předložena prohlášení kněží a výňatky z náboženských časopisů.

Jeden pomořanský duchovní v zoufalství vznesl obžalobu u úřadu veřejného žalobce proti Společnosti Strážná věž a jejím úředníkům. Následoval soudní proces v Magdeburku. Veřejný žalobce však udělal tu chybu, že při přelíčení přečetl celou rezoluci, a tím vyvrátil vlastní tvrzení, že rezoluce je zaměřena proti Štětínské konzistoři. Každý v soudní síni si uvědomil, že rezoluce neodhaluje pouze štětínskou konzistoř, ale duchovenstvo po celém světě. Soud to vzal v úvahu, osvobodil bratra Balzereita, ale cítil se povinen poradit, aby se v budoucnu nevyskytovaly takové ostré útoky.

INFLACE

Již v srpnu 1921 byla dána zvěstovatelům rada, aby šetřili traktátem „Měsíčník badatelů Bible“ vzhledem k vysokým nákladům na tištění. Výtisky by se neměly rozdávat bez rozlišování, ale pouze těm, kteří projevují opravdový zájem.

Na počátku roku 1922 byla Společnost nucena oznámit, že cena ročního předplatného „Strážná věž“, v té době tištěné měsíčně, bude stanovena na 16 marek. O měsíc později ji bylo nutno zvednout na 20 marek a v červenci téhož roku na 30 marek. Během příštích měsíců se však inflace pohybovala tak rychle, že v říjnu byla Společnost nucena ohlásit, že v budoucnu bude předplatné přijímáno jen na tříměsíční období. Cena za tři měsíce mezitím stoupla na 70 marek. Za první tři měsíce roku 1923 museli bratři platit 200 marek a za druhé tři měsíce 750 marek. 15. června stálo roční předplatné 3 000 marek a po měsíci to bylo 40 000 marek. 1. srpna byla Společnost nucena vůbec zrušit předplatné a jednotlivá čísla se dala koupit jen za hotové. Do 1. září však jeden výtisk stál již 40 000 marek. Po měsíci stál jeden výtisk 1 660 000 marek a do 25. října dosáhla inflace takových výšek, že jeden výtisk stál dvě a půl miliardy marek. Peníze neměly vůbec žádnou cenu.

 Tento krátký přehled kritických roků inflace snad ukáže, za jak obtížných podmínek se v té době muselo konat Pánovo dílo. V posledních třech měsících roku 1923 se vlastně rozšiřování publikací Společnosti téměř zastavilo. Pokračovat se dalo jen s Jehovovou pomocí.

‚VOLENÍ STARŠÍ‘

Ke zpomalení postupu díla ve dvacátých letech by bylo úplně stačilo demokratické uspořádání pro volby starších. Názory na to, jak se takové volby mají konat, se různily. Někteří požadovali, aby kandidáti dovedli přesně zodpovědět nejméně 85 procent otázek VDM (VDM znamená Verbi Dei Minister neboli ‚služebník Božího slova‘). Tak to bylo například v Drážďanech. Ale bratři v Halle měli zkušenost, která nám ukazuje, jaké těžkosti způsobovaly takové svévolné požadavky. Ve sboru byli bratři, jejichž postoj k dílu nebyl dobrý, ale kteří na druhé straně chtěli být vůdci ve sboru. Když jim bylo konečně řečeno, že nezodpověděli ani otázky VDM, a proto nejsou vhodní pro vedoucí postavení ve sboru, okamžitě tohle zdánlivé přehlédnutí napravili. Když potom přesto nedosáhli postavení, o něž usilovali, vypukla vzpoura a to vedlo k rozbití sboru, takže z původních 400 zůstalo jen 200 až 250 zvěstovatelů.

V některých sborech bývaly při volbách ostré spory. Například v Barmenu roku 1927, když se volba kandidátů měla konat zdvižením ruky. Očitý svědek podává zprávu, že zanedlouho křičeli jeden přes druhého a bratři museli přejít k volbě tajným hlasováním, což byl mimochodem způsob používaný mnoha sbory. V Kielu bylo dokonce nutné konat jedny volby starších pod policejní ochranou.

To se stávalo, protože někteří kandidáti nebyli zralými křesťany. Někteří z nich ve skutečnosti přímo nebo nepřímo dílu království odporovali.

Když například Společnost povzbuzovala k pravidelnému sborovému studiu „Strážné věže“, stavěla se proti tomuto návrhu zejména řada ‚volených starších‘ a způsobila v četných sborech rozdělení. Ředitel v Remscheidu prohlásil, že napříště budou k vedení studia „Strážné věže“ používáni jen ti, kteří chodí v neděli dopoledne do kazatelské služby. Nato jeden z ‚volených starších‘ zvedl židli, pohrozil s ní řediteli a pak opustil shromáždění. S ním odešlo čtyřicet osob. Něco podobného se stalo v Kielu, kde navzdory snahám Biblického domu odešlo 50 z 200 bratrů a sester ve sboru.

Při zpětném pohledu rozhodně můžeme říci, že druhá polovina dvacátých let byla zde v Německu dobou prosévání. Mnozí, kteří šli do té doby s námi, se stali otevřenými nepřáteli království. Jejich odchod nebyl rozhodně žádnou ztrátou pro Boží organizaci, protože třicátá léta se prokázala  jako skutečná doba zkoušek pro ty, kteří zůstali věrní.

PRÁVNÍ PROBLÉMY

V letech 1924–1926 pokládal Státní důchodový úřad Biblickou a traktátní společnost Strážná věž za přísně dobročinnou organizaci a nevymáhal žádné daně z rozšířené literatury, ale toto vynětí bylo v roce 1928 zrušeno. Vedlo to k soudnímu procesu, který získal značnou publicitu, protože Společnost se postarala, aby veřejnost byla informována prostřednictvím „Strážné věže“ a „Zlatého věku“ o tomto útoku podníceném vůdci obou velkých církevních systémů. Církve později otevřeně přiznaly, že útok přišel od nich, a vysvětlily, že měl ‚zabránit badatelům Bible v jejich šíření biblických informací‘. Bratři vybízeli spravedlivě smýšlející lidi, aby podepsali petici proti tomuto protiprávnímu jednání. Je pochopitelné, že na soud hluboce zapůsobilo, když byla předložena petice s plnými 1 200 000 podpisy. Soudy později rozhodly v náš prospěch.

Jiný prostředek, jimž se náboženští vůdci pokoušeli zastavit ohromný pokrok díla, byly pokusy dostat zvěstovatele do rozporu se zemskými zákony. Už v roce 1922 se objevily první případy „nezákonného podomního obchodu a odmítání platit daně z podomního obchodu“. V roce 1923 se vyskytly další případy a obvinění znovu znělo: „Rušení pravidel podomního obchodu.“ Byly vyneseny tvrdé rozsudky. V roce 1927 bylo uvězněno a předvedeno před soud 1 169 bratrů pro „porušení zákonů o podomním obchodu“ a pro „nepovolený podomní obchod“. V roce 1928 bylo 1 160 soudních případů a v roce 1929 jich bylo 1 694. Duchovenstvo však stále pátralo po zákoně, který by se dal použít jako zbraň pro umlčení badatelů Bible. Konečně se domnívali, že našli, co hledali. „Saarbrücker Landes Zeitung“ ze 16. prosince 1929 o tom napsal:

„Policie byla naneštěstí bezmocná vzhledem k dílu badatelů Bible. Dosavadní zatčení . . . všechna skončila osvobozením . . . Nyní však berlínský soudní dvůr prosadil v podobném případě odsouzení, když stanovil zásadu, že nabízet biblickou literaturu dům od domu a na ulicích spadá pod policejní nařízení o sabatním klidu o nedělích a svátcích v těch případech, kde se jedná o vynakládání tělesné námahy, takže spadá pod pracovní zákonodárství, a v těch případech, kde si toho veřejnost všimne.

Od zprávy o tomto výnosu se naštěstí několika soudům v Saarsku podařilo odsoudit obviněné v podobných případech. To tedy dává možnost zastavit nyní dílo badatelů Bible.“

AKCE V BAVORSKU

Takové pokusy se děly po celém Německu, ale přední postavení si udržovalo Bavorsko. Zatýkalo se tam více než  kde jinde. Místním zákonům se dokonce na čas podařilo dílo zakázat. V roce 1929 se Společnost rozhodla podniknout soustředěný „jednodenní útok“ na oblasti jižně od Řezna tím, že tam pošle během jedné neděle kázat asi 1 200 zvěstovatelů. U železniční společnosti byly dohodnuty dva zvláštní vlaky. Jeden měl vyjíždět z Berlína a přibrat bratry z Lipska, druhý z Drážďan měl brát bratry ze Saské Kamenice a jiných saských měst. Každý cestující měl zaplatit asi 25 marek, což byla v té době značná částka. Ale bratři byli více než ochotní tu oběť přinést. Chtěli se jen ujistit, že se budou moci akce zúčastnit, protože nepřítel nespal.

Když se činila opatření pro tuto kampaň, bratři byli přesvědčení, že duchovenstvo použije svůj vliv, aby jí zabránilo, jestliže se o ní předem doslechne. Proto bratři dělali, co mohli, aby ji utajili. Přesto nedokázali duchovenstvu zabránit v tom, aby to nějakým způsobem asi o týden předem nezjistilo. Najednou projevila železniční společnost neochotu vypravit pro nás ony dva zvláštní vlaky. Všechny sbory, kterých se to týkalo, dostaly ihned radu najmout autobusy. Duchovenstvo se doslechlo i o tom a zařídilo, aby všechny silnice vedoucí ze Saska byly příští sobotu obsazeny policií. Policejní úředníci si měli najít nějaký důvod k zastavení všech vozů přepravujících badatele Bible a měli je zdržet tak dlouho, aby ti se museli bezúspěšně vrátit domů.

Železniční společnost se zatím doslechla o našem najímání autobusů, usoudila, že ztrácí velký obchod, a na poslední chvíli svolila, že dva zvláštní vlaky přece jen vypraví. Bratři okamžitě zrušili autobusy. O této poslední změně pouhé dva dny před odjezdem se duchovenstvo nedozvědělo. Zatímco tedy houfně čekali na všech silnicích, oba zvláštní vlaky se spojily v Reichenbachu (Vogtland) a přijely do okolí Řezna jako jeden zvláštní vlak asi ve dvě hodiny ráno. Odtamtud stavěl vlak na každém nádraží, aby někteří z bratrů vystoupili. Někteří si s sebou vzali kola, aby mohli vyjet na venkov a pracovat tam.

Toho dne bylo vydáno obrovské svědectví, protože každý byl vybaven nejen dostatkem literatury, kterou by rozšířil za příspěvek, ale také spoustou k rozdávání zdarma. Bratři se snažili něco zanechat v každé domácnosti. Řada bratrů byla zatčena a nemohla se zvláštním vlakem vrátit, ale ti, kteří měli přednost se této kampaně zúčastnit, vždycky pak o ní ochotně vyprávěli. Jistě se nemýlíme, když se domníváme, že na tuto sobotu a neděli dlouho vzpomínali i naši protivníci.

ZHROUCENÍ BANKY

Uprostřed rostoucí nezaměstnanosti a hospodářské nejistoty se zhroutila banka, v niž byla uložena většina fondů  na financování díla v Německu a ve Střední Evropě. Jen samotná německá odbočka utrpěla ztrátu 375 000 marek.

Společnost byla nyní nucena upozornit sbory, že sjezd plánovaný na léto 1930 do Berlína bude muset být zrušen. V jejich dopise byla také zmínka o možném „přerušení výroby“. Toto prohlášení však zaznělo jako poplašný zvon. Finanční situace bratrů byla sice velmi ubohá, protože mnozí byli nezaměstnaní, ale přesto byli ochotni ihned přispět penězi, které si již našetřili na berlínský sjezd, a vším ostatním, co mohli ze svých omezených finančních prostředků opatřit, aby byl zajištěn nepřerušený přísun publikací. Mnozí dokonce obětovali své snubní prsteny a jiné klenoty.

To vedlo k tomu, že plány na rozšíření díla, učiněné před zhroucením banky, neměly překážky, ba ani zdržení. Na jaře 1930 byl zakoupen další pozemek sousedící s naším dosavadním majetkem. Staré budovy, které na nově získaném pozemku stály, byly strženy a materiál, nakolik to šlo, byl použit ke stavbě nové velké budovy bételu s dvaasedmdesáti dvoulůžkovými místnostmi a s velkou jídelnou.

DALŠÍ SOUDNÍ PŘÍPADY

Během roku 1930 proběhlo dalších 434 soudních případů. To znamenalo, že spolu s ještě nevyřízenými případy čekalo nyní na projednání 1 522 případů.

V roce 1930 to však měli naši náboženští nepřátelé těžké, když nás chtěli označit jako porušovatele zákona, protože oběžník ministerstva vnitra z 19. dubna adresovaný všem policejním úředníkům obsahoval následující větu: „Společnost má v současnosti výlučně náboženské cíle a není politicky činná . . . napříště je třeba vyhýbat se trestnímu stíhání, zejména pokud jde o porušování říšských zákonů o podomním obchodě.“

SJEZDY V PAŘÍŽI A V BERLÍNĚ

V roce 1931 plánoval bratr Rutherford opět cestu do Evropy. Jeden sjezd se měl konat od 23. do 26. května v Paříži a jeden od 30. května do 1. července v Berlíně. Pro špatnou hospodářskou situaci v Německu navrhl bratr Rutherford, aby byli bratři z jižního Německa a z Porýní pozváni do Paříže, jelikož pro ně bude levnější cesta tam než do Berlína. Byly zorganizovány zvláštní vlaky z Kolína, Basileje a Štrasburku. Bratři to velmi ocenili, a jak se ukázalo, ze 3 000 osob, které se shromáždily v Paříži, bylo 1 450 z Německa.

Sjezd v Berlíně se konal ve Sportovním paláci. Neočekávala se velká účast jednak pro hospodářskou krizi, jednak proto, že téměř 1 500 osob jelo do Paříže. Jak radostné  tedy bylo vidět zcela neočekávané množství 10 000 přítomných!

Bratr Rutherford, který využíval každé příležitosti, aby bratry odnaučoval zvykům světských náboženství, již vyvolal malou revoluci na jednou dřívějším sjezdu svým oblečením. Všiml si, že bratři v Evropě — a týkalo se to i Německa — si potrpí při sjezdech na černé obleky. Muži nejenže chodili v černém — na pohřby dokonce nosili cylindry — ale nosili také černé vázanky, jak bylo zvykem ve falešných náboženských organizacích. Toto pozorování přivedlo bratra Rutherforda k tomu, že si koupil velice světlý oblek a k němu tmavočervenou vázanku. Když takto oblečen přijel do Německa, začali se mnozí zbavovat svých černých šatů.

Nyní upozornil na berlínském sjezdu na množství svých obrázků a obrázků bratra Russella, které se prodávaly jako pohlednice nebo obrazy, některé dokonce zarámované. Když uviděl tyto obrazy na četných stolech na chodbách u sálu, zmínil se o nich ve svém následujícím proslovu a vybízel přítomné, aby je nekupovali; žádal pověřené služebníky jednoznačně, aby obrazy vyjmuli z rámů a zničili je, což se pak i stalo. Chtěl se vyhnout všemu, co by mohlo vést k uctívání osob.

V souvislosti s berlínským sjezdem navštívil bratr Rutherford přirozeně kancelář odbočky v Magdeburku. Jako předchozí návštěvy, i tato se prokázala jako občerstvující osvobozující vítr. Krátce před návštěvou bratra Rutherforda byly ve všech místnostech pověšeny obrazy jeho a bratra Russella. Nyní, jakmile je bratr Rutherford objevil, byly všechny odstraněny.

V průběhu let nepřehlédl bratr Rutherford ani několik jiných věcí. Nejen on, ale velký počet obyvatel bételu rozeznal nebezpečí, do něhož se dostal bratr Balzereit. Je nesporné, že byl dobrým organizátorem a že pod jeho vedením učinilo dílo v Německu pěkný pokrok. Jeho velkou chybou však bylo, že velký růst připisoval spíše vlastním osobním schopnostem než Jehovovu duchu. Při jídle u stolu v bételu Balzereit požádal rodinu bétel, aby ho už před světskými lidmi neoslovovali „bratře“. V takových případech ho měli oslovovat „pane řediteli“, a dokonce i na dveře své kanceláře si dal štítek s nápisem „ředitel“.

Během této doby byla Balzereitova ryzost vůči Jehovovi ohrožena i z jiné strany. Jako odpovědný vedoucí německé odbočky byl stíhán v souvislosti se šířením rezoluce „Církevní činitelé odhalení“. Je pravda, že byl osvobozen, ale když mu soudce domlouval, aby se napříště vyhnul takovým silným prohlášením v naší literatuře, zjevně se hodlal držet této rady, protože „ředil“ výroky a prohlášení ve „Strážné věži“ a v jiných publikacích z Brooklynu, když se mu zdály příliš silné.

Začaly narůstat i hmotařské touhy. Balzereit rád psával  poezii a nechával ji tisknout v časopise „Zlatý věk“ pod pseudonymem Paul Gerhard. Nyní napsal knihu a vydal ji v Lipsku. Tato kniha pak byla připojena k seznamu literatury, kterou měly sbory rozšiřovat, a ty si ji v neznalosti skutečných okolností objednaly a tím bratru Balzereitovi přinesly značný finanční zisk. Jednou si také nechal v domově bétel zřídit tenisový kurt, ani ne tak pro dobro celé rodiny, jako pro vlastní použití.

Ve snaze dokončit včas novou budovu, aby byla připravena pro obřad zasvěcení během návštěvy bratra Rutherforda, zvýšil na konci prosince 1930 bratr Balzereit počet pracovníků bételu ze 165 na 230 osob, ale nebyl v tom ohledu poctivý. Bál se, že by bratr Rutherford počet pracovníků neschválil, a tak zařídil, aby padesát bratrů bylo vysláno na „kazatelskou cestu“ a nebylo je tak vidět. Když se vrátili, byli dotázáni, chtějí-li se vrátit domů nebo se raději ujmout průkopnické služby. Řada bratrů si uvědomila, že jde o Jehovovo dílo, a ne o lidské osobnosti, a tak se chopila této příležitosti a stala se průkopníky, kdežto jiní roztrpčeně odešli.

PRONÁSLEDOVÁNÍ VZRŮSTÁ

V roce 1931 se opět ujali vedení v boji proti Božímu lidu bavorští úředníci. Nesprávné uplatnění výjimečného stavu z 28. března 1931, které řešilo politické bouře, jim náhle dalo příležitost zakázat literaturu badatelů Bible. 14. listopadu 1931 byly naše knihy v Mnichově zabaveny. Čtyři dny nato vydala mnichovská policie prohlášení platné v celém Bavorsku, jímž zakázala všechnu literaturu šířenou badateli Bible,

Bratři přirozeně hned jednali a odvolali se. Vláda Horního Bavorska v únoru 1932 potvrdila zákaz. Bylo proti tomu ihned podáno odvolání u bavorského ministerstva vnitra, které odvolání zamítlo 12. března 1932 jako „nepodložené“.

Ve shodě s oním soudním výrokem vystoupil 14. září 1932 na naši obranu magdeburský policejní prezident a řekl: „Tímto potvrzujeme, že Mezinárodní sdružení badatelů Bible se zabývá pouze biblickými a náboženskými věcmi. Až dosud nebylo politicky činné. Nebyly vidět žádné tendence naznačující nepřátelství vůči státu.“

Potíže však rostly měsíc po měsíci i v ostatních německých státech. Paul Köcher přijel do Simmern se šesti zvláštními průkopníky promítat zkrácené Fotodrama ve dvou večerech. Byl však nucen přerušit promítání, protože celý sál začal šílet, když byl ukázán David se svou harfou a citován jeden z jeho žalmů. Rychle se zjistilo, že skoro všichni přítomní patří k Hitlerovým bojovým jednotkám SA.

Podobné zkušenosti byly v Saarsku. V prosinci 1931 byla vznesena k vládě žádost, aby poučila tamní policejní úředníky,  že nemají bránit dílu. Tato instrukce byla vydána, ale tak rozzuřila duchovenstvo, že každý týden pronášelo z kazatelny varování proti badatelům Bible. Nepřátelství stále rostlo a koncem roku 1932 už čekalo na projednání plných 2 335 soudních případů. Navzdory tomu se rok 1932 prokázal jako dosud nejlepší rok, pokud šlo o zveřejňování literatury.

30. ledna 1933 převzal Hitler úřad říšského kancléře. 4. února vydal nařízení, jímž policii povolal, aby zabavovala literaturu ‚ohrožující veřejný pořádek a bezpečnost‘. Toto nařízení také omezovalo svobodu shromažďování a tisku.

SVĚDECKÉ OBDOBÍ OSTATKU NA DÍKŮVZDÁNÍ

Památná slavnost připadla toho roku na 9. dubna a ve spojitosti s tím bylo naplánováno „Svědecké období ostatku na díkůvzdání“ od 8. do 16. dubna. Mělo být vydáno světaširé svědectví s použitím brožury „Krize“.

Bratři v Německu však toto osmidenní svědectví nemohli v klidu dokončit. Kampaň s brožurou „Krize“ vedle dne 13. dubna k zákazu v Bavorsku. Následovaly zákazy v Sasku 18. dubna, v Durynsku 26. dubna a v Bádensku 15. května. Jiné německé státy následovaly. Bratr Franke, který tou dobou sloužil jako průkopník v Mohuči, podává zprávu, že sbor čítající přes 60 zvěstovatelů měl k rozšíření 10 000 brožur. Bratři si uvědomili, že musejí jednat rychle. Rozvrhli si čas tak, že 6 000 brožur bylo rozšířeno už za první tři dny kampaně. Čtvrtý den však bylo mnoho bratrů zatčeno a jejich domácnosti prohledány. Policie našla jen několik výtisků brožury, protože bratři s touto akcí počítali a zbylých 4 000 brožur schovali na bezpečném místě.

Všichni zatčení bratři byli téhož dne propuštění. Okamžitě uspořádali tažení, při němž bylo 4 000 brožur rozdáno všem bratrům ve sboru, kteří se mohli účastnit. Ještě večer vyjeli na kolech do Bad Kreuznachu, asi čtyřicet kilometrů vzdáleného města, kde rozšířili zbylé brožury mezi obyvatelstvem, některé dokonce zdarma. Druhý den prokázal, že akce byla správná, protože gestapo mezitím prohledalo domácnosti všech osob, o nichž bylo známé, že jsou badateli Bible. Ale všech 10 000 brožur bylo rozšířeno.

V Magdeburku upozornili státní úředníci kancelář, že obrázek na titulní straně brožury (válečník se zkrvaveným mečem v ruce) je nepřijatelný, a žádali, aby byl odstraněn. Bratr Balzereit, který opětovně jevil ochotu ke kompromisu, dal ihned instrukce, aby byly z brožur odstraněny barevné desky.

Byl to napjatý týden svědectví. Nepřítel denně jasněji ukazoval své odhodlání udeřit neústupnou silou. O to větším povzbuzením bylo sestavování zprávy, kdy se zjistilo, že Památné slavnosti se zúčastnilo 24 843 osob  ve srovnání se 14 453 předchozího roku. Také počet zvěstovatelů činných během svědeckého období byl důvodem k radosti: 19 268 na rozdíl od loňské kampaně s brožurou „Království“ s 12 484 zvěstovateli. Za osm dní kampaně bylo rozšířeno 2 259 983 brožur „Krize“.

GESTAPO PROHLEDÁVÁ DOMOV BÉTEL

Když nacisté 24. dubna obsadili kancelář a tiskárnu Společnosti, doufali, že najdou nějaký materiál, který by poukazoval na naše spojení s komunisty. V takovém případě by mohli uplatnit nový zákon, zabavit všechen majetek a dát jej státu. To se už stalo s budovami, jež patřily komunistům. Když policie prohledala dům, zatelefonovala jednoho večera vládním úředníkům, že nic podezřelého nenašli. Příkaz zněl: „Musíte něco najít!“ Jejich pokus však selhal a majetek musel být bratrům 29. dubna vrácen. Brooklynská kancelář ještě téhož dne prostřednictvím americké vlády protestovala proti neoprávněnému záboru majetku (patřícího americké korporaci).

BERLÍNSKÝ SJEZD 25. ČERVNA 1933

Do léta 1933 bylo dílo svědků Jehovových zakázáno ve většině německých států. Domovy bratrů byly pravidelně prohledávány a mnoho bratrů bylo zatčeno. Přísun duchovního pokrmu byl zčásti ztížen, ačkoli jen na čas; přesto si mnozí bratři kladli otázku, jak dlouho bude možno pokračovat v díle. V této situaci byly sbory na poslední chvíli sezvány na sjezd, který se měl konat v Berlíně 25. června. Protože se očekávalo, že mnozí se kvůli různým zákazům nebudou moci účastnit, byly sbory povzbuzeny, aby vyslali aspoň jednoho nebo několik delegátů. Nakonec se tam však dostalo 7 000 bratrů. Mnohým to trvalo tři dny. Někteří jeli celou vzdálenost na kole, kdežto jiní jeli nákladními auty, protože autobusové společnosti odmítly pronajmout autobusy zakázané organizaci.

Bratr Rutherford, který přijel do Německa spolu s bratrem Knorrem několik dní předem, aby viděl, co se dá dělat pro zajištění bezpečnosti majetku Společnosti, připravil s bratrem Balzereitem deklaraci, která měla být předložena ke schválení sjezdu. Byl to protest proti vměšování Hitlerovy vlády do kazatelského díla, jež jsme konali. Všichni vysocí vládní úředníci od říšského prezidenta dolů měli pokud možno obdržet kopii deklarace jako doporučenou zásilku. Několik dní před zahájením sjezdu se bratr Rutherford vrátil do Ameriky.

Mnozí z účastníků byli „deklaraci“ zklamáni, protože v mnoha bodech nebyla tak silná, jak bratři doufali. Bratr Mütze z Drážďan, který až do té doby úzce spolupracoval  s bratrem Balzereitem, ho později obvinil, že původní text zeslabil. Nebylo to poprvé, kdy bratr Balzereit zředil jasnou a nezaměnitelnou řeč publikací Společnosti, aby se vyhnul potížím se státními úřady.

Velký počet bratrů odmítl „deklaraci“ právě proto schválit. Jeden bývalý bratr poutník jménem Kipper ji ve skutečnosti odmítl předložit ke schválení a zastoupil ho jiný bratr. Nedalo se právem říci, že deklarace byla přijata jednomyslně, třebaže Balzereit později sdělil bratrovi Rutherfordovi, že to tak bylo.

Návštěvníci sjezdu se vrátili domů unavení a mnozí byli zklamáni. Vzali však s sebou domů 2 100 000 výtisků deklarace a rychle zapracovali na jejich rozšíření a rozeslání početným odpovědným osobám.

Přestože byla deklarace oslabena a mnoho bratrů nemohlo z celého srdce souhlasit s jejím přijetím, zahájila vláda vlnu pronásledování proti těm, kteří ji šířili.

MAGDEBURSKÁ KANCELÁŘ OPĚT OBSAZENA

Šíření deklarace přijaté v Berlíně den poté, co bylo dílo v Prusku zakázáno, bylo do celého Německa signálem Hitlerově policii, aby začala jednat. 27. června dostali všichni policejní úředníci příkaz ‚okamžitě prohledat všechny místní skupiny a pracoviště a zabavit veškerý materiál nepřátelský státu‘. Den nato, 28. června, obsadilo budovu v Magdeburku třicet mužů SA, kteří zavřeli tiskárnu a nad budovou vztyčili hákový kříž. Podle úřední policejní vyhlášky bylo dokonce na pozemcích Společnosti zakázáno studovat Bibli a modlit se. 29. června oznámil tuto akci celému německému národu rozhlas.

Bez ohledu na energické pokusy bratra Harbecka, dozorce odbočky ve Švýcarsku, zabránit tomu, byly ve dnech 21., 23. a 24. srpna z tiskárny Společnosti vzaty knihy, Bible a obrázky o celkové váze 69 189 kilogramů, naloženy na dvacet pět nákladních aut a pak veřejně spáleny na okraji Magdeburku. Také v různých sborech, například v Kolíně, byly zabaveny a pak spáleny nebo jinak zničeny četné publikace. V Kolíně to byly publikace v ceně nejméně 30 000 marek. „Zlatý věk“, anglické vydání z 2. června 1934, podal zprávu, že pravděpodobná celková hodnota zničeného majetku (nábytku, literatury, atd.) dosahuje dvou až tří miliónů marek.

Ztráty by bývaly ještě větší, kdyby nebyly učiněny kroky k odstěhování velkého množství literatury z Magdeburku — někdy i lodí — a k jeho uložení na jiných příhodných místech. Tak se podařilo na mnoho let ukrýt před očima a rukama tajné policie velké množství literatury. Z velké části posloužila při podzemní kazatelské činnosti během následujících let.

 Na intervenci americké vlády byla v říjnu magdeburská budova vrácena Společnosti. Uvolňovací doklad ze 7. října 1933 říká, že ‚majetek Společnosti se uvolňuje a vrací v úplnosti k volnému použití, ačkoli je stále zakázáno konat tam nějakou činnost, tisknout literaturu nebo se shromažďovat‘.

„PŘÁTELSTVÍ SE SVĚTEM“

Duchovenstvo křesťanstva se nestydělo veřejně ukazovat, že podporuje Hitlera a jeho snahy pronásledovat svědky Jehovovy. Podle zprávy v „Oschatzer Gemeinnützige“ z 21. dubna 1933 řekl 20. dubna na počest Hitlerových narozenin luteránský kněz Otto v rozhlase:

„Německá luteránská církev Saského státu se vědomě vyrovnala s novou situací a bude se opět v nejužší spolupráci s politickými vůdci našeho lidu snažit zpřístupnit celému národu sílu starobylého evangelia Ježíše Krista. První výsledky této spolupráce je možné oznámit již dnes: byla zakázána činnost Mezinárodního sdružení vážných badatelů Bible a jeho pododdělení v Sasku. Ano, jaký obrat prostřednictvím Božího řízení. Až do nynějška byl Bůh s námi.“

POČÁTEK PODZEMNÍ ČINNOSTI

Ačkoli v prvním roce nacistické moci se podzemní svědecká činnost konala prakticky neorganizovaně a shromáždění v malých skupinách se nekonala všude, přesto gestapo nacházelo nové důvody k zatýkání bratrů.

Brzy po zatčení prvních bratrů a po prohlídkách jejich domovů si ti, kteří objektivně uvažovali, začali uvědomovat, že tyto kroky jsou pouze počátkem tvrdšího pronásledování. Věděli, že tyto otázky by bylo zbytečné řešit u konferenčního stolu. Jediným správným postupem bylo bojovat za pravdu.

Velký počet bratrů však váhal. Domnívali se, že je lepší čekat, protože Jehova určitě něco udělá, aby zabránil tomuto pronásledování svého lidu. Zatímco tato skupina mařila čas váháním a úzkostlivou snahou věci nějakou svou činností nezhoršovat, ostatní zvěstovatelé byli odhodláni pokračovat v práci. Odvážní bratři brzy začali konat shromáždění v malých skupinách doma, přestože věděli, že to může vést k zatýkání a krutému pronásledování.

Na některých místech začali bratři rozmnožovat opisy článků ze „Strážné věže“, jejíchž několik výtisků se vždycky přineslo ze sousedních zemí. Karel Kreis ze Saské Kamenice byl jedním z prvních, kteří to začali dělat. Když napsali blány, brali je k bratru Boschanovi do Schwarzenberku, kde se rozmnožovaly. Mezi nejčinnější v té době  patřily Hildegarda Hiegelová a Ilse Unterdörferová. Jakmile vyšel zákaz, byly rozhodnuty, že jim nic nezabrání konat své pověření dané Bohem. Sestra Unterdörferová si koupila motocykl a cestovala mezi Saskou Kamenicí a Olbernhau a vozila bratrům rozmnožené kopie „Strážné věže“. Ty, kteří žili blíž, navštěvovala na kole, aby neupoutávala zbytečnou pozornost.

Bratr Johann Kölbl zorganizoval rozmnožování asi 500 kusů „Strážné věže“ v Mnichově, a ty se pak rozšiřovaly mezi tamními bratry i v rozlehlých územích Bavorského lesa.

V Hamburku se okamžitě chopil iniciativy bratr Niedersberg. Řadu let byl bratrem poutníkem, dokud ho nesklátila roztroušená skleróza. Navzdory této překážce dělal, co mohl. Nyní v čase zkoušek ho bratři rádi navštěvovali, protože to vždycky vedlo k posílení jejich víry. Láska k bratrům ho brzy pohnula, aby podnikl kroky pro zajištění pravidelného přísunu duchovního pokrmu. Doma začal rozmnožovat „Strážnou věž“. Naučil Helmuta Brembacha psát na blány a ukázal mu, jak se zachází s rozmnožovacím strojem. Když pak viděl, že práce se může konat bez něho, upozornil ostatní, že plánuje cestu, při níž by navštívil sbory na západním pobřeží Šlesvicko-Holštýnska, aby je povzbudil a zařídil jim doručování „Strážné věže“. Ještě jednou pečlivě s bratry probral, jak by se daly časopisy posílat, a vypracoval s nimi kód, podle něhož by věděli, až jim bude psát, kolik výtisků poslat do každého sboru.

6. ledna 1934 bratr Niedersberg navzdory svému chatrnému zdraví opustil domov. Mohl chodit jen s největším úsilím a o holi, ale odešel s důvěrou v Jehovu. Když navštívil několik sborů, došly do Hamburku jeho první kódované zprávy a začaly se posílat rozmnožené „Strážné věže“. Do okolí Meldorfu dorazil právě v době, když zemřel jeden bratr, dobře známý v obci. Protože na pohřbu mělo být přítomno mnoho bratrů ze sousedních sborů, požádali bratra Niedersberga o pohřební proslov. Využil této příležitosti, aby přednesl mocnou řeč, jejímž záměrem bylo posílit přítomné bratry, kteří už mnoho měsíců nemohli navštěvovat shromáždění. Jak se dalo očekávat, zúčastnilo se jich velmi mnoho a vrátili se do svých přidělených obvodů velmi povzbuzeni tím, co slyšeli.

Přítomni tam ovšem byli i jiní, dokonce úředníci gestapa. Po proslovu bratra Niedersberga se ptali na jeho jméno a adresu, ale nezatkli ho. Očividně si při té příležitosti netroufli. Mohl tedy pokračovat v cestě, která pro něho byla stále obtížnější. Když dojel k bratru Thodemu do Hennstedtu, byl náhle stižen prudkou bolestí hlavy a krátce nato zemřel na mrtvici. Využil tedy své poslední síly k tomu, aby bratři mohli dostávat budující duchovní pokrm. Za dva týdny se v jeho bytě v Hamburku-Altoně objevilo gestapo, aby ho zatklo.

 Kromě „Strážné věže“ rozmnožované v Německu byly nějaké její výtisky posílány také ze Švýcarska, Francie, Československa, ano i z Polska. „Strážná věž“ se objevovala v různých podobách, často v měnící se velikosti. Zprvu se mnoho článků „Strážné věže“ posílalo z Curychu pod titulkem „Jonadab“. Když gestapo tento způsob odhalilo, byly německé poštovní úřady poučeny, že mají zabavovat všechny obálky s tímto nápisem a patřičně zakročit proti těm, jimž byly časopisy adresovány. Ve většině případů to vedlo k jejich zatčení.

Později se nadpis a také balení „Strážné věže“ měnilo prakticky číslo od čísla. Většinou byl použit nadpis článku „Strážné věže“, který se obecně vyskytl jen jednou, jako například „Tři svátky“, „Obadjáš“, „Bojovník“, „Čas“, „Chrámoví zpěváci“, a podobně. I některé tyto výtisky však padly do rukou gestapa. V takovém případě byl každému policejnímu oddělení v Německu poslán oběžník sdělující, že tento časopis je zakázán. Většinou však tato informace přišla pozdě, protože se mezitím objevil jiný článek „Strážné věže“ v docela jiné úpravě a se zcela odlišným názvem. Gestapo později muselo s rozhořčeným hněvem uznat, že svědkové Jehovovi jsou ve válečné strategii vždycky o krok napřed.

Podobné to bylo se „Zlatým věkem“. Nějaký čas nebyl zařazen mezi zakázané časopisy. Později když byl úředně zakázán, byl soukromě posílán německým bratrům vesměs od bratrů v cizích zemích, zejména ze Švýcarska. Ti, kteří časopisy posílali, dávali pozor, aby adresa byla psána ručně a pokaždé někým jiným.

Čím méně se gestapu dařily jejich pokusy odříznout tyto zdroje přísunu, tím brutálněji s bratry nakládali. Obvykle je zatýkali, když jim prohledali domácnost, třebaže často zcela bezdůvodně. Na policejních stanicích s bratry zpravidla krutě nakládali ve snaze vytlouci z nich nějaké doznání.

MLADÍ ČELÍ ZKOUŠKÁM

V četných případech byly děti svědků Jehovových připraveny o možnost získat vzdělání. Nechme vyprávět Helmuta Knöllera jeho vlastní zkušenost:

„Moji rodiče byli pokřtěni na symbol své oddanosti Jehovovi právě v době, když byla činnost svědků Jehovových v Německu zakázána. Pro mne přišel čas k rozhodnutí, když mi bylo třináct roků a byl oznámen zákaz. Ve škole bylo často nutné rozhodovat se ve spojitosti se zdravením vlajky. Vždy jsem dával na první místo věrnost a oddanost Jehovovi. Za těchto okolností bylo nemyslitelné usilovat o vyšší vzdělání, takže jsem se začal ve Stuttgartu učit v obchodě;  to znamenalo účastnit se dvakrát týdně výuky na obchodní škole, kde se denně konal obřad vztyčování vlajky. Protože jsem byl největší ze svých spolužáků, přitahoval jsem nežádoucí pozornost, když jsem odmítl vlajku zdravit.

Když učitel vešel do místnosti, vyžadovalo se od studentů, aby vstali, pozdravili slovy ‚Heil Hitler‘ a zvedli pravou ruku. Nedělal jsem to. Učitel si přirozeně všímal jen mne a často se odehrávaly podobné scény jako: ‚Knöllere, pojď sem! Proč nezdravíš „Heil Hitler“?‘ ‚Je to proti mému svědomí, pane.‘ ‚Cože? Ty svině! Odstup ode mne — smrdíš — ještě dál! Hanba! Zrádce!‘ a podobně. Pak mě přeložili do jiné třídy. Otec si šel promluvit s ředitelem a dostal následující charakteristické vysvětlení: ‚Může Vám ten Váš Bůh, ve kterého důvěřujete, dát aspoň kus chleba? Adolf Hitler může, a už to prokázal.‘ To znamenalo, že ho lidé měli ctít a zdravit ho slovy ‚Heil Hitler‘.“

Když mu skončilo učení, vypukla 2. světová válka a bratr Knöller byl povolán k vojenské službě. Vypráví o tom:

„17. března 1940 mě povolali k vojenské službě. Dlouho jsem počítal s tím, co se stane. Přestavoval jsem si, že mě předvedou před válečný soud a zastřelí, jestliže půjdu na povolávací středisko, ale odmítnu pak složit přísahu. Dával jsem tomu dokonce přednost před koncentračním táborem! Ale nedopadlo to tak. Nesoudil mě vojenský soud, ale dali mě do vězení o chlebu a vodě. Za pět dní přišlo gestapo a odvedli mě k výslechu, který trval několik hodin a kde mi vyhrožovali vším možným. Té noci mě vrátili do věznice. Byl jsem šťastný; už ani stopa strachu, ale jen radost a očekávání, co přinese budoucnost a jak mi Jehova opět pomůže. Po třech týdnech mi vysocí agenti gestapa přečetli rozkaz, že pro svůj nepřátelský postoj ke státu a nebezpečí, že bych mohl být činný ve prospěch zakázaných Mezinárodních badatelů Bible, musím zůstat v ochranné vazbě. To znamenalo ‚koncentrační tábor‘. Dopadlo to tedy opačně, než jsem doufal. Spolu s jinými vězni jsem byl 1. června odvezen do koncentračního tábora v Dachau.“

Bratr Knöller se obeznámil se životem nejen v Dachau, ale také v Sachsenhausenu. Později byl s řadou jiných vězňů přesunut na ostrov Alderney v průlivu La Manche. Dramatická cesta ho zavedla do rakouského Štýrska, kde byl nakonec se svými spoluvězni propuštěn 5. května 1945. Bouřlivost těch roků je možno vidět v tom, že bratr Knöller, který se stal předmětem takového pronásledování, neměl ještě příležitost symbolizovat svou oddanost Jehovovi křtem ve vodě, ačkoliv jeho roky věrnosti za nejtěžších okolností byly důkazem, že se takto oddal. V malé skupince přežijících, s nimiž se vrátil domů, bylo devět jiných bratrů, z nichž všichni přetrpěli čtyři až osm let v koncentračních táborech a kteří nyní vděčně využili příležitost, aby se v Pasově dali pokřtít.

 DĚTI ODTRŽENÉ OD RODIČŮ

Bratr a sestra Strengeovi se na sobě přesvědčili, jak malou naději měli v těch bouřlivých rocích svědkové Jehovovi, že dosáhnou svých zákonných práv. Bratr Strenge byl uvězněn a odsouzen na tři roky, čímž byla sestra Strengeová, jež zůstala s dětmi sama, uvržena do situace, kdy musela nasadit všechny své síly. Vypráví:

„Můj syn se měl ve škole učit nazpaměť vlasteneckou píseň a vlasteneckou báseň. Nemohl to sladit se svým křesťanským svědomím, takže odmítl. Jeho učitel ho nechal dvěma chlapci odvést jako vězně k řediteli, jistému panu Hannebergovi, který mu řekl, že mu budou tlouci do prstu tak dlouho, až zmodrá a zkrvaví a oteče tak, ‚že si ho už více nestrčí do [zadku]‘. Vyhrožoval mu dál a říkal, že svého otce vícekrát neuvidí. Nakonec se desetiletého chlapce zeptal, jestli odmítne vojenskou službu. Günter poukázal na Bibli a řekl: ‚Kdo zachází s mečem, mečem zahyne‘, načež ředitel nařídil Günterovu učiteli, aby ‚ho potrestal, jak je zvykem‘. Pak ho ředitel poslal domů a řekl, že ohlásí policii, aby ho za pět minut z domu vzali a odvezli do polepšovny. Můj syn sotva došel domů, když před domem zastavila ve velkém osobním autě policie. Několik úředníků se bouřlivě dožadovalo vstupu, ale já jsem odmítla otevřít. Za chvíli se policie odebrala k sousedce a dožadovala se od ní usvědčujícího svědectví proti mně. Protože ona takové usvědčující svědectví podat nemohla, vykonávali na ni policisté nátlak tak dlouho, až nakonec přiznala, že nás slyšela každé ráno zpívat a modlit se. Pak policie odešla.

Dopoledne druhý den asi v 10.30 hod. se policie vrátila. Protože jsem nechtěla otevřít, úředníci gestapa křičeli: ‚Ty zatracená badatelko Bible! Otevři!‘ Pak došli pro zámečníka a donutili ho, aby se vlámal dovnitř.

Jeden agent gestapa mi přidržel k hrudi revolver a vykřikl: ‚Dej nám děti.‘ Držela jsem je však u sebe a ony se ke mně tiskly a hledaly ochranu. V obavě, že nás nakonec roztrhnou násilím, jsme z plných plic křičeli o pomoc.

Okno bylo otevřené a před domem se shromáždila velká skupina lidí a slyšela můj zoufalý křik: ‚Já jsem svoje děti v hrozných bolestech porodila a nikdy vám je nedám. Nejdřív mě budete muset ubít k smrti.‘ Pak jsem z rozčilení omdlela. Když jsem přišla k sobě, gestapo mě tři hodiny vyslýchalo. Snažili se, abych něco řekla, co by přitížilo manželovi. Výslech byl několikrát přerušen, protože jsem omdlela. Rostoucí dav před domem stále jasněji dával najevo svým hlučením, že nesouhlasí s tím, co se děje. Nakonec gestapo opět odešlo, aniž dosáhlo cíle. Nyní se rozhodli, že mi děti vezmou tajně. Zjevně kvůli tomu jsem byla pozvána, abych se za několik dnů dostavila před zvláštní soud v Elbingu. Téhož dne se měly mé děti hlásit  u poručníka, který jim byl jmenován. Tušila jsem to nejhorší a navštívila jsem poručníka s oběma dětmi den předem. Řekl, že má patnáctiletá dcera má být dána do pracovního tábora a desetiletý Günter do rodiny, která ho vychová v zásadách národního socialismu. Jestliže odmítnou, oba se dostanou do polepšovny. V rozčilení jsem se zeptala: ‚Povězte mi, kde to žijeme? Jsme ještě pořád v Německu?‘ Odpověděl na to: ‚Paní Strengeová, neslyšel jsem, co jste teď říkala. Jsem také z věřící rodiny; můj otec je farář!‘ Když jsem žádala, aby mé dceři dovolili aspoň jít někam do učení, tento právník odsekl: ‚Nechci mít kvůli vám žádné nepříjemnosti. Raději bych jednal s dvaceti jinými dětmi než s jedním badatelem Bible.‘

Přišla sobota, den, kdy jsem měla jít do Elbingu hájit svou víru v Jehovu a jeho sliby. Abych se posílila a abych si ještě jednou mohla vylít srdce, navštívila jsem před odchodem svého uvězněného manžela. Když ho přivedli, s pláčem jsem mu padla do náruče. Opět jsem si s hrůzou uvědomila všechno to trápení a strašné události několika posledních dnů: manžel odsouzený na tři roky do vězení, děti odtržené ode mne a navíc odloučené od sebe navzájem. Můj duch byl zlomen a byla jsem na pokraji sil. Slova mého manžela mi však připadala jako andělská, když mě utěšoval líčením Jobových zkušeností a jeho utrpení, a přesto nezlomné věrnosti k Jehovovi, takže i když ztratil všechno, neobviňoval Boha z nesprávného jednání. Vyprávěl, jak i jemu Jehova bohatě požehnal po tvrdé zkoušce, kterou způsobily nesčetné výslechy a soudní proces. Dalo mi to novou sílu. Šla jsem nyní k soudu se vztyčenou hlavou, abych si hrdě vyslechla, s jakou horlivostí mé děti vydávají svědectví o Jehovovi a jeho království a o své víře před svými učiteli a jinými vysokými úředníky. ‚Německý soud‘ vynesl rozsudek: Protože jsem své děti nevychovávala v duchu národního socialismu a protože jsem s nimi zpívala písně k Jehovově chvále, mám být odsouzena k osmi měsícům vazby.“

ODSTRKOVÁNI SPOLUŽÁKY

Dvanáctiletý bratr Willi Seitz z Karlsruhe měl jinou zkušenost. Sám vypráví:

„Stěží dovedu popsat, co jsem až dosud musel snášet. Spolužáci ve škole mě bili; když jdeme na výlet, musím jít sám, jestliže mi vůbec dovolí účastnit se, a nesmím mluvit se spolužáky, kteří mi ještě zůstali. Jinými slovy: ‚Nenávidí mě a posmívají se mi jako prašivému psovi.‘ Má jediná útěcha je, že brzy přijde Boží království . . .“

22. ledna 1937 Williho vyloučili ze školy, „protože odmítá zdravit německým pozdravem, zpívat vlastenecké písně a účastnit se školních oslav“.

 ODSOUZENI PRO MODLITBU A ZPĚV

Max Ruef z Pockingu také poznal, co znamenají soustavné pokusy přinutit svědky Jehovovy k porušení ryzosti. Nadobro ho připravili o jeho prostředky k obživě. Hypotéka, kterou si vzal na stavební úpravy, byla zrušena. Protože nemohl hypotéku okamžitě splatit, všechen jeho majetek byl v květnu 1934 dán do dražby.

„Tím pronásledování neskončilo,“ vypráví bratr Ruef. „Naopak, na pokyn politického vedení jsem byl falešně obviněn a přiveden k soudu. Protože mě neměli z čeho obžalovat, odsoudili mě na šest měsíců vazby u zvláštního soudu v Mnichově za to, že jsem se doma věnoval zakázanému modlení a zpěvu. Nastoupil jsem trest 31. prosince 1936. Má manželka, která čekala třetí dítě, nedostávala kromě nájemného ve výši 12 říšských marek vůbec žádnou podporu pro sebe a pro obě děti ve věku devíti a deseti let. Přišel čas, kdy měla rodit. Oba jsme podali žádost, aby mi byl na několik týdnů přerušen výkon trestu a mohl jsem se postarat o nejnutnější věci. Asi týden před narozením dítěte byla naše žádost zamítnuta jako ‚nepatřičná‘.

27. března mi bylo sděleno, že manželka zemřela a že mám být na tři dny propuštěn, abych zařídil potřebné záležitosti. Ihned jsem šel na kliniku, kam byla má manželka po porodu převezena, ačkoli zemřela dřív, než se tam dostala. Lékař a jedna z ošetřovatelek, kteří ještě nevěděli, že jsem svědek Jehovův, mě silně vybízeli, abych ‚lékaře a porodní asistentku žaloval, protože manželka byla zdravá a nic jí nebylo‘. Já jsem však jen unaveně odpověděl: ‚To bych měl spoustu práce.‘ Doma jsem našel mrtvé dítě ležet v ložnici a druhé dvě děti, devíti a desetileté, v duševním rozpoložení, jaké si snadno dovedete představit. Mám je teď nechat opuštěné, když se o ně nemá kdo starat, a možná je už nikdy neuvidím?“

Rodiče manželky bratra Ruefa žádali, aby bylo její tělo posláno do Pockingu, kde u hrobu nesměl promluvit nikdo kromě nejbližších příbuzných. Bratr Ruef tedy pronesl pohřební proslov za manželku sám; Jehova mu dal k tomu sílu.

Bratr Ruef nyní nemohl snést pomyšlení, že by měl své děti nechat samotné, aniž by se měl o ně kdo starat. Zbývalo mu jen několik hodin do jeho návratu do vazby. Jedno z dětí vzal k manželčiným rodičům, přestože nebyli svědky Jehovovými, a druhé vzal k bratrům žijícím u švýcarské hranice. Nakonec dramaticky uprchl přes hranici do Švýcarska, kde s dítětem našel asyl.

NEJDŘÍVE TREST, PAK „PŘÁTELSKÝ“ PŘÍSTUP KE ZLOMENÍ RYZOSTI

Byly případy, kdy děti odloučené od rodičů na čas zeslábly ve víře a skutečně stály v nebezpečí, že budou zlákány  do nacistického tábora tak, jak si to představovali vůdci hnutí. Vezměme například Horsta Henschela z Míšně, který byl roku 1943 ve věku dvanácti let pokřtěn se svým otcem. Píše:

„Mé dětství bylo plné výkyvů. Stáhl jsem se z hitlerjugend (Hitlerovy mládeže) — nakolik to aspoň bylo možné — a byl jsem šťastný a silný. Když jsem odmítl zdravit německým pozdravem, což ode mne denně požadovali ve škole, bili mě, ale já jsem se radoval, posilován rodiči, že jsem zůstal věrný. Byly však chvíle, kdy jsem buď kvůli tělesnému trestu nebo ve strachu ze situace řekl ‚Heil Hitler‘. Pamatuji si, jak jsem pak s pláčem chodil domů, jak jsme se společně modlili k Jehovovi a jak jsem opět sbíral odvahu odolávat příštím útokům nepřítele. Pak se to ale stalo opět.

Jednou přišlo gestapo a prohledalo náš dům. ‚Jste svědek Jehovův?‘ zeptal se jeden širokoramenný esesák mé matky. Jako dnes ji vidím, jak se opírá o rám dveří a pevně říká: ‚Ano‘, přestože ví, že to bude dříve nebo později znamenat uvěznění. Také se to za dva týdny stalo.

Starala se právě o malou sestřičku, které měl být zítra rok, když přišla policie se zatykačem . . . Protože otec byl tou dobou doma, zůstali jsme pod jeho poručnictvím . . . Za čtrnáct dní byl zatčen i můj otec. Ještě ho vidím, jak sedí před kuchyňskými kamny a dívá se do ohně. Než jsem odešel do školy, pevně jsem ho objal, ale neobrátil se a nepodíval se na mne. Často jsem myslel na těžký boj, který sváděl, a do dnešního dne jsem Jehovovi vděčný, že mu poskytl potřebnou sílu, aby mi dal takový dobrý příklad. Přišel jsem domů a zjistil, že jsem sám. Otci přikázali, že má nastoupit vojenskou službu, a on odešel na městský obvodní úřad vysvětlit, proč odmítá. Okamžitě ho zatkli. Moji prarodiče a jiní příbuzní — všichni se stavěli proti svědkům Jehovovým a někteří byli členy nacistické strany — podnikli kroky, aby dostali poručnictví nade mnou a nad mou roční sestřičkou, aby nás nedali do domova mládeže nebo dokonce do polepšovny. Má druhá sestra, které už bylo jednadvacet, byla zatčena čtrnáct dnů po otci a za tři neděle zemřela ve vězení na záškrt a spálovou horečku.

Byli jsme teď se sestřičkou u prarodičů. Vzpomínám si, jak jsem klekal u sestřiny postýlky a modlil se. Nedovolovali mi číst Bibli, ale když jsem si ji tajně opatřil od jedné sousedky, četl jsem si.

Můj dědeček, který nebyl v pravdě, jednou navštívil mého otce ve vězení. Vrátil se domů velmi popuzený a rozzlobený. ‚Ten zločinec! Ten budižkničemu! Jak může opustit své vlastní děti?‘ Otce spoutaného řetězy na rukou i na nohou přivedli před dědečka, který se ho s jinými snažil umluvit, aby kvůli dětem nastoupil vojenskou službu. Zůstal však věrný a pevně odmítl návrh, načež důstojník  k dědečkovi prohodil: ‚I kdyby měl ten člověk deset dětí, nejednal by jinak.‘ Mému dědečkovi to znělo strašně, ale pro mne to bylo důkazem, že otec zůstává věrný a že mu Jehova pomáhá.

O něco později jsem od něho dostal dopis. Byl to jeho poslední. Protože nevěděl, kde je uvězněna maminka, napsal jej mně. Šel jsem do své ložnice v podkroví a přečetl jsem si první slova: ‚Až dopis dostaneš, raduj se, protože jsem vytrval. Za dvě hodiny nade mnou vykonají rozsudek . . .‘ Byl jsem smutný a plakal jsem, ačkoli tenkrát jsem to nechápal do té hloubky jako nyní.

Tváři v tvář všem těmto rozhodujícím událostem jsem zůstal poměrně silný. Sílu řešit mé problémy mi nepochybně dal Jehova. Satan má ale mnoho způsobů, jak někoho zlákat do své pasti, a to jsem měl brzy zakusit. Jeden z mých příbuzných zašel za mými učiteli a požádal je, aby se mnou měli trpělivost. Najednou ke mně všichni začali být velmi, velmi přátelští. Učitelé mě netrestali, i když jsem nezdravil ‚Heil Hitler‘, a moji příbuzní byli ke mně zvlášť kamarádští a milí. A pak se to stalo.

Z vlastní vůle jsem se znovu zapojil do Hitlerovy mládeže, přestože mě nikdo nenutil a přestože to bylo jen pár měsíců před koncem 2. světové války. Co satan nedokázal tvrdostí, to dokázal lichocením a zákeřností. Dnes mohu říci, že tvrdé pronásledování zvenčí může vyzkoušet naši věrnou oddanost, ale že satanovy úkladné útoky z jiných úhlů nejsou méně nebezpečné než brutalita. Dnes si uvědomuji, jakými obtížnými zkouškami víry musela projít ve vězení má matka. Já jsem dostal od otce poslední dopis na potvrzení jeho věrnosti a oddanosti až do smrti, a to mě nesmírně posílilo. Ale ona dostala jeho oblečení, na němž byly jasně patrné krvavé skvrny — němí svědkové utrpení jeho smrti. Matka mi později pověděla, že to všechno pro ni bylo velmi těžké, ale že její největší zkouškou během té doby byly moje dopisy napovídající, že jsem přestal sloužit Jehovovi.

Válka rychle skončila. Matka se vrátila domů a pomohla mi, abych se dostal zpět na cestu oddanosti. Stále mě vychovávala v lásce k Jehovovi a oddanosti k němu. Když se ohlížím, vidím, že jsem měl tehdy mnohé problémy, které dnes mají mnozí naši mladí bratři. Má matka však nikdy nepřestala bojovat, aby mi pomohla zůstat na cestě oddanosti. Dík Jehovově nezasloužené laskavosti mám nyní přednost, že již dvacet dva let sloužím plným časem.

Často jsem si kladl otázku, čím jsem si zasloužil, že mi Jehova v minulosti tak bohatě žehnal. Dnes věřím, že to způsobily modlitby mého otce a mé matky. Nemohli dát lepší příklad křesťanského chování, než jaký dali svým jednáním.“

Je známo 860 případů, kdy byly děti odňaty rodičům, ačkoliv skutečný počet může být značně vyšší. Vzhledem k takové  nelidskosti není nic divného, že během času autority zašly tak daleko, že znemožňovaly lidem mít děti prostě tím, že jednoho z rodičů prohlásily za „dědičně nemocného“. Pak mohl být podle zákona sterilizován.

METODY VYSLÝCHÁNÍ

Jednou z krutých taktik bylo nechat manželského druha a jiné členy rodiny zakoušet muka, jimž museli procházet jejich milí při výslechu. Emil Wilde popisuje, jak to bylo kruté; byl totiž nucen ze své cely naslouchat, jak jeho manželku doslova mučí k smrti.

„15. září 1937,“ začíná, „časně ráno, kolem páté, přišli dva úředníci gestapa a prohledali náš dům. Předtím vyslechli naše děti. Pak jsme byli s manželkou odvezeni na policii a okamžitě zamčeni do cel. První výslech nás čekal asi po deseti dnech. Bylo mi řečeno, že téhož dne bude mít první výslech i má manželka, a tak to bylo.

Od poledne asi do jedné hodiny v noci jsem slyšel hlasité ženské výkřiky. Bili ji, a jak byly výkřiky stále hlasitější a slyšel jsem je jasněji, poznal jsem, že je to má manželka. Zazvonil jsem a ptal jsem se, proč tu ženu, mou manželku, bijí. Řekli mi, že to není má manželka, ale někdo jiný, kdo bití zasluhuje pro nepatřičné chování. Pozdě odpoledne začal křik opět a zesílil tak, že jsem znovu zazvonil a stěžoval si na zacházení s mou manželkou. Gestapo stále popíralo, že jde o ni. Asi v jednu hodinu v noci jsem to už nemohl vydržet a zazvonil jsem ještě jednou. Tentokrát mi řekl policejní úředník, jehož jméno neznám: ‚Jestli ještě jednou zazvoníte, uděláme vám totéž, co jsme udělali vaší manželce.‘ Následovalo ticho v celé věznici, protože mou manželku mezitím odvezli na nervovou kliniku. Brzy ráno 3. října přišel hlavní dozorce gestapa, Classin, do mé cely a sdělil mi, že manželka na nervové klinice zemřela. Řekl jsem mu do obličeje, že mohou za její smrt a v den jejího pohřbu jsem vznesl proti gestapu žalobu z vraždy. Gestapo mě za to obvinilo z pomluvy.

To znamenalo další soud kromě mého prvního. Když se konal, vstaly během zvláštního přelíčení dvě sestry a dosvědčily: ‚Slyšeli jsme paní Wildeovou, jak křičí: „Vy ďábli, ubíjíte mě k smrti.“ ‘ Soudce odpověděl: ‚Ale neviděly to, jen to slyšely. Odsuzuji vás k jednomu měsíci vězení.‘ Několik sester, které manželku viděly po smrti, potvrdily, že byla strašně zohavena širokými pruhy kolem hrdla a po obličeji. Nedovolili mi zúčastnit se jejího pohřbu.“

Jindy se činily pokusy bratry hypnotizovat. Některým dávali stravu obsahující drogy, takže na čas nekontrolovali, co mluví. Jiným ve snaze přinutit je, aby se přiznali, na celou noc svazovali ruce a nohy za záda. Protože někteří takové strašné mučení nevydrželi, získalo gestapo informace, jak se organizuje a provádí dílo svědků Jehovových.

 PŘÁTELŠTÍ ÚŘEDNÍCI A ZAMĚSTNAVATELÉ

Přestože úředníci užívali ‚nového mocného a hlasitého jazyka‘, kterým se vyznačovali zejména všichni vůdci nového státu, založeného na ‚principu Vůdce‘, bylo příjemné, že tu a tam někteří policejní úředníci při svém jednání se svědky Jehovovými jak ve vězení, tak mimo ně, ukazovali, že jsou ještě schopni soucitu s bližním.

Karla Göhringa propustili ze zaměstnání u soukromé železniční společnosti při Leunawerke v Marseburgu za to, že odmítal zdravit „německým pozdravem“ a připojit se k organizaci Pracovní fronty. Pracovní úřad mu odmítl hledat zaměstnání a sociální úřad mu odepřel jakoukoli podporu. Ale Jehova, který zná potřeby svého lidu, řídil věci tak, že bratr Göhring brzy našel zaměstnání v papírně ve Weissenfelsu. Její ředitel Kornelius zaměstnával všechny bratry v okolí, kteří byli propuštěni ze zaměstnání, a nepožadoval od nich nic, co by bylo v rozporu s jejich svědomím.

Později se vyskytli i jiní takoví zaměstnavatelé, ačkoli jich nebylo mnoho. Tím byla řada bratrů ochráněna od spárů gestapa.

Byli i jednotliví soudci, kteří vnitřně vůbec nesouhlasili s násilnými metodami hitlerovské vlády. Zejména na počátku jistý počet soudců předkládal bratrům k podpisu neškodnou listinu, jež prostě prohlašovala, že se budou zdržovat jakékoliv politické činnosti. Protože to bratři mohli bez výhrad podepsat, mnohé to ochránilo před ztrátou svobody.

Domovní prohlídky často naznačovaly, že ne všichni úředníci nenávidí svědky Jehovovy tak, jak se to snad na první pohled zdá. To zažili bratr a sestra Poddigovi, když byla prohlídka jejich domu. Právě dostali poštu včetně „Strážných věží“ a jiných publikací od tělesné sestry sestry Poddigové, jež žila v Holandsku. Než si však mohli něco přečíst, zazvonil zvonek.

„Rychle,“ zvolala sestra Poddigová, „dej všechno do spíže a zavři dveře.“ Protože by to však mohlo upoutat pozornost, rozhodla se v poslední minutě nechat dveře otevřené. Mezitím vešel do domu agent gestapa provázený mužem SA. Ten spustil: „Tak začneme rovnou tady.“ Tím myslel spíž s otevřenými dveřmi. Malý synek bratra Poddiga najednou řekl: „To se nahledáte, než ve spíži něco najdete.“ Agent se na to zasmál a odpověděl: „Tak dobře, půjdeme vedle.“ Celá prohlídka byla neúspěšná. Bratr Poddig a jeho rodina měli ve skutečnosti dojem, že alespoň agent gestapa nic najít nechce. Bylo zjevné, že muži SA se zdálo, že se prohlídka nekoná dost důkladně, a chtěl pokračovat v hledání. Agent gestapa ho však napomenul a zakázal mu hledat dál. Když odcházeli, najednou se vrátil sám a zašeptal sestře Poddigové:  „Paní Poddigová, poslouchejte, co vám říkám: oni vám vezmou děti, protože nejsou v Hitlerově mládeži. Prosím vás, pošlete je tam, aspoň na oko.“ „Pak oba odešli a mohli jsme si v klidu přečíst poštu z Holandska,“ píše bratr Poddig. „Děkovali jsme Jehovovi za tu spoustu nových věcí a za ‚Strážnou věž‘, protože ta tam rovněž byla.“

PŘELSTĚNI

Jsou ovšem četné případy, kdy byli úředníci gestapa očividně postiženi slepotou, když konali prohlídky, a často byli přelstěni bleskovými akcemi bratrů, což jasně poukazovalo na Jehovovu ochranu a andělskou pomoc.

Sestra Korneliusová z Marktredwitz vypráví zkušenost: „Jednoho dne se objevil další policista, aby vykonal prohlídku. Měli jsme v domě několik publikací včetně rozmnožených ‚Strážných věží‘. V té chvíli jsem neviděla jinou možnost než nastrkat je do prázdné konvice na kávu, která stála na stole. Až prohledají všechno, bylo jen otázkou času, kdy najdou tento úkryt. V tu chvíli nečekaně do bytu přišla má tělesná sestra. Bez úvodu jsem jí řekla: ‚Vezmi si s sebou svou kávu.‘ Zprvu vypadala trochu zaraženě, pochopila však a ihned s konvicí odešla. Literatura byla mimo nebezpečí a úředníci si nevšimli, že jsme je přelstily.‘

Zábavná je historka, kterou bratr a sestra Korneliusovi vypravují o svém pětiletém synu Siegfriedovi, který v té době ještě neměl potíže s „německým pozdravem“ a podobnými věcmi, protože nechodil do školy. Rodiče ho ale vychovávali v pravdě, a tak věděl, že literatura, kterou vždycky po přečtení schovávají, je důležitá a že ji gestapo nesmí najít. Jednoho dne, když viděl dva úředníky přicházet dvorem, okamžitě si uvědomil, že budou hledat schovanou literaturu, a hned věděl, co má dělat, aby nic nenašli. Přestože ještě nechodil do školy, chytil aktovku svého staršího bratra, všechno vyházel a nacpal do ní literaturu. Vzal tašku na záda a vyšel s ní na ulici. Tam čekal, dokud úředníci po neúspěšné prohlídce neodešli. Pak se vrátil domů a schoval literaturu opět tam, kde ji našel.

„OVCE“ SE NACHÁZEJÍ VE VĚZENÍ

Bratři přicházeli ve vězení do styku s lidmi všeho druhu a přirozeně jim — nakolik to šlo — vyprávěli o své naději. Jakou radost měli, když někdo ze spoluvězňů přijal pravdu! Willi Lehmbecker nám o takové zkušenosti vypráví. Byl s řadou jiných vězňů uzavřen v cele, kde se mohlo kouřit.

„Ležel jsem na horní palandě, ale vězeň, který spal pode mnou, tolik kouřil, že jsem stěží mohl dýchat. Zatímco ostatní spali, mohl jsem mu z Bible vydat svědectví o Božím předsevzetí s lidstvem. Našel jsem v něm pozorného posluchače.  Tento mladík byl politicky činný a dostal se do vazby pro šíření ilegálních časopisů. Slíbili jsme si, že se pokusíme jeden druhého navštívit, budeme-li živi, až budeme na svobodě. Dopadlo to však jinak. V roce 1948 jsem ho potkal na jednom z našich oblastních sjezdů. Hned mě poznal, radostně mě pozdravil a pak mi pověděl svůj příběh. Když byl po vypršení trestu propuštěn, odvedli ho k vojsku a poslali na ruskou frontu. Tady měl čas přemýšlet o věcech, které jsem mu řekl . . . Nakonec mi řekl: ‚Dnes jsem se stal tvým bratrem.‘ Umíte si představit, jak jsem byl dojat a jak jsem se radoval?“

Podobnou zkušenost měl Hermann Schlömer. Bylo to rovněž na oblastním sjezdu, kde k němu přistoupil bratr a zeptal se: „Poznáváš mě?“ Bratr Schlömer odpověděl: „Tvář je mi povědomá, ale nevím, kdo jsi.“ Bratr se pak představil jako bývalý vězeňský dozorce, který měl bratr Schlömera na starosti ve věznici Frankfurt-Preungesheim, když ten tam odpykával pětiletý trest. Bratr Schlömer tehdy dozorci vyprávěl mnoho o pravdě. Požádal ho také o Bibli, kterou mu odmítl opatřit vězeňský duchovní. Vězeňský dozorce projevil lidskost a bratru Schlömerovi Bibli sehnal. Aby měl na samotce co dělat, nosil mu také ponožky na spravování. Ano, bratr Schlömer měl skutečně důvod k radosti, když si uvědomil, že tentokrát padlo Jehovovo slovo na úrodnou půdu.

DUCHOVNÍ POKRM SE STÁVÁ VZÁCNÝM

Duchovní stůl v Německu se tenčil. Jak nebezpečné bylo pro jednotlivce i pro skupiny, když ztratili kontakt s organizací a už neměli příležitost získávat duchovní pokrm, o tom podává zprávu Heinrich Vieker:

„Když se nacisté chopili moci, bylo v našem sboru něco mezi třiceti a čtyřiceti zvěstovateli. Vyzývavý postoj tohoto systému brzy způsobil, že se mnozí bratři ‚stáhli‘ a stali nečinnými. Asi polovina zvěstovatelů se už neobjevovala. To znamenalo, že jsme museli být velmi opatrní při jednání s těmi, kteří se oddělili. Zdravili jsme je při setkání, ale časopisy, když byly, jsme jim nedodávali. Při jednom rozhovoru jsme jednou zjistili, že všichni bratři s výjimkou asi čtrnácti dělali kompromisy.

Přirozeně existovalo nebezpečí, že někteří bratři budou připraveni o duchovní pokrm prostě pro nějakou nešťastnou okolnost, vyvolávající podezření, že se odtáhli od Jehovovy organizace. To se stalo ve Štětíně Grétě Kleinové a její matce. Poslechněme si ji:

„Scházeli jsme se po skupinkách v bytech různých bratrů. Náš sborový dozorce mi dával ‚Strážnou věž‘, abych psala blány k rozmnožování. Ale jen nakrátko, a pak bylo po této přednosti, které jsem si velmi vážila. Bratři se zalekli  a  báli se, že by mohli být odhaleni, když zjistili, že můj otec je odpůrce pravdy. Nedostávaly jsme s matkou ani ‚Strážné věže‘. Strach bratrů však došel až tak daleko, že nás na ulici nezdravili. Obě jsme byly úplně odříznuty od organizace. Ve Štětíně přestal sbor badatelů Bible existovat, protože jsme sice byli na svobodě, ale bez vedení a bez duchovního pokrmu . . .

Zůstat stát ve skutečnosti znamená jít nazpět; to jsme brzy viděly na svém duchovním postoji. Když začala válka, modlila jsem se za naše duchovní bratry v koncentračních táborech; brzy jsem se však modlila i za své tělesné bratry, kteří válčili doslovnými zbraněmi v Rusku a v Řecku. V té době mě vůbec nenapadlo, že to, co dělám, je nesprávné. Často mi přicházelo na mysl, jestli je vůbec možný nový svět pod Božím královstvím.

Kromě mne bylo ve štětínském sboru mnoho jiných mladých lidí, kteří nevěděli, kde stojí. Několik mladíků jako Günter Braun, Kurt a Arthur Wiessmannovi sloužili v armádě a bojovali tělesnými zbraněmi. Důležitou příčinou našeho negativního postoje bylo bezpochyby to, že vedení štětínského sboru padlo za oběť strachu z člověka . . .

Tito bratři, kteří během té doby zeslábli, jsou však na druhé straně příkladem Jehovovy trpělivosti, protože, jak jsem později zjistila, někteří svých činů upřímně litovali, když dílo opět začalo, a vrátili se do Boží přízně. Někteří z nich dosud slouží plným časem, jako například bývalý dozorce sboru ve Štětíně, který pro strach z člověka přerušil veškerý kontakt se mnou a s mou matkou a odstěhoval se s manželkou na místo, kde je nikdo neznal. Jak jsem se ale radovala, když jsem se s nimi opět sešla ve Wiesbadenu, když jsem začala sloužit v bételu, a mohla jsem je oba vidět, jak do stáří vytrvávají ve službě plným časem. Jeho jednání způsobilo, že někteří bratři mnoho vytrpěli v koncentračních táborech a ve věznicích, a mnohým bylo zatěžko mu odpustit. Ale Jehovovo milosrdenství jim k tomu dopomohlo a sloužilo jim jako podivuhodný příklad.“

NEJISTOTA V MAGDEBURKU A JINDE

Když se ve vyprávění vrátíme do roku 1933, kdy se Hitler stal kancléřem, zjistíme, že bratr Rutherford si brzy uvědomil, že německá vláda se ohlíží po naší budově v Magdeburku a po cenných tiskařských strojích. Bylo vynakládáno velké úsilí dokázat odpovědným činitelům, že Wachtturm Bibel — und — Traktat-Gesellschaft je odbočkou Pensylvánské biblické a traktátní společnosti Strážná věž, a protože magdeburský majetek se ve velké míře skládá z amerických darů, je ve skutečnosti americkým vlastnictvím. Za těchto okolností mohl bratr Balzereit jako německý občan bojovat za uvolnění amerického majetku jen dosti neúčinně. Bratr  Rutherford proto požádal dozorce švýcarské odbočky bratra Harbecka, aby se do případu vložil a využil k tomu svého amerického občanství.

Bratr Balzereit, který se z bezpečnostních důvodů rozhodl přestěhovat do Československa, si nyní uvědomil, že je jeho autorita omezována, a jeho hrdost tím byla uražena. Sám však jevil malou touhu vrátit se do Německa a osobně řídit jednání o znovuzískání majetku Společnosti a podporovat své bratry v boji za víru. Zároveň bratr Balzereit a několik bratrů, kteří se postavili na jeho stranu, obvinili bratra Harbecka, že se o německé zájmy stará nedbale, a jiní šli až tak daleko, že kvůli Balzereitovi telegrafovali bratru Rutherfordovi.

Bratr Rutherford odpověděl bratru Balzereitovi: „Vrať se do Magdeburku, zůstaň tam a ujmi se opět záležitostí a dělej, co můžeš, ale o všem informuj bratra Harbecka . . . Nemělo by vlastně být ani nutné, abys žádal o povolení k návratu do Německa, protože pokud jde o mne, a ty to víš, jsi tam mohl zůstat celou dobu. Snažil ses mě však přimět k víře, že tvá osobní bezpečnost závisí na tom, když si najdeš útočiště vně země.“

Rok 1933 se nachýlil k závěru, aniž bylo dosaženo jednoty, pokud jde o pravidelná shromáždění a konání kazatelského díla. Bratr Poddig situaci popisuje: „Vyvinuly se dvě skupiny. Bázliví trvali na tom, že jsme neposlušní a ohrožujeme je i Jehovovo dílo.“ Mezi německými bratry obíhal dopis bratra Harbecka ze srpna 1933 a bázliví jej používali ve svých diskusích jako důkaz správnosti svého postoje. Společnost mezitím vydala ve „Strážné věži“ článek s názvem „Nebojte se jich“, který podporoval jednání těch, kteří se navzdory rostoucímu pronásledování a špatnému zacházení řídili hlasem svého svědomí a dále se scházeli ve skupinkách a pokračovali v kazatelském díle v podzemí. Článek jim ukázal, že jejich jednání je v souladu s božskou vůli.

Jednání o uvolnění magdeburského majetku ztroskotalo, takže bratr Rutherford napsal 5. ledna 1934 bratru Harbeckovi: „Mám malou naději, že od německé vlády vůbec něco dostaneme. Jsem toho názoru, že toto křídlo satanovy organizace bude utlačovat náš lid, dokud nezakročí Pán.“

Zatím došly bratru Rutherfordovi další dopisy od německých bratrů a ty mu poskytly přesnější představu o stavu díla v Německu a také o duchovním postoji bratrů. Jeden z nich, od bratra Poddiga, se zabýval článkem „Nebojte se jich“ ze „Strážné věže“. Vysvětloval, že někteří bratři tento článek ze „Strážné věže“ odmítají přijmout jako „pokrm v pravý čas“. Někteří se dokonce snaží zabránit bratrům v konání podzemní kazatelské práce. Odpověď bratra Rutherforda byla všude mezi bratry rozšířena. Mimo jiné v ní stálo: „Článek ‚Nebojte se jich‘, který vyšel ve  ‚Strážné věži‘ z 1. prosince, byl napsán zejména k užitku našich bratrů v Německu. Je překvapivé, že se vůbec někteří bratři stavějí proti těm, jež zajímá hledat příležitosti, aby vydávali svědectví Pánu . . . Výše zmíněný článek platí pro Německo stejně jako pro kteroukoli jinou část země. Zvláště platí ostatku, ať jsou jednotliví členové kdekoli . . . To znamená, že ani služebník pro literaturu, ředitel služby, vedoucí díla žně nebo kdokoliv jiný nemá právo říkat vám, co dělat, nebo vám odmítnout opatřit literaturu, která je dostupná. Vaše činnost v Pánově službě není nezákonná, neboť ji děláte v poslušnosti Pánova příkazu . . .“

PLÁNY NA JEDNOTNOU AKCI UČINĚNÉ V BASILEJI

Byl naplánován sjezd na veletržních prostorách v Basileji ve Švýcarsku ve dnech 7.–9. září 1934. Bratr Rutherford doufal, že se tam setká s řadou bratrů z Německa, aby od nich z první ruky slyšel o skutečné situaci v zemi. Za nejpříznivějších okolností se mohlo zúčastnit téměř tisíc bratrů z Německa. Později podali zprávu, jak byl bratr Rutherford rozrušen, když osobně slyšel, co už museli bratři vytrpět.

Na druhé straně byl nucen si uvědomit, že ani přítomní cestující dozorci nejsou jednoho smýšlení, pokud jde o kazatelské dílo. Promluvil s nimi o krocích, které se mají v Německu po sjezdu učinit. Byla naplánována jednotná akce.

7. říjen 1934 navždy zůstane něčím zvláštním v paměti všech, kteří měli přednost účastnit se událostí toho dne. Ten den se Hitler a jeho vláda střetli s nebojácnou akcí svědků Jehovových — v jeho očích směšné menšiny.

Podrobnosti byly vylíčeny v dopise bratra Rutherforda, jehož kopii měl vzít zvláštní posel do každého sboru v Německu. Tito poslové zároveň dostali instrukce, aby učinili přípravy na shromáždění, která se měla konat toho dne v celém Německu. V dopisu bratra Rutherforda mimo jiné stálo:

„Každá skupina svědků Jehovových v Německu by se měla shromáždit na vhodném místě ve městě, kde žijí, v neděli 7. října 1934 ráno v 9.00 hod. Tento dopis by měl být přečten všem přítomným. Měli byste se spojit v modlitbě k Jehovovi a žádat ho skrze Krista Ježíše, naši hlavu a našeho krále, o vedení, ochranu, osvobození a požehnání. Okamžitě potom pošlete dopis německým vládním činitelům. Jeho text bude připraven předem a bude do té doby dodán. Několik minut byste se měli věnovat pojednání o Matoušovi 10:16–24 a pamatovat přitom, že činíte to, co říká tento text, ‚povstáváte za svůj život‘. (Ester 8:11) Pak by mělo shromáždění skončit a vy byste měli vyjít ke svým sousedům  a vydávat jim svědectví o Jehovově jménu, o našem Bohu a jeho království pod Kristem Ježíšem.

Vaši bratři na celém světě na vás budou myslet a v téže době budou vznášet k Jehovovi podobnou modlitbu.“

SJEDNOCENÉ PROHLÁŠENÍ O ODHODLANOSTI POSLOUCHAT BOHA

Přípravy se ovšem musely konat zcela tajně. Od každého bratra, který měl s nimi cokoliv společného, se vyžadovalo, aby nemluvil ani s manželkou nebo jinými rodinnými příslušníky o tom, co se plánuje na 7. říjen. Přes tuto opatrnost se v poslední chvíli vyvinula situace, která mohla mít strašné následky, kdyby nebylo Jehovovy mocné ochraňující péče. Konrad Franke podává zprávu o tom, co se odehrálo v Mohuči:

„Poprvé jsem byl uvězněn začátkem roku 1933 a dán do koncentračního tábora. Po propuštění jsem často musel docházet na gestapo, které mě pokaždé obviňovalo, že řídím dílo v tomto městě, protože stálý počet zatčení svědčí o probíhající organizované svědecké činnosti. Nechával jsem si proto posílat poštu na krycí adresu, kterou náš regionální vedoucí služby, bratr Franz Merck, znal. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mi však neodevzdal dopis bratra Rutherforda s potřebnými instrukcemi osobně, ale poslal jej poštou na mou normální adresu a doslova ‚na poslední chvíli‘. O akci mě naštěstí informoval už bratr Albert Wandres, s nímž jsem úzce spolupracoval, a tak jsem byl obeznámen se všemi podrobnostmi vyloženými v dopise. Protože 7. říjen se rychle blížil a já pořád od bratra Mercka nedostával tuto důležitou informaci, pustil jsem se do příprav bez jeho pomoci a domluvil shromáždění u jednoho bratra na předměstí Mohuče. Bylo na ně pozváno skoro dvacet osob.

Dva dny před shromážděním se musela učinit rychlá změna, protože byt, kde jsme se měli sejít, se prokázal jako nebezpečné místo. Potom, co byli všichni bratři a sestry uvědoměni o novém místě, se náhle zjistilo, že jedna rodina v tomto domě vyjádřila velké nepřátelství a vyhrožovala, že nechá při vstupu do domu okamžitě zatknout kohokoli, o němž ví, že je svědek Jehovův. Bratři, kterým dům patřil a v jejichž bytě se druhý den ráno mělo konat shromáždění, tedy požádali, aby bylo odvoláno. 6. října tedy museli být všichni bratři navštíveni znovu a upozorněni na třetí místo shromáždění, které mělo být druhý den v 9.00. Ale kde? Zdálo se, že nezůstaly žádné další možnosti. Po úvaze s modlitbou jsem se rozhodl pozvat bratry do svého malého průkopnického bytu, ačkoliv to bylo nebezpečné.

6. října večer jsem se unaveně vrátil a manželka mi podala dopis, který přišel pozdě večer mimo normální roznášku, a to přesto, že šlo o normální dopis a ne expres, který by  byl nutil poštovní úřad k dodání v takovou dobu. Otevřel jsem jej a zjistil, že je to dopis bratra Rutherforda. Bratr Merck mi jej poslal pravděpodobně proto, že neměl možnost mi jej osobně doručit včas.

Způsob dodání však pro mne byl důkazem, že dopis šel nejprve na gestapo — jako to bylo se vší mou soukromou poštou — a že zařídili jeho doručení zřejmě v domnění, že o akci ještě nic nevím. Představovali si, že v souladu s obsahem dopisu učiním potřebná opatření někdy během noci, takže nás budou moci najít ráno všechny spolu a bez námahy nás zatknout. A navíc byl čas varovat úředníky po celém Německu. Bylo by jednoduché pozatýkat příštího rána všechny svědky Jehovovy shromážděné v jednotlivých městech.

Co jsem měl udělat? Můj byt v domě, kde byl i hostinec, byl všechno, jen ne bezpečný. Všichni nájemníci byli tvrdými odpůrci, kromě sestry, které dům patřil a jejíž ložnice sousedila s naším bytem. Ale nebyla opravdu žádná jiná možnost, kde se sejít. Spolehl jsem se na Jehovovu pomoc a rozhodl se, že už nebudu dělat žádné další změny ani zbytečně nebudu vzrušovat bratry a sestry, kteří žili z velké části v rozdělených rodinách a navíc neměli ani sebemenší tušení, proč se vlastně mají sejít. Sám jsem se ovšem připravil na opětné zatčení.

V sedm hodin ráno 7. října přišli první bratři, protože byla učiněna opatření, aby chodili z důvodů bezpečnosti jednotlivě v průběhu dvou hodin. Bratři přicházeli po jednom, všichni v dychtivém očekávání, co bude, přestože v souladu s instrukcemi jim nebyl sdělen skutečný důvod shromáždění. Nebyl však mezi nimi nikdo, jenž by necítil, že to bude velice významný den. Každý včetně sester, jejichž manželé byli většinou odpůrci a z nichž některé měly malé děti, na mne působil dojmem, že je odhodlán a ochoten k čemukoliv, oč bude požádán v zájmu ospravedlnění Jehovova jména.

Za deset minut devět byli všichni shromážděni v našem jednopokojovém průkopnickém bytě. Téměř s jistotou jsem očekával, že každou chvíli přijede ve velkém autě gestapo, aby nás všechny zatklo. Proto jsem se cítil povinen vysvětlil situaci bratrům a dát jim příležitost stáhnout se a nezúčastnit se shromáždění, jestliže se bojí možných následků. Řekl jsem jim: ‚Situace je taková, že všichni můžeme být za deset minut zatčeni. Nechci, aby mě kdokoli z vás mohl později obvinit, že jsem vás do té situace dostal a nepoučil vás o její závažnosti. Proto vás prosím, otevřete si Bible v 5. Mojžíšově 20.‘ Přečetl jsem 8. verš: ‚Který muž je bázlivý a mdlého srdce? Ať jde a vrátí se do svého domu, aby nezpůsobil, že srdce jeho bratrů roztají jako jeho vlastní srdce.‘ Když jsem to přítomným přečetl, řekl jsem: ‚Kdokoliv cítí, že je situace příliš nebezpečná, má nyní příležitost odejít ze shromáždění.‘

 Nikdo však, ani sestry s manžely odpůrci a s malými dětmi, neuvažoval, že by ze strachu odešel. Co nyní následovalo, je těžko popsat slovy. Těch několik minut, co zbývaly do devíti hodin, bylo v místnosti slavnostní ticho. Bylo zjevné, že každý svěřuje tuto věc tichou modlitbou Jehovově ochranné ruce. Bylo devět hodin. A zatímco se mi do mysli tlačilo pomyšlení: ‚Každou chvíli zastaví na dvoře gestapo‘, zahájil jsem shromáždění modlitbou. Náhle jsme všichni měli pocit, jako když se okolo nás klade silný ochranný kruh uzavírající nejen ohrožené bratry v Německu, ale bratry na celém světě, kteří se v souladu s instrukcemi shromáždili v mnoha zemích ve stejnou hodinu a přirozeně zahájili svá shromáždění modlitbou, to vše, aby protestovali u Hitlera proti nelidskému zacházení s bratry v Německu.

Potom jsem přednesl bratrům proslov, kde jsem zopakoval hlavní myšlenky významného proslovu bratra Rutherforda v Basileji na povzbuzení německých bratrů. Proslov obsahoval biblické důkazy, že přes změněné podmínky nejsme osvobozeni od své odpovědnosti před Jehovou, abychom se pravidelně shromažďovali ke studiu jeho Slova a k jeho chvále, ani od svého závazku sloužit jako jeho svědkové a veřejně ohlašovat jeho království.“

V souladu s akcí, kterou svědkové Jehovovi podnikli v celém Německu, každý ve skupině nadšeně souhlasil, že druhého dne má být vládě doporučeně poslán následující dopis:

„VLÁDNÍM ÚŘEDNÍKŮM:

Slovo Jehovy Boha, jak je předloženo ve Svaté bibli, je nejvyšším zákonem a pro nás je jediným vedením, jelikož jsme se oddali Bohu a jsme opravdovými a upřímnými následovníky Ježíše Krista.

Během uplynulého roku jste nám jako svědkům Jehovovým v odporu k Božímu zákonu a při porušení našich práv zakázali shromažďovat se ke studiu Božího slova a uctívat Boha a sloužit mu. Ve svém Slovu nám přikazuje, že nemáme opouštět svá shromáždění. (Židům 10:25) Jehova nám přikazuje: ‚Jste mými svědky, že já jsem Bůh. Jděte a povězte lidem mé poselství.‘ (Izaiáš 43:10, 12; Izaiáš 6:9; Matouš 24:14) Je přímý rozpor mezi Vaším zákonem a Božím zákonem, a my se řídíme vedením věrných apoštolů, takže ‚bychom měli poslouchat Boha spíše než lidi‘, a to také budeme dělat. (Skutky 5:29) Zde je tedy upozornění, že hodláme za každou cenu poslouchat Boží přikázání, hodláme se shromažďovat ke studiu Božího slova a hodláme Boha uctívat a sloužit mu, jak přikázal. Jestliže se Vaše vláda nebo její úředníci na nás budou dopouštět násilí, protože posloucháme Boha, pak bude naše krev na Vás a budete se zodpovídat všemohoucímu Bohu.

 Nemáme žádný zájem o politické události, ale jsme zcela oddáni Božímu království a jeho králi Kristu. Nechceme nikomu ubližovat ani škodit. Velmi rádi bychom žili v míru a činili podle svých možností dobře všem lidem, ale protože Vaše vláda a její úředníci se nás stále snaží přimět k neposlušnosti vůči nejvyššímu zákonu vesmíru, jsme nyní nuceni upozornit Vás, že budeme z Boží milosti poslouchat Jehovu Boha a plně mu důvěřovat, že nás osvobodí od všeho útlaku a utlačovatelů.“

V plné podpoře svých německých bratrů se shromáždili 7. října svědkové Jehovovi na celé zemi a po sjednocené modlitbě k Jehovovi poslali telegram varující hitlerovskou vládu:

„Vaše špatné zacházení se svědky Jehovovými uráží všechny dobré lidi na zemi a zneuctívá Boží jméno. Zdržte se dalšího pronásledování svědků Jehovových; jinak Bůh zničí Vás a Vaši nacionální stranu.“

Toho dne bylo kupodivu zatčeno málo bratrů, přestože gestapo — i když na poslední chvíli — zjistilo, co se chystá. Vraťme se však ke zprávě bratra Frankeho:

„Přestože uplynulo už přes hodinu od závěrečné modlitby, ještě se neukázal nikdo z gestapa. První už začali zase odcházet, jako předtím s přestávkami. Bylo tam ještě asi osm bratrů, když jsem se vzdálil, abych na kole zajel do sousedního Wiesbadenu a osobně doručil dopis na poštu. Dopis byl napsán během noci a ponechán ve Wiesbadenu, kde ho měli bratři odeslat, kdybych byl — jak jsem plně očekával — zatčen. Když jsem projížděl zahradní brankou, přijížděl na kole agent gestapa, ale nepoznal mě. Ostatních osm bratrů bylo varováno, a uprchli do přilehlé ložnice sestry Darmstadtové, majitelky domu. Otázky, které agent gestapa při prohlídce bytu kladl mé manželce, nasvědčovaly, že gestapo o našem shromáždění ví. Přesto jsem toho dne nebyl zatčen ani já ani žádný z ostatních bratrů. Až po několika měsících, když jsem byl znovu zatčen gestapem, mi řekli, že mají v ruce dopis bratra Rutherforda.“

Zatímco někteří bratři ihned po shromáždění pilně navštěvovali své sousedy a přiváděli jejich pozornost k Božímu království, vládlo na mnoha poštovních úřadech vně Německa ohromení. Zejména na evropském kontinentu odmítly poštovní úřady na mnoha místech telegram přijmout. Tak tomu bylo v Budapešti. Martin Pötzinger se tam zúčastnil shromáždění a byl požádán, aby vzal telegram na poštu. Vypráví: „Telegram byl přijat, ale druhý den mi oznámili z hlavní pošty, že se tam mám osobně dostavit. Všichni jsme si mysleli, že mě vezme do vazby gestapo, vyhostí mě ze země a tím skoncují s mou činností . . . ale to se nestalo. Řekli mi jen, že Maďarsko telegram nepředá, a vrátili mi peníze.“ V holandském Doornu, kde žil ve vyhnanství německý císař Vilém II. , poštovní úřad nejdříve odmítl telegram  převzít, ale později oznámil Hansi Thomasovi, který jej podával, že byl odeslán a v Berlíně potvrdili, že došel.

Účinek dopisu a zejména telegramů na Hitlera lze vidět ze zprávy napsané Karlem R. Wittigem a ověřené veřejným notářem ve Frankfurtu nad Mohanem 13. listopadu 1947.

„PROHLÁŠENÍ — 7. října 1934 jsem po předchozím předvolání navštívil dr. Wilhelma Fricka, toho času ministra vnitra Říše a Pruska, v jeho říšském úřadě v Berlíně, Königsplatz 6, jelikož jsem byl zplnomocněncem generála Ludendorffa. Měl jsem přijmout sdělení, jehož obsah měl generála Ludendorffa přesvědčit, aby odložil námitky vůči nacistickému režimu. Během mé diskuse s dr. Frickem se náhle objevil Hitler a začal se podílet na rozhovoru. Když se náš hovor nevyhnutelně zabýval dosavadními zásahy proti Mezinárodnímu sdružení badatelů Bible (svědků Jehovových) v Německu, dr. Frick ukázal Hitlerovi řadu telegramů protestujících proti tomu, jak Třetí říše pronásleduje badatele Bible, a řekl: ‚Jestli se badatelé Bible okamžitě nepodřídí, zasáhneme proti nim s použitím nejsilnějších prostředků.‘ Nato Hitler vyskočil a se zaťatými pěstmi hystericky zaječel: ‚Ta havěť bude v Německu vyhlazena!‘ Čtyři roky po tomto rozhovoru jsem se o tom mohl na vlastní oči přesvědčit. Během svých sedmi let ochranné vazby v pekle nacistických koncentračních táborů v Sachsenhausenu, Flossenbürgu a Mauthausenu — byl jsem ve vězení, dokud mě neosvobodila spojenecká vojska — jsem poznal, že Hitlerův výbuch hněvu nebyl jen planá pohrůžka. Žádná jiná skupina vězňů ve jmenovaných koncentračních táborech nebyla vystavena esesáckému sadismu tak, jako byli badatelé Bible. Byl to sadismus vyznačující se nekonečným řetězem tělesných a duševních muk, jaká nevyjádří žádný jazyk na světě.“

Potom, co jsme poslali své dopisy Hitlerovi, došlo k vlně zatýkání. Nejhůře byl zasažen Hamburk, kde několik dnů po 7. říjnu zatklo gestapo 142 bratrů.

ORGANIZACE PODZEMNÍ PRÁCE

Když jsme Hitlerovi sdělili ve svém dopise ze 7. října, že navzdory jeho zákazu budeme dál výlučně poslouchat Boží příkazy, pokusili jsme se všechny odvážné a ochotné bratry a sestry organizovat do malých skupin pod vedením zralého bratra, jehož povinností bylo z celého srdce se starat o Pánovy ovce a pást je.

Země byla rozdělena do třinácti území a v každém území byl jmenován bratr s dobrými pastýřskými vlastnostmi jako regionální vedoucí služby, jak se mu tehdy říkalo. Museli to být bratři, kteří nehledě na nebezpečí byli ochotni spojit se s malými skupinami a opatřovat jim duchovní potravu, posilovat je v jejich kazatelské činnosti a posilovat  je ve víře. Až na několik málo obdrželi tyto úřady služebníci, které bratři dosud vůbec neznali. Od Hitlerova příchodu k moci však prokázali, že jsou ochotni podřídit své osobní zájmy zájmům království.

ROZMNOŽOVÁNÍ A ŠÍŘENÍ „STRÁŽNÉ VĚŽE“

Bratři rozmnožovali a rozšiřovali výtisky „Strážné věže“ na mnoha různých místech po celém Německu. Například v Hamburku Helmut Brembach zásoboval bratry v Šlesvicko-Holštýnsku a v Hamburku kopiemi, které vyráběl v noci s manželkou. Sestra Brembachová vypráví jednu z mnoha zkušeností, které s manželem měli:

„Jednou dopoledne zazvonil zvonek, ale mnohem hlasitěji než obvykle. Když jsem otevřela, stáli tam tři muži. Tušila jsem, kdo to je. Jeden řekl ‚gestapo‘, a už byli všichni tři v bytě. Srdce mi skočilo do hrdla, když jsem pomyslela na věci, které máme v domě schované. Uvnitř jsme se třásla strachem a modlila jsem se k Jehovovi.

Z lidského hlediska nebyl problém najít zabalené ‚Strážné věže‘ a veškeré vybavení na jejich výrobu. Protože v našem domě bydlelo několik rodin včetně dvou policejních úředníků, nebylo kde co schovat. Všechno potřebné — papíry, rozmnožovací stroj, psací stroj a barva, a také obalový materiál, byly velmi objemné. Nevěděli jsme, kam ty věci schovat před nepovolanýma očima — vždyť jsme je potřebovali každých čtrnáct dní —, a tak jsme se rozhodli, že všechno budeme ukládat do své bedny na brambory, který stála uprostřed suterénní místnosti a do níž se mohl dostat každý obyvatel domu. Pokaždé, když jsme dodělali ‚Strážnou věž‘, pečlivě jsme všechno naskládali zpátky do bedny, přikryli prázdnými pytli a pak na to až ke stropu naskládali prázdné bedničky od rajčat. Doufali jsme, že kdyby došlo k nejhoršímu, ti, kteří budou hledat, si buď nevšimnou, nebo budou příliš líní odklízet všechno z bedny na brambory. Důvěřovali jsme v Jehovu; nic jiného jsme dělat nemohli.

Úředník se mě zeptal, jestli máme v domě nějakou zakázanou literaturu. Abych se vyhnula odpovědi, řekla jsem: ‚Prosím, podívejte se sám.‘ Prohledali byt. Přitom otevřeli dveře skříňky tak, že neviděli psací stroj, který jsme zapomněli uložit do bedny a na němž by poznali, že se používá ke psaní ‚Strážných věží‘. Jehova je však zaslepil. Když nenašli nic v bytě, zeptali se, jestli mohou prohlédnout suterén. V tu chvíli jsme věděla, že objevení všech materiálů a záznamů je nevyhnutelné. Snažila jsem se před nimi skrýt svůj strach, i když srdce mi tlouklo stále hlasitěji. Aby to bylo ještě horší, hned za bednou stál kufřík plný rozmnožených ‚Strážných věží‘, které měl manžel vzít druhý den s sebou. Ale co se nestalo? Tři úředníci stáli uprostřed místnosti, zrovna před bednou, za kterou byl kufřík plný  ‚Strážných věží‘. Ale zdálo se, že nikdo si toho nevšiml, jako by byli raněni slepotou. Nikdo se ani nepokusil prohledat bednu nebo se dokonce podívat, co je v kufříku. Nakonec se jeden z úředníků zeptal, kde máme půdu; tam našli několik starších publikací, což je zřejmě uspokojilo, a tak odešli. Ale ty nejdůležitější věci díky Jehovově pomoci a pomoci jeho andělů zůstaly skryty před jejich očima.“

Dalo by se vyprávět mnoho podobných případů, jež ukazují Jehovovo vedení, takže toto rozmnožování zůstalo na dlouhou dobu nenarušeno, čímž byl jeho lid zásobován literaturou.

ORGANIZOVANÉ KAZATELSKÉ DÍLO

Ne každý, kdo byl s námi spojen, se věnoval kazatelské činnosti. Naopak, v některých sborech to dělala jen polovina. Například v Drážďanech v jedné době dosáhl sbor vrcholu 1 200 zvěstovatelů, ale po zákazu jejich počet rychle klesl na 500. Přesto bylo v Německu snad nejméně deset tisíc těch, kteří prohlásili, že jsou ochotni kázat bez ohledu na nebezpečí.

Zprvu pracovala většina jen s Biblí, kdežto při dodatečných návštěvách byly zapůjčovány starší brožury a knihy, které byly uchráněny před gestapem. Jiní si vyráběli svědecké lístky. Další psali dopisy známým a využívali zvláštních příležitostí. Pokračovalo kázání, i když to bylo velmi nebezpečné. Pokaždé, když někdo otevřel dveře, mohl to být muž SA nebo SS. Když zvěstovatelé promluvili u jedněch dveří, zpravidla přešli do jiného činžovního domu, nebo kde to bylo zvlášť nebezpečné, i do jiné ulice.

Ta trocha literatury dostupná pro kazatelskou činnost byla brzy vypotřebována. Proto jsme si ověřili, jaké jsou možnosti získávat literaturu z cizích zemí. Ernst Wiesner z Vratislavi nás seznamuje s některými zajímavými podrobnostmi o tom, jak se to dělalo:

„Literaturu nám posílali ze Švýcarska přes Československo. Skladovala se na hranici u cizích lidí a pak se odtamtud přenášela přes Krkonoše do Německa. Dílo, které prováděla skupina zralých, ochotných bratrů, bylo velmi nebezpečné a krajně vyčerpávající. Bratři byli dobře organizovaní a vybaveni velkými batohy. Cestu podnikali dvakrát týdně, všechny ostatní dny museli být v zaměstnání. V zimě používali saně a lyže. Znali každou stezku a pěšinu, a měli dobré baterky, dalekohledy a turistické boty. Opatrnost byla nejvyšším zákonem. Když po půlnoci došli na německou hranici, a i potom, co ji přešli, nikdo se dlouho neodvažoval říci ani slovo. Dva bratři šli napřed, a když někoho potkali, dali signál baterkou. To bylo znamením pro bratry s těžkými batohy, kteří šli asi sto metrů za nimi, že se mají schovat v křoví u cesty, dokud se bratři  vpředu nevrátí a neřeknou určité heslo, které se týden co týden měnilo.

Stávalo se to několikrát za noc. Jakmile byla cesta zase volná, došli bratři do určeného domu ve vesnici na německé straně, kde ještě v noci nebo časně ráno byly knihy zabaleny do malých balíčků, opatřeny adresou a pak na kole odvezeny na poštu do Jelení Hory nebo jiného blízkého města. Tímto způsobem dostávali svou literaturu bratři po celém Německu . . . Tato horlivá a neobyčejně obratná skupina bratrů dokázala dva roky přenášet do Německa velké množství literatury, aniž se dali chytit, a tím posilnili mnohé v celé zemi.“ Podobně se pracovalo také na francouzských, saarských, švýcarských a holandských hranicích.

V této souvislosti je zajímavý dopis jedné sestry: „Až budete číst v ‚Ročence‘ zprávu z Německa, budete si klást otázku, jak je možné, že bylo tolik literatury rozšířeno v takových podmínkách. Tu otázku si klademe i my. Kdyby Jehova nebyl s námi, bylo by to nemožné. Mnozí bratři jsou sledováni policií, kdykoli opustí domov . . . Ale Jehova si toho je vědom a navzdory tomu nám dopřává, abychom byli vždy znovu posilováni hojným pokrmem, z něhož se těšíme.“

Měli jsme dost času poschovávat literaturu na různých místech, než byl ohlášen zákaz. Máme-li ovšem porozumět tomu, co se tehdy dělo, je třeba mít na paměti, že bratři neměli dosud žádné zkušenosti se skladováním zakázané literatury. Místo aby ji rozdělili mezi mnoho bratrů, byla zpočátku tendence ukládat ji ve velkých skladech. Domnívali se totiž, že je to bezpečnější, a to zejména proto, že odpovědní bratři byli toho názoru, že zákaz je jen dočasný. Některé sklady mohly obsáhnout třicet až padesát tun literatury. Postupem času však začali mít někteří bratři starost, co by se stalo, kdyby nepřátelé tyto velké sklady našli a zabavili. Proto začali bratři — skladníci vydávat knihy k používání ve službě bez ohledu na to, zda bude za ně možno získat příspěvek, nebo ne.

Jakmile bylo zřejmé, že pronásledování bude pokračovat a že udržovat skrýše je stále nebezpečnější, začali bratři rozdávat co nejvíce knih a brožur. Když pracovali v kazatelské službě, prostě je kladli za dveře, když se nikdo nedíval, nebo je strkali pod rohožku, v naději, že některé padnou do rukou upřímných osob, které touží po posile a naději, jež jim mohou dát.

PAMÁTNÁ SLAVNOST

Protože jsme byli v souladu s Jehovovým příkladem rozhodnuti nezanedbávat společná shromáždění, je jasné, že jsme chtěli zvlášť svědomitě konat Památnou slavnost. V takových dnech bývalo gestapo velmi aktivní, protože  většinou zjistili datum Památné slavnosti buď z publikací vydaných v zahraničí nebo z rozmnožených „Strážných věží“, které jim někdy padly do ruky. Jejich hněv se soustřeďoval zejména na pomazané, o nichž byly zmínky nejen v souvislosti s Památnou slavností, ale i ve spojení se zvláštními akcemi. Viděli v nich „hlavy“ organizace, které musejí být rozdrceny nejdříve, aby byla zničena organizace celá.

Památná slavnost 17. dubna 1935 byla obzvláště vzrušující. Už několik týdnů předem se gestapo dozvědělo datum a mělo spoustu času upozornit všechny své úřady. Tajný oběžník ze 3. dubna 1935 říkal:

„Nečekaný přepad známých vůdců badatelů Bible podniknutý v tutu dobu by byl zcela úspěšný. Prosím, podávejte zprávy o dosažení úspěchu do 22. dubna 1935.“

„Zpráv o dosažení úspěchu“ bylo ovšem pramálo, protože většina úředníků mohla jako v Dortmundu hlásit jedině to, že domácnosti osob, o nichž se věřilo, že jsou vůdci badatelů Bible, byly dány pod dozor, ale v žádném případě se nekonala shromáždění. Na uklidněnou dodali, že „vedoucí a aktivní členové badatelů Bible v tomto okrese jsou již ve vazbě, takže nezbyl nikdo, kdo by takové shromáždění organizoval“.

Tajná policie se však mýlila, protože krátce po odeslání tohoto oběžníku jsme dostali jeho kopii od jednoho přítele pravdy, který měl k takovým tajným informacím přístup. Regionální vedoucí služby pak varovali všechny služebníky a dali jim patřičné rady, jak se vyhnout odhalení, a přece uposlechnout nařízení našeho Pána a Mistra.

Mnozí se tedy sešli hned po šesté, kdežto jiní čekali, dokud gestapo nepřijde a zase neodejde, a pak se teprve odebrali na shromáždění s bratry v malých skupinkách. Někteří slavili Památnou slavnost uprostřed noci. Většina oddělení gestapa nicméně poslala zprávy podobné té z Dortmundu.

Willi Kleissle vypráví, že bratři v Kreuzlingen slavili Památnou slavnost hned po šesté. Byli poučeni, že před odchodem by měli zajít do obchodu v téže budově. Ten patřil bratrovi. Měli si tam koupit cukr, kávu nebo něco takového. Pak mohli odejít normálním východem z krámku. „Obuškové komando“, jak jim říká bratr Kleissle, se opravdu ukázalo, ale až když všichni bratři odešli do obchodu, takže nemohli nic dokázat. Ale otázky, které gestapo kladlo, i různé poznámky policie jasně poukazovaly, že ze „Strážné věže“ získali informace o datu Památné slavnosti.

Bratři byli ovšem vždycky připraveni na překvapení, a to bylo dobře. Snažili se nejen svou účast na týdenních shromážděních, ale především na Památné slavnosti spojit s nějakou všední neškodnou činností, a to je často  uchránilo před zatčením. Franz Kahlhofer z okolí Bamberku vypráví:

„Právě toho dne špehové zvlášť pilně sledovali domácnosti svědků Jehovových v naději, že nějaké přistihnou při nezákonné činnosti a pak je zatknou . . . Několik dnů předem jsme se dohodli, že se sejdeme k oslavě u bratra, který choval prasata. Každý měl s sebou přinést košík bramborových slupek nebo jiných odpadků. Všechno se muselo dít spěšně, protože gestapo se mohlo objevit každým okamžikem. Pro všechny případy jsme s sebou vzali balíček karet, abychom mohli policii oklamat, kdyby nás překvapila. A hádejte, co se stalo! Sotva bratr dokončil závěrečnou modlitbu, ozvalo se klepání na dveře. V tu chvíli však už čtyři z nás seděli kolem stolu a neškodně hráli karty. Nemohli věřit svým očím, jak jsme na ně klidně a naivně hleděli. Protože nás nepřistihli v pravý čas, museli odejít s nepořízenou.“

KŘEST

Nemálo těch, kteří poznali pravdu během této doby, bylo pokřtěno za velice krušných okolností. Brzy byli mnozí z těchto nově pokřtěných uvrženi do vězení nebo do koncentračních táborů a řada jich ztratila život stejně jako ti, kteří jim dobrou zpráv přinesli.

Paul Buder byl upozorněn již v roce 1922 na přednášku „Milióny“, ale do úzkého kontaktu s pravdou přišel až v roce 1935, kdy mu mladá dívka, jež s ním byla zaměstnána a před níž ho jiní varovali, dala knihu „Stvoření“. „To bylo 12. května 1935“, píše ve svých vzpomínkách, „a bylo to, co jsem právě hledal. 19. května 1935 jsem zrušil své členství v církvi a řekl té dívce, že bych se rád stal svědkem Jehovovým. Jak byla šťastná! Již měla za sebou šest týdnů vězení za obvinění, že je kolportérka. Pak jsem se setkal s bratrem a sestrou Woiteovými z forstského sboru. Přestože mě považovali ve sboru za nacistického vyzvědače, pravidelně jsem se svou malou Lutherovou Biblí chodil po vesnicích a kázal. 23. července 1936 jsem byl ve Forstu pokřtěn v řece Neisse. Byli při tom bratr a sestra Woiteovi a také jeden starší bratr, který pronesl proslov.“

Křty se často konaly ve skupinách v soukromých bytech. Čas od času se konaly venku, někdy jen s několika málo křtěnci, jindy s více. Heinrich Halstenberg nám vypráví o křtu v řece Veseře.

„V roce 1941 vyjádřilo několik zájemců přání dát se pokřtít. Když jsme shledali, že v okolí je jich řada se stejným přáním, začali jsme hledat vhodné místo a našli jsme je v Dehme na řece Veseře. Když bylo všechno promyšleno a pečlivě naplánováno, byl křest stanoven na 8. květen  1941. Bratři a kandidáti křtu tam byli už brzy ráno. Vypadalo to, jako bychom byli skupina, která si šla zaplavat. Aby nás někdo nepřekvapil, byli pak někteří posláni hlídat a po proslovu o důležitosti křtu jsme se pomodlili k Jehovovi. Pak bylo šedesát osob v řece pokřtěno. Jiní, kteří byli na tu studenou vodu příliš staří nebo nemocní, byli pokřtěni soukromě ve vaně, takže celkový počet pokřtěných byl toho dne osmdesát sedm.“

ZAČÍNÁ SE HON NA LIDI

Albert Wandres byl jedním z regionálních vedoucích služby už před 7. říjnem 1934 a jeho jméno se stalo gestapu dobře známým zejména prostřednictvím nepřetržitého toku soudních procesů v různých městech Porúří, kde pracoval. V odpovědi na otázku, odkud obžalovaný dostal svou literaturu, bylo často slýcháno jméno „Wandres“. Gestapo se všemožně snažilo dostat ho do vazby. Požádal však chytře všechny bratry, kteří měli jeho fotografie, aby je buď vrátili nebo zničili. Takže gestapo sice znalo jeho jméno, ale nemělo ani tušení, jak vypadá. Do ruky svých pronásledovatelů padl teprve po tři a půlletém honu. Poslechněme si, jak bratr Wandres vypráví některé své zkušenosti z podzemní činnosti.

„Nějaký čas jsem se s několika bratry scházel v Düsseldorfu v potravinářském obchodě jednoho bratra. Mysleli jsme si, že budeme nejméně nápadní, jestliže vejdeme a zase vyjdeme z obchodu krátce před zavírací dobou. Jednou jsme spolu byli asi hodinu, když tu se dožadovalo vstupu gestapo. Právě včas jsem utekl ze skladu, kde jsme hovořili, do obchodu, kam to bylo několik kroků. Světla už naštěstí byla zhasnuta. Za okamžik vtrhli do skladiště a zatkli všechny přítomné bratry. Pak prohledali celou místnost a našli mou aktovku plnou ‚Strážných věží‘. Jeden z agentů najednou radostně vykřikl: ‚Tohle jsme hledali! Komu ta aktovka patři?‘ Nikdo neodpověděl. Nyní chtěl vědět, kde bydlí majitel obchodu. ‚Ve třetím patře,‘ zněla odpověď. ‚Ven,‘ křikl agent gestapa a všichni bratři se rozeběhli po schodech k bytu, agenti gestapa tryskem za nimi s nadějí, že toho, koho hledají najdou v bratrově bytě.

Nato jsem se opatrně vrátil do skladiště, oblékl si kabát a klobouk, vzal aktovku, ujistil se, že na ulici nikdo není, a spěšně jsem odešel. Když se pánové vrátili shora, ke své zlosti zjistili, že ptáček uletěl a už je na cestě do Elberfeld-Barmenu.“ Bratr Wandres dodává: „Vypravuje se to moc hezky a zní to zábavně, ale prožívat to je něco jiného.“

„Jednou,“ pokračuje bratr Wandres, „jsem vezl do Bonnu a Kasselu dva těžké kufry plné knihy ‚Příprava‘. Přišly přes hranice u Trevíru. Do Bonnu jsem přijel pozdě večer a kufry jsem nechal na bezpečném místě v suterénu služebníka sboru. Druhé ráno asi v půl šesté zazvonil zvonek.  Gestapo přišlo prohledat byt. Bratr Arthur Winkler, tou dobou služebník sboru, zaklepal na mé dveře a upozornil mě, že jdou nezvaní hosté. Protože nebylo možné uniknout, rozhodli jsme se vzít to tak, jak to je. Když přišla policie do mého pokoje, ptali se, co tam dělám. Krátce jsem odpověděl, že cestuji podle řeky Rýna a chci navštívit bonnskou botanickou zahradu. Pečlivě zkontrolovali mé papíry a vrátili mi je, přestože si nebyli docela jisti. Bratr Winkler musel jít s nimi na policejní ředitelství, kde jeden agent řekl svému nadřízenému (jak mi bratr Winkler později řekl): ‚Byl tam ještě jeden.‘ ‚Vy jste ho nepřivedli? To jsme tedy poslali ty pravé!‘ ‚A proč?‘ zeptal se jeden. ‚Máme jít zpět a přivést ho?‘ ‚Přivést ho? To si myslíte, že bude čekat, až se vrátíte?‘ Opravdu, sotva agenti odešli, vzdálil jsem se také s jedním kufrem (nenašli je), který jsem odvezl s sebou do Kasselu.

Když jsem přijel do Kasselu, služebník sboru, bratr Hochgräfe, mi řekl: ‚Zůstat tu nemůžeš. Musíš hned odtud. Gestapo chodí každé ráno do domu už celý týden.‘ Dohodli jsme se, že půjde asi 50 metrů přede mnou a bude mi ukazovat cestu na místo, kde bych mohl nechat literaturu. Ušli jsme sotva dvě stě metrů po krásné Kastanienallee, když se k nám přiblížili agenti gestapa, kteří dobře znali služebníka sboru. Protože jsem šel asi padesát metrů za ním, viděl jsem jejich opovržlivý úšklebek; ale nezastavili ho. Za pár minut byla literatura, jejímž prostřednictvím mohli být bratři posíleni ve víře, opět v bezpečí.

Jindy jsem přejímal dva těžké kufry s literaturou v Burgssolms u Wetzlaru. Bylo jedenáct v noci a tma jako v ranci. Sotva mě mohl kdo vidět, a přece jsem měl pocit, že jsem sledován. Když jsem dorazil na místo, poradil jsem bratrům, aby kufry schovali na bezpečné místo. Asi v půl šesté ráno přišel seržant městské policie. Stál jsem uprostřed místnosti a zrovna jsem se chystal mýt, když se obrátil k sestře a řekl: ‚Včera večer sem přišel muž se dvěma těžkými kufry. Určitě jste zase dostali literaturu. Kde ji máte?‘ Sestra odpověděla: ‚Manžel už odešel do práce. A já nevím, co se dělo včera večer, protože jsem nebyla doma.‘ Seržant odvětil: ‚Jestli ty kufry nevydáte dobrovolně, tak budeme muset prohledat dům.‘ Během celého rozhovoru jsem stál uprostřed pokoje a žasl, proč má agent takový skleněný pohled a proč na mne vůbec nepromluvil. Mohl jsem se jedině dohadovat, že je jako raněný slepotou. Jakmile odešel pro starostu, hned jsem se připravil k odchodu. Vyšel jsem a čekal za domem, dokud starosta a policejní seržant nevešli do domu zepředu. V tom okamžiku jsem se odplížil zadem. Sousedé, kteří to viděli, byli očividně rádi, že jsem unikl. Dooblékl  jsem se v lese a pak jsem běžel, co mi síly stačily, na další železniční zastávku a jel dál.“

Jiní regionální vedoucí služby měli podobné zkušenosti.

ZKOUŠKA JINÉHO DRUHU

V letech 1934–1936 podporovali věrní pastýři své bratry v celém Německu, povzbuzovali je k účasti na shromážděních a pokud možno na službě každého druhu navzdory pronásledování. Mezitím se 17. prosince 1935 konalo v Halle přelíčení s Balzereitem, Dollingerem a sedmi jinými, na něž se hledělo jako na „význačné“ bratry. Nejméně pro polovinu z nich to byl konec jejich křesťanského běhu.

Mnozí bratři při četných soudech probíhajících tou dobou v Německu otevřeně přiznávali, co udělali na podporu zájmů království v obtížných podmínkách. Narozdíl od toho tito muži v Halle před soudem popírali, že by někdy dělali to, co vláda zakázala. Když se Balzereita předseda zeptal, co může říci na svoji obhajobu, řekl, že jakmile byl v Bavorsku vydán zákaz, dal instrukce, aby se tam nepracovalo, a totéž že platí o všech ostatních státech. Řekl, že nikdy nevydal pokyny, jež by povzbuzovaly k přehlížení zákazu.

Když se ho předseda ptal na každoroční Památnou slavnost, odpověděl Balzereit, že také slyšel, že se bratři hodlali sejít bez ohledu na zákaz. Varoval je však před tím, protože věděl, že policie na ten den plánuje zvláštní akci.

Přirozeně vyvstala otázka osobního postoje obžalovaného k vojenské službě, jak se dělo na všech soudech v té době. Prohlásil, že ho plně uspokojuje Führerovo vysvětlení, že totiž válka sama o sobě je zločin, ale že každá země má právo a povinnost chránit životy svých občanů.

Krátce nato napsal bratr Rutherford německým bratrům následující dopis:

„Jehovovu věrnému lidu v Německu.

Navzdory zlému pronásledování a velkému odporu, který nám v této zemi kladou zástupci satanovi, je potěšující vědět, že Pán zde má dosud několik tisíc věrných, kteří v něho mají víru a kteří vytrvale zvěstují poselství o jeho království. Vaše věrnost, s níž stojíte tváří v tvář pronásledovatelům a zůstáváte věrní Pánu, je v nápadném kontrastu a jednáním toho, jenž byl dříve správcem pro Společnost v Německu, a jiných, kteří jsou s ním spojeni. Nedávno jsem obdržel kopii svědectví vydaného před soudem těmito muži v Halle a s ohromením zjišťuji, že ani jediný ze souzených přitom nevydal věrné a pravé svědectví pro Jehovovo jméno. Zejména bývalému správci Balzereitovi příslušelo, aby vysoko zdvihl korouhev Pána a přihlásil se k Bohu a jeho království uprostřed všeho odporu. Nebylo však vyřčeno jediné slovo, jež by poukazovalo na jeho plné spoléhání na Jehovu. Vždy znovu jsem ho v minulosti upozorňoval  na věci, které by se daly v Německu dělat, a ujišťoval mě, že vynakládá veškeré úsilí, aby bratry povzbudil k dalšímu vydávání svědectví. U soudu však důrazně prohlásil, že se nedělá nic. Není třeba, abych to dále rozebíral. Stačí říci, že Společnost s ním nadále nemá co dělat, ani s těmi, kteří měli při té příležitosti možnost vydat svědectví pro Jehovovo jméno a jeho království a neudělali to. Společnost nevynaloží žádnou námahu směřující k jejich propuštění z vězení, i kdyby měla možnost něco udělat.

Ať nyní všichni, kteří milují Pána, obrátí tvář k němu, Jehovovi, a k jeho králi, a zůstanou věrní a stálí na straně království, bez ohledu na všechen odpor, který vás může stihnout . . .“

O věci pojednalo německé vydání „Strážné věže“ z 15. července 1936 a dalo tak varování těm, kteří za všech okolností upřímně touží být věrnými svědky pro Jehovu.

Na rozdíl od mnoha věrných bratrů v Německu, kteří dostali tresty až do pěti let vězení, byl Balzereit odsouzen na dva a půl roku a Dollinger na dva roky. Když Balzereit ukončil výkon trestu ve vězení, byl převezen do koncentračního tábora Sachsenhausenu, kde byl nucen sehrát zvlášť neslavnou úlohu. Podepsal prohlášení, jímž se zříkal společenství s bratry, a vyhýbal se všemu styku s nimi. Pro své chování byl za rok propuštěn, ale mezitím se musel smířit s mnohým příkořím, protože SS — krátce řečeno — nenáviděli zrádce také. Právě SS mu totiž dali jméno „Belzebub“. Jednou ho jeden esesák přiměl, aby se postavil přede všemi svými bratry — tou dobou jich bylo v táboře asi 300 — a opakoval své podepsané prohlášení, kterým se zříká společenství se svědky Jehovovými. A on to udělal!

V roce 1946 byl už Balzereit zarputilým odpůrcem pravdy a napsal reparačním autoritám dopis, který odhalil jeho nepřátelský postoj, jaký měl dokonce už před soudním procesem. Tak skončila jedna temná kapitola v dějinách Božího lidu v Německu, jejíž první řádky byly napsány už ve 20. letech.

GESTAPO ZASAZUJE ÚDER — 28. SRPEN 1936

Uplynuly dva roky horlivé činnosti. Během té doby se gestapu nepodařilo skutečně ovlivnit organizovanou podzemní činnost, navzdory bedlivému stopování všech známých svědků Jehovových. Časem se však o naší činnosti dozvídali stále více a brzy byli dobře informováni o tom, co děláme. Pro boj s námi bylo utvořeno „zvláštní komando gestapa“, jak uvádí důvěrné sdělení pruské státní tajné policie z 24. června 1936.

Během první poloviny roku 1936 dala státní tajná policie dohromady velkou kartotéku obsahující adresy osob, které  byly buď podezřelé, že jsou svědky Jehovovými, nebo že jsou jim alespoň přátelsky nakloněni. Tato kartotéka byla ve značné míře založena na adresách nalezených v knize „Denní nebeská manna“, zabavené při domovních prohlídkách. Dokonce se pořádaly zvláštní kursy pro agenty gestapa. Byli poučováni o vedení studia „Strážné věže“; museli pečlivě studovat nejnovější články „Strážné věže“, aby mohli odpovídat na otázky, jako by byli bratry. Konečně se museli naučit i modlit se. To vše proto, aby se pokud možno dostali přímo do nitra organizace a zničili ji zevnitř.

Anton Kötgen z Münsteru podává zprávu, že po tom, co dodal literaturu „přátelsky nakloněné“ paní, byl ihned zatčen a vsazen do vězení. V téže době, pokračuje bratr Kötgen, „agenti gestapa navštívili mou manželku, která byla venku na zahradě. Představili se jako bratři, ale jedině proto, aby zjistili jména jiných bratrů. Má manželka však jejich úskok prohlédla a odhalila je jako agenty gestapa.“ Ne vždy však bylo gestapo poznáno včas.

Bratr Rutherford zatím plánoval cestu do Švýcarska a chtěl pokud možno mluvit s bratry z Německa. Byla učiněna opatření pro sjezd v Lucernu od 4. do 7. září 1936. Ústřední kancelář ve Švýcarsku navrhla, abychom dali dohromady řadu zpráv od bratrů po celém Německu, o jejich zatýkání, špatném zacházení na gestapu, o jejich propouštění ze zaměstnání, protože odmítají zdravit „německým pozdravem“, také zprávy o případech, kdy bratři následkem špatného zacházení zemřeli, a podobně. Tyto zprávy měly být před sjezdem tajně dopraveny do Švýcarska, aby měl bratr Rutherford příležitost je prozkoumat.

Avšak 28. srpna gestapo náhle zasadilo zkoordinovaný nemilosrdný úder a rozpoutalo kampaň, při níž byli svědkové Jehovovi štváni jako zvěř. Všechny dostupné síly byly mobilizovány ve dne v noci, ale zejména v noci, ve snaze svědky Jehovovy pochytat. Všechny informace, které gestapo za uplynulé měsíce shromáždilo, se nyní prokázaly jako velká pomoc. Do sítě se chytily nic netušící osoby včetně těch, které se nikdy ke svědkům Jehovovým nehlásily. Takové osoby byly přirozeně více než ochotné povědět gestapu všechno, co vědí o svědcích Jehovových, aby se dostaly zpátky na svobodu; a třebaže se často zdálo, že mohou říci velmi málo, přece i ty malé informace pomohly doplnit obraz, který si zatím gestapo dokázalo utvořit. Při pozdějších výsleších se gestapo chlubilo, že takové informace jim pomohly chytit tisíce osob, z nichž většina se octla ve vězení a potom v koncentračních táborech.

Když se kampaň gestapa rozběhla naplno, podařilo se velké ofenzívě vzít do vazby bratra Winklera, který tou dobou řídil celé dílo v Německu, a většinu regionálních vedoucích služby, jejichž jména a území byla ve většině případů známa. Gestapo tuto „kampaň“ pokládalo za tak důležitou, že stíháním  svědků Jehovových se zabývala celá policie, takže kriminální živly podsvětí měly klid.

Podrobná práce gestapa během měsíců vedla k odhalení, že důležité schůzky mezi bratrem Winklerem a jinými odpovědnými služebníky z celého Německa se konají v berlínské zoologické zahradě. To platilo zejména v teplejší části roku. Tyto schůzky se daly dlouho zastírat pomocí tamní služby pronajímání sedaček, jež patřila bratru Varduhnovi. Mohl nenápadně říci přicházejícím bratrům, kde v ZOO na ně nějaký bratr čeká, a poslat je na bezpečné místo, kde se pak mohl rozhovor odbýt. Kdykoli hrozilo nebezpečí, varoval je prostě tím, že k bratrům přišel vybírat poplatek za sedačky, které si „najali“. Toto podivuhodné opatření však nezůstalo dlouho tajemstvím. Gestapo se nějak dopátralo podrobností a to se prokázalo jako pomoc v jejich vychytralém útočném plánu. Bratr Klohe, kterého se to osobně týkalo, vypráví, co se během těchto vzrušujících dnů v Berlíně odehrálo:

„Těšil jsem se na lucernský sjezd; měl jsem dobrou vyhlídku, že se tam dostanu, protože jsem již obdržel švýcarské vízum. Předtím jsem ale chtěl zajet do Lipska projednat organizační věci s bratrem Frostem, jehož území jsem měl převzít jako regionální vedoucí služby, protože po zatčení bratra Paula Grossmanna vznikla mezera. Nepodařilo se mi však bratra Frosta zastihnout a tam, kde jsem se s ním hodlal setkat, na mne místo něho čekalo gestapo. Zprvu jsem byl celý omráčený, vždyť právě když jsem mohl zahájit takovou potěšující službu, měl jsem být odtržen od společenství s bratry a odvezen gestapem do Lipska. [Odtamtud ho převezli do Berlína.]

Zatím se gestapo dozvědělo, že se scházíme v zoologické zahradě, a dozvědělo se o naší organizaci mnoho jiných věcí. Tyto informace získalo různými cestami včetně vydírání.

Za několik dní se najednou objevilo pět důstojníků s nabitými pistolemi, řekli mi, ať se obléknu do civilu, a odvedli mě na místo u rybníčku se zlatým rybkami, kde bratr Varduhn pronajímal své zahradní sedačky. Nepodezírali ho však, že je svědkem Jehovovým. Teď jsem měl sloužit jako ‚vnadidlo‘ na své bratry, kteří se měli dostavit na plánovanou schůzku, o níž dostalo gestapo informaci.

Jakmile jsem se posadil, kam mi řekli, tu jsem uviděl sestru Hildegardu Meschovou, jak se ke mně blíží. Asi se divila, proč jsem k nim nepřišel, protože mě očekávali, a chtěla se dovědět proč. Protože mě velmi bolely zhnisané holeně po ranách, které jsem dostal, neměli důstojníci žádné podezření, když jsem se najednou s bolestným úšklebkem shýbl, právě když přecházela po druhé straně cestičky, a zároveň jsem se jí snažil očima signalizovat, že v zoologické zahradě je gestapo. Porozuměla, chviličku váhala  a pak se vrátila k bratru Varduhnovi, kterého informovala o nové situaci. To znamenalo největší nebezpečí pro bratra Winklera, který skutečně vzápětí přišel, a aniž něco tušil, posadil se na prázdnou sedačku. Zakrátko k němu přistoupil bratr Varduhn, požádal o poplatek a přitom ho varoval před agenty gestapa v zoologické zahradě. Později jsem se dozvěděl, že v noci přišel do bytu bratra Kassinga, kde už na něho čekala skupina agentů gestapa a okamžitě ho vzala do vazby.“

V několika dnech byla pozatýkána nejméně polovina regionálních vedoucích služby v Německu spolu s tisíci jinými bratry a přáteli. Mezi ně patřil bratr Georg Bär, který vypráví:

„Každý večer kolem desáté jsem slyšel, jak berou vězně z jejich cel. Krátce nato jsem slyšel, jak je bijí dole v suterénu: slyšel jsem jejich výkřiky a vzlyky. Každý večer, když jsem slyšel otevírání dveří cel, pomyslel jsem si: Teď je řada na mně. Ale nechávali mě na pokoji. Konečně jsem byl zavolán k výslechu čtvrtý nebo pátý den kolem šesté. Tentokrát mě zavedl k sobě do místnosti jeden esesák a řekl mi, abych se posadil. Potom řekl: ‚Víme, že byste nám mohl povědět víc, kdybyste chtěl.‘ Vstal, vzal tužku, brousil ji o kraj koše na papír, a pokračoval ve svém malém proslovu: ‚Nebudu vám to ztěžovat; pojďte sem.‘ Požádal mě, abych přikročil k jeho stolku, ukázal mi několik stránek strojopisu a nechal mě je přečíst. Byl to seznam všech cestujících služebníků v Německu, dole s mým jménem. Četl jsem jména sborů, které jsme navštívili, i jména tamních bratrů. Černé na bílém jsem četl, kolik kusů literatury, gramofonů a desek jsme si objednali. Byly zaneseny i příspěvky a jiné peníze, které jsme předali. Nemohl jsem tomu věřit. Celá naše podzemní organizace tu ležela plně v rukou gestapa. Opravdu jsem potřeboval pár minut, než jsem mohl plně pochopit situaci. Kde se gestapo dostalo k těmto záznamům? Ptal jsem se sám sebe. Kdyby tam nebyla přesně zaznamenána má činnost, byl bych o pravdivosti zprávy pochyboval. Drážďanský esesák od gestapa, Bauch, který vedl výslech, mi dal čas sebrat myšlenky. Obávám se, že jsem musel vypadat dost přihlouple, když jsem se opět posadil. Potom řekl: ‚Teď už skutečně není důvod k mlčení!‘

Celé měsíce mě mučilo pomyšlení, kde mohlo gestapo přijít k našim záznamům. Později jsem zjistil, že všechny naše objednávky, návrhy, zprávy a peníze, které jsme předali, byly pečlivě chovány v kartotéce v Berlíně. Ta byla později nalezena a zabavena gestapem.“

SMĚLÁ ČINNOST ZARÁŽÍ POLICII

Pečlivě plánovaný sjezd v Lucernu ve dnech 4.–7.  září 1936 náhle nabyl nového významu v souvislosti s masovým zatýkáním, k němuž došlo dva týdny předtím. Možná, že o datu kampaně proti nám rozhodl sjezd, o němž gestapo také mělo informace. Dělali aspoň, co mohli, aby německým bratrům znemožnili účast. To je možno vidět z důvěrného oběžníku státní tajné policie datovaného 21. srpna 1936, kde se říká o bratrech cestujících na sjezd: „Takovým osobám je třeba zabránit v opuštění země. V takových případech má být zabaven pas.“

Skutečně, z více než tisíce osob, které měly v plánu podniknout cestu, mohlo jet jen asi tři sta. Většina z nich ale musela přejít hranice ilegálně a mnozí byli po návratu zatčeni.

Bratr Rutherford přirozeně využil příležitosti, aby promluvil s přítomnými služebníky z Německa o jejich problémech. Zvláště ho zajímalo, jak se o bratry duchovně starat. Heinrich Dwenger tam byl a vypráví o následující diskusi:

„Nyní byli regionální vedoucí služby požádáni o návrhy. Doporučovali, aby mě bratr Rutherford poslal zpátky do Německa. Požádali mě předtím, abych podal ten návrh sám, ale řekl jsem jim, že nemohu, protože jsem byl vyslán do Prahy a nemohu říci, že se chci vrátit do Německa. Stalo se tedy, že pro ten čas byl pověřen převzetím odpovědnosti bratr Frost. Pak se bratr Rutherford zeptal: ‚Co se stane, když budeš zatčen?‘ V případě zatčení bratra Frosta doporučili bratři, aby převzal vedení bratr Dietschi.“

Byla přijata rezoluce, a Hitlerovi a jeho vládním úřadům byly do Německa poslány dva až tři tisíce kopií. Další kopie byla poslána papeži do Říma. Potvrzení o odevzdání jak ve Vatikáně, tak v berlínském říšském kancléřství obdržel Franz Zürcher z Bernu, který z pověření sjezdu odeslal rezoluce 9. září 1936. Rezoluce, která měla asi tři a půl stránky strojopisu, obsahovala následující myšlenky:

„Vznášíme důrazné námitky proti krutému zacházení se svědky Jehovovými ze strany římskokatolické hierarchie a jejich spojenců v Německu, stejně jako i v jiných částech světa, ale výsledek ponecháváme zcela v rukou Pána, našeho Boha, který podle svého Slova plně odplatí . . . Posíláme srdečné pozdravy svým pronásledovaným bratrům v Německu a žádáme je, aby zůstali odvážní a plně důvěřovali ve sliby všemohoucího Boha Jehovy a Krista . . .“

Bylo rozhodnuto, že přijatá rezoluce bude v Německu rozšířena mezi velký počet osob prostřednictvím bleskové akce. Ze 300 00 výtisků zhotovených v Bernu bylo 200 000 posláno do Prahy, odkud byly dopraveny přes hranici u Žitavy a na jiných místech v Krkonoších. Dalších 100 000 mělo být dopraveno do Německa z Nizozemí, ale tam byly naneštěstí zabaveny. Několik regionálních vedoucích služby  si tedy muselo pro Berlín a severní Německo zhotovit vlastní kopie. Datum rozšíření mělo být 12. prosince 1936 od pěti do sedmi hodin večer.

Podle pozdějších zpráv se rozšiřování zúčastnilo asi 3 450 bratrů a sester. Každý měl dvacet nebo nanejvýš čtyřicet výtisků, a úkolem bylo zbavit se jich na přiděleném území co nejrychleji. Měly být prostě naházeny do schránek na dopisy nebo zastrčeny pod dveře.

V každém domě byl zanechán jeden výtisk; ve velkých činžácích zpravidla ne víc než tři výtisky. Pak ti, kteří letáky roznášeli, spěchali do sousední ulice a dělali totéž, aby tak byly výtisky rozšířeny po co nejrozlehlejším území.

Účinek na odpůrce byl zničující! Erich Frost, který byl během osmi měsíců, kdy řídil dílo v Německu, v úzkém kontaktu s kanceláří v Praze, podal během jedné ze svých cest do Prahy následující zprávu o této akci:

„Rozšíření rezoluce bylo těžkou ranou vládě a gestapu. Byla zasazena náhlým vzplanutím činnosti 12. prosince 1936. Všechno bylo připraveno do nejmenší podrobnosti, všichni věrní spolupracovníci byli upozorněni a každý dostal své území a svůj balík rezolucí čtyřiadvacet hodin předtím, než mělo dílo přesně v pět hodin začít. Za hodinu se už po ulicích proháněla policie, SA a SS ve snaze chytit některé odvážné zvěstovatele. Chytili jich však velmi málo, sotva tucet v celé zemi. Příští úterý se však v bytech mnoha bratrů objevili úředníci a rovnou je obvinili, že se zúčastnili rozšiřování. Bratři o tom samozřejmě nic nevěděli a došlo k velmi málo zatčením.

Podle tisku nyní vládne nejen pocit vzděšeného vzteku nad naší smělostí, ale také narostl strach. Prostě žasnou, že po čtyřech letech hitlerovského teroru je ještě možné provést takovou kampaň tak tajně a v takovém měřítku. A především se bojí obyvatelstva. Mnozí si stěžovali policii, ale když policejní úředníci a jiní uniformovaní činitelé přišli do domu a ptali se obyvatel, jestli takový leták dostali, popírali to. To proto, že ve skutečnosti rezoluci dostaly nanejvýš dvě tři rodiny v domě. Policie to samozřejmě nevěděla, ale předpokládala, že byla zanechána u každých dveří.

Domnívají se tedy, že obyvatelstvo naši rezoluci dostalo, ale z jistých důvodů to odmítlo při policejním dotazování přiznat, a to v nich vyvolává krajní zmatek a obavy.“

Gestapo bylo trpce zklamáno. Domnívali se totiž, že svou rozsáhlou kampaní 28. srpna úplně umlčelo naši činnost. A teď rozšíření naší rezoluce, o němž se domnívalo, že je dokonce větší, než ve skutečnosti bylo! Bylo nepopiratelnou skutečností, že se nepříteli podařilo nadělat vážné mezery v řadách Božího lidu, ale nikdy se jim nepodařilo dílo úplně zastavit. Bratři dál plnili své kazatelské pověření,  jak je vidět ze zprávy regionálních vedoucích služby sestavené pro bratra Rutherforda za období od 1. října do 1. prosince 1936. Výsledky byly následující: (všechna čísla jsou přibližná) 3 600 pracovníků, 21 521 hodin, 300 Biblí, 9 624 knih a 19 304 brožur. Byl to příznivý výsledek ve srovnání s poslední měsíční zprávou před vlnou zatýkání (od 16. května do 15. června): 5 930 pracovníků, 38 255 hodin, 962 Biblí, 17 260 knih a 52 740 brožur.

ODHALENÍ „OTEVŘENÝM DOPISEM“

Prakticky při každém výslechu a soudu, který se konal po rozšíření rezoluce 12. prosince 1936, se o ní mluvilo. Úředníci to mnoha našim bratrů ještě ztěžovali, protože tvrdili, že ta prohlášení jsou nepravdivá a nemůžeme svá tvrzení doložit. Odpovědní bratři tedy navrhli bratru Rutherfordovi, aby byl v „bleskové akci“ rozšířen „otevřený dopis“, jako se to udělalo s rezolucí. To by předložilo gestapu odpověď dokazující, že jejich tvrzení jsou nepravdivá. Bratr Rutherford souhlasil a požádal bratra Harbecka ve Švýcarsku, aby „otevřený dopis“ napsal, protože má přístup ke všem materiálům o pronásledování, nasbíraným do roku 1936.

Následující odstavec citovaný z „otevřeného dopisu“ jasně ukazuje nikoho nešetřící argumentaci, kterou bratři použili jako veřejnou odpověď svému nepříteli:

„Křesťanská trpělivost a stud nás dost dlouho zdržovaly, abychom upozorňovali veřejnost v Německu i jinde na tyto násilnosti. Vlastníme drtivé množství dokumentů ukazujících, že k výše uvedenému týrání svědků Jehovových došlo. V odpovědnosti za takové špatné zacházení zvláště vynikají jistý Theiss z Dortmundu a Tennhoff a Heimann od tajné policie v Gelsenkirchenu a Bochumi. Neostýchali se týrat ženy biči a gumovými obušky. Theiss z Dortmundu a jeden muž ze státní policie v Hammu jsou zvláště známi svou sadistickou hrubostí v týrání křesťanských žen. Máme zjištěna jména a podrobnosti asi osmnácti případů, kdy byli svědkové Jehovovi násilně zabiti. Například na začátku října 1936 byl jeden svědek Jehovův, Peter Heinen z Neufüllerské ulice v Gelsenkirchenu ve Westfálsku, ubit k smrti úředníky tajné policie v gelsenkirchenské radnici. Tato tragická událost byla oznámena říšskému kancléři Adolfu Hitlerovi. Kopie byly poslány rovněž říšskému ministru Rudolfu Hessovi a veliteli tajné policie Himmlerovi.“

Když byl „otevřený dopis“ napsán, celý text byl vysázen v Praze a překopírován na hliníkové listy. Ilse Unterdörferová, která úzce spolupracovala s bratrem Frostem v podzemní činnosti, od něho dostala pokyn, aby udržovala s Prahou spojení. Při jedné z těchto cest z Prahy dostala  sestra Unterdörferová kovolisty, z nichž měl být „otevřený dopis“ vytištěn na rotaprintu, který byl právě zakoupen. 20. března 1937 dorazila sestra Unterdörferová se svým drahocenným balíkem do Berlína.

„Přijal jsem balík,“ vypráví bratr Frost, „a pak jsem tento ‚nebezpečný‘ materiál předal jiné sestře, která dohlédla, aby se dostal na bezpečné místo. Té noci jsme byli se sestrou Unterdörferovou, která tyto cenné kovolisty přivezla, zatčeni ve svém bydlišti. Bylo sice tvrdé, že jsme na zbytek nacistické diktatury ztratili svobodu, ale přece jsme byli šťastní, že jsme zajistili bezpečí nové letákové akce.“

Bratr Frost se však mýlil. Když ho dopravovali do vězení, našel rotaprint přímo vedle sebe v policejním voze. Gestapo jej našlo při jedné prohlídce. Kromě toho kovolisty, které se na jiném stroji nedaly použít, zřejmě zmizely a už se nikdy nenašly.

Ida Straussová, které dal bratr Frost kovolisty a která dobře znala podrobnosti akce, smýšlela podobně: „Měla jsem hliníkové matrice v tašce,“ vzpomíná, „a nesla jsem je na místo, kde byl stroj. Bylo pozdě v noci a tma; majitel domu, zájemce, stál na schodech a volal: ‚Hned jděte někam do bezpečí. Gestapo zabavilo stroj, zatklo bratry a ještě před chvilkou na vás čekali, ale pak se toho nakonec agenti vzdali.‘ Co bude teď? Během několika následujících dnů jsem zjistila, že té noci bylo zatčeno mnoho bratrů, a nenašla jsme mezi bratry nikoho, kdo by měl nějaké spojení s organizací.

Začala jsem teď hledat bratra a několik sester, kteří by byli dost nebojácní na to, aby se dále věnovali zájmům Jehovova díla. Věděla jsem, že jsem na černé listině gestapa a že mohu být kdykoli zatčena. Když se to stalo, byla jsem šťastná, že jsou zájmy díla ve věrných rukou.“

Pokud šlo o kovolisty na „otevřený dopis“, sestra Straussová se také mýlila. Kovolisty se nedaly použít, protože stroj byl zabaven a jiný se nedal sehnat.

Teď, když byl bratr Frost zatčen, ujal se správy díla Heinrich Dietschi, jak bylo dohodnuto v Lucernu v rozhovoru s bratrem Rutherfordem. Jeho prvním cílem bylo uveřejnit „otevřený dopis“. Spojil se proto s bratrem Strohmeyerem v Lemgu. Bratr Strohmeyer i bratr Kluckhuhm byli právě propuštěni z věznice po šestiměsíčním trestu za vytištění „Ročenky 1936“. Ale bratr Strohmeyer souhlasil, že pomůže. Problém byl dostat nové matrice ze Švýcarska. Tentokrát jsme dostali lepenkové, z kterých bratři nejdříve museli zhotovit desky pro tiskařský lis. Bratr Dietschi získal lepenkové matrice ze Švýcarska, když tam bylo vytištěno 200 000 výtisků „otevřeného dopisu“, ale selhaly pokusy dostat je přes hranice do Německa.

Když byla vyřešena otázka tisku, bylo rozhodnuto, že „otevřený dopis“ má být rozšířen „bleskovou akcí“ konanou  20. června 1937. Sestra Elfrieda Löhrová vypráví: „Bratr Dietschi akci organizoval. Všichni jsme byli odvážní, všechno bylo báječně uspořádáno a každé území mělo dost dopisů. Pro okolí Vratislavi jsem jich vyzvedla velký kufr na nádraží a vzala je k bratrům do Lignice. Měla jsem také své vlastní, které jsem ve stanovený čas rozšířila jako všichni ostatní bratři.“

Rozšíření „otevřeného dopisu“ muselo zasáhnout gestapo v nestřeženém okamžiku, protože se už celé měsíce chlubilo, že organizaci naprosto zničilo. To jen zvýšilo jejich rozčilení. Bylo to, jako když píchne do vosího hnízda. Pobíhali zuřivě a bezcílně v krajním zmatku, zejména osoby jako Theiss v Dortmundu.

Ale čas Theissových triumfů již také skončil. Protože Theiss věřil, že by neměl projevovat žádné milosrdenství v zacházení se svědky Jehovovými, nechal jednou vykonat prohlídku v domě bývalého bratra, který se jmenoval Wunsch, ale který se zatím odvrátil od pravdy a sloužil jako poddůstojník v Hitlerově letectvu. Když přišel Wunsch domů, manželka mu řekla, že dům byl prohledán. Okamžitě šel do Dortmundu k Theissovi a ptal se ho, proč to udělal. Theiss byl zaražen, že před sebou vidí poddůstojníka letectva, a vykoktal: „Jste u badatelů Bible?“ Wunsch odvětil: „Slyšel jsem nějaké jejich přednášky, ale chodil jsem všude, kde se dalo něco slyšet.“ Teď je přerušila paní Theissová. Theiss se rozčileně vmísil do řeči: „Kdybych to jen byl věděl, nikdy bych se nepokusil zničit badatele Bible. To je k zbláznění. Myslíte si, že jste jednu tu bestii zavřel, a vyběhne jich deset jiných. Mrzí mě, že jsem s tím začal.“

Nedá se předpokládat, že se svědomí tohoto ďáblova činitele někdy uklidnilo. Naopak, kniha „Kreuzzug gegen das Christentum“ („Křižácké tažení proti křesťanství“) pod mezititulkem „Zvítězil jsi, Galilejský!“ končila slovy:

„Slyšíme, že Theiss z Dortmundu, o němž byly opětovné zmínky, už nějakou dobu zakouší strašné výčitky svědomí pro své zločinné skutky a že ho démoni pomalu dohánějí k šílenství. Před několika měsíci se chlubil, že ‚na kusy rozbil‘ 150 svědků Jehovových. To on vyzývavě řekl: ‚Jehovo, vyjadřuji vůči tobě věčné opovržení; ať žije král Babylóna!‘

Nyní však ty lidi vyhledal, slíbil, že už je nebude mučit, a prosil je, aby mu řekli, co má dělat, aby unikl hrozícímu trestu a aby se zbavil strašného duševního utrpení, které ho souží. Řekl, že ‚příkaz k špatnému zacházení‘ dostal ‚shora‘ a nyní chce přestat, protože vyskakují stále noví a noví svědkové Jehovovi. Jako Jidáš, když zradil svého Mistra nepříteli, hledá Theiss pokání a nemůže je najít. Je sice málo takových případů, ale přece jen jsou, že agenti gestapa a jiní členové strany byli tak otřeseni stálostí svědků Jehovových, že viděli své pobloudění a vzdali se svého zaměstnání.“

 Šíření „otevřeného dopisu“ způsobilo gestapu velkou starost a proto hned potom roztáhlo vlečnou síť. V několika dnech je stopa dovedla přímo do Lemga k bratrům Strohmeyerovi a Kluckhuhnovi, kteří „otevřený dopis“ vytiskli. Mohli dokázat, že vytiskli nejméně 69 000 kusů. Oba byli odsouzeni ke třem letům vězení a po odpykání je gestapo vzalo do ochranné vazby a označilo je jako „nenapravitelné“.

Protože většina regionálních vedoucích služby byla zatčena, byly povolány sestry, aby vyplnily mezery a udržovaly kontakt mezi bratrem Dietschim a sbory. Jednou z nich byla Elfriede Löhrová, která se pokusila dostat se do spojení s bratrem Dietschim po zatčení bratra Frosta a sestry Unterdörferové. Cestovala do Württembergu a po hledání našla bratra Dietschiho ve Stuttgartu. Vzal ji s sebou, aby ji seznámil s různými metodami udržování kontaktu s bratry. dělaly se také rozsáhlé přípravy, aby byla v Nizozemí zbudována přenosná vysílačka a uvedena do provozu někdy na podzim roku 1937. Gestapo se to už doslechlo a mělo na bratra Dietschiho zuřivý vztek. Znali sice jeho jméno, ale unikal jim stejně jako bratr Wandres.

Někdy tou dobou zatklo gestapo sestru Dietschiovou a vzalo ji do smutně proslulé „Steinwache“ v Dortmundu. Pokoušeli se ji přinutit, aby řekla, kde se skrývá její manžel, ale ona odmítala mluvit. Ztýrali ji tak, že měla od té doby jednu nohu kratší. Navíc musela být několik týdnů po propuštění úplně zabalená v obvazech napuštěných lihem.

ŽEŇ PAŘÍŽSKÉHO SJEZDU V ROCE 1937

Sjezdu v Paříži roku 1937 se stejně jako loňského sjezdu v Lucernu měl zúčastnit bratr Rutherford. Tentokrát mohlo z Německa jet jen pár bratrů. Nepřítel nadělal velké mezery v jejich řadách. Bratr Riffel, jeden z těch nemnohých, kteří se mohli zúčastnit, později vyprávěl, že jen v Lörrachu a okolí bylo uvězněno čtyřicet bratrů a sester, z nichž bylo deset pověšeno, otráveno plynem nebo zastřeleno, zemřelo hladem nebo zemřelo následkem „lékařských experimentů“ v koncentračních táborech.

V Paříži byla přijata jiná rezoluce, jež opět vyjadřovala náš jasný a nezlomný postoj vzhledem k Jehovovi a jeho království pod panstvím Ježíše Krista, a otevřeně upozorňovala na hrubé pronásledování v Německu a varovala odpovědné osoby před Božím spravedlivým soudem.

Během dvoutýdenní nepřítomnosti posledního regionálního vedoucího služby došlo k dalším událostem. Byla zatčena sestra Löhrová, která byla zpravidla přítomna na týdenních shromážděních, jež bratr Dietschi konal asi s patnácti bratry a sestrami, aby probrali služební problémy. Stalo se to tak:

Protože schůzky většinou začínaly v devět ráno a často  trvaly až do pěti odpoledne, bratři a sestry se ptali, zda by nemohli obědvat spolu. Sestru Löhrovou pozvali, aby vařila. Z bezpečnostních důvodů měnili bratři každý týden místo schůzky, a tím bylo nutné každý týden stěhovat velký kastrol na vaření. Nikdo neví, jestli to gestapo zjistilo od nedávno zatčených bratrů nebo jinak, ale dozvědělo se, kde se konala poslední schůzka před pařížským sjezdem. Potom byt hlídalo, a když si sestra Löhrová přišla pár dní před další schůzkou pro kastrol, sledovalo ji gestapo na místo nové schůzky a hned ji zatklo. Gestapo si brzy uvědomilo, že našlo nejen nové místo schůzky, ale i tajný úkryt bratra Dietschiho. Po pařížském sjezdu se vrátil rovnou do Berlína, nezkoumal, zda hrozí nebezpečí, a šel rovnou do tohoto bytu. Padl do léčky a byl na místě zatčen. Schůzky se zmenšenou skupinou cestujících služebníků se musely přirozeně přesunout na jiné místo i na jinou dobu.

Bratr Dietschi neúnavně sloužil mnoho let v podzemní činnosti a necouval před nebezpečím. Byl odsouzen na čtyři roky, ale na rozdíl od většiny bratrů nebyl po odpykání poslán do koncentračního tábora.

V roce 1945, když se začalo znovu organizovat dílo, byl jedním z prvních, kdo sloužil sborům jako „služebník bratrů“. Je však smutné, že po létech začal rozvíjet vlastní teorie a odvrátil se od Jehovovy organizace.

Vraťme se však k roku 1937. Když opět vznikly vážné mezery v řadách našich bratrů, snažil se je překlenout bratr Wandres alespoň dočasně, aby zajistil bratrům duchovní pokrm. Po zatčení bratra Frankeho převzal jeho území, ale nyní se cítil odpovědný i za jiná neobsazená území, a tak požádal sestru Augustu Schneiderovou z Bad Kreuznachu, aby dodávala duchovní pokrm bratrům v Bad Kreuznachu, Mannheimu, Kaiserlauternu, Ludwigshafenu, Baden-Badenu a po celém saarském území. Jako všichni bratři, kteří museli cestovat v tom obtížném čase, dostala i ona jiné jméno; od nynějška byla „Paula“.

Bratr Wandres si uvědomil, že nepřítel řádil zvláště v Sasku, a tak požádal Hermanna Emtera z Freiburgu, aby se staral o toto území. 3. září oba cestovali do Drážďan. Ačkoli tam bratr Wandres nikdy nebyl, gestapo už na ně čekalo. Tak skončil hon na člověka, trvající tři a půl roku!

V půli září čekala podle předchozí dohody s bratrem Wandresem nic netušící „Paula“ na nádraží v Bringenu s dvěma velkými kufry plnými literatury. Najednou se k ní přiblížil pán a řekl: „Dobrý den, Paulo! Albert nepřijde a vy budete muset jít se mnou!“ Pokoušet se o odpor bylo zbytečné, protože neznámý byl agentem gestapa. Dodal: „Na Alberta čekat nemusíte, už jsme ho zatkli a vzali mu všechny peníze . . . Pan Wandres říkal, že tu budete se dvěma velkými kufry a že jste Paula!“ Dodneška je záhadou, odkud  gestapo tu informaci získalo. Bylo však oblíbenou metodou gestapa tvrdit, že jistí bratři řekli určitou věc, aby rozbili důvěru mezi bratry a způsobili, že se od takových „zrádců“ odtáhnou.

PLÁN TRVALÉHO ZADRŽENÍ

Touto sérií zatčení skončilo pro německé bratry důležité období. Vše nyní ukazovalo k začátku nové fáze boje. Cílem gestapa nyní bylo: musí být zničen každý jednotlivec, který má dost odvahy držet se Jehovy, a tím bude zničena organizace.

Podle oběžníku vydaného düsseldorfským gestapem 12. května 1937 měli být od té doby badatelé Bible dáváni do koncentračních táborů i v případech, kdy nebyl žádný zákonný podklad pro zatčení, ale prostě jen podezření. Podobná upozornění vyšla v celém Německu. Kromě toho měli být badatelé Bible automaticky umístěni v koncentračním táboře po vypršení soudně vyměřeného trestu vězení. V dubnu 1939 bylo toto rozhodnutí dále zpřísněno a rozšířeno. Od nynějška měli být propouštěni pouze ti, kteří jsou ochotni podepsat prohlášení, že se odlučují od Jehovy a jeho organizace. Mnoha bratrům nebyla dokonce ani dána příležitost rozhodnout se, zda prohlášení podepíší.

Když si Heinrich Kaufmann z Essenu odpykal svůj trest ve vězení a oblékl si civilní oděv, kriminalista mu prostě řekl, že ho berou do ochranné vazby. Nejdřív ho však zavedli domů, kde nebyl už půl druhého roku, a zeptali se ho: „Chcete se zříci své víry a jít za Hitlerem?“ Současně mu ukázali klíče od bytu a desetikilový balík potravin a slíbili mu, že i jeho manželka se vrátí z koncentračního tábora Ravensbrücku. Bratr Kaufmann nabídku odmítl.

Občas se děly pokusy bratry ošálit, jak vypráví Ernst Wiesner. Krátce před propuštěním mu předložili papír. Prohlášení bylo tak všeobecné povahy, že po bedlivém přečtení usoudil, že je může podepsat. Ale teď přišel úskok. Bratr Wiesner se měl podepsat na dolní konec stránky, ale spodní polovina stránky byla prázdná. Nebylo pochyb, že gestapo později dopíše něco dalšího, co by byl bratr Wiesner nemohl s dobrým svědomím podepsat. Ihned si však uvědomil, oč jim jde, a než mu v tom mohli zabránit, podepsal se rovnou pod strojopisným textem. Tak se stalo, že navzdory svému podpisu propuštěn nebyl, ale tři týdny před koncem trestu byl tajnou policií informován, že bude ihned převezen do koncentračního tábora.

KONCENTRAČNÍ TÁBORY — ZEJÍCÍ PROPAST

Ve „Vierteljahresheft für Zeitgeschichte“ („Historickém čtvrtletníku“) na rok 1962 píše Hans Rothfels: „Koncentrační  tábor byl pro vážné badatele Bible poslední a nejobtížnější fází utrpení za národních socialistů . . .“

Pro většinu byla útěchou skutečnost, že uvěznění jsou už věrní bratři, které žár pronásledování zocelil. Být s nimi a prožívat jejich láskyplnou péči těšilo a oživovalo srdce každého nově příchozího.

Kdykoli však bylo vidět stálost našich bratrů a byla o ní podávána zpráva vládě, myslela vláda jen na to, jak zvětšit jejich utrpení. Jeden čas tedy svědkové Jehovovi běžně dostávali pětadvacet ran ocelovým bičem, kromě mnoha jiných surových způsobů mučení, jakmile přijeli do tábora. Jejich otročina začínala v půl páté ráno, kdy zazněl táborový zvon a každého probudil. Krátce nato propukla vřava: stlaní, mytí, pití kávy, vyvolávání jmen — to všechno poklusem. Nikdo nesměl nic dělat normální rychlostí. Pochodovali na apel a pak vykročili do různých pracovních družstev. Následovalo skutečné drama: dopravovat štěrk, písek, kameny, tyče, celé kusy baráků, a to po celý den a pořád v klusu. Dohlížitelé, kteří bez ustání na vězně ječeli a vybičovávali jejich síly až do krajnosti, byli ti nejhorší, jaké Hitler měl.

Bratři pamatovali na to, že Ježíš trpěl podobné věci, a to je utěšovalo, povzbuzovalo a dávalo jim sílu vytrvat pod nelidským zacházením.

Pro změnu se někdy konala bez výslovného důvodu „trestná cvičení“. Bratři často zůstávali bez jídla. Mohlo to být opravdovou zkouškou, když si unavený bratr nemohl sednout k jídlu, ale muset stát další čtyři nebo pět hodin v pozoru na nádvoří, a to jen proto, že jednomu z bratrů chyběl knoflík na kabátku nebo pro nějaké jiné bezvýznamné porušení pravidel.

Nakonec jim dovolili jít spát, nakolik to jejich hlad připustil. Ale noci nebyly vždycky jen na spaní. Často se uprostřed noci objevil jeden nebo někdy několik smutně proslulých „blokových vedoucích“ a týral vězně. Někdy byly tyto epizody zahajovány střelbou z revolveru do vzduchu nebo do trámů baráků. Pak byli obyvatelé nuceni běhat okolo baráků nebo někdy dokonce na ně v nočních košilích šplhat tak dlouho, jak si „blokoví vedoucí“ přáli. Je pochopitelné, že takovým zacházením trpěli nejvíce starší bratři a mnohé to stálo život.

V březnu 1938 byl svědkům Jehovovým v koncentračních táborech vnucen naprostý zákaz korespondence. To trvalo devět měsíců. Během té doby se nemohli bratři nijak spojit s příbuznými a ti s nimi také ne. I po zrušení tohoto zákazu trvalo asi tři a půl až čtyři roky omezení, že každý svědek Jehovův smí napsat svým příbuzným jen pět řádek za měsíc — v některých táborech to trvalo i déle. Text byl připraven a zněl: „Obdržel jsem váš dopis; velice děkuji. Je mi dobře, jsem zdráv a svěží . . .“ Ale byly případy, kdy  dříve než dopis „Je mi dobře, jsem zdráv a svěží“ přišlo úmrtní oznámení. Na prázdné místo dopisu byl vyražen následující text: „Vězeň zůstává nadále zarytým badatelem Bible a odmítá zavrhnout falešné učení badatelů Bible. Proto jsou mu odepřeny obvyklé přednosti korespondence.“

DACHAU

Bratr Friedrich Frey z Rötu podává zprávu o zacházení s „izolovanou skupinou“ v Dachau: „Ten hlad, zimu a trýzeň je těžko popsat. Jednou mě jeden důstojník zkopal botami do žaludku, takže mi způsobil vážné onemocnění. Jindy mi bitím tak znetvořili nosní přepážku, že dodnes mám dýchací obtíže. Jednou mě esesák přistihl, jak jím během pracovní doby drobty chleba, abych utišil hlad. Kopl mě botou do žaludku a srazil na zem. Jako další trest jsem byl pověšen na třímetrový kůl s rukama spoutanýma řetězy za zády. Tato nenormální poloha těla a jeho váha způsobily porušení krevního oběhu a mučivou bolest. Jeden esesák mě chytil za nohy, zahoupal jimi a křičel: ‚Ještě jsi svědek Jehovův?‘ Ale nemohl jsem odpovědět, protože mi už na čele vyvstával smrtelný pot. Od té doby mám až dodnes nervový tik. V tu chvíli jsem musel myslet na posledních pár hodin, které náš Pán a Mistr strávil s rukama a nohama probodnutýma hřeby.“

Krátce před „vánoci“ postavili v Dachau velký vánoční strom a ozdobili jej elektrickými svíčkami a jinými ozdobami. 45 000 vězňů v táboře včetně více než sta svědků Jehovových doufalo, že užijí několik dnů klidu. Ale co se stalo? Na Štědrý den v osm hodin, když byli všichni vězni v barácích, zakvílely najednou táborové sirény; vězni museli co nejrychleji vypochodovat na dvůr. Bylo slyšet, jak hraje kapela SS. Velitel tábora doprovázený důstojníky SS přednesl krátkou řeč a sdělil vězňům, že s nimi chtějí oslavit tohoto večera vánoce po svém. Pak vytáhl z aktovky seznam jmen a skoro hodinu četl jména vězňů, kteří byli za poslední týdny navrženi k potrestání. Byl vynesen a postaven špalek a připoutali k němu prvního vězně. Pak dva esesáci vybavení ocelovým bičem zaujali místo napravo a nalevo od špalku a začali vězně bít, zatímco kapela hrála „Tichou noc“ a všichni vězňové měli zpívat s sebou. Vězeň, který dostával pětadvacet ran, byl zároveň nucen nahlas je počítat. Pokaždé, když ke špalku připoutali nového vězně, vykročili noví dva esesáci, aby vykonali trest. Opravdu důstojný způsob, jak může „křesťanský národ“ oslavit vánoce.

Tváří v tvář takovému zacházení potřebovali naši bratři silnou víru, víru posilovanou pečlivým studiem Božího slova. Jak nebezpečné může být zanedbávání studia a jak  může člověka nechat nepřipraveného na takové zkoušky, to zakusil Helmut Knöller. Ať poví svou vlastní zkušenost:

„Mé první dny v Dachau byly velmi obtížné. Ve dvaceti jsem byl nejmladším z nově příchozích. Přidělili mě k zvláštnímu družstvu, které muselo pracovat i v neděli. Můj dozorce byl na mne zvlášť tvrdý. Musel jsem vykonávat nejtěžší práce, na jaké jsem nebyl zvyklý, a v poklusu. Opakovaně jsem se hroutil, ale pokaždé mě vzkřísili tím, že mě v suterénu strčili až po boky do vody a pak mi lili vodu na hlavu.

Byl jsem dohnán k téměř úplnému tělesnému vyčerpání. Tak to šlo den za dnem a já propadal zoufalství, protože jsem si uvědomil, že to tak může pokračovat týdny, ano, i měsíce . . . Ale těžkosti vzrostly natolik, že jsem konečně zašel za vůdci tábora a podepsal prohlášení, že už dál nechci mít nic společného s Mezinárodními badateli Bible. Můj podpis byl přímým důsledkem nedostatečného studia, dokud jsem byl doma. Moji rodiče sami studovali velmi málo a my děti jsme od nich obdržely jen nedokonalé poučení . . . Říkali mi, že takové prohlášení můžeme podepsat, protože se tam zaprvé nic neříká o svědcích Jehovových, ale jen o badatelích Bible, a zadruhé, že není nesprávné oklamat nepřítele, když to povede k našemu propuštění, takže můžeme venku sloužit Jehovovi lépe.“ Až později, v Sachsenhausenu, mu zralí bratři pomohli ocenit význam křesťanské ryzosti a vybudovali jeho víru.

MAUTHAUSEN

Ačkoli v Dachau šlo mnoho lidí do plynu nebo bylo krutě zabito, skutečným vyhlazovacím táborem byl Mauthausen. Velitel tábore Ziereis opětovně říkal, že ho zajímají jen potvrzení o úmrtí. Za šest let bylo skutečně ve dvou tamních moderních krematoriích spáleno 210 000 lidí, v průměru sto denně.

Když vězni vůbec nepracovali, bylo to většinou v lomu. Nelidští esesáci tam jednu strmou skálu nazvali „zeď parašutistů“. Přes okraj této skály byly shozeny stovky vězňů a zůstaly nehybně ležet dole. Byli buď zabiti pádem nebo se utopili v příkopu plném dešťové vody. Mnozí zoufalí vězni dokonce do té propasti skákali dobrovolně.

Jinou pozoruhodností byly tak zvané „schody smrti“. Hromadě 186 volných kvádrů různé výšky nakupených na sebe se říkalo schodiště. Když vězni dovlekli nahoru na ramenou těžké balvany, esesáci se bavili tím, že do vězňů kopali nebo je bili pažbou pušky a hromadně je tak sráželi po zádech dolů se „schodů“. To vedlo k mnoha úmrtím a počet mrtvých vrůstal i pádem kamenů shora. Valentin Steinbach z Frankfurtu si vzpomíná, že skupiny, které se ráno vydávaly v počtu 120, se večer často vracely sotva s 20 živými.

 KONCENTRAČNÍ TÁBORY PRO ŽENY

Koncentrační tábory se nezřizovaly jen pro muže, ale také pro ženy. Jeden z nich byl otevřen již v roce 1935 v Moringenu u Hannoveru. Když v roce 1937 přituhlo pronásledování svědků Jehovových, začal se tábor v Moringenu vyklízet. V prosinci vzali asi 600 vězeňkyň včetně řady sester do tábora v Lichtenburgu. Protože snahy o přemluvení sester, aby opustily svou cestu, selhaly, byla vytvořena „trestná četa“. Dozorkyně jim nedávaly skoro nic jíst a stále se snažily najít důvody k potrestání. Velitelka tábora jim řekla. ‚Jestliže chcete zůstat naživu, zajděte za mnou a podepište.‘

O jedné metodě používané při pokusech zlomit ryzost sester vypráví Ilse Unterdörferová: „Jednoho dne zavolali k ředitelce sestru Elisabeth Langeovou ze Saské Kamenice. Rozhodně odmítla podepsat prohlášení, načež byla odvedena do cely ve sklepení tohoto starého zámku. Jak si dovede představit každý, kdo je obeznámen se starými hrady a jejich kobkami, byla to veliká zkouška. Cely byly temné díry se zamřížovanými okénky. Postel byla kamenná a většinou musel člověk na této studené tvrdé ‚posteli‘ ležet dokonce bez slamníku. Sestra Langeová strávila v této sklepní díře půl roku v samovazbě. Trpěla sice tělesně, ale jejím odhodláním zůstat věrná to neotřáslo.“

Jinou metodou používanou při pokusech zlomit ryzost sester byla těžká tělesná práce. Proto odvezli řadu sester do Ravensbrücku. 15. května 1939 přijela první skupina a brzy následovaly další. Tábor se brzy rozrostl a bylo v něm 950 žen, z toho asi 400 svědkyň Jehovových. Všechny musely konat nejobtížnější stavební práce a úklid, práce, jaké se normálně vyžadují pouze u mužů. Nový velitel tábora, který byl zvlášť známý svou surovostí, se domníval, že těžkou tělesnou prací sestry udolá.

Takové zacházení samozřejmě vedlo k mnoha úmrtím. A celé skupiny byly také odváženy do Osvětimi, tábora, který byl jako Mauthausen zvláště vybaven pro hromadné vyhlazování. Ženy, jež byly staré, nemocné nebo neodpovídaly měřítkům SS pro ženy, které by mohly vytvořit „panskou rasu“, stály tváří v tvář smrti. Berta Mauererová nám vypráví, co se tam dělo:

„Byly jsme nuceny stát nahé před komisí, která prováděla výběr. Hned poté odjela první skupina do Osvětimi. Byla v něm řada sester, které byly přivedeny ke klamné domněnce, že jedou do tábora, kde to budou mít snazší, ačkoli každý věděl, že Osvětim je ještě nesnesitelnější. Ty, jež tvořily druhou skupinu, byly informovány stejně. V této skupině bylo mnoho slabých a nemocných sester.“ Brzy nato dostali jejich příbuzní oznámení o jejich úmrtí. Ve většině případů bylo jako příčina úmrtí uvedeno ‚oběhové onemocnění‘.

 O jiné věci, která mohla být pro sestry zkouškou, nám vypráví Augusta Schneiderová z Bad Kreuznachu:

„Jednoho dne ke mně přišla jedna vězeňkyně a řekla mi: ‚Paní Schneiderová, odcházím odtud!‘ Ptala jsem se, kam jde, a ona odpověděla: ‚Je tady tolik mužů, že se zřizuje nevěstinec pro vězně. Požádali nás, a asi dvacet nebo třicet žen se dobrovolně přihlásilo. Dají nám hezké šaty a vyparádí nás!‘ Ptala jsem se jí, kde to bude, a ona odpověděla: ‚V mužském táboře.‘

Těžko popsat, co se tam dělo. Ale jednoho dne mi řekl jeden esesácký velitel: ‚Paní Schneiderová, asi jste slyšela, co se děje v mužském táboře. Chtěl jsem vám jen říci, že žádná svědkyně Jehovova se toho nezúčastnila!‘ “

Ravensbrück se stal ze všech nejsmutněji proslulým koncentračním táborem pro ženy. Když vypukla druhá světová válka, počet sester v něm stoupl asi na pět set.

Jednoho dne sestry náhle odvedli z cel a poslali je do práce nablýskat celou budovu, protože Himmler naznačil, že přijede na inspekci. Den však minul, a on se neukázal. Sestry se už chystaly na lůžko, to znamená zuly si boty, které jim sloužily jako polštář, ale pro chlad spaly v šatech. Ležely těsně u sebe, aby se zahřály. Čas od času se stěhovaly, aby každá někdy byla na kraji, kde je přirozeně chladněji. Najednou se na chodbách ozval hluk a dveře cel se začaly otevírat. Sestry nyní stály před mužem, který v Německu rozhodoval o životě a smrti. Himmler si sestry kriticky prohlédl, položil jim několik otázek a byl nucen si uvědomit, že nejsou ochotny k žádným ústupkům.

Téhož večera po odchodu Himmlera a jeho doprovodu byl velký počet vězeňkyň vyvolán a jiné vězeňkyně je slyšely křičet. Himmler zavedl „zesílené“ tresty také pro ženy; dostávaly pětadvacet ran ocelovým bičem na holé tělo.

Jedna sestra vypráví, s jakou odvahou čelily mnohé svým problémům: „V mém bloku byla Židovka, která přijala pravdu. Jedné noci ji také probudili. Slyšela jsem ji vstávat a pokoušela jsem se jí říci slovo útěchy. Řekla však: ‚Vím, co mě čeká. Ale jsem šťastná, že jsem se dozvěděla o podivuhodné naději na vzkříšení. Klidně očekávám smrt.‘ A statečně vyšla ven.“

K TĚŽKOSTEM SE PŘIDÁVÁ ROZDĚLENÍ

Odříznuti od bratrů venku, toužili bratři v táborech dychtivě po duchovním pokrmu. Nově příchozích se bratři vyptávali, co vyšlo ve „Strážné věži“. Někdy byla informace předána přesně, někdy ne. Byli také bratři, kteří se pokoušeli z Bible stanovit datum, kdy budou osvobozeni, a přestože argumenty byly slabé, někteří se s nadějí chytali těchto „stébel“.

V této době se dostal do Buchenwaldu bratr, který měl  výjimečnou paměť. Zprvu byla jeho schopnost vybavit si a sdílet s druhými to, co se dozvěděl, zdrojem povzbuzení pro bratry. Časem se však stal modlou, „buchenwaldským zázrakem“, a na jeho výroky, dokonce i osobní názory, se hledělo jako na konečné. Od prosince 1937 do roku 1940 měl každý večer proslov — celkem jich bylo asi tisíc — a mnohé z nich se zapisovaly těsnopisem, aby se daly rozmnožit. V táboře sice bylo mnoho starších bratrů, kteří byli schopni přednášet, ale činil to jedině tento bratr. Kdo s ním nebyl v plné shodě, byl označován jako „nepřítel království“ nebo „Achanova rodina“, a „věrní“ se mu měli vyhýbat. S tímto uspořádáním souhlasilo více či méně ochotně téměř čtyři sta bratrů.

Takzvaní „nepřátelé“ byli také bratři, kteří byli ochotni nasadit život, aby podle svých nejlepších schopností prosazovali zájmy království. I oni se dostali do tábora, protože byli odhodláni zachovat věrnost až k smrti. Pravda je, že někteří plně neuplatňovali biblické zásady. Přesto, když se snažili navázat styk s odpovědnými bratry, aby i oni mohli mít prospěch z toho duchovního pokrmu, který byl v Buchenwaldu dostupný, ti to pokládali „pod svou důstojnost“, aby s nimi o věcech hovořili.

Wilhelm Bathen z Dinslakenu, který dosud slouží Jehovovi, vypráví, jak to postihlo jeho osobně: „Když jsem si uvědomil, že mi byla také odňata pospolitost, byl jsem tak duchovně otřesen a sklíčen, že jsem se ptal sám sebe, jak je něco takového možné . . . Často jsem klekal a modlil se k Jehovovi, aby mi dal znamení. Ptal jsem se sám sebe, zdali za to mohu a zda mi odňal pospolitost i on. Měl jsem Bibli a čítával jsem v ní za šera a nacházel jsem velkou útěchu v myšlence, že to na mne přišlo jako zkouška, jinak bych byl již zničen, protože být takhle odříznut od bratrů bylo strašně bolestné.“

Tak lidská nedokonalost a přehnané mínění o vlastní důležitosti vedly k rozdělení mezi Božím lidem a mnohým připravily kruté zkoušky.

PŘEMOŽENI TOUHOU PO „PŘEŽITÍ“

Někteří přišli do tábora odhodláni, že se nedopustí kompromisu, ale později připustili, aby touha „přežít“ zastínila jejich lásku k Jehovovi a k bratrům. Jestliže někdo mohl dosáhnout nějakého odpovědného postavení v táborové organizaci a byl mu svěřen dozor nad určitou sférou činnosti, již se nemusel vysilovat těžkou prací. V mnoha případech to vyžadovalo, aby úzce spolupracoval s SS, aby honil vězně k rychlejší práci a hlásil vězně — i vlastní bratry — k potrestání.

Bratr, který se jmenoval Mortens, se ocitl v takové situaci, když byl v táboře Wewelsburgu. Zprvu měl dozor nad  250 badateli Bible. Stále se snažil být v očích SS dobrým „táborovým starším“. Časem bylo do tábora přivezeno mnoho politických a jiných vězňů. Mortens nechtěl ztratit své postavení, a tak se musel zastávat zájmů SS a používat jejich metody.

Zanedlouho zakazoval bratrům hovořit o denním textu nebo společně se modlit. Brzy je prohledával a tloukl gumovou hadicí ty, u nichž našel denní text. Jednou ráno, když se bratři spolu modlili, skočil mezi ně a přerušil je slovy: „Neznáte táborová pravidla? Myslíte, že chci mít kvůli vám nepříjemnosti?“ Tak bylo velkému počtu věrných bratrů způsobeno utrpení navíc prostřednictvím několika těch, kteří ztratili z dohledu svůj cíl.

PROBLÉM HLADU

Když začala druhá světová válka, dostupné potraviny se posílaly na frontu. Jídlo v koncentračním táboře vesměs představoval tuřín, kterým se normálně krmí jen zvířata. Všechno se připravovalo s takovým nedostatkem lásky, že vězni se často dávali slyšet, že takové jídlo by nežrala ani prasata. Otázka však nebyla, zda mít chutnou stravu, ale jak vůbec přežít. Mnozí hladem zemřeli. „Má největší zkouška byl hlad,“ píše bratr Kurt Hedel a vysvětluje: „Mám metr devadesát a normálně vážím asi 110 kilogramů. Ale v zimě 1939/1940 jsem vážil jen 45 kilogramů nebo ještě méně. Byl jsem kost a kůže. Bez ohledu na svou velikost jsem nedostával k jídlu víc než menší muži. Často jsem si bolestí zarýval pěsti do žaludku, až mi jeden zralý bratr poradil, abych svůj problém předložil v modlitbě Jehovovi a prosil ho, aby mi pomohl bolest vydržet. Brzy jsem si uvědomil, jak modlitba v takových situacích pomáhá.“ Jiný bratr si vzpomíná, že často polykal písek, aby přemohl křeče z hladu.

Velkou útěchou bylo v takových situacích společenství bratrů. Ano, bylo dojemné vidět bratry, kteří, ač sami určení k smrti, dávali ze svých nedostatečných přídělů chleba těm, kterým bylo ještě hůř. Často to byly jen drobty, které tajně schovali pod polštář těch, kteří z nějakého důvodu nedostali jíst vůbec nic a byli nuceni stát na nádvoří v kruté zimě skoro neoblečení. Jakou útěchou bylo pro ty, jež nepřítel málem „zlomil“, slyšet z úst zralého bratra povzbudivá slova kanoucí jako olej na ránu a dávající novou sílu v době, kdy cítili, že je jejich situace nesnesitelná. A jak mocná byla sjednocená modlitba! Za večerů, když byly baráky zamčeny a v noclehárnách bylo ticho, často jednotně předkládali své problémy Jehovovi v modlitbě. Mnohdy to byly věci, které se týkaly všech, ale stejně často šlo o problémy jednotlivců. Kdykoli Jehova — a stalo se to mnohokrát — okamžitě způsobil změnu  k lepšímu, bylo to důvodem sjednocené děkovné modlitby příštího dne. V situaci, kterou by člověk sám nezvládl, si bratři opět uvědomili, že „nikdy nejsme sami“.

CO SE DĚLO TĚM, KTEŘÍ SE DOPUSTILI KOMPROMISU

Je zajímavé, že SS, kteří často používali nejšpinavější triky, aby někoho přiměli podepsat prohlášení, často se hned po podepsání proti takovým obraceli a trápili je ještě víc než předtím. Karel Kirscht to potvrzuje: „Svědkové Jehovovi byli v táboře obětmi šikanování více než kdo jiný. Myslelo se, že tím se dají přesvědčit, aby podepsali prohlášení. Opětovně nás o to žádali. Někteří opravdu podepsali, ale většinou museli čekat na propuštění nejméně rok. Během té doby je SS často veřejně ostouzeli jako pokrytce a zbabělce a nutili je procházet takzvanou ‚uličkou cti‘ okolo jejich bratrů, než jim dovolili opustit tábor.“

Wilhelm Roger si vzpomíná, že jeden bratr podepsal prohlášení, když ho přišly navštívit manželka s dcerou, ale bratrům o tom neřekl. „Za několik týdnů mu bylo sděleno, že se má připravit na propuštění. (Takoví museli zpravidla stát u brány, dokud je nezavolali jménem.) Tento bratr stál u brány celý den a večer tam stál ještě, takže se musel vrátit s bratry do baráku. Po večerním apelu, který vedl obávaný kapitán Knittler, poslali tohoto bratra do baráku pro stoličku, a pak ho přinutili, aby se na ni postavil na nádvoří před přicházejícími bratry. Knittler nyní na bratra upozornil, přejel nás všechny ostrým pohledem, a řekl: ‚Podívejte se všichni na toho zbabělce; podepsal a nic vám neřekl!‘ Ve skutečnosti by si byli esesáci přáli, abychom podepsali všichni. Ale jakmile to někdo udělal, bylo po tajné úctě, kterou k nám měli.“

Sestra Dietrichkeitová si vzpomíná na dvě sestry, které podepsaly prohlášení. Když se vrátily, řekly sestře Dietrichkeitové, že podepsaly, protože se bály, že zemřou hladem. Nezakrývali, že esesáci se jich ptali: „Teď, když jste zapřely svého Boha Jehovu, jakému Bohu budete sloužit?“ Obě sestry byly brzy propuštěny, ale když do země vtáhly spojenecké armády, byly obě z nějakého důvodu zatčeny a vsazeny do vězení, kde skutečně zemřely hladem. V jiném případě sestra, která podepsala, byla v posledních dnech války znásilněna a pak zavražděna.

Velký počet bratrů, kteří podepsali prohlášení, byl povolán na frontu, kde většina z nich přišla o život.

Ačkoli je dostatek důkazů, že bratři, kteří podepsali, se tím postavili mimo Jehovovu ochranu, ve většině případů to nebyli „zrádci“. Mnozí nechali své podpisy zrušit ještě dříve, než byli propuštění, když díky pomoci zralých bratrů pochopili, co udělali. Mnozí z nich kajícně prosili Jehovu, aby jim dal novou příležitost prokázat svou věrnost,  a po pádu Hitlerova režimu se spontánně připojili k řadám zvěstovatelů a začali pracovat jako sboroví zvěstovatelé, časem jako průkopníci, dozorci, dokonce cestující dozorci, a příkladně podporovali zájmy Jehovova království. Mnohým byla útěchou zkušenost Petra, který také zapřel svého Pána a Mistra, ale byl přijat zpátky do jeho přízně. — Mat. 26:69–75; Jan 21:15–19.

ZRADA

Zatímco někteří na čas ztratili duchovní rovnováhu vlivem zákeřných metod nebo lidských slabostí, byli jiní, kteří se stali zrádci a způsobili svým bratrům mnoho utrpení.

Julius Riffel podává zprávu, že v letech 1937/1938 „přišel do bernského bételu jistý bratr Hans Müller z Drážďan a pokoušel se získat spojení s bratry v Německu, údajně aby ‚přebudoval podzemní organizaci v Německu po tom, co bylo tolik bratrů zatčeno.‘

Přirozeně jsem projevil ochotu ke spolupráci, jako i několik jiných bratrů. Naneštěstí jsme tou dobou nevěděli, že tenhle ‚bratr‘ Müller spolupracuje s německým gestapem. Důvěřivě jsme v Bernu udělali plány a začali pracovat. Měl jsem převzít Bádensko a Württembersko. V únoru 1938 jsem překročil hranice do Německa a pokoušel jsem se znovu organizovat činnosti tím, že jsem se spojil s bratry, kteří byli dosud na svobodě. Za čtrnáct dní jsem byl zatčen . . . Gestapo vědělo o naší činnosti do všech podrobností, a to skrze falešného bratra, který pomáhal nově organizovat podzemní organizaci jen proto, aby ji pak zradil gestapu. Totéž udělal tento ‚bratr‘ o rok později v Nizozemí a také v Československu . . .

V roce 1939 mě vězeňský vůz odvezl do Koblence, kde jsem měl svědčit na přelíčení s třemi sestrami, s nimiž jsem v podzemí pracoval ve Stuttgartu. Tam jsem sám slyšel vyprávět agenta gestapa, jak se dověděli všechny podrobnosti o naší práci, například krycí adresy a falešná jména a rovněž strukturu organizace. Jednou, když jsme čekali venku na chodbě, řekl mi právě tento agent gestapa, že by do naší činnosti nevnikli tak snadno, kdybychom ve svých řadách neměli ničemy. To jsem naneštěstí nemohl popřít. Čas od času jsem mohl z vězení varovat bratry před tímto zrádným ‚bratrem‘, ale bratr Harbeck varování nebral na vědomí, prostě mu nemohl uvěřit. Tento Müller byl podle mého mínění odpovědný za uvěznění stovek bratrů.“

PROUD STÁLE PLYNE

Přestože nepřítel opakovaně působil nové a nové mezery v řadách Božího lidu a snižoval počet těch, kteří ještě  byli na svobodě, byli stále další, kteří uznávali nutnost opatřovat bratrům duchovní pokrm. Dělali to bez ohledu na ohrožení vlastního života. Jeden z bratrů, který obnovoval systém rozdělování „Strážné věže“ mezi bratry, zatímco Müller dál konal svou špinavou práci v Drážďanech, byl Ludwig Cyranek. Dělal to, dokud ho nezatkli a neodsoudili na dva roky do vězení. Potom, jakmile vyšel z brány věznice, vrátil se rovnou do práce.

Mnoho sester radostně doplňovalo místa, jež zůstala prázdná po zatčení bratrů, přestože si uvědomovaly, že ve spojitosti s přísnějšími válečnými zákony mohou ztratit život, jestliže budou chyceny. Mezi těmi, které roznášely „Strážnou věž“, byly například sestra Neuffertová v Holzgerlingenu, sestra Pfisterová ve Stuttgartu a sestra Frankeová v Mohuči. Bratr Cyranek psal těmto sestrám dopisy obsahující neškodná sdělení, dopisy, jež sestry přežehlily, a tak mohly číst tajnou zprávu, kterou pod to napsal citrónovou šťávou a v níž jim sdělil, kde mají převzít „Strážné věže“ a kolik.

Čas od času jezdil bratr Cyranek do Stuttgartu, kde pro něho pracovala jako sekretářka Maria Hombachová. Diktoval jí zprávy o díle v Německu, které pak posílal Arthurovi Winklerovi, jenž se v Nizozemí staral o Německo a Rakousko. Sestra Hombachová tyto dopisy také psala citrónovou šťávou, aby důležité informace nepadly do nepovolaných rukou.

Tato podzemní organizace pracovala nejméně rok, a to lze připsat jedině Jehovovu vedení. Často se staral, aby byl jeho lid veden podivnými cestami, a tak se k nim dostal duchovní pokrm v pravý čas. Müller brzy cítil, že je pravý čas zradit celý tento organizační okruh gestapu. Všichni účastníci byli pozatýkáni v několika dnech. Před soudem v Drážďanech byl bratr Cyranek odsouzen k smrti a ostatní dostali dlouhé tresty vězení. 3. července 1941 napsal bratr Cyranek několik hodin před popravou svým příbuzným tento dopis:

„Milý bratře, švagrová, rodiče a všichni ostatní bratři, bojte se Boha a připisujte mu čest! Musím vám napsat bolestnou zprávu, že již nebudu naživu, až obdržíte tento dopis. Nebuďte prosím příliš smutní. Pamatujte, že pro všemohoucího Boha je to maličkost vzkřísit mě z mrtvých. Ano, on dokáže udělat všechno, a jestliže mi teď dovoluje vypít ten hořký kalich, jistě to slouží nějakému záměru. Chci, abyste věděli, že jsem se mu snažil sloužit ve své slabosti, a jsem plně přesvědčen, že je se mnou až do samého konce. Svěřuji se do jeho rukou. Mé myšlenky jsou v těchto několika posledních hodinách s Vámi, moji drazí. Ať Vaše srdce nejsou sklíčena, ale raději si zachovejte vyrovnanost, protože je to mnohem lepší, než kdybyste věděli, že trpím ve vězení, což by Vám bylo stálým zdrojem starostí. A teď, milá maminko a tatínku, dovolte,  abych Vám oběma poděkoval za všechno dobré, co jste pro mne udělali. Mohu jen vykoktat slabé poděkování. Kéž Vám Jehova oplatí za všechno, co jste udělali. Modlím se, aby Vás chránil a žehnal Vám, protože jeho požehnání jediné obohacuje. Milý Toni, věřím, že bys byl udělal všechno možné, abys mě vysvobodil z téhle ‚lví jámy‘, ale marně. Dnes večer jsem dostal oznámení, že žádost o milost byla zamítnuta a že můj trest bude vykonán zítra ráno. Nevznesl jsem žádnou prosbu ani nežádal o milosrdenství z ruky člověka. Oceňuji však tvou dobrou vůli pomoci mi a z hloubi srdce děkuji tobě i Luise za všechno dobré, co jste mi dali. Vaše soucitné řádky mi udělaly dobře. Mnoho pozdravů, a všechny Vás líbám. Zvláštní místo mám v srdci pro Karla. Kéž je Bůh s Vámi, dokud se opět nesejdeme. Objímám Vás na rozloučenou. [Podepsán] Ludwig Cyranek.“

Julius Engelhardt, který rozmnožoval „Strážné věže“ se sestrou Freyovou v Bruchsalu, úzce spolupracoval s bratrem Cyrankem na jihu Německa. Plánovalo se, že v případě zatčení bratra Cyranka bude pokračovat v díle. Naneštěstí Müller zradil gestapu i jeho a brzy našli jeho úkryt v rodném Karlsruhe. Bratr Engelhardt však vždycky povzbuzoval sestry slovy: ‚Víc než hlavu nás to stát nemůže‘, a byl rozhodnut, že svou svobodu prodá draze. Přestože ho již agent gestapa vzal do vazby, najednou se mu vytrhl a skokem seběhl se schodů. Dole se ztratil v davu dřív, než ho mohla policie zastavit. Je zajímavé, co říkají světští historici v knize „Widerstand und Verfolgung in Essen 1933–1945 („Odpor a pronásledování v Essenu 1933–1945“) o činnosti bratra Engelhardta na základě záznamů gestapa:

„Zatčením Cyranka, Noernheima a jiných nebylo rozhodně zastaveno šíření ilegálních publikací, neboť Engelhardt, který byl zprvu činný na jihozápadě, byl nucen prchnout v roce 1940 do Porúří, když mu na bývalém působišti v Karlsruhe hrozilo zatčení. Po krátkém pobytu v Essenu si našel ilegální bydliště v Obernhausen-Sterkrade, kde od začátku roku 1941 do dubna 1943 vyrobil 27 čísel ‚Strážné věže‘ po 240 a později 360 výtiscích. Z Porúří se postaral o základny v Mnichově, Mannheimu, Speyeru, Drážďanech i v saském Freibergu a sloužil jako pokladník pro celou zemi . . . 18. září 1944 vynesl nejvyšší soud v Hammu vysoké tresty vězení proti členům essenské skupiny, která konala shromáždění a pravidelně rozšiřovala ‚Strážnou věž‘ v souvislosti s Engelhardtovou činností . . . Mnozí byli usmrceni.“

Christine Hetkampová nám také podává povzbudivou zprávu o činnosti bratra Engelhardta: „Můj manžel, který byl pokrtěn, se změnil v zlobného odpůrce . . . Nevynechala jsem žádné shromáždění, které se konalo střídavě u mé matky, u mne a u mého bratra. Mohla jsem je mít doma, protože můj manžel v pondělí odcházel a zůstával až do soboty u své sestry; bydlela kousek za městem. Pocházela ze zuřivě  nacistické rodiny a on tam nacházel přístřeší, protože se pochopitelně již nemohl srovnat s naším duchem. V jeho nepřítomnosti tedy byla u nás doma téměř tři roky tištěna ‚Strážná věž‘. Bratr (Engelhardt), který u nás tři roky bydlel, nejdřív napsal blány na stroji a pak je použil ke zhotovení rozmnožených kopií ‚Strážné věže‘. Pak cestoval s mou matkou do Berlína, Mohuče, Mannheimu, atd., kde předávali časopisy spolehlivým osobám, jež je pak rozšiřovaly dál. Bratr Engelhardt a má matka měli na starosti všechno organizování, kdežto já jsem vařila a prala. Když mou matku poslali do vězení, převzala jsem dopravu ‚Strážné věže‘ do Mannheimu a Mohuče . . . V dubnu 1943 zatkli mou matku podruhé, tentokrát nenávratně. Krátce nato byl zatčen i bratr Engelhardt, který tak dlouho řídil podzemní práci.“

Později byla zatčena dcera sestry Hetkampové, její švagr, její sestra, její švagrová a její teta. Všichni byli souzeni 2. června 1944. Bratr Engelhardt a sedm dalších obžalovaných, včetně matky sestry Hetkampové, byli odsouzeni k smrti. Krátce nato byli sťati.

Od té doby byly poměry v Německu stále zmatenější. Už se nedalo najisto říci, kde se „Strážné věže“ rozmnožují, ale vyráběly se.

VĚRNÍ AŽ DO SMRTI

Četné popravy, k nimž během Třetí říše došlo, mají v historii pronásledování zvláštní místo. Podle neúplné zprávy bylo buď sťato nebo zastřeleno nejméně 203 bratrů a sester. Toto číslo nezahrnuje ty, kteří zemřeli hladem, nemocemi nebo surovým zacházením.

O jednom bratrovi, který byl odsouzen k smrti, podává zprávu bratr Bär: „Všichni vězni a také vězeňští úředníci nad ním žasli. Byl zámečníkem a dělal opravy po celé věznici. Zabýval se svou denní prací bez sebemenší známky sklíčenosti nebo smutku; naopak, při práci zpíval písně k Jehovově chvále.“ Jednoho dne kolem poledne ho vzali z dílny a večer usmrtili.

Bratr Bär pokračuje: „Má manželka jednou v postupimské věznici viděla sestru, kterou neznala. Prošla kolem ní po dvoře věznice. Když sestra mou manželku viděla, zvedla obě spoutané paže v radostném pozdravu. Přestože byla odsouzena k smrti, v jejím pohledu nebyla žádná bolest ani smutek.“ Tento pokoj a klid, který vyzařoval z našich bratrů a sester odsouzených k smrti, nabývá na ceně, když si vzpomeneme, s čím se museli vyrovnávat ve svých celách.

Zatímco naši bratři a sestry byli odhodlaní a smíření, ve skutečnosti někdy i radostní před obtížnou cestou, jíž byli vyzváni kráčet, jiní, kteří nebyli svědky, se často hroutili, nebo ze silného strachu před smrtí hlasitě křičeli, dokud je neumlčeli násilím.

 Jonathan Stark z Ulmu však takovému strachu nepodlehl. Pravda, bylo mu teprve sedmnáct let, když ho gestapo zatklo, a bez zákonných formalit ho poslali do Sachsenhausenu, kde byl dán do baráku smrti. Čeho se dopustil? Odmítl předvojenskou práci. Emil Hartmann z Berlína slyšel, že Jonathan nesmí z baráku, a přestože si tím mohl přivodit přísné potrestání, získal bratr Hartmann dovnitř přístup, aby s tímto mladým bratrem mohl mluvit a posilovat ho. Pro oba byly tyto krátké návštěvy velmi povzbudivé. Jonathan byl vždycky velmi šťastný. Přestože měl sám před sebou smrt, utěšoval svou matku podivuhodnou nadějí na vzkříšení. Když ho již dva týdny po příchodu vedl velitel tábora na místo popravy, Jonathanova poslední slova byla: „Za Jehovu a za Gideona.“ (Gideon byl věrný Jehovův služebník, který předstiňoval Ježíše Krista.) — Soud. 7:18.

Elise Harmsová z Wilhelmshavenu si pamatuje, že jejího manžela po odsouzení sedmkrát žádali, aby odvolal, a když odmítl, povolili jí navštívit ho pod podmínkou, že udělá, co bude moci, aby ho přemluvila. To však nemohla udělat. Když byl sťat, byla šťastná, že zůstal věrný Jehovovi a že už není pod nátlakem, aby se stal nevěrným. Mezitím byl zatčen potřetí jeho otec Martin Harms a poslán do Sachsenhausenu. Dopis, který mu napsal jeho syn před svou popravou 9. listopadu 1940, je hluboce dojímavý.

„Milý tatínku,

ještě chybí tři týdny do 3. prosince, dne, kdy jsme se přede dvěma roky viděli naposled. Ještě pořád vidím tvůj milý úsměv, když jsi pracoval v suterénu věznice a já byl na vycházce na dvoře věznice. Časně ráno jsme netušili, že má drahá Lieschen (jeho manželka) a já budeme odpoledne propuštění, ani že ty, milý tatínku, budeš k našemu zármutku téhož dne převezen do Vechty a později do Sachsenhausenu. Pořád mám v mysli nesmazatelně vryty poslední okamžiky, když jsme byli sami v hovorně vězení v Oldenburgu, jak jsem tě objal a slíbil, že se budu o maminku a o tebe starat, dokud to bude v mé moci. Má poslední slova byla: ‚Zůstaň věrný, milý tatínku!‘ Během posledních 21 měsíců ‚otroctví na svobodě‘ jsem svůj slib plnil. Když mě 3. září vzali do vazby, předal jsem tu odpovědnost tvým ostatním dětem. Během té doby jsem na tebe pohlížel s hrdostí a také s úžasem, jak neseš své břemeno ve věrnosti Pánovi. A nyní jsem dostal i já příležitost dokázat svou věrnost Pánovi k smrti, ano, věrnost nejen k smrti, ale dokonce do smrti. Už byl vynesen rozsudek smrti a ve dne i v noci jsem v řetězech — stopy (na papíře) jsou od pout — ale ještě jsem plně nezvítězil. Zůstat věrný není pro svědka Jehovova snadné. Pořád ještě mám možnost zachránit si svůj pozemský život, ale tím bych jedině ztratil skutečný život. Ano, svědek Jehovův má příležitost zrušit  svou smlouvu i pod šibenicí. Proto stále ještě bojuji a musím dosáhnout mnoha vítězství, než budu moci říci: ‚Bojoval jsem znamenitý boj, zachoval jsem víru, je mi vyhrazena koruna spravedlnosti, kterou mi dal Bůh, spravedlivý soudce.‘ Boj je bezpochyby těžký, ale jsem z celého srdce vděčný Pánu, že mi nejen dával až dosud sílu odolávat tváří v tvář smrti, ale že mi dal radost, o kterou bych se rád podělil se všemi svými milými.

Drahý tatínku, také jsi ještě pořád vězněm, a nevím, jestli ti tenhle dopis někdy dojde. Vrátíš-li se však někdy na svobodu, zůstaň pak jenom věrný, jako jsi teď, neboť víš, že kdokoli položil ruku k pluhu a ohlíží se zpět, není hoden Božího království . . .

Až budeš zase doma, tatínku, pak se prosím zvlášť postarej o mou drahou Lieschen, vždyť pro ni to bude zejména těžké, když bude vědět, že se její drahý nevrátí. Vím, že to uděláš, a děkuji ti předem. Milý tatínku, v duchu k tobě volám, zůstaň věrný, jako se já snažím zůstat věrný, a pak se opět uvidíme. Budu na tebe myslet až do samého konce.

Tvůj syn Johannes

Na shledanou!“

SLOVA POVZBUZENÍ TĚM VENKU

Nejenže byli odsouzení k smrti povzbuzováni bratry venku; ti venku na svobodě byli často ještě více povzbuzováni svými bratry ve vězení. Potvrzuje to sestra Auschnerová z Kemptenu. 28. února 1941 dostala dopis od svého jednadvacetiletého syna, jenž obsahoval následující krátké řádky pro jeho osmnácti a půlletého bratra: „Milý bratře, ve svém minulém dopise jsem tě upozornil na jednu knihu a doufám, že sis vzal k srdci, co jsem říkal, protože ti to může jedině prospět.“ Za dva a půl roku dostala sestra Auschnerová od tohoto svého nejmladšího syna dopis na rozloučenou. Vzal si k srdci, co napsal jeho starší bratr, a věrně ho následoval až do smrti.

Dva bratři Ernst a Hans Rehwaldové ze Stuhmu ve Východním Prusku si také pomáhali podobným způsobem. Když byl Ernst přiveden před vojenský soud a odsouzen k smrti, napsal z cely smrti dopis svému bratru Hansovi do vězení ve Stuhmu: „Milý Hansi, kdyby se ti mělo stát to, co mně, pak vzpomeň na sílu modlitby. Nemám strach, protože v mém srdci je Boží pokoj.“ Krátce nato byl jeho bratr ve stejném postavení, a přestože mu tehdy bylo teprve devatenáct let, byl popraven.

RODIČE A DĚTI STAVÍ JEHOVU NA PRVNÍ MÍSTO

Jeden případ, který upoutal pozornost nejen soudů, okresních  žalobců a obhájců, ale také veřejnosti, se týkal dvou bratrů Kusserowů z Paderbornu. Dobré poučování o Jehovových cestách doma bylo základem toho, že byli ochotni bez bázně obětovat svůj život. A jejich matka použila jejich smrt jako další příležitost vyprávět jiným ve své obci o naději na vzkříšení. Třetího bratra, Karla, zatkli asi tři měsíce nato a poslali do koncentračního tábora; zemřel čtyři týdny po propuštění. Tato rodina měla třináct členů; dvanáct bylo ve vězení. Byli odsouzeni celkem na šedesát pět let, z nichž si odseděli čtyřicet šest.

Případu Kusserowových, kde nejen rodiče, ale i děti kladly zájmy království před své já, se podobala rodina Appelových ze Süderbrarup. Měli tam tiskárničku. Poslechněme si vyprávění sestry Appelové:

„V roce 1937, když se Německem valila velká vlna zatýkání, vzali nás s manželem pozdě večer 15. října od našich čtyř dětí. Do našeho domova vešlo osm lidí (gestapo a policejní úředníci) a prohledali dům od sklepa až po půdu. Potom nás vzali s sebou . . . Když jsme byli odsouzeni, manžela odvezli do Neumünsteru a mě do ženské věznice v Kielu. V roce 1938 jsme byli při sérii amnestií propuštěni . . . Ale když vypukla druhá světová válka, věděli jsme, co nás čeká, protože můj manžel byl odhodlán zachovat neutralitu. O celé věci jsme hovořili s dětmi a obrátili jsme jejich pozornost k biblickým výrokům o pronásledování.

Pokud to šlo, opatřili jsme pro děti dostatek oblečení, aby o ně bylo v tomto ohledu postaráno. Když manžel řekl odvodním úředníkům své biblické důvody, proč se nemůže účastnit války, dal do pořádku své ostatní záležitosti. Denně jsme předkládali své problémy Jehovovi v modlitbě. 9. března 1941 v 8 hodin ráno zazvonil zvonek a pro manžela přišli dva vojáci. Počkali venku a dopřáli mu čtvrt hodiny na rozloučení. Náš syn Walter už byl ve škole. Hned jsme zavolali naše ostatní tři děti a sestru Helenu Greenovou, která pracovala v naší tiskárně. Poslední prosba mého manžela byla, abychom zazpívali píseň ‚Kdo je věrný, kdo je loajální, nepoddá svou duši strachu.‘ Přestože nám slova vázla v hrdle, zpívali jsme. Po modlitbě přišli vojáci a manžela odvedli. Tehdy děti naposled viděly svého otce. Odvezli ho do Lübecku, kde s ním jeden vysoký úředník dlouze a otcovsky mluvil a snažil se ho přesvědčit, aby oblékl uniformu. Jehovův nezměnitelný zákon byl však tak pevně založen v srdci mého manžela, že nebylo návratu . . .

Brzy ráno 1. července 1941 mi policejní úředníci předložili dopis . . . kde mi bylo oznámeno, že se naše auto zabavuje jako komunistický majetek a že policie zavírá tiskárnu. Pak mi podal jiný dopis, který zněl: ‚Máte přivést své děti ráno 3. července 1941 na radnici. Oblečení a obuv s sebou.‘ To byla těžká rána.

A tak 3. července ráno přišli pro děti dozorci ze dvou  domovů mládeže. Žena, která si vzala na starost mou patnácti a desetiletou dceru Christu a Waltraud, mi řekla: ‚Už několik neděl vím, že mám převzít vaše děti, a nemohu od té doby spát, protože vím, že beru děti ze spořádané domácnosti. Ale musím to udělat.‘

Někteří sousedé se nezdrželi a dali najevo nelibost nad tím zásahem, ale odpovědné autority brzy vydaly varování, že ‚kdo mluví o Appelově případě, dopouští se pobuřování!‘. Policie pro jistotu poslala tři úředníky, aby na odebrání dětí dohlédli ■ Úřední místa samozřejmě informovala mého manžela, jaké kroky byly učiněny ohledně podniku a dětí. Doufali, že ho to oblomí. Obviňovali ho, že je nečestný a bezzásadový, když nechal rodinu v těžkostech. Manžel mi napsal velmi láskyplný dopis, že druhé ráno vstal velmi časně, klekl na kolena a v modlitbě svěřil péči o svou rodinu Jehovovi. . .

V týž den, kdy vzali děti, dostala jsem výzvu od vojenského soudu v Berlíně-Charlottenburgu, abych se tam dostavila. Předvedli mě před vrchního veřejného žalobce, který mě požádal, abych se pokusila ovlivnit manžela, aby oblékl uniformu. Když jsem mu řekla biblický důvod, proč to nemohu udělat, vztekle křikl: ‚Tak mu useknou hlavu!‘ Přesto jsem požádala o dovolení mluvit s manželem. Neodpověděl mi, ale zazvonil a zavolal vojáka, který mě odvedl o patro níž, kde mě už několik důstojníků přivítalo ledovými pohledy a obviňováním. Když jsem odcházela, jeden z nich šel za mnou, vzal mě za ruku a řekl: ‚Paní Appelová, zůstaňte vždycky tak pevná jako jste teď. Jednáte správně.‘

Byla jsem opravdu překvapená. Důležité však bylo, že jsem mohla promluvit s manželem.

Zatímco jsem byla v Berlíně, prodali nacisté náš podnik. Donutili mě podepsat prodej, protože — jak řekli — jinak půjdu do koncentračního tábora.

Manžela jsem v Berlíně několikrát navštívila, a pak byl odsouzen k smrti. Právník, který ho ‚hájil‘, poznamenal: ‚Váš manžel dostal jedinečnou příležitost, aby z toho vyklouzl, ale odmítl ji využít.‘ Manžel na to odpověděl: ‚Rozhodl jsem se pro Jehovu a jeho království, a tím to končí.‘

11. října 1941 manžela sťali. V posledním dopise, který mu dovolili napsat pár hodin před popravou, psal: ‚Až dostanete tento dopis, má milovaná Marie a mé čtyři děti, Christo, Waltře, Waltraudo a Wolfangu, už bude po všem a já budu vítězem skrze Krista Ježíše. Mou nadějí je, že jsem skutečně zvítězil. Ze srdce vám přeji požehnaný vstup do Jehovova království. Zůstaňte věrní! Jsou tu se mnou tři mladí bratři, kteří půjdou stejnou cestou jako já zítra ráno. Oči jim září!‘

Krátce poté jsem musela vyklidit svůj byt v Süderbrarupu. Nábytek byl uložen na pěti různých místech. Já sama jsem bez haléře skončila u matky.

 Mého syna Waltra vzal domov mládeže ze školy a poslali ho do Hamburku učit se na tiskaře. V roce 1944 ho povolali k vojsku, přestože mu bylo teprve sedmnáct. Předtím se nanejvýš podivuhodným způsobem dostal ke knize ‚Harfa Boží‘ a mnohému se z ní ve svém podkrovním pokojíku naučil během nocí, kdy byl Hamburk bombardován. Jeho touhou bylo oddat se Jehovovi. Po mnoha obtížích se okolo Nového roku 1943/1944 dostal do Malente, kde ho jeden bratr tajně pokřtil v zatemněné prádelně . . .

Mohl se mnou tajně navázat spojení a já jsem čekala několik hodin na ulicích Hamburku, než přijel, protože jsem měla zakázáno sejít se se svými dětmi za jakýchkoli okolností.

Pro povzbuzení jsem mu mohla vyprávět, že jsem dostala dopis od bratrů v Sachsenhausenu, kteří slyšeli o našem osudu. Bratr Ernst Seliger napsal, že v noci, když se tábor utišil, několik set bratrů z různých národů klekalo před Jehovou a zmiňovalo se o nás ve svých modlitbách. Potom mého syna násilím odvezli do Východního Pruska k vojenské skupině, kam byl přidělen. V ledovém chladu mu vzali šaty a položili před něho jeho uniformu, ale on ji odmítl obléknout. Až za dva dny dostal něco teplého k jídlu. Ale zůstal pevný.

V Hamburku jsme se spolu rozloučili. Řekl mi, že půjde cestou svého otce. Asi za sedm měsíců po tom, co byly jeho doklady zfalšovány, aby se zdál starší, byl skutečně sťat, aniž vůbec šel před soud. Podle zákona ještě nebyl zletilý a patřil pod zákonodárství pro nezletilé.

V Süderbrarupu mě navštívil policista a přečetl mi zprávu z Východního Pruska. Já sama jsem nedostala nic. Ačkoli jsem skutečně nepočítala, že mi můj chlapec bude muset podstoupit to, co jeho otec, protože byl tak mladý a konec války byl tak blízko, přece jsem navzdory velké bolesti, kterou jsem cítila, vznesla modlitbu díkůvzdání Jehovovi. Mohla jsem nyní říci: ‚Děkuji ti, Jehovo, že padl na bitevním poli pro tebe.‘

Pak přišel převratný rok 1945. S radostí jsem uvítala zpět své tři zbylé děti. Dvě nejmladší byly vzaty z domova mládeže a už tři roky žily v rodině ředitele pracovního úřadu, kde měly být vychovávány v duchu národního socialismu. Měla jsem povoleno je navštívit jednou za čtrnáct měsíců a několik hodin s nimi mluvit, ale vždycky při tom musel někdo být. Přesto mi děvčata dokázala jednou pošeptat, že mají malý Nový zákon, který pečlivě schovávají. Když jsou samy, jedna poslouchá u dveří, aby nikdo nešel, a druhá přečte několik veršů. Byla jsem šťastná.

Teď v roce 1945 se začali věrní bratři vracet z vězení. Do Flensburgu přijela loď s mnoha bratry a sestrami, převážně z východu. V té době začala intenzivní činnost. Tam jsem se seznámila se svým nynějším manželem, bratrem Josefem Scharmerem. I on byl oloupen o devět let svobody. Oba jsme opravdu prošli těžkými časy a oba jsme měli stejnou touhu strávit roky, které nám zbývají, ve službě Jehovovi ze všech sil.“

ČINIT UČEDNÍKY I V CELE SMRTI

Je těžko věřit, že by bylo možno činit učedníky i v cele smrti, ale bratr Massors o takové zkušenosti podává zprávu v dopise manželce z 3. září 1943:

„V letech 1928/30/32 jsem byl průkopníkem v Praze. Konaly se přednášky a město bylo zaplaveno literaturou. V té době jsem se seznámil s politickým lektorem vlády, který je jmenoval Anton Rinker. Dlouho jsem s ním hovořil. Přijal Bibli a několik knih, ale vysvětlil mi, že nemá čas zabývat se takovými věcmi, protože se musí starat o rodinu a vydělávat na živobytí. Říkal však, že jeho příbuzní jsou všichni velmi nábožensky založení, ačkoliv nechodí do kostela.

Někdy v letech 1940/41 mi poslali do cely nového společníka, jako to dělali často. Byl velmi sklíčený, ale to je zprvu každý. Člověk si uvědomí, kde je, teprve když za ním zabouchnou dveře cely. Můj nový spoluvězeň mi řekl: ‚Jmenuji se Anton Rinker a jsem z Prahy.‘ Hned jsem ho poznal a řekl jsem: ‚Anton, ano, Antone, nepoznáváte mě?‘ ‚Ano, jste mi povědomý, ale . . .‘ Za chviličku si vzpomněl, že jsem byl u nich v letech 1930/32 a že si tenkrát ode mne vzal Bibli a několik knih. ‚Cože,‘ řekl Anton, ‚vy jste tady pro svou víru? To nechápu; žádný kněz nic takového nedělá. Čemu vlastně věříte?‘ A to se také dozvěděl.

‚Ale proč nám takové věci neříká duchovenstvo?‘ ptal se. ‚Tohle je pravda. Už vím, proč jsem musel přijít sem do vězení! Musím říci, milý Franzi, že jsem se modlil k Bohu, aby mě poslal k věřícímu člověku, než jsem vstoupil sem do cely. Jinak jsem pomýšlel na sebevraždu . . .‘

Míjely týdny a měsíce. Potom mi Anton řekl: ‚Než opustím tenhle svět, kéž Bůh pomůže mé manželce a mým dětem najít pravdu, abych mohl odejít v pokoji.‘ . . . Jednoho dne dostal dopis od manželky, kde psala:

‚Jak bychom byli šťastni, kdyby sis jen mohl přečíst Bibli a knihy, které sis tenkrát před lety koupil od toho Němce . . . Všechno se děje přesně tak, jak ty knihy říkaly. To je pravda, na kterou jsme nikdy neměli čas.‘ “

DUCHOVNÍ POKRM V KONCENTRAČNÍCH TÁBORECH

Během let, kdy byli bratři, zejména ti v koncentračních táborech, „izolováni“, měli málo příležitostí opatřit si Bibli nebo jiné publikace. O to víc úsilí vkládali do toho,  aby si vybavili v paměti obsah důležitých článků „Strážné věže“, když museli hodiny stát na nádvoří, nebo večer, když měli v baráku trochu klidu. Zvláště velkou radost měli, když se jim nějak podařilo získat Bibli.

Jehova někdy používal zajímavé cesty, jak doručit Bibli do ruky svých služebníků. Franz Birk z Renchenu (Černý les) si vzpomíná, že jednoho dne se ho v Buchenwaldu světský vězeň zeptal, jestli by chtěl Bibli. Našel jednu v papírně, kde pracoval. Bratr Birk samozřejmě nabídku vděčně přijal.

Bratr Franke si také vzpomíná, jak v roce 1943 jeden starý muž od SS, který do organizace vstoupil jen pod tlakem doby, šel ve svůj volný den k několika kněžím a žádal o Bible. Všichni řekli, že litují, ale Bibli už nemají. Až večer našel jednoho duchovního, který mu řekl, že má jednu malou Lutherovu Bibli, kterou si schoval ze zvláštních důvodů. Byl ale tak šťasten, že esesák projevuje zájem o Bibli, že mu řekl, že ta Bible bude jeho. Ráno dal tento šedovlasý muž od SS tuto Bibli bratru Frankeovi, očividně rád, že může dát tento dar muži, kterého střeží.

Časem začalo být možné pašovat do koncentračních táborů nové články „Strážné věže“. V koncentračním táboře Birkenfeldu se to dělalo tak: Mezi vězni byl bratr, který dík své znalosti stavitelství pracoval u civilisty přátelsky nakloněného svědkům Jehovovým. Prostřednictvím tohoto muže získal bratr spojení s bratry venku a ti ho brzy zásobovali nejnovějšími „Strážnými věžemi“.

Podobné příležitosti měli naši bratři v táboře Neuengamme. Většina z přibližně sedmdesáti bratrů byla přidělena k odklízení trosek po náletech v Hamburku. V Hamburku mohli získat Bible. Jednou našli během několika minut tři. Willi Karger, který to osobně zažil, vypráví: „Rád bych pověděl o dalším duchovním pokrmu, který nám přinesla jedna sestra z Döbelnu. Kéž to nikdy není zapomenuto. Její bratr Hans Jäger patřil k naší pracovní četě v Bergedorfu u Hamburku a poslali ho pracovat do Glunzovy železárny. Naším údělem byla tvrdá práce a přísný dohled. Přesto se bratru Jägerovi podařilo propašovat dopis a oznámit sestře, kde bude v polední přestávce. Sestra jela vlakem do Hamburku a ‚po čichu‘ opatrně došla na místo, kde jsme pracovali. Podařilo se jí předat nám do rukou žádané časopisy, a tak navzdory strážím SS a díky Jehovovu dohledu se cenné časopisy dostaly do tábora bez odhalení.“

Každý vymýšlel různé cestičky a časem byla v táboře řada Biblí. Jeden bratr napsal manželce do Gdaňska, že by si rád pochutnal na „Elberfeldském perníku“, a v příštím balíku potravin (které tou dobou mohli bratři v táboře dostávat) obdržel Elberfeldskou Bibli pečlivě zapečenou v perníku. Někteří měli spojení s vězni, kteří pracovali v krematoriu. Ti vyprávěli, že se tam pálí mnoho knih, takže  bratři učinili opatření, aby tajně dostávali Bible a časopisy výměnou za část svých dávek potravy.

V Sachsenhausenu se bratrům dostaly do rukou Bible ještě v době, kdy byli v „izolaci“. Může to znít divně, ale izolace se v této věci prokázala jako určitá ochrana, protože jeden bratr nejenže měl úkol hlídat dveře vedoucí do prostoru izolace, ale měl také klíč a musel dveře odemykat a zamykat. V místnosti, kam se vešlo padesát šest bratrů, bylo sedm velkých stolů. Po dost dlouhou dobu mohl přednášet jeden bratr patnáctiminutový komentář k textu, zatímco ostatní bratři snídali. V tom se pak střídaly jednotlivé stoly i bratři sedící okolo nich. Tento komentář byl potom námětem rozhovorů, když museli bratři hodiny stát na nádvoří.

Během kruté zimy 1939/1940 vznášeli svědkové v modlitbě k Jehovovi snažnou prosbu, pokud jde o literaturu, a stal se zázrak: Jehova položil svou ochrannou ruku na bratra, který dokázal propašovat na „izolaci“ tři „Strážné věže“ ve své dřevěné noze, a to navzdory důkladné prohlídce. Přestože bratři museli lézt pod postele a číst s baterkou, zatímco jiní stáli na stráži napravo a nalevo, bylo to důkazem Jehovova podivuhodného řízení. Jako dobrý Pastýř neopouští svůj lid.

V zimě 1941/1942, když byli bratři propuštění z „izolace“, došlo najednou sedm „Strážných věží“ pojednávajících o 11. a 12. kapitole Daniela, první číslo rozebírající Micheáše, kniha nazvaná „Kreuzzug gegen das Christentum“ („Křižácké tažení proti křesťanství“) a „Bulletin“ (nyní „Služba království“). Byl to opravdu dar z nebe.

Díky tomu, že vězni mimo „izolaci“ měli nedělní odpoledne volné a že politický kapitán bloku chodil to odpoledne navštěvovat své přátele na jiném bloku, mohli bratři několik měsíců vést studium „Strážné věže“. V průměru se na něm podílelo 220 až 250 bratrů, zatímco 60 až 70 jiných hlídalo po celé cestě ke vchodu tábora, a kdykoli vyvstalo nebezpečí, dávali znamení. Tak se stalo, že je nikdy žádný esesák během studia nepřekvapil. Studium vedené v roce 1942 zůstává nezapomenutelným pro ty, kteří se ho účastnili. Podivuhodná vysvětlení 11. a 12. kapitoly Daniela na bratry tak zapůsobila, že na závěr zpívali v radostném pochodovém tempu lidové písně střídané s písněmi království, čímž nezavdali strážnému, který stál na věži několik metrů od baráku, důvod k podezření. Naopak, krásný zpěv se mu líbil. Jen si představte: Hlas 250 mužů, kteří byli sice uvězněni, ale ve skutečnosti svobodní, jak z celé duše zpívají písně k Jehovově chvále. A v jakém prostředí! Kdo ví, zda andělé v nebi nezpívali s nimi!

UVOLNĚNÍ TLAKU NA VĚZNĚ V KONCENTRAČNÍCH TÁBORECH

Přestože krev věrných svědků Jehovy tekla po nacistických  popravištích až do úplného zhroucení režimu, zbraně těch, kteří opakovaně přísahali, že svědkové Jehovovi opustí koncentrační tábory jedině komínem krematoria, začaly slábnout. Také válka působila problémy. Zejména od roku 1942/1943 byla období, kdy svědky Jehovovy nechávali poměrně na pokoji.

Válka, z níž se zatím stala totální válka, se změnila natolik, že byly mobilizovány všechny dostupné síly. Proto začali v roce 1942 začleňovat vězně, jak to jen bylo možné, do hospodářsky produktivních projektů. V této souvislosti je zajímavá poznámka, kterou pronesl předák SS Pohl ke svému veliteli Himmlerovi o „stavu koncentračních táborů“:

„Válka přinesla viditelnou změnu ve struktuře koncentračních táborů a od základu změnila jejich funkci, pokud jde o využití vězňů.

Již nepřevažuje držení vězňů ve vazbě čistě z důvodů bezpečnostních, výchovných nebo preventivních [o masovém vyhlazování není ani zmínka]. Důraz se přenesl na hospodářské hledisko. Mobilizace všech vězňů v prvé řadě pro práci spojenou s válkou (zvýšení výroby výzbroje) a v druhé řadě pro věci mírového charakteru se stává stále více převládajícím faktorem.

Z toho vyplývají nutná opatření, jež postupně změní koncentrační tábory z jejich původního jednostranně politického zaměření na organizaci, jež vychází vstříc hospodářským potřebám.“

Tato proměna samozřejmě vyžadovala, aby byli vězňové lépe živeni, pakliže se jich mělo více využívat k práci. To bylo pro bratry další úlevou. Úředníci byli také až na pár výjimek rozumní a nepokoušeli se bratry posílat do továren na zbraně, ale používali je podle jejich kvalifikace v různých dílnách.

Jehova zatím vykonal své, protože může usměrňovat lidská srdce — i srdce svých nepřátel — jako proudy vody. Nápadným příkladem je sám Himmler. Po léta věřil, že může rozhodovat o životech Jehovových věrných služebníků, ale najednou začal ve věci „badatelů Bible“ měnit názor. Důležitou úlohu v tom sehrál jeho osobní lékař doktor Kersten.

Masér Kersten získal nad Himmlerem silný vliv, protože ten měl vždycky chabé zdraví. Kersten slyšel o krutém pronásledování svědků Jehovových a jednoho dne požádal Himmlera, zda by mu nedal nějaké ženy, které by pracovaly na jeho statku v Harzwalde, asi sedmdesát kilometrů severně od Berlína. Po troše váhání Himmler souhlasil a později vyhověl další Kerstenově žádosti a uvolnil z koncentračního tábora jednu sestru, aby mohla pracovat v Kerstenově druhém domově ve Švédsku. Od těchto sester Kersten poprvé slyšel pravdu o podmínkách v koncentračních táborech a o nepopsatelném utrpení, kterým jsou již po léta stíháni zejména svědkové Jehovovi. Velmi ho to zarmoutilo, neboť si uvědomil,  že jeho masáže vrací tomuto zuřivému nepříteli zdraví, aby mohl dál konat své vražedné dílo. Rozhodl se proto využít svého vlivu, aby aspoň trochu ulehčil utrpení všech vězňů. Je tedy možné připsat jeho působení, že desetitisíce vězňů, zejména ke konci války, nebyly vyhlazeny. Pro svědky Jehovovy se jeho vliv prokázal obzvlášť jako blahodárný. To je možno vidět z dopisu, který Himmler napsal svým nejbližším spolupracovníkům, vrchním vůdcům SS Pohlovi a Müllerovi. Tento dopis, orazítkovaný jako „tajný“, obsahoval následující pasáže:

„Přiložena je správa o deseti badatelkách Bible, které pracují na statku mého doktora. Měl jsem příležitost prostudovat věc vážných badatelů Bible ze všech úhlů. Paní Kerstenová přednesla velmi dobrý návrh. Řekla, že nikdy neměla tak dobrý, ochotný, věrný a poslušný personál jako těchto deset žen. Tihle lidé udělají mnoho z lásky a laskavosti . . . Jedna z žen jednou obdržela spropitné 5 marek od hosta. Peníze přijala, protože nechtěla způsobit řeči o domácnosti, ale dala je paní Kerstenové, jelikož v táboře je zakázáno mít peníze. Ženy dobrovolně dělaly jakoukoli práci, o kterou požádali. Po večerech pletly, v neděli se zaměstnávaly jinak. V létě nevynechali příležitost vstát o dvě hodiny dříve a nasbírat košíky hub, přestože se od nich vyžadovalo, aby pracovaly deset, jedenáct i dvanáct hodin denně. Tato fakta doplňují můj obraz o badatelích Bible. Jsou to neuvěřitelně fanatičtí, ochotní lidé, pohotoví k sebeobětování. Kdybychom dovedli jejich fanatismus zapřáhnout do práce pro Německo nebo vnuknout takový fanatismus našemu lidu, byli bychom silnější, než jsme dnes. Zavrhují války, a proto je ovšem jejich učení natolik škodlivé, že je nemůžeme povolit, abychom tím Německu nezpůsobili velkou škodu . . .

Trestáním se u nich ničeho nedocílí, protože o tom pak jedině nadšeně vykládají . . . Každý trest je jakoby zásluha pro ten druhý svět. Proto se každý pravý badatel Bible nechá bez váhání popravit . . . Každý žalář, každá křeč z hladu, každé období mrznutí je zásluha, každý trest, každá rána je u Jehovy zásluha.

Kdyby v budoucnosti v táboře vznikly problémy týkající se badatelů Bible, pak zakazuji, aby velitel tábora vynášel nějaký trest. Takové případy se mají s krátkým popisem okolností sdělit mně. Od nynějška mám v plánu dělat pravý opak a říci takovému člověku: ‚Máš zakázáno pracovat. Budeš živen lépe než ostatní a nemusíš nic dělat.‘

Vždyť podle víry těchto dobromyslných šílenců pak končí zásluhy, ano naopak, Jehova minulé zásluhy odečte.

Nyní navrhuji, aby všichni badatelé Bible dostali práci — například zemědělskou, která nemá co dělat s válkou a jejím šílenstvím. Mohou zůstat bez dozoru; když dostanou  řádné přidělení, neutečou. Mohou dostat nekontrolované zaměstnání, prokážou se jako nejlepší správci a dělníci.

Paní Kerstenová navrhuje ještě jiné využití pro ně: Můžeme zaměstnávat badatelky Bible v našich ‚Lebensbornheime‘ (domech pro děti, které zplodili SS k vytvoření panské rasy), ne jako ošetřovatelky, ale spíše jako kuchařky, hospodyně, pradleny atd. Tam, kde ještě slouží jako domovníci muži, můžeme použít statné badatelky Bible. Jsem přesvědčen, že ve většině případů s nimi celkem nebudeme mít potíže.

Souhlasím také s návrhy, aby byly badatelky Bible přidělovány do velkých rodin. Měly by se vyhledat kvalifikované badatelky Bible, které mají příslušné schopnosti, a podat mi o tom zprávu. Osobně je pak rozdělím do velkých rodin. V takových domácnostech nemají nosit vězeňský oděv, ale mít občanské oblečení a jejich pobyt by se měl zařídit podobně, jako je to se svobodnými a internovanými badateli Bible v Harzwalde.

Ve všech těchto případech, kde jsou vězni částečně svobodní a byla jim přidělena taková práce, chceme se vyhnout psaným záznamům nebo podpisům a uzavřít takové dohody jen podáním ruky.

Pošlete prosím svá doporučení pro zahájení této akce a podejte o ní zprávu.“

A tak to také bylo. V krátkém čase byl dost velký počet sester poslán na práci do domácností SS, do zelinářství, na statky a do „Lebensbornheimů“.

Byly však i jiné důvody, proč si byli SS ochotní vzít do domu svědky Jehovovy. SS cítili skrytou nenávist, která vůči nim rostla mezi obyvatelstvem. Uvědomovali si, že se už o nich nedělají jen soukromě vtipy. Mnozí už nedůvěřovali ani svým služkám a báli se, že by jim mohly otrávit jídlo nebo je nějak jinak zabít. Časem se vysocí důstojníci SS báli jít jen tak k nějakému holiči ze strachu, aby jim nepodřízl hrdlo. Max Schröer a Paul Wauer dostali za úkol, aby pravidelně holili vysoké důstojníky SS, protože ti věděli, že svědkové Jehovovi se nebudou mstít a zabíjet své lidské nepřátele.

Těmto bratrům a sestrám pracujícím mimo tábory byly dokonce povoleny návštěvy příbuzných nebo mohli sami jezdit domů za příbuznými. Někteří dokonce obdrželi několikatýdenní volno. To mimo jiné znamenalo, že bratři a sestry dostávali více jídla a tím se jim rychle zlepšilo zdraví a snížil se počet úmrtí z hladu a špatného zacházení.

Do jaké míry se zlepšil postoj v koncentračních táborech ve prospěch svědků Jehovových, lze vidět ze zkušenosti, kterou měl Reinhold Lühring. V únoru 1944 byl náhle odvolán z pracovní čety a měl se hlásit v kanceláři tábora. Právě tam jich bylo mnoho týráno a činily se pokusy přesvědčit je, aby se zřekli své víry v Jehovu. Jak překvapen  byl bratr Lühring, když se ho důstojníci sedící proti němu zeptali, zda by nechtěl dohlížet nad statkem a řídit práci a pracovníky. Na všechny otázky jim odpověděl kladně, a tak ho později s patnácti jinými bratry odvezli do Československa, aby se ujal statku paní Heydrichové.

Jiné pracovní družstvo složené z dvaačtyřiceti bratrů, samých dobrých řemeslníků, vzali k jezeru Wolfgang v Rakousku, aby postavili dům pro vysokého důstojníka SS. Práce na úbočí hory sice nebyla snadná, ale jinak to měli bratři mnohem lepší. Například Erich Frost, který k této skupině patřil, dostal povolení poslat si domů pro harmoniku. Když ji dostal, směl s ostatními bratry večer vyjet na jezero, kde hrál lidové písně a koncertní kusy, z nichž se těšili nejen jeho bratři, ale také ti, kteří bydleli kolem jezera, samozřejmě včetně esesáků, pod jejichž dohledem pracovali.

Bylo také stále snadnější zásobovat bratry v koncentračních táborech duchovním pokrmem. Nemalou úlohu v tom sehrál dr. Kersten, protože často cestoval mezi svým domovem ve Švédsku a svým statkem v Harzwalde. Vždycky nechal sestry, které mu dal Himmler k práci na jeho statku a v jeho švédském domově, aby mu balily kufry. Vznikla mezi nimi tichá dohoda, že sestra ve Švédsku uloží do Kerstenova kufru, když jej bude balit, nějaký počet „Strážných věží“. Po příjezdu do Harzwalde řekl vždy Kersten sestře, která tam pro něho pracovala, že mu má rozbalit kufr, a nechal ji při tom o samotě. Když sestry „Strážné věže“ pečlivě prostudovaly, předávaly je do blízkého koncentračního tábora.

Statek pana Kerstena v Harzwalde byl ideálně položen, asi pětatřicet kilometrů na jih od ženského tábora Ravensbrücku a asi třicet kilometrů severně od mužského tábora Sachsenhausenu. Z Harzwalde se stále něco dopravovalo do obou táborů, takže nebylo těžké propašovat bratrům a sestrám do táborů duchovní pokrm.

Tak vznikal stále těsnější kontakt mezi jednotlivými tábory a soukromými domy, kam byly přiděleny sestry na práci pro rodiny SS. Ilse Unterdörferová vypráví o tomto zajímavém čase:

„Protože tam, kde jsme pracovaly, jsme měly značnou volnost, podařilo se nám posílat dopisy příbuzným bez cenzury. Mohly jsme si také dopisovat s bratry, kteří pracovali venku nebo pro esesáky, kteří jim důvěřovali, a tak se těšili z větší svobody. Ano, dokonce se nám podařilo i navázat styk s bratry žijícími na svobodě a získaly jsme ‚Strážné věže‘. Po mnoha letech, kdy jsme žily z toho, co jsme se naučily dříve, a z nových pravd, které přinášely nově příchozí, nás podivuhodně občerstvilo, že si můžeme zase osobně přečíst ‚Strážnou věž‘. Byla jsem přidělena na statek SS u Ravensbrücku pod správou důstojníka SS Pohla. Jako dozírající vězeňkyně jsem byla odpovědná za práci našich sester. Některé z nás tam dokonce přespávaly a vůbec se už nemusely vracet  do tábora. Tak bylo možné, abych podle předchozí dohody (pomocí dopisu, který předala jedna sestra) přišla do styku s Franzem Fritschem z Berlína. Sešli jsme se jednou večer na zalesněném území statku. Pak mi vždycky dodával jistý počet ‚Strážných věží‘. Kromě toho jsme dostávaly duchovní pokrm také jinou cestou. Dvě sestry pracovaly v továrně a také nosily do tábora výtisky ‚Strážné věže‘. Tak se o nás Jehova láskyplně postaral v době, kdy to bylo nanejvýš naléhavé.“

Jehova žehnal bratrům, kteří měli snadnější přístup k duchovnímu pokrmu a kteří se jej snažili zpřístupnit jiným, jak je možno vidět z vyprávění Franka Birka. Byl mezi těmi, kteří byli přivezeni na statek v Harzwalde. Brzy slyšeli, že jiní uvěznění bratři, pracující pod dohledem vojáka, stavějí asi deset kilometrů odtud v lese budovu. Protože bratři z Harzwaldského statku se již těšili určité svobodě, hledali příležitost, aby se s těmito bratry v lese sešli.

„Jednou v neděli ráno,“ vypráví bratr Birk, „jsme s bratrem Krämerem vzali kola a vydali se bratry hledat. Jak jsme jeli lesem, brzy jsem viděli vykácený pruh, kde rostla nová budova. Spatřili jsme přes paseku přecházet vězně, zamávali jsme na něho, a on se vydal lesem k nám. Jakmile jsme viděli fialový trojúhelník na jeho šatech, věděli jsme, že je to bratr. Když jsme mu řekli, že jsme z Harzwaldu, vzal nás do nové budovy. Protože jsme s sebou měli nové ‚Strážné věže‘, sedli jsme si a začali studovat. Potom jsme navštěvovali bratry každou neděli. Dozíral na ně důstojník z Freiburgu, který byl bratrům nakloněn. Krátce před vánocemi jsem se ho zeptal: ‚Co kdybyste nás během svátků i s našimi bratry navštívil na statku v Harzwalde?‘ Zamyslel se a odpověděl, že potřebuje jít se svými muži někam, kde by je ostříhali. Když slyšel, že v Harzwaldu máme holiče, ihned souhlasil. A tak 25. prosince časně ráno naši bratři provázení tímto důstojníkem přišli na statek. Sestra Schulzeová z Berlína, která pracovala v kuchyni, se o důstojníka zvlášť dobře postarala, aby nás nic nerušilo ve společenství. Toho večera se bratři vrátili domů plní radosti nad požehnaným shromážděním, které spolu měli. Jen pomyslete, to vše se stalo uprostřed našich nepřátel!“

Časem přibylo příležitostí k získávání duchovního pokrmu ve všech táborech. Gertrud Ottová a osmnáct jiných sester uvězněných v Osvětimi bylo vysláno na práci do hotelu, kde žily rodiny esesáků. Protože tam chodily na stravu i jiné osoby, objevily zanedlouho sestry, které byly na svobodě, své uvězněné sestry, jak myjí okna. „My jsme také sestry,“ zašeptaly, aniž se ohlédly. Za tři týdny se sešly na toaletě. Od té doby sestry zvenčí chodily pravidelně a přinášely sestrám pracujícím v hotelu „Strážnou věž“ a jiné publikace, které se potom posílaly do Ravensbrücku.

Začátkem prosince 1942 se naskytla zvlášť podivuhodná příležitost  pro přibližně čtyřicet bratrů, kteří byli ponecháni ve Wewelsburgu, aby se tam starali o zvláštní práci. Sice se s nimi stále zacházelo jako s vězni, ale měli jistou svobodu, protože už tam nebyl žádný elektricky nabitý ostnatý drát ani stráž, aby je drželi v táboře.

Bratr Engelhardt byl tou dobou ještě na svobodě a dal bratrům žijícím v okolí pokyny, aby se pokusili najít cestu, jak dostat „Strážné věže“ do tábora. Po překonání několika problémů prozkoumali situaci Sandor Beier z Herfordu a Martha Tünkerová z Lemga a procházeli tou oblastí jako mladá dvojice. Brzy navázali kontakt s bratry a od té doby jim pravidelně opatřovali „Strážné věže“. Poprvé se s bratry sešli na hřbitově u jistého hrobu; příště schovali časopisy do stohu nebo je o půlnoci předávali bratrům na předem určeném místě. Pro každou dodávku bylo určeno nové místo setkání. Když byl zatčen bratr Engelhardt a sestry, které časopisy vyráběly a roznášely, vznikla otázka, jak bude opatřován duchovní pokrm těm, kteří jsou ještě na svobodě.

Tentokrát se bratři ve Wewelsburgu pokusili najít řešení sami. Podařilo se jim získat psací stroj, na němž pak jeden bratr psal blány. Jiný bratr vyrobil ze dřeva jednoduchý rozmnožovací stroj. Sestry zvenčí, s nimiž měli dál kontakt, nosily bratrům potřebné zásoby pro rozmnožování. Nakonec se tu vyrábělo tolik výtisků „Strážné věže“, že mohla být zásobována velká oblast severního Německa. Elisabeth Ernstingová si vzpomíná, že vždycky dostávala padesát výtisků pro zásobování území, které měla na starosti. Tak bylo možné téměř dva roky, až do zhroucení režimu v roce 1945, opatřovat bratrům žijícím ve Vestfálsku a v jiných územích „Strážnou věž“.

Přísun duchovního pokrmu pro bratry a sestry v koncentračních táborech se tak zlepšil, že v roce 1942 se dal v Sachsenhausenu přirovnat k potůčku. Bratr Fritsche z Berlína, odsouzený k smrti krátce před zhroucením nacistického režimu, ale nepopravený, mohl půl druhého roku opatřovat bratrům nejen všechny nové časopisy, ale také řadu starších čísel a všechny knihy a brožury, které byly mezitím vydány. Bylo to, jako by byli bratři přivedeni k bohatým pastvinám, neboť každý bratr měl každý večer ke studiu jednu publikaci Společnosti. To byla změna! Ale to není všechno. Organizace pracovala tak dobře, že bratr Fritsche byl schopen předávat dopisy bratrů příbuzným nebo dopisy do jiných táborů nebo zahraničním odbočkám. Tak bylo možné za jeden a půl roku propašovat ven 150 dopisů a téměř stejný počet do tábora. Dopisy posílané ven dosvědčovaly znamenitý duchovní stav bratrů. Pochopitelně se zhotovovalo mnoho kopií těchto dopisů. Některé se dokonce rozmnožovaly a sloužily jako povzbuzení bratrům venku, a zejména příbuzným uvězněných.

 TEOKRATICKÁ JEDNOTA SMĚLE PROHLÁŠENA V TÁBORECH

Asi rok a půl šlo všechno znamenitě, než byl zatčen bratr Fritsche. Během domovních prohlídek se našly zprávy ze Sachsenhausenu, které na něho obrátily pozornost. Policie u něho našla nejen „Strážné věže“ a jiné publikace, ale také nějaké dopisy od bratrů, které měl předat. Policie zjistila, že se dopisuje téměř v mezinárodním měřítku, a začala pochybovat o schopnostech velitelů táborů nebo o jejich ochotě plnit své povinnosti. Himmler proto nařídil okamžitou prohlídku všech podezřelých koncentračních táborů.

Akce začala na konci dubna. Jednoho rána přišli úředníci tajné policie do Sachsenhausenu. Překvapující útok na bratry byl dobře naplánován. Ty, kteří pracovali v táboře, odvolali z prací a řekli jim, aby se postavili na nádvoří, kde se jich vyptávali na denní texty a prohledávali je. Našly se nějaké publikace. To vše bylo provázeno obvyklým bitím. Ale gestapo bratry nepřimělo, aby ustoupili, protože Jehova je uprostřed jejich nepřátel bohatě živil. Měli jasnou představu svého pověření a nebáli se jednotně se postavit za teokratické panství.

Vědělo se, že Ernst Seliger je spojovacím článkem na bratra Fritscheho, a proto se mu dostalo zvláštní „pozornosti“. Vynakládal vždy snahu ovazovat nejen tělesné, ale i duchovní rány, a jeho pokorné, otcovské chování velmi přispělo k jednotě, z níž se těšil tento tábor. Byl však velmi rozrušen nad výsledkem svých prvních výslechů a modlil se k Jehovovi, aby obrátil svou „porážku“, jak se on domníval, ve vítězství. Neměla to být ale zkouška jen pro tohoto jednotlivce. Wilhelm Röger z Hildenu popisuje situaci takto: „Teď to muselo být ‚Jeden za všechny a všichni za jednoho!‘ “ Všichni bratři potvrdili prohlášení bratra Seligera, že jim pro povzbuzení předával denní text. Dosvědčili, že četli literaturu, kterou bratr Seliger přinesl do tábora, a že se budou v budoucnosti dál vzájemně povzbuzovat a mluvit o své naději.

Uplynuly čtyři týdny. V neděli ráno byl bratr Seliger předvolán před správu tábora, aby byl sepsán protokol. Popisuje své zkušenosti: „Nejdřív jsem vydal svědectví ve třech nemocničních pokojích [kde pracoval jako pomocná síla] . . . Pak jsem šel plný radosti do jámy lvové. Jeden lékař a jeden lékárník studovali dopisy, které jsme ilegálně poslali z tábora. Následovaly dvě hodiny zapálené debaty. Když měl být protokol uzavřen, vyslýchající důstojník řekl: ‚Seligere, co budete dělat teď? Hodláte tady v táboře dál kázat poselství mezi jinými vězni?‘ ‚Ano, přesně to budu dělat, a nejen já, ale také všichni moji bratři!‘ . . . Ve dvě hodiny výslech skončil a bylo předloženo prohlášení jménem všech bratrů, načež všichni radostně vyšli do kazatelské práce“ — v táborových barácích.

 Bratři si vzpomínali, že je to téměř deset let od 7. října 1934, kdy byl Hitler dopisem informován, že svědkové Jehovovi se nepřestanou scházet a kázat i navzdory hrozbám. Nyní si takřka po deseti letech gestapo uvědomilo, že bojovný duch Božího lidu ještě není zlomen, bez ohledu na to, zda jsou v koncentračních táborech nebo venku. Dopisy to dosvědčovaly.

Gestapo nyní kontrolovalo ostatní koncentrační tábory, aby vidělo, zda i tam převládá ta hlásaná ‚teokratická jednota‘. Dalším táborem byl Berlin-Lichterfelde, pobočka Sachsenhausenu. Bratr Paul Grossmann, který sloužil jako spojka mezi Sachsenhausenem a Lichterfelde, se později zmínil o pátrání:

„26. dubna 1944 zasadilo gestapo novou ránu. V 10 hodin dopoledne přišli do Lichterfelde dva úředníci gestapa, aby mě důkladně vyslechli jako spojku mezi Sachsenhausenem a Lichterfelde. Ukázali mi dva ilegální dopisy, které jsem napsal bratrům v Berlíně. Tyto dopisy jasně odhalovaly naše metody práce. [Vidíme, jak nemoudré je psát dopisy obsahující takové informace, protože se dá čekat, že dříve nebo později je úředníci najdou při zatýkání nebo při prohlídkách.] Úředníci tak byli informováni o všech organizačních podrobnostech a navíc, že jsme pravidelně dostávali pokrm od ‚matky‘.

Přestože obrátili všechno vzhůru nohama, našli jen jednu ‚Strážnou věž‘. Musel jsem stát u brány, zatímco ostatní bratři byli přiváděni z práce. I oni byli prohledáni a museli se postavit k bráně. Byla to skutečná senzace, protože se už dlouho nekonala taková velká policejní razie. Při vyslýchání hodně bili a nadávali a našlo se několik ‚Strážných věží‘ a textů. Do rukou se jim nedostala podrobná zpráva o zkušenostech v Sachsenhausenu, Bible a jiné papíry. Bratři neskrývali, že aktivně pracovali pro zájmy teokracie a že četli ‚Strážné věže‘. Museli jsme ten večer stát u brány až do jedenácti hodin. Mezitím přijel policejní vůz, aby dvanáct vedoucích bratrů odvezl do Sachsenhausenu. To znamenalo, že měli být pověšeni. Museli vrátit lžíce a misky a tak dále. K převozu však nedošlo. Druhý den také ne, přestože už byla napsána úmrtní oznámení příbuzným. Třetí den přišlo překvapení. Těch dvanáct bratrů nebylo popraveno, ale vrátilo se do práce.“

Od bratrů v Lichterfelde pak bylo žádáno, aby podepsali následující prohlášení: „Já . . . , jeden ze svědků Jehovových, v táboře od . . . , prohlašuji, že patřím k ‚teokratické jednotě‘, která existuje v koncentračním táboře Sachsenhausenu. Dostával jsem denní texty a literaturu, které jsem četl a předával dál.“ Každý to s radostí podepsal.

Podobné policejní razie se konaly se stejnými výsledky v jiných táborech. Jedna se konala 4. května 1944 v Ravensbrücku, protože z dopisů bylo zřejmé, že mezi Sachsenhausenem  a Ravensbrückem byl kontakt. V tomto táboře se proti „vůdcům vzpoury“ postupovalo přísně. Zanedlouho se však sestry vrátily ke svým starým zaměstnáním, když odpovědní vedoucí oddělení vznesli žádosti. To bylo dalším důkazem, že tyranova moc je tou dobou již značně nalomena.

Porážky, které utrpěla německá armáda na východní frontě v roce 1944, stály tolik životů, že byli do války povoláváni nejen starci a Hitlerova mládež, ale i vězni dostávali příležitost projevit se na východní frontě. Proto chodily do táborů výbory a nabízely politickým vězňům příležitost připojit se k divizi sesazeného generála Dirlewangera. Kdyby se tam projevili dobře, byli by považováni za svobodné Němce. Bylo zajímavé, že před ohlášením této nabídky všechny vězně s fialovým trojúhelníkem vždycky poslali do baráků. Věděli, jakou odpověď by od svědků Jehovových dostali, a proto se jich přestali ptát.

SPĚŠNÁ EVAKUACE TÁBORŮ

Déšť bomb letectva spojeneckých armád, neutuchající ve dne ani v noci, a ústup německé armády, který se nakonec změnil v otevřený útěk, v roce 1945 každému naznačoval, že konec druhé světové války je blízko. SS přestali ukazovat svou panovačnost. Lze si představit jejich nezáviděníhodné postavení, když si člověk vzpomene, že v koncentračních táborech statisíce lidí neklidně očekávaly osvobození. Tyto masy vězňů byly nevypočitatelné, ano byl to výbušný materiál, který mnoha esesákům naháněl strach. Himmler se však stále držel Führerových příkazů a poslal velitelům Dachau a Flossenbürgu následující telegram: „Kapitulace je vyloučena. Tábor okamžitě evakuovat. Žádný vězeň nesmí padnout do ruky nepřítele živý. (Podepsán Hienrich Himmler).“ Podobné instrukce se posílaly i do jiných sborů.

To byl poslední ďábelský plán, který opět ohrozil životy Božích věrných služebníků držených v táborech. Nebyli však přehnaně znepokojeni. Vkládali svou důvěru v Jehovu bez ohledu na to, co se snad bezprostředně stane s nimi osobně.

Důstojníci SS, kteří měli povinnost likvidovat vězně, stáli před neřešitelným úkolem. Bratr Walter Hamann, který byl přidělen na práci do esesácké jídelny, zaslechl zajímavý rozhovor důstojníků SS. Vypráví: „Důstojníci mluvili o tom, zda vězně poslat do plynu; zařízení však bylo příliš malé a neměli ani dost plynu. Pak jsem zaslechl telefonický rozhovor o dodávce nafty pro pece; ale ta nebyla možná. Pak byla řeč o vyhození táborů i s obyvateli do vzduchu. V různých barácích už byly postaveny bedny dynamitu, zejména na nemocničním oddělení. I tento plán však byl opuštěn. Nakonec se rozhodlo, že těch 30 000 vězňů budou evakuovat; řeklo se jim, že budou posláni do většího tábora — který neexistoval — ale ve skutečnosti nám chtěli opatřit hromadný  hrob v Lübecké zátoce. K tomu nepotřebovali plyn, naftu ani dynamit.“

Zatím se od východu i od západu stále rychleji blížila spojenecká vojska. Esesáci teď začali mít starost o vlastní život a byli stále zmatenější, zejména když se dostalo na veřejnost rozhodnutí vlády likvidovat tábory. Obklopeni nezvládnutelnými problémy vyhnali prostě vězně na silnici a nechali je odpochodovat s velmi malou zásobou potravy. Kdokoli později sledoval dráhu těchto pochodů, které byly oprávněně nazvány „pochody smrti“, si mohl všimnout, že všechny mířily stejným směrem. Jejich cílem bylo dostat je k Lübecké zátoce nebo k otevřenému moři na severu, kde by je mohli nahnat na lodi a potopit je, než dorazí nepřátelská vojska.

Potrava brzy došla a někdy nebyla ani kapka vody. Přesto museli hladovějící vězni pochodovat celý den, den za dnem, v lijáku, s průměrnou teplotou jen 4°C. V noci je nechávali ležet v lesích na promáčené půdě. Kdo nestačil nařízené rychlosti, byl bez milosti zastřelen do šíje esesáckou zadní stráží. Rozsah ztrát na životech při těchto pochodech lze vidět na příkladě ze Sachsenhausenu. Z 26 000 vězňů, kteří ještě žili při evakuaci, zůstalo po cestě ze Sachsenhausenu do Schwerinu ležet 10 700 zastřelených.

Hrstka bratrů, kteří zůstali v Mauthausenu, byla také v nebezpečném postavení. Do úbočí hory byly vyraženy velké tunely, kde se budovaly obávané rakety „V-2“. Jednoho dne byl jeden tunel uzavřen a zaminován. Plánovalo se, že budou předstírat nálet a naženou 18 000 vězňů do tunelu, který pak vyhodí do vzduchu. Rychlý postup ruských tanků však správu tábora překvapil a SS raději nechali vězně být a snažili se zachránit vlastní život. Daleko však nedošli. Za několik dnů vězňové poznali velitele odštěpného tábora, který byl známý svými slovy: ‚Chci vidět jen potvrzení o úmrtí‘, a ušlapali ho. Političtí vězni se teď snažili pomstít spoluvězňům, kteří si jako táboroví starší, blokoví starší a předáci přivodili velkou vinu krve.

Pochod smrti vězňů z Dachau vedl lesy, a kdo nevydržel tempo, byl esesáky zastřelen. Mířili do Ötztalských Alp, kde měli být všichni, kteří dojdou, stejně postříleni. Bratři se drželi při sobě a pomáhali si navzájem, a tak některé zachránili před zastřelením, až došli do Bad Tölz, kde byli osvobozeni. Bratr Ropelius si vzpomíná, že poslední noc strávili pod sněhovou přikrývkou v lese u Waakirchenu. Když se rozednilo, přišla bavorská státní policie a řekla jim, že jsou svobodní a že esesáci uprchli. Cestou dál nacházeli zbraně opřené o stromy, ale nikde žádné esesáky.

SS vzali vážně vládní nařízení likvidovat všechny vězně. Ještě několik dní před kapitulací byly v Neuengamme sebrány skupiny vězňů a naloděny na nákladní loď, která je měla  zavést k luxusnímu parníku ‚Cap Arcona‘, který kotvil v Neustadtské zátoce. Na této dvěstěmetrové lodi už bylo asi 7 000 vězňů. SS měli v plánu vyplout s ‚Cap Arconou‘ na širé moře a tam ji s vězni potopit. Loď však měla stále vlajku, a proto ji 3. května 1945 potopily anglické stíhačky. Potopila se i nákladní loď ‚Thielbeck‘ s více než 2 000 vězni na palubě. Asi 9 000 vězňů našlo mokrý hrob v Neustadtské zátoce. Je pochopitelné, proč se ti, kteří přežili, dodnes otřásají při vzpomínce na tuto událost. Do dneška se ročně nachází na Neustadtské pláži dvanáct až sedmnáct koster těchto utopených vězňů buď při koupání nebo při výkopech.

Stejný osud byl určen vězňům v Sachsenhausenu, včetně 220 bratrů. Ve vražedném pochodu ušli za dva týdny asi 200 kilometrů.

Svědkové brzy poznali hrozící nebezpečí a tak si opravili boty a sehnali pár vozíků na převážení skrovných svršků těch nejslabších, které pak vysadili nahoru. Jinak, kdyby tito bratři museli pochodovat celou cestu, byli by mezi těmi více než 10 000 mrtvými. Takto je však bratři, kteří na tom nebyli fyzicky tak špatně, mohli táhnout. Když jim došly síly, převzali náklad jiní. Za několik dní, když nabrali dost sil, se opět vystřídali u tažení vozíků. Tak i během pochodu smrti zůstali pohromadě jako velká rodina a až do konce se těšili z Jehovovy ochrany.

Jednou odpoledne, když byla tato skupina vězňů už jen tři dny cesty od Lübecku, esesáci nařídili, aby se utábořili v lese nedaleko Schwerinu. Během pochodu vytvořili bratři skupinky a nadělali si nouzové stany z přikrývek. Podlahu přikrývali chvojím, aby se chránili před nočním chladem. Tu noc se za svištění ruských kulek nad hlavou a za stálého postupu Američanů zhroutila tato část německé fronty. Pro přítomné to byl nepopsatelný pocit, když se najednou uprostřed noci ozval výkřik s mnohatisícovou ozvěnou: „JSME SVOBODNÍ!“ Ty přibližně dva tisíce esesáků, kteří tou dobou veleli vězňům, tajně svlékli uniformy, aby vypadali jako civilisté. Někteří si dokonce pro utajení totožnosti oblékli vězeňské uniformy. Za několik hodin však byli někteří poznáni a nemilosrdně ubiti.

Měli bratři přijmout nabídku amerických důstojníků, kteří se k nim dostali, a zrušit tábor uprostřed noci? Zvážili to s modlitbou a rozhodli se počkat do východu slunce. Ale pak zůstali ještě několik hodin, protože jeden sedlák mezi utečenci dal bratrům sto kilogramů hrachu. Uvařili báječné jídlo a najedli se. Bratři si toho velmi vážili. Už dva týdny neměli skoro nic než trochu čaje, který sbírali po cestě a večer v lese vařili, když byla po ruce voda.

Jak byli vděční, když zjistili, že z nich žádný nechybí! Jak si ovšem později uvědomili, měli další důvod děkovat Jehovovi, neboť během pochodu na sever je jednou SS zdrželi  na několik dnů v lese, protože si nebyli jistí, kde je fronta. Právě těch několik dnů stačilo, aby nedošli do Lübecku před zhroucením fronty.

Teď už nespěchali. Hned tam, v lese u Schwerinu, začali psát zprávu o svých zkušenostech na psacím stroji, který vojáci vyhodili z pojízdné kanceláře. Zpráva zahrnovala rezoluci napsanou s nepopsatelným pocitem několika hodin na svobodě, ale také s oceněním pro Jehovovu ochranu během jejich mnohaletého nezapomenutelného pobytu v „jámě lvové“.

Rezoluce zní:

REZOLUCE!

3. května 1945

„Rezoluce 230 svědků Jehovových ze šesti národností, kteří se sešli v lese blízko Schwerinu v Meklenbursku.

My, svědkové Jehovy shromáždění zde, posíláme srdečné pozdravy Jehovovu věrnému smluvnímu lidu a jejich druhům po celém světě slovy Žalmu 33:1–4 a 37:9. Ať je známo, že náš velký Bůh, jehož jméno je Jehova, věrně splnil své slovo ke svému lidu, zejména na území krále severu. Leží za námi dlouhé období zkoušek a ti, kteří byli zachráněni, jakoby vytrženi z ohnivé pece, nemají na sobě ani pach ohně. (Viz Daniela 3:27) Naopak, jsou plní síly a moci od Jehovy a dychtivě očekávají nové příkazy Krále, aby prosazovali teokratické zájmy. Naše odhodlání a naše ochota k práci jsou vyjádřeny u Izaiáše 6:8 a Jeremiáše 20:11 (překlad Mengeho). Díky Pánově pomoci a jeho milostivé podpoře selhaly nepřítelovy pokusy přimět nás k porušení ryzosti, přestože se o to snažil používáním nespočetných násilných ďábelských úskoků, stejně jako používáním tisíců středověkých inkvizičních praktik, tělesných i duševních, a mnoha lichotek a lákadel. Všechny ty rozmanité zkušenosti, které by naplnily mnoho svazků, jsou krátce popsány ve slovech apoštola Pavla ve 2. Korinťanům 6:4–10, 2. Korinťanům 11:26, 27, a zejména ve 124. žalmu (Elberfeldský překlad). Satan a jeho démoničtí pomahači byli opět označeni jako lháři. (Jan 8:44) Velká sporná otázka byla opět rozhodnuta v Jehovův prospěch a k jeho cti. — Job 1:9–11.

Vězte k naší i k vaší radosti, že Pán Jehova nám požehnal bohatou kořistí, třiceti šesti muži dobré vůle, kteří při opuštění Sachsenhausenu . . . dobrovolně prohlásili: ‚Chceme jít s vámi, protože jsme slyšeli, že je s vámi Bůh.‘ Zachariáš 8:23 se naplnil! Protože jsme odcházeli ve spěchu, mnoho přátel teokracie se k nám nemohlo připojit, ale Jehova bude řídit věci tak, že si k nám brzy najdou cestu.

My, svědkové Jehovovi, znovu prohlašujeme svou naprostou víru v Jehovu a svou naprostou oddanost jeho teokracii.

Slavnostně slibujeme, že máme jen jedinou touhu, a to vzhledem ke svému hlubokému ocenění nekonečného řetězu důkazů jeho podivuhodné záchrany a vzhledem k jeho osvobozování  z tisíců těžkostí, konfliktů a soužení během doby, kdy jsme byli ve lví jámě, abychom směli sloužit Jehovovi a jeho velkému králi Ježíši Kristu s ochotným a radostným srdcem a po celou věčnost. To samo by bylo naší největší odměnou.

Uzavíráme svou rezoluci slovy 48. žalmu v radostném přesvědčení o brzkém shledání.

Vaši spoluslužebníci pro Jehovovo svaté jméno.“

Když tedy bratři nejprve vyjádřili svou vděčnost Jehovovi za jeho nezaslouženou laskavost, za jeho ochranu a nyní také za navrácenou svobodu, složili tábor. Přestože oné první noci svobody zemřelo 900 až 1 000 vězňů, bratři došli do Schwerinu zcela beze ztrát. Protože však byly mosty přes Labe zničeny, nemohli dva nebo tři měsíce odejít. Našli si ubytování ve stáji jedněch kasáren, kde mohli rozmnožovat „Strážné věže“ a každé ráno mít studium, aby se duchovně připravili na dílo před sebou. Zároveň se opět chopili kazatelské služby, třebaže je okolnosti nutily dělat to ve vězeňských uniformách. Potom konečně mohli pokračovat v cestě na západ, aby se opět setkali s příbuznými a viděli, co se dá dělat v novém organizování díla království.

ZÁZNAM O RYZOSTI

Tato zpráva se pokoušela rekonstruovat důležité období v novodobých dějinách Jehovova lidu. Bylo však možno vyprávět jen malou část zajímavých věcí, které zažili naši bratři a sestry v Německu během národně socialistické vlády teroru. Mnoho knih by bylo zapotřebí k vypsání všeho, co se dělo, protože svědkové se pevně drželi pravého uctívání a zastávali se Jehovova jména. Kéž tedy jednotlivé zkušenosti, jež byly vyprávěny, mluví za mnohé jiné, které by si byly rovněž zasloužily nějakou zmínku, a to ne aby jimi byli schváleni a ctěni lidé, ale spíše Jehova. To on učinil kroky, aby v pravý čas osvobodil svůj lid jako skupinu, přestože mnohým z nich dovolil, aby pro jeho svaté jméno položili život.

Kdokoli mluvil s těmi, kteří byli v roce 1945 osvobozeni od tyranie, vzpomíná si, jak často jednotně chválili Jehovu slovy 124. žalmu. Přemýšleli o podivuhodných článcích „Strážné věže“, které se objevily na počátku pronásledování, jimiž je Jehova na tu těžkou dobu připravoval. Nyní chápali, co měl na mysli Ježíš, když říkal, že se nemají bát těch, kteří mohou zničit tělo. Věděli, co to znamená být hozen do ohnivé pece nebo jako Daniel do lví jámy. Uvědomovali si však také, že Jehova je mocnější, že činí jejich čela tvrdšími než čela jejich nepřátel. I lidé vně to uznávají a často se to zdůrazňuje, když historikové mluví o této části německých dějin. Tak to učinil například Michael H.  Kater ve svém „Zeitgeschichte“ („Historickém čtvrtletníků“) z roku 1969, spisek 2:

„ ‚Třetí říše‘ si dovedla poradit s vnitřním odporem jedině surovou silou, a i pak byla neschopná překonat síly odporu v německém lidu, ale od roku 1933 do roku 1945 nedokázala zvládnout problém vážných badatelů Bible. Svědkové Jehovy se z období svého pronásledování vynořili v roce 1945 oslabeni, ale ne zlomeni na duchu.“

Také v recenzi knihy „Kirchenkampf in Deutschland“ („Boj církví v Německu“) od Friedricha Zipfela čteme:

„Sotva byl učiněn nějaký rozbor nebo napsána nějaká kniha vzpomínek o koncentračních táborech, v níž není popis silné víry, píle, ochoty pomáhat a fanatickému mučednictví Vážných badatelů Bible. Je to rozdíl od opoziční literatury všeobecně, jež byla napsána před bojem, který vedli před svým uvězněním svědkové Jehovovi, a jež se o nich nezmiňuje buď vůbec, nebo mimochodem. Činnost a pronásledování badatelů Bible je ovšem velmi zvláštním případem. Devadesát sedm procent členů této malé náboženské skupiny bylo obětí národně socialistického pronásledování. Třetina jich byla zabita, buď popravou, jinými násilnými činy, hladem, nemocí nebo otrockou dřinou. Tvrdost tohoto útlaku neměla precedent a vedla k ní nekompromisní víra, která se nedala sladit s národně socialistickou ideologií.

Jak pokořen byl nyní Führer poražené německé říše! Göbbels o něm 31. prosince 1944 prohlásil: „Kdyby svět skutečně věděl, co on chtěl světu říci a dát a jak hluboká je jeho láska k jeho vlastnímu lidu a k celému lidstvu, okamžitě by opustil své falešné bohy a chválil by jeho . . . muže, jehož záměrem bylo osvobodit svůj lid . . . Přes jeho rty nikdy nepřešlo falešné slovo nebo nízká myšlenka. Je pravda sama.“ Ale tento muž, který se snažil být bohem, spáchal sebevraždu.

Jak pokořeni byli také ti, kteří v něho vložili důvěru — například Himmler, jenž také považoval Hitlera za božstvo a bez výčitek prováděl jeho příkazy. To Himmler na mnoho let velice ztížil život Jehovových věrných služebníků. Za kolik prolité krve musí přijmout odpovědnost? V roce 1937 chlubně řekl našim sestrám v Lichtenburgu: „I vy budete kapitulovat, i vy budete takhle maličcí, my vydržíme déle než vy!“ A jak sklíčen byl po zhroucení nacistického režimu, když na útěku potkal v Harzwalde bratra Lübkeho a zeptal se ho: „A co bude teď, badateli Bible?“ Bratr Lübke mu vydal důkladné svědectví a ukázal, že svědkové Jehovovi vždycky počítali se zhroucením nacistického režimu a se svým osvobozením. Himmler se beze slova odvrátil a krátce nato se otrávil.

Jak se však radovali Jehovovi ctitelé navzdory těžkým podmínkám! Dostalo se jim přednosti dokázat svou ryzost svrchovanému vládci vesmíru. Během Hitlerovy vlády jich  1 687 ztratilo zaměstnání, 284 své podniky, 735 domovy a 435 nebylo dovoleno provozovat řemeslo. Ve 129 případech jim byl zabaven majetek, 826 důchodcům byl odepřen důchod a 329 jiných utrpělo jiné osobní ztráty. 860 dětí bylo odebráno rodičům. Ve 30 případech byla nátlakem politických činitelů zrušena manželství a ve 108 případech byl schválen rozvod, když o něj požádal druh, který byl odpůrcem pravdy. Zatčených bylo celkem 6 019, několik z nich dvakrát, třikrát i vícekrát, takže celkově bylo zaznamenáno 8 917 zatčení. Všichni dohromady byli odsouzeni na 13 924 let a dva měsíce vězení, dvaačtvrtkrát tolik, kolik času uběhlo od Adamova stvoření. Celkem 2 000 bratrů a sester bylo dáno do koncentračních táborů, kde strávili 8 078 let a šest měsíců, v průměru čtyři roky. Celkem 635 zemřelo ve vězení, 253 bylo odsouzeno k smrti a 203 z nich bylo skutečně popraveno. Jaký záznam o ryzosti!