Bahamy

Raní španělští objevitelé je nazvali Bajamar, to znamená „mělké moře“. Z tohoto slova je odvozen název Bahamské ostrovy (ostrovy mělkého moře). Sedm set ostrovů a asi 2 300 skalnatých ostrůvků a útesů Baham je rozptýleno na ploše více než 260 000 kilometrů čtverečních a leží přibližně 80 kilometrů od pobřeží Floridy. Táhnou se jihovýchodně do vzdálenosti 900 kilometrů, skoro až k Haiti.

Již od doby Kolumbovy se návštěvníci vyjadřují nadšeně o přírodních krásách ostrovů, o jejich plážích s růžovými a bílými korálovými písky, o čiré a krásné modrozelené vodě a množství korálových útesů. Jsou tu i okouzlující podmořské zahrady, kde mezi úchvatnými korálovými útvary plovou miliardy nádherně utvářených ryb. Vyskytují se zde také mnohé tzv. podmořské lavice, jako třeba Velká bahamská lavice. Je to ohromná podvodní písečná plošina, která se na jihu táhne skoro až ke Kubě. Hloubka vody se zde pohybuje od dvou do více než osmi metrů. Tyto charakteristické rysy spojené se skvělým podnebím lákají mnohé návštěvníky; není proto divu, že Bahamy prosluly jako mezinárodní turistické středisko.

Přestože se těchto 700 ostrovů a 2 300 ostrůvků rozprostírá na takové ohromné rozloze oceánu, skutečná souš na ostrovech pokrývá asi 13 930 čtverečních kilometrů, a tak je o něco větší než jihočeský kraj. Bahamy si vydobyly nezávislost na Velké Británii v roce 1973 a dnes jsou domovem více než 210 000 lidí. Dvě třetiny obyvatel žijí na hlavním ostrově New Providence. Zde je hlavní město Nassau s výborným hlubokým přístavem. Jiný velký ostrov, který je druhý co do osídlení, je Grand Bahama. Asi čtvrtina obyvatel žije na ostatních ostrovech, které jsou souhrnně známy jako Vnější ostrovy. Mezi tyto ostrovy patři Abaco, Acklins, Andros, Bimini, Dlouhý ostrov, Eleuthera, Exumy, Inaguy, Kočičí ostrov, Křivý ostrov, Mayaguana a San Salvador. Jak je vidět na mapě, většinu bahamských ostrovů tvoří dlouhé, úzké pruhy země. Dnes zde převládá turistický ruch, dále se tu daří zemědělství, rybářství a výrobě soli, jsou tu rafinérie nafty a zásobují se lodi palivem.

NA BAHAMY PŘICHÁZÍ DOBRÉ POSELSTVÍ

Nejrannější zprávy o činnosti svědků Jehovových na těchto ostrovech pocházejí zhruba z roku 1926, kdy jamajský bratr Edward MacKenzie s manželkou hovořili s lidmi v Nassau o Jehovově království. V roce 1926 přijely další dvě Jamajčanky, Clarence Waltersová a Rachel Gregoryová, aby šířily dobré poselství mezi lidmi na Bahamách. Zakrátko přijali pravdu Aubrey a Marta Blackmanovi a byli pokřtěni.  V roce 1928 bylo na těchto ostrovech sedm kazatelů dobrého poselství.

V únoru 1929 podnikl čtrnáctidenní návštěvu na Bahamách bratr C. J. Woodworth z redakce „Zlatého věku“ (nyní „Probuďte se!“). Při příjezdu do Nassau pozdravili bratra Woodwortha dva kanadští a pět bahamských zvěstovatelů. K pěti místním patřili bratr Walters, sestra Rachel Gregoryová a bratr a sestra Blackmanovi.

Během své návštěvy cestoval bratr Woodworth poštovní lodí „Priscilla“ do Norman Castle na ostrově Abaco, kde přednesl proslovy a rozšířil biblickou literaturu. Bratr Woodworth vyprávěl, co se stalo jednou večer na palubě kotvící lodi: „Přišel ke mně steward a řekl: ‚Slyšeli jsem o vašich proslovech v Norman Castle. Nemáme čas zajistit kostel, ale kdybyste byl ochoten promluvit na náměstí, můžeme vám zaručit dobré obecenstvo.‘ Diskutér [jak si říkal bratr Woodworth] řekl: ‚Pojďme!‘ Je to nová zkušenost, stát na náměstí neznámého města, zahájit náboženskou písní a pak začít kázat. Ale 75 posluchačů bedlivě naslouchalo až do konce.“

Po návratu do Nassau vydal mnohá svědectví spolu s místními bratry. Bratr Woodworth o sobě stále hovořil jako o diskutérovi a řekl: „Za pár hodin [rozšířil] diskutér v pátek a v sobotu zbylých 170 vázaných knih a 100 brožur, které si přivezl z Miami. Byly [rozšířeny] v jednom a půl bloku a mapa ukazuje, že zbývá ještě 74 a půl bloku, ačkoli mnohé z nich už byly propracovány místně. V neděli večer bylo další shromáždění na veřejném prostranství s výbornou účastí asi 250 osob. . . V pondělí večer bylo shromáždění v baptistickém kostele asi s třiceti přítomnými. Celkově byla cesta na Bahamy tou nejšťastnější událostí diskutérova života.“

Skupinka sedmi zvěstovatelů dále kázala v Nassau a v roce 1932 se k nim připojil E. P. Roberts z Trinidadu. Ti, kteří slyšeli jeho biblické proslovy, říkají, že to byl dynamický řečník. Pravidelně konal přednášky v mnoha veřejných budovách v Nassau. Mezi těmi, kdo slyšeli a ‚přijali slovo s největší dychtivostí mysli‘, byla Julie Archerová, Alice Ambristerová, Berta Sturrupová a Blanche Edgecombová.

Při jednom z těchto veřejných shromáždění byl přítomen policista, který po mnoha letech prohlásil: „Co jsem toho večera slyšel, mě přesvědčilo, že je to pravda! Dokázal z Bible, že to, co mě učili v kostele, pravda nebylo.“ Tímto mužem byl Donald Oscar Murray (přátelsky nazývaný D. O.), který se měl stát jedním ze sloupů díla království na Bahamách. Pronajali si menší budovu na Blue Hill Road a shromáždění se konala tam.

PRVNÍ PRŮKOPNÍK NA BAHAMÁCH

V roce 1933 začala sestra Rachel Gregoryová sloužit na  Bahamách jako průkopnice. Svůj domov na Jamajce opustila v roce 1926, aby sloužila tam, kde je větší potřeba. Ve třicátých letech často vyjížděla na Vnější ostrovy poštovními čluny, které tehdy pravidelně jezdily z Nassau. Se zavazadlem a s knihami a navíc s gramofonem, který si přidržovala na hlavě, se musela často brodit na břeh tam, kde nebylo přístaviště. Neúnavně pokračovala ve svém úsilí přinášet druhým dobré poselství o království až do své smrti v srpnu 1972. Ti, kdo ji znali, říkají, že byla malá postavou, ale silná duchem.

BRATR WALTERS SE UJÍMÁ VEDENÍ

V roce 1932 odjel z Baham E. P. Roberts a shromáždění se přesunula do maličkého přístavku za domem bratra Walterse na rohu Taylor a Market Street. Bratr Walters používal zvukového vozu, aby přehrával biblické přednášky prezidenta Společnosti J. F. Rutherforda. Bratr J. A. C. Royal měl obchod na East Street a bratr Walters často přehrával biblické nahrávky před jeho obchodem, kde také rozdával traktáty. Mezitím skupina vzrostla o rodinu Neeleyových, Andersonovy, Wilsonovy, Royalovy a o pana Lightbourna.

Horlivé vedení bratra Walterse nečekaně skončilo v roce 1942. Jednou večer, když odešel ze svého malého potravinářství na Blue Hill Road, si na něco vzpomněl a musel se pro to vrátit do obchodu. Překvapil tam dva mladíky, kteří právě jeho obchod vykrádali. Jeden z nich zasadil bratru Waltersovi smrtelnou ránu. To bylo velmi zdrcující pro skupinku, která zápasila, aby udržela svědecké dílo při životě. Oba vetřelci byli zatčeni, shledáni vinnými a popraveni.

Po tomto zvratu dostal odpovědnost vést skupinku bratr D. O. Murray.

ZÁKAZ LITERATURY SPOLEČNOSTI

Tou dobou zuřila 2. světová válka a nacionalistický zápal dosáhl až na Bahamy. Bratr Murray vypráví: „Policie mě pozvala na stanici, abych vysvětlil obsah brožury ‚Kdo bude vládnout tomuto světu?‘, o níž slyšeli, že je rozšiřována. Řekl jsem, že bych jim jeden výtisk dal, ale zásoby této publikace došly. Když se mě ptali na rozhlasovou stanici, kterou prý používáme pro vysílání do Německa, ujistil jsem je, že je to falešná pověst.“ Navzdory smělému svědectví, jež při té příležitosti vydal bratr Murray, uveřejnil za několik dní místní časopis „The Guardian“ sdělení o úředním zákazu dovozu literatury Společnosti Strážná věž.

Bratři ovšem dostávali nějakou literaturu z Floridy přes ostrov Grand Bahama a měli velikou radost z toho, že získávali duchovní pokrm během doby zákazu. Tehdy úřady prohlásily, že každý, kdo má literaturu společnosti, ji má odevzdat. Když byl někdo přistižen s literaturou, znamenalo to tři měsíce  vězení. Bratr Murray vyprávěl, že mu jednou řekli, aby všechnu literaturu přinesl na policejní stanici. Řekl jim, že mu nepatří, a pokud ji chtějí, budou muset přijít a vzít si ji u něho v domě. Nikdy nepřišli.

Bratr Murray si dále vzpomíná, že bratři v té době nepochopili, že zakázána je pouze literatura, a ne dílo svědků Jehovových. Vlivem tohoto nedorozumění v té době nápadně poklesla kazatelská činnost bratrů. Za rok 1946 podali zprávu jen tři zvěstovatelé. Kazatelské dílo pokleslo na nejnižší míru od doby, kdy začalo.

MISIONÁŘI POVZBUZUJÍ DÍLO

Krátce nato bylo svědecké dílo posíleno. 1. března 1947 stál bratr Murray plný očekávání na přístavní hrázi v Nassau a čekal na příjezd lodi „Yarmouth“, která přestála neobyčejně těžkou zimní plavbu z New Yorku. Na palubě byla mladá žena, která se jmenovala Kathleen Fairweatherová, absolventka osmé třídy Gilead. Popisuje svůj příjezd: „Oslněná a trochu zesláblá jsem hleděla na poklidné modré vody přístavu v Nassau. Modrá obloha, bílé mráčky, čirá modrozelená až smaragdová voda, to všechno zalito jásavým sluncem — jaký to byl kontrast proti rozhněvanému Atlantiku! Vyšel mi vstříc muž ve vládní uniformě khaki a představil se jako bratr D. O. Murray.“

Na palubě lodi byli také George a Nancy Porterovi ze stejné osmé třídy školy Gilead. Sestra Porterová vzpomíná: „Na první shromáždění, na které jsme šli, zřejmě nikdy nezapomenu. Bylo tam asi devět nebo deset přítomných. Bratr Murray předsedal a zahájil modlitbou, v níž děkoval Jehovovi za příjezd misionářů. ‚Pomoci bylo zapotřebí,‘ řekl, ‚my jsme se dlouho modlili o přispění.‘ Brooklyn slíbil, že pomoc pošle, a tak jsme zde. Modlitba byla tak dojemná, že jsme zatoužili zůstat a nikdy neodjet.“

Po tomto prvním shromáždění se činila opatření pro kazatelskou službu. Sestra Mae Royalová byla při tom a vzpomíná: „Velká část shromáždění proběhla jako demonstrace lepších metod, jak provádět dílo kázání. První dva týdny uplynuly převážně tím, že se pomáhalo bratrům, aby se zlepšili ve svědecké práci. První území, které jsme propracovali jako skupina, byla protější strana ulice od místa, kde se konala shromáždění. Navštívily jsme se sestrou Gregoryovou dům na rohu King a Market Street. Modlila jsem se, aby nikdo neotevřel. K mému ohromení se rozlétly dveře a muž za nimi se podíval ze mne na sestru Gregoryovou, kterou poznal. Široce se usmál. To mi stačilo dodat odvahu a začít. A to jsem byla již šest let ve spojení s naší skupinkou. Potřebovali jsme pomoc a oceňovali jsme ji.“

„První Památné slavnosti po příjezdu misionářů se zúčastnilo 23 osob. Mezi nimi byla absolventka Gileadu  Frieda Pulverová, která přijela jako společnice pro sestru Fairweatherovou.

PETICE KE GUVERNÉROVI

Za několik týdnů obdrželi misionáři otřesnou zprávu. Dopis úředníka pro přistěhovalectví P. S. Brice jim sdělil, že musí „učinit opatření, aby záhy opustili kolonii“.

„Na radu právníka jsme vypracovali petici ke guvernérovi, což byla naše jediná možnost odvolání,“ vyprávěl jeden z misionářů. Během šesti dnů, které nám zbývaly, jsme se s místními svědky snažili získat co nejvíce podpisů. Každý den jsem navštívili velký počet domácností, vysvětlovali situaci, předčítali petici a získávali podpisy. Byli jsme vcelku dobře přijati a mnoho lidí vyjádřilo pobouření nad tím, že jsou vyháněni ti, kteří káží Boží slovo. Celkem jsme získali přes 2 400 podpisů. Pak jsme petici předali tajemníkovi kolonie, přes něhož měla dojít ke guvernérovi. Tajemník, Walesan, který se jmenoval Evans, nás uklidňoval. Zanedlouho jsme se dozvěděli výsledek: můžeme zůstat!“

A tak „s chutí do práce“! Skupina tří zvěstovatelů, která byla činná na začátku roku, se do srpna 1947 rozrostla na 27. Semena pravdy začínala nést ovoce, když se někteří z těch, kdo studovali s misionáři, začali stavět na stranu Jehovova království. K tomuto „prvnímu ovoci“ patřili: Rowena Boweová, Corda Archerová, Harry Petty, Rosa Malloryová, Naomi Johnsonová, J. H. Johnson, Wellington Bain, Jeraldine Fernanderová a jiní.

ÚSVIT NOVÉ DOBY

V roce 1948 začalo nové období kazatelského díla. Umožnil je nový prostředek, jímž mělo být dobré poselství dopraveno do všech zákoutí Karibského moře, misionářská loď Společnosti „Sibia“. Tato loď měla navštívit všechny karibské ostrovy, kde nebyl nikdo činný v kázání dobrého poselství. První zastávka „Sibie“ byla na Bahamách. Tento dvacetimetrový škuner, plovoucí misionářský domov, měl čtyřčlennou posádku: Gusta Makiho (kapitána a navigátora), Arthura Wirskeyho (dozorce misionářského domova), Stanleyho Cartera a Ronalda Parkina. Mnozí si na návštěvu „Sibie“ dodnes živě vzpomínají. Gust Maki vzpomíná: „Přijeli jsme všichni čtyři s lodí Společnosti do přístavu v Nassau v prosinci 1948. Chtěli jsme v Nassau poznat čtyři misionáře i věrné zvěstovatele. Vzpomínám si, že tam byla výborná, horlivá sestra průkopnice, která vykonala mnoho, aby kázala království na četných ostrovech.“ Zřejmě myslil sestru Rachel Gregoryovou z Jamajky, dnes již zesnulou, jejíž dcera Alma dosud se svou rodinou slouží na Jamajce jako věrná zvěstovatelka království.

 „SIBIA“ SE PLAVÍ NA VNĚJŠÍ OSTROVY

Bratři ze „Sibie“ strávili značný čas na ostrově Eleuthera. Navštívili také Andros, Abaco, Bimini, Kočičí ostrov, Dlouhý ostrov, Přístavní ostrov, Exumy, Inaguy a Rum Cay. Téměř do každé domácnosti, jež bratři navštívili, se dostaly nějaké z 3 278 kusů literatury, kterou rozšířili, ačkoli do mnoha osad se nedostali. Bratr Arthur Worsley, který řídil misionářskou činnost lodi, vyprávěl: „Kázat na ostrovech bylo opravdu osvěžující. Pro „Sibii“ s jejím takřka třímetrovým ponorem byla mělká voda občas nevýhodou, ale dopluli jsme na všechny větší ostrovy, i když se někdy náš kýl téměř dotýkal dna. Bylo docela běžné, že někdo, komu byla předána literatura, požádal, aby směl jít s námi dál a nést nám tašku. To, co slyšeli, je tak nadchlo, že často začali mluvit o knihách dřív, než jsme mohli vůbec začít se svým výkladem. Mnohokrát byly knihy rozšířeny na naléhání toho, kdo šel s námi. Pamatuji se také na to, jak krásně odpovídali na náš úvod: ‚Děkujeme vám, pane, a kéž dá Bůh, abychom si nebyli dál cizí.‘

Na některých ostrovech byli lidé velmi chudí, a na ostrově Bimini koupil jeden muž celou krabici Biblí, protože byly jen za dolar, a on soudil, že by nikdo neměl být bez Bible. Potom je rozdal s laskavým návrhem, že mu je lidé mohou splácet po několika centech, kdykoli budou mít nazbyt. Jeden muž si vzal několik našich knih, ale neměl už peníze na Bibli, a tak jsem mu ji daroval a dar jsem pro něho učinil přijatelný tím, že jsem řekl: ‚Pošlete mi ty peníze, až je budete mít.‘ Za rok jsem od něho dostal dopis, kde mi děkoval za Bibli a přikládal dolar.

Někteří lidé si schovávali výtisky literatury Společnosti z dob sahajících zpět až k ‚Harfě Boží‘. Měli velikou radost, že předkládané knihy vydala stejná organizace. Rozhovor s mnohými prokázal, že pochopili velkou část informací, které přečetli.

Někdy byla celá rodina na poli, když jsme přišli, ale když se vrátili domů a viděli Bible a knihy u svých přátel, čekali druhý den časně ráno v přístavišti, aby si nějaké opatřili. Někteří se vypravili na naši loď a přinášeli jako pozornost ryby, ovoce nebo kokosové ořechy, za něž jsme jim vždycky dávali další čtení.

Na některých místech se veřejná shromáždění organizovala těžko, jinde snadno. Mnohdy stačilo prostě vstát a mluvit. Tyto proslovy se přednášely ve školách, v kostelech, v soukromých bytech, v obchodech, v hostincích, v přístavu, pod stromy — kdekoli se naskytla příležitost, a často bez osvětlení a bez poznámek. Mnohdy bylo těžké přimět lidi, aby se po proslovu rozešli, a zdálo se, že mnozí nemají nikdy dost. Mrzelo nás, že s nimi nemůžeme strávit víc času.

Často, když jsme se vraceli po dlouhém těžkém dni ve  službě, slyšeli jsem s potěšením, jak si lidé nahlas čtou, když jsem procházeli kolem jejich domečků. Mnozí na nás volali a vyjadřovali svou radost z knihy a opět nám děkovali za návštěvu.

Na větších ostrovech bylo rozšířeno hodně literatury a získali jsme si dík pravdě mnoho přátel, takže jsme všichni byli velmi smutní při pomyšlení, že musíme odjet. Zbývalo ještě mnoho práce; k některým ostrovům se však nemohla naše loď přiblížit kvůli mělké vodě. Nastalo období hurikánů a bahamské vody byly tak mělké, že by „Sibia“ s třímetrovým ponorem těžko hledala ochranu. Proto jsme se po sedmi měsících velmi příjemného kázání vydali k Panenským ostrovům.“

VZRŮST NAVZDORY REAKCI DUCHOVENSTVA

Veškerá tato kazatelská činnost způsobila velké starosti náboženským odpůrcům. Jeden náboženský vůdce už nedokázal dál mlčky trpět, a tak vznesl v „The Parish News“ prosbu, jejíž část zní:

„Poněkud mě znepokojují lidé, kteří přišli do farnosti zasévat semena rozkolu. Říkají si svědkové Jehovovi. Prosím, dejte si pozor a pevně odmítněte nauky těchto lidí. Určitě vám budou říkat, že to, co vás učíme, je nesprávné, a přece dobří členové církve přijímají ve své domácnosti tyto lidi a dovolují jim, aby se jim snažili vysvětlit svou knihu. Pamatujte, že církev existovala dávno před Biblí. . . Kdykoli chcete vědět něco, čemu nerozumíte, dotažte se prosím svého faráře. Objasní vám to. Nenaslouchejte těmto lidem, kteří nevědí, co mluví.“

Fakta ukazují, že „dobří“ lidé na Bahamách byli spíše nakloněni naslouchat biblické pravdě než si vzít k srdci ulekaný pokřik „The Parish News“. Na důkaz toho vzrostl průměrný počet zvěstovatelů na Bahamách ze 33 na 52, což je padesátiosmiprocentní vzrůst v jediném roce. Účast na Památné slavnosti byla 112 osob — víc než dvojnásobek proti loňskému roku.

VÍCE LODÍ K ŠÍŘENÍ SVĚDECTVÍ

V roce 1954 byly k propracování bahamských ostrovů použity další dvě lodi. „Kirkwood II“ jela na Andros, Barry Islands, Grand Bahamu a Eleutheru. „Víra“ jela na jih na Exumy, Dlouhý ostrov a Kočičí ostrov. Na palubě „Kirkwood II“ byl její majitel Arthur Hill senior a také Jack a Nettie Copploci, Porterovi, Bill Price, Dick Ryde a Kay Fairweatherová. Při kázání lidem, kteří žili na ostrovech, podstoupili nemalé těžkosti, ale radostná reakce mnoha pokorných lidí jim to více než vynahradila.

Tak například Nancy Porterová popisuje, jak propracovávali Eleutheru: „Kay Fairweatherovou, mého manžela a mne vysadili v Hatchett Bay blízko severního konce a loď potom  jela k jižnímu konci vzdálenému asi 100 kilometrů, kde vystoupili Dick Ryde a Bill Price. Asi za tři nebo čtyři týdny jsme se setkali v Palmetio Pointu.“

Ale kde přenocovali? „V těch dnech,“ vysvětlila, „lidé otvírali své domovy a oceňovali poselství i naše návštěvy. V Palmetio Pointu bydlel jeden velmi laskavý muž, který nám dal k dispozici svůj domov. Loď pokračovala k dalšímu ostrovu, a když tam bratři skončili, vrátili se pro nás.“

Sestra Fairweatherová také absolvovala jednu cestu k jižním ostrovům na palubě lodi „Víra“. Podělila se s námi o některé ze svých zkušeností: „První země, kterou jsme spatřili, když jsem opustili Nassau, byl Zvonový ostrov v Exumském souostroví a šest nás odplulo na břeh člunem, protože jsme po půl druhém dnu na lodi toužili začít. Ukázalo se, že jsou tam jen dvě chaloupky se střechou z palmového listí a tři lidé, kteří byli téměř negramotní. Nechali jsme tam však nějakou literaturu a jeli k dalším ostrůvkům.

Den obvykle probíhal tak, že dva zůstali na lodi a ostatních osm se naskládalo do člunu a jelo na břeh. Utvořily se dvě skupiny, které šly opačnými směry a navštívily každý dům. Začínalo se od lodi. Protože jsme rozšiřovali hodně literatury, nesli jsme každý dvě tašky. Lidé tam málokdy měli příležitost koupit si něco ke čtení. Za setmění jsme bývali mnoho kilometrů od lodi.

Pak jsme se museli vracet co nejkratší cestou k lodi, která kotvila kvůli mělčinám asi 800 metrů od břehu. Měli jsme hlasitou píšťalku, kterou jsme dávali lodi znamení. Od lodi pak odrazil člun a my jsme nastoupili na palubu ke zpáteční plavbě. Často to bývala mokrá projížďka, protože člun byl zpravidla přetížený. Unavení, nechci říci vyčerpaní, jsme něco snědli a pak jsme šli spát.“

S vynaložením velké námahy, nákladů a času se dobré poselství o království dostávalo k lidem na Vnějších ostrovech.

PRVNÍ NÁVŠTĚVA BRATRA KNORRA NA BAHAMÁCH

V prosinci 1950 vykonal tehdejší prezident Společnosti Strážná věž N. H. Knorr a jeho tajemník M. G. Henschel svou první návštěvu na Bahamách. Bratr Knorr přednesl proslov „Můžeš navždy šťastně žít na zemi?“ k 312 lidem natlačeným do sálu Klubu matek, který se tehdy používal ke shromážděním. Byla přítomna řada městských hodnostářů včetně člena parlamentu a redaktora jednoho z obou deníků. Toho večera ohlásil bratr Knorr zřízení kanceláře odbočky na Bahamách. Krátce poté byl jako dozorce odbočky jmenován bratr August Claude Blum, britský občan a absolvent 16. třídy školy Gilead. Během této návštěvy se činila opatření pro organizaci krajského díla. Byl také jmenován první bahamský zvláštní průkopník, Harold E. Clarke, a odeslán na Andros.

 PROPUKL ROZKOL

Jeden z příznačných rysů subtropů jsou rychlé změny počasí. Den možná začne bez mráčku, slunečný a modrý, a bez výstrahy se obloha zatáhne velkými mraky a začne mohutný liják. Podobně se jasný a optimistický duch, z něhož se těšili bratři koncem padesátých let, brzy zatemnil útlumem, který byl způsoben rozkolem. Bratři se rozdělili do dvou táborů. K obnově jednoty mezi bratry vyslala Společnost Johna Jonese, Kanaďana z 18. třídy školy Gilead, aby na Bahamách sloužil jako dozorce odbočky. Během tohoto obtížného období dílo pokleslo tak, že z průměrného počtu zvěstovatelů 110 z roku 1951 zůstalo 92.

Pravda, bratři v Nassau byli poněkud otřeseni zkouškami, které přečkali, a celkem vzato byla jejich víra posílena. Nejnaléhavější se nyní jevila potřeba urychlit dílo na Vnějších ostrovech. Zatímco bratři na lodích konali znamenitou práci, když šířili literaturu, bylo zapotřebí v tamních osadách něčeho trvalejšího. Této potřebě vyšel do jisté míry vstříc příjezd čtyř nových misionářů z 23. třídy školy Gilead.

ROZVÍJÍ SE DÍLO NA ELEUTHEŘE

Dva z nových misionářů, Arthur „Bud“ Hill a jeho manželka Shirley, dostali přidělení na ostrov Eleuthera. To jméno znamená „svoboda“ a je odvozena od Eleutherických dobrodruhů, skupiny anglických puritánů, kteří opustili Bermudy, protože hledali svobodu; byli nespokojení s náboženskými poměry a v roce 1648 zřídili na ostrově kolonii.

Jedna z těch, které misionáři brzy našli, byla paní Angie Rankinová v Governor’s Harbour. Projevila zájem, když ji předtím navštívila Kay Fairweatherová v Nassau. Okamžitě zareagovala na biblickou pravdu. Stejně okamžitý byl odpor jejího otce, který ji odvedl do anglikánského kostela, kde byl katechetou. Odmítla zúčastnit se obřadu a vytrpěla proto mnoho urážek od své rodiny a manžela.

Bratr Hill vypráví: „Shirley s ní musela studovat venku pod stromem, protože ani my ani žádná naše literatura nesměli do domu. Postupovala k oddanosti a dokázala vytrvat již mnoho let za stálého odporu.“ Několikrát sloužila jako pomocná průkopnice a dnes je jednou z pracovitých zvěstovatelek dobrého poselství v Rock Soundu.

Když se podíváte na mapu Eleuthery, uvidíte, že je velmi dlouhá, ale úzká, tak úzká, že na jednom místě ji často úplně přelévají mořské vlny, takže tam není spojovací silnice. Od toho bodu na sever chodili bratři pěšky, aby propracovali osady.

V jedné z těchto osad jménem Bluff projevila zájem jedna paní. Učila v nedělní škole a její manžel byl služebníkem v Církvi Boží a velmi jí odporoval, dokonce zakázal svědkům  vstup na svůj pozemek. Studium se muselo konat za plotem a ona se nakonec postavila na stranu pravdy. Malá obec byla velmi znepokojena, když opustila církev. Teď, když se stala svědkyní, chtěla se podílet na svědecké práci, ale sousedé ji odmítali pozvat a vyslechnout. Co měla dělat?

Vzala tašku s knihami a chodila po různých ulicích, aby ji každý viděl, a také hovořila s každým, koho potkala. Tak vydávala svědectví. Nyní, po sedmnácti letech, je sestra Lula Hudsonová stále činná a často slouží jako pomocná průkopnice. Jehova žehná její věrnosti, a tak měla možnost pomoci čtyřem osobám k oddanosti a křtu. V jejím okolí zatím není sbor. Její manžel nyní naslouchá poselství pravdy a je rád, když svědkové přijdou a zůstávají v jeho domě.

PRŮKOPNICKÁ SLUŽBA V ROCK SOUNDU

Bratr a sestra Clarkovi dobrovolně přijali průkopnické pověření v Rock Soundu na Eleuthře. Bratr Clarke vypráví: „V Rock Soundu jsme přistáli v únoru 1962 a byli jsme rádi, že jsme se setkali se dvěma misionáři, Budem a Shirley Hillovými. Hillovi právě čekali rodinu, a tak se potřebovali přestěhovat do Nassau, kde měl bratr Hill lepší příležitost najít zaměstnání. Abychom se udrželi duchovně silní, začali jsme v okolí Rock Soundu organizovat shromáždění a provádět všechny přidělené úkoly na shromáždění. Jak ale dostaneme na shromáždění lidi, kteří projevovali zájem, ale bydleli na jižním konci Eleuthery, skoro 50 kilometrů daleko?

Náš první dopravní prostředek byl maličký anglický hillman. Někdy se do malého autíčka natlačilo i 13 osob a řídil jsem s několika dětmi na ramenou.

Bylo zapotřebí skutečné víry, že se o nás Jehova ve službě postará. Někdy nám došly prostředky. Vzpomínám si, že jednou v pátek jsme neměli žádný benzín a měli jsme jet 50 kilometrů na studium s rodinou zájemců v Governor’s Harbouru. Manželka navrhovala, abych jim zavolal, že nemůžeme přijet. Ale já jsem se rozhodl ještě počkat. Šel jsem do schránky na dopisy. Byl v ní dopis od jedné polské sestry z New Yorku, s níž jsme se setkali na sjezdu v roce 1963. Když jsem dočetl dopis, všiml jsem si dole doušky, která zněla: ‚Přikládám pět dolarů, které možná budeš potřebovat na benzín.‘ Nadšeně jsem šel domů a hned jsme jeli na své biblické studium.“

SETKÁNÍ SE SMRTÍ

Snad by sis myslel, že na tichém subtropickém ostrově je hrozba smrti za věrnou službu to poslední, s čím by sis měl dělat starosti. A přece museli Clarkovi čelit takové zkoušce tam, kde to vůbec nečekali. Bratr Clarke pokračuje:

 „Jednou, když jsme doma seděli u večeře, někdo po nás střelil oknem. Viděl jsem jen auto, jak mizí za rohem, ale za několik dní jsem se dozvěděl, že po nás vystřelil jeden bývalý bratr. Přiznal, že na nás už několikrát mířil, ale nedokázal stisknout spoušť. Neuvědomovali jsme si, že má v hlavě pořád ještě tuto myšlenku, a tak jsme později navštívili jeho domácnost, abychom se podívali na jeho nemocné dítě, protože ostatní členové rodiny byli stále v pravdě. Nevěděli jsme ovšem, že předtím, než šel spát, řekl, že nemám vstupovat do jeho domu, že mě zabije, kdybych přišel. Vešli jsme do domu, a já jsem dokonce šel i do pokoje, kde spal, ale nevzbudil jsem ho, a Jehova ho zřejmě nechal spát dál. Když se vzbudil a zjistil, že jsme tam byli, skočil do auta a hnal se za námi.

Asi o šest kilometrů dál po silnici jsem řekl manželce: ‚Pojeď, odbočíme a podíváme se na záhon cibule.‘ Později jsme si uvědomili, že to muselo být Jehovovo vedení. On jel dál do Rock Soundu, šel do našeho domu, nikoho nenalezl, a pak šel na policii, kde mu odňali střelnou zbraň. Když jsme přijeli domů, přišel seržant a pověděl nám, co se stalo. Uvažovali jsme o 23. žalmu a přitom jsme oceňovali Jehovovu milující starostlivost i to, jak chrání ty, kteří mu slouží.“

Tento sbor dále vzkvétá a všichni měli velikou radost, když se nedávno přestěhovali do nově postaveného sálu království. Je to druhý sál království, který bratři postavili v Rock Soundu, a představuje Jehovovo požehnání pro jejich tvrdou práci a obětavého ducha. Bratr Clarke slouží jako člen výboru bahamské odbočky.

DUCHOVNÍ POKROK NA GRAND BAHAMĚ

Asi 80 kilometrů po pobřeží Floridy leží čtvrtý největší ostrov souostroví, Grand Bahama, sídlo obřího freeportského průmyslového a sídlištního komplexu. Freeport je jen malou částí tohoto plochého ostrova, jehož borové lesy již několik let slouží dřevařskému průmyslu. Zatímco se Hillovi usídlovali na Eleutheře, jejich kolegové absolventi, Američan Gordon Swisher a Novozélanďan William Mayer, využívali svou vynalézavost, aby se přizpůsobili životu na tehdy ještě zaostalém ostrově. Když přijeli, našli tu tři zájemce, Henrietu Pinderovou, paní Barrovou a ještě jednu osobu, které tvořily jádro budoucího sboru. Jistě si zaslouží obdiv pravý průkopnický duch těchto dvou misionářů, kteří dali stranou osobní pohodlí, aby těmto pokorným lidem přinesli dobré poselství.

Asi po dvou letech byli přeloženi do Nassau, kde se bratr Swisher stal novým dozorcem odbočky po Johnu Jonesovi, který musel ze zdravotních důvodů odjet, a bratr Mayer se stal na ostrově prvním krajským dozorcem. Místo nich sloužil  jako zvláštní průkopník bratr Charles Anderson. V roce 1956, kdy byl jmenován, se sbor skládal ze šesti dospělých a dvou dětí. Scházeli se v tanečním sále, který patřil jedné z místních sester. Brzy nato dostal sbor požehnání v podobě dalších průkopníků.

V roce 1961 došlo na Grand Bahamě k velikému průmyslovému rozmachu. Bahamská vláda udělila podnikatelům povolení, aby vybudovali město, jež se stane svobodným přístavem, aby podnítilo rozvoj průmyslu a přilákalo obchodníky nakupující bez cla. Takřka přes noc vznikla moderní metropole tam, kde byl do té doby převážně borový les.

K tisícům, které přilákaly vytvořené pracovní příležitosti, patřilo mnoho bratrů z jiných částí Baham a ze všech částí světa. Malý sál království, který byl postaven v Eight Mile Rocku, brzy nestačil. V tomto mnohonárodním sboru se tehdy vyskytovali bratři s mnoha dovednostmi. V roce 1972 si tedy postavili sál království, který skutečně dělal čest Jehovovu jménu. Je to jedno z nejvkusnějších shromáždišť svědků Jehovových na Bahamách.

Od té doby prošlo původní pojetí Freeportu velkými změnami. Bahamská vláda dala mnohem více pocítit svou přítomnost a město nabylo převážně bahamského charakteru.

Kvetoucí sbory ve Freeportu a Eight Mile Rocku jsou dnes méně mnohonárodní, ale rozhodně ne méně činné v kázání dobrého poselství obyvatelům Grand Bahamy.

DÍLO ZAČÍNÁ NA OSTROVĚ ACKLINS

Máme-li vysvětlit, jak začalo dílo království na jednom z nejdále jihovýchodně položených bahamských ostrovů, je zapotřebí, abyste porozuměli běžnému bahamskému výrazu, „jet na smlouvu“. Bezprostředně po 2. světové válce byl na jihu Spojených států nedostatek pracovních sil v rostoucím ovocnářském průmyslu. K doplnění potřeby byl zahájen nábor na Bahamách, aby byli získáni především dělníci k česání ovoce. Bahamané podpisovali smlouvu, že tam budou po určitou dobu pracovat. Tak vznikl výraz „jet na smlouvu“.

V roce 1951 patřil k těmto pracovníkům na smlouvu Wilbert Cox z ostrova Acklins. Na Bahamách nikdy neslyšel o svědcích Jehovových, protože do té části ostrova, kde žil, do Snug Corneru, proniklo velmi málo lodí. Přišel do styku se svědky na Floridě a zaujala ho naděje na věčný život na zemi a také skutečnost, že bratři jezdili 10 kilometrů tam a 10 kilometrů zpátky, aby mu pomohli dostat se z tábora přistěhovalců na shromáždění. Po třech měsících ztratil spojení se svědky, protože byl přemístěn do jiné části Floridy. Ale v roce 1954 s ním opět navázali styk v Delandu na Floridě, a tentokrát se chopil iniciativy sám a jezdil skoro 50 kilometrů autobusem na shromáždění. Bratři mu pomáhali se zpáteční cestou.

 V roce 1955 se vrátil na svůj domovský ostrov Acklins jako pokřtěný svědek plný horlivosti a optimismu, dychtící podělit se o pravdu s lidmi na svém ostrově. Za celých 29 let od té doby se na ostrově Acklins nikdo nepostavil na stranu pravdy, jedině jeho rodina. A to navzdory skutečnosti, že mu jeho příkladné chování a křesťanská neutralita vydobyly pověst, že je „jediný pravý Boží služebník na ostrově Acklins“!

JINÝ PRACOVNÍK VE SMLOUVĚ POZNÁVÁ PRAVDU

Podobným způsobem poznal pravdu jiný bahamský pracovník ve smlouvě, Thomas Dawkins. Thomas byl skalním členem bahamské církve Sál evangelia a dělal, co mohl, aby se vyhnul hovoru se svědky. Když byl na smlouvu na Floridě, vždycky se snažil rozmluvě se svědky vyhnout. Jednou časně zrána šel trochu na vzduch, a když seděl před ubytovnou dělníků na staré bedničce od pomerančů, přicházela svědkyně. Thomas byl ještě v pyžamu. Jakmile sestru zpozoroval, pokoušel se zmizet v domě, ale ve spěšném úprku si roztrhl pyžamo o hřebík trčící z bedny. Protože se styděl utíkat teď, když byla svědkyně tak blízko, musel zůstat sedět na bedničce a vyslechnout poselství o království. S údivem zjistil, že je to zajímavé, a bylo domluveno biblické studium. Začal se účastnit shromáždění a později byl pokřtěn. Po létech se bratr Dawkins s manželkou přestěhovali na Abaco do Marsh Harbouru, aby posílili malou skupinku, která byla roku 1971 změněna na sbor.

PRVNÍ SÁL KRÁLOVSTVÍ NA BAHAMÁCH

Vraťme se však do roku 1954 a do hlavního města Nassau, na ostrov, kde bydlí dvě třetiny obyvatelstva. Bratři tu tvrdě pracovali na prvním bahamském sále království. Prostředky na stavbu tohoto sálu vyneslo ojedinělé opatření. Bratr Gus Gravas, řecký bratr z Floridy, navštívil Bahamy, aby vydal svědectví řecky mluvícím lidem v Nassau. Zatímco byl v Nassau, zapůsobilo na něho, jak bratři potřebují trvalé místo ke shromažďování. Zařídil tedy, že jim bude pravidelně posílat obnošené šatstvo. Bratři je prodávali a prostředky používali na stavební program.

Bratři měli velikou radost, že do roka byli schopni zakoupit dvě parcely po pěti stech librách v Centrevillu, výborném místě pro nový sál. Ačkoli toto finanční upořádání skončilo, když vláda zakázala dovoz obnošeného šatstva, poskytla Společnost půjčku, takže bratři mohli svůj sál království dokončit. Na tomto pozemku postavili roku 1958 odbočku Biblické a traktátní společnosti Strážná věž a také misionářský domov. Páteří stavebního projektu se stali dva kanadští bratři, Hall Olson a Albert McBrine, kteří přišli  sloužit tam, kde byla větší potřeba. Ve stejné době, kdy nabýval tvaru centrevillský sál království, stavěl se jiný na Wuakoo Street, na pozemku darovaném bratrem a sestrou Blackmanovými.

DALŠÍ SNAHY DOSTAT SE NA VNĚJŠÍ OSTROVY

V roce 1960 odjel Gordon Swisher, který byl do té doby dozorcem odbočky, protože se měl ženit, a Společnost jmenovala na jeho místo George Jenkinse. V příštím roce došlo ke dvěma význačným událostem: v únoru to byla návštěva M. G. Henschela a od 27. do 30. července oblastní sjezd „Sjednocení ctitelé“. Historickým místem sjezdu byl hotel Royal Victoria, postavený v roce 1963 jako první větší hotel na Bahamách. Účast dosáhla vrcholného počtu 800, což daleko převyšovalo kterékoli dosavadní shromáždění svědků na Bahamách. Během návštěvy bratra Henschela se hovořilo o tom, co udělat více pro šíření dobrého poselství na Vnějších ostrovech. Bratr a sestra Porterovi zareagovali na výzvu, aby šli sloužit tam, kde je větší potřeba, a byl jim přidělen Dlouhý ostrov na Bahamách, kde v příštích jedenácti letech sloužili jako misionáři.

Bratr Porter vzpomíná: „Když jsme chtěli shromáždit všechny zájemce na jedno místo na nedělní shromáždění, vyjížděli jsme časně ráno z města, kde jsme bydleli, oběma směry skoro až na konec ostrova. Do půlnoci jsme najezdili přes 300 kilometrů, ale stálo to za to. Například dvaasedmdesátiletá babička Ritchieová, se kterou jsme studovali, šokovala celou svou osadu tím, že směle vydala svědectví faráři. Po létech se vnoučata této rodiny přestěhovala do Nassau, tam se postavili na stranu pravdy a dnes jsou dva z chlapců staršími.“

Malý sbor, který má nyní svůj sál království v Glintous, dál vydává svědectví o království na Dlouhém ostrově.

NEJJIŽNĚJŠÍ OSTROV INAGUA

Inagua, nejjižnější ostrov na Bahamách, je domovem tisíců různých plameňáků, bahamského národního ptáka. Jsou chráněni ve vyhrazené rezervaci. Ale co se vykonalo, aby na tento odlehlý ostrov dospělo dobré poselství?

V roce 1960 byli na Inaguu posláni bratr a sestra Perrinovi jako zvláštní průkopníci. Zjistili, že lidé velmi dobře přijímají, a zakrátko vedli asi 20 biblických studií týdně. Není třeba říkat, že to znepokojilo náboženské vůdce na ostrově, a tak vyvinuli nátlak na místního vládního představitele. Do roka se duchovenstvu podařilo, že Perrinovi byli vyhoštěni. Od té doby byli na ostrov několikrát posláni zvláštní průkopníci. Výsledek byl vždycky stejný; vede se mnoho biblických studií a získává se mnoho předplatných,  ale nebylo možné, aby se tam nějaký svědek usídlil.

ZMĚNY V ODBOČCE

Pro zlepšení činnosti odboček na celém světě pozvala Společnost dozorce odboček na desetiměsíční kurs ve škole Gilead. Bratr Jenkins měl přednost účastnit se tohoto kursu v roce 1962 a po ukončení byli s manželkou přemístěni do Kostariky. Jako nový dozorce odbočky na Bahamách byl jmenován jeden z jeho spolužáků, Emil H. Van Daalen (předtím absolvoval první třídu školy Gilead), který dříve sloužil na Portoriku. Od té doby, dokud v prosinci 1981 nedostali nové pověření na jihu Spojených států, učinil bratr Van Daalen mnoho pro povzbuzení bratrů k práci na Vnějších ostrovech. Bratři reagovali, jak ukazuje následující zkušenost, kterou vypráví bratr Van Daalen:

„Jedním z problémů na Bahamách je, jak se dostat k lidem žijícím na Vnějších ostrovech, zejména na odlehlých ostrůvcích. Bratři se pilně snažili vyřešit tento problém; například v srpnu 1966 se šest bratrů plavilo 100 kilometrů po otevřeném moři ve dvou pětimetrových člunech na ostrůvek Grand Cay, kde žije asi 200 lidí. Není známo, jestli někdo navštívil tento ostrov s poselstvím pravdy už předtím. Krajský dozorce podal zprávu: ‚Nechali jsme literaturu skoro v každé domácnosti. Lidé se projevili velmi přátelsky, dokonce se nabízeli, že nás odvedou k dalšímu domu a představí nás.‘ Cestou zpátky se zastavil jeden motor a člun musel být tažen, ale bratři cítili, že dostali dobrou odměnu, bez ohledu na nebezpečí, jemuž byli vystaveni.“

„ÚŽASNÁ ZKUŠENOST“

Bratr Van Daalen shrnul svých mnoho let služby království na těchto malebných ostrovech, když napsal: „Sloužit na Bahamách se prokázalo jako úžasná zkušenost. Má manželka Bettyjane i já jsme shledali, že lidé jsou tam přátelští, nakloněni náboženství a snášenliví. Jsou ochotni trávit čas hovorem o Bibli.

Za osmnáct let, které jsme s manželkou strávili na Bahamách, učinilo dílo kázání království nádherný pokrok dík požehnání našeho nebeského Otce. Svědkové Jehovovi jsou na ostrovech dobře známi a mnoho znamenitých bratrů a sester vynakládá síly, aby vyhledali pokorné lidi podobné ovcím, dokud je ještě čas. Jsme si jisti, že Jehova pohne srdcem jiných, aby pomáhali, kde je třeba.“

BRATŘI S LODĚMI POSKYTUJÍ POMOC

Koncem 60. a počátkem 70. let opět navštívili Bahamy bratři ze Spojených států. Pracovali pod vedením kanceláře  odbočky a používali lodě, aby se dostali k rozptýleným ostrovům a ostrůvkům. Byli mezi nimi Richard a Ilona Farrisovi a jejich čtyři děti, Eddie a Gary Ironsovi, Jack a Ethel Millerovi a dva chlapci, Allen a Betty Doeovi a rodina Waltersova. Rodina Farrisova jela na ostrov Mayaguana, kde mohli pomoci Susanně Fordové a její sestře Angie až ke křtu. Do té doby dostávali zájemci na Mayaguaně pomoc prostřednictvím písemně vedených biblických studií se sestrou Fairweatherovou v Nassau. Dílo Farrisovy rodiny na Bahamách přetrhla předčasná smrt Richarda Farrise. Po několika letech se však zbytek rodiny mohl na své lodi vrátit na Andros, aby na tom ostrově vydával svědectví s Allenem a Betty Doeovými. Millerovi pracovali na Jižním Androsu (později se přesunuli na Grand Bahama) a Ironsovi na Kočičím ostrově.

Allen a Betty Doeovi před odjezdem z Baham postavili plachetnici typu trimaran, protože její malý ponor se velmi hodí pro „ostrovy mělkého moře“. Život na lodi nebyl vždy snadný. Počasí někdy odmítalo spolupracovat. Například v prosinci 1972 byl plánován krajský sjezd v Marsh Harbouru na ostrově Abaco. Allen Doe vypráví o jejich cestě z Morgan Bluffu a Androsu do Marsh Harbouru na Abacu:

„Počasí začalo naprosto nádherně — slunečno a jihovýchodní vítr 10–15 uzlů. Najednou se na severozápadě objevila černá řada mraků. Nečekaná bouře se zuřivě rozběsnila. Otočili jsme loď a mířili k malému zářezu v jihovýchodním pobřeží ostrova Abaco, kterému se říká Díra ve zdi. Vítr se obrátil k severovýchodu a zesílil nejméně na 50 uzlů. Vlny v kotvišti dosáhly skoro třímetrové výše a nemilosrdně bušily do zakotvené lodi. V deset večer prasklo jedno kotevní lano jako provázek. Byli jsme promočení vlnami, které se řítily přes loď. Pochopili jsme pravý význam textu ‚ustavičně se modlete‘.

Když se rozednilo, rozhodli jsme se, že se raději vzepřeme oceánu, než abychom zůstali na tomto kotvišti. Dobře, že jsme to udělali, protože jediné zbylé kotevní lano už bylo téměř předřené. Zprvu jsme si však nebyli jisti, zda jsme se rozhodli správně — moře se zvedalo na deset metrů! Ale loď je zdolávala dobře a klouzala po obrovských vlnách. Brzy jsme byli na závětrné straně ostrova a dostali se do bezpečného přístavu u Sandy Pointu. Ale byli jsme pořád 80 kilometrů od místa sjezdu v Marsh Harbouru. Cesty byly bouřkou zaplavené, takže jsme museli několik dní čekat, než voda klesla.

Potom jsme jeli na svém malém motocyklu na sjezd. Nejméně čtyřikrát jsme se museli zastavit a brodit se po kolena vodou, než jsme se v neděli odpoledne dostali na místo sjezdu — právě včas na veřejnou přednášku! Byli jsme nesmírně šťastní, že jsme s bratry a sestrami, a oni byli šťastní, že nás vidí, protože měli strach, že jsme zahynuli  na moři. Mnozí bratři se nemohli zúčastnit, ale děkujeme, že nikdo nebyl zraněn ani zabit.“

NEJVĚTŠÍ OSTROV

Andros je bahamský obr. Na délku má asi 160 kilometrů a na šířku přes 60 kilometrů. Od roku 1950 zvláštní průkopníci vykonali mnoho dobrého, když kázali pokorným lidem z tohoto ostrova. Po několik let následovali znamenité dílo Jacka Millera a jeho rodiny průkopníci. Byla jich sem přidělena skupina, v níž v různých dobách působily Yvonne Deanová, Shirley Corseyová, Donna Schoreová a Debbie Sandsová. Sestra Sandsová se chystala do kláštera jako jeptiška, když tu od svého bratra poznala pravdu. Přestože byla velmi mladá, projevila vůči pravému uctívání stejnou horlivost, jakou projevovala ve svém bývalém náboženství. Spojeným úsilím těchto průkopníků mnozí poznali pravdu, ale vesměs se přestěhovali do jiných oblastí. Dnes jsou po celé délce východního pobřeží roztroušené skupinky zvěstovatelů.

CESTA NA BIMINI S DOBRÝM POSELSTVÍM

Východně od Miami je ve floridské úžině skupina ostrovů Bimini. Kázali tam sice bratři ze „Sibie“, ale jak tam lidé dostávali svědectví v pozdějších dobách? Skupina bratrů z oblasti Fort Lauderdale použila letadlo, aby cestovali tam a zpět a konali na ostrově službu. Bratr Dean Tarbert letadlo najal a řídil. Nevytvořil se sice žádný sbor, ale lidé obdrželi důkladné svědectví a vyskytl se zájem. Jen čeká na další zalévání a Jehova mu dá vzrůst.

NEVYROVNATELNÝ MEZINÁRODNÍ SJEZD

V každé části Jehovovy mezinárodní organizace měly sjezdy přední úlohu při shromažďování a školení jeho lidu. Na Bahamách zatím žádný sjezd nezastínil oblastní sjezd „Božské jméno“, který se konal roku 1971 na Arawak Cay. Byl to jediný oficiální mezinárodní sjezd, který zde zatím probíhal. Nebylo lehké najít objekt, který by byl za rozumnou cenu a přitom vyhovoval předpokládanému přílivu zahraničních návštěvníků. Bratři vyřešili problém tím, že najali právě postavené skladiště celnice s rozměry 130 × 13 metrů, jež stálo na umělém ostrově v nassauském přístavu. Jestliže se tato prostora měla proměnit v středisko sjezdu, museli bratři improvizovat jako ještě nikdy.

Představte si to prostředí: delegáti sjezdu seděli v tomto dlouhém úzkém sále v chladivém mořském vánku, poslouchali proslov řečníka, který stál na pozadí nassauského přístavu s majestátními oceánskými loděmi kotvícími u loděnice. Bylo to vzrušující, když díky přítomnosti více než  1 500 delegátů z celého světa mohlo 409 místních svědků uvítat na veřejné přednášce 2 036 hostů.

CESTY V KRAJSKÉ SLUŽBĚ

První krajský dozorce Bill Mayer cestoval poštovní lodí a navštěvoval a povzbuzoval bratry ve všech zákoutích ostrovů. Přestože bahamské vody jsou světoznámé svou činností a krásou, krajský dozorce trpící mořskou nemocí na vrzavé, těžce naložené pracovní lodi, která páchla naftou, je možná vždycky neoceňoval, zejména když měl před sebou ještě přes 400 kilometrů.

Když se bratr Mayer oženil a posléze se vrátil na Nový Zéland, přijel na ostrovy horlivý mladý americký bratr jako turista, zamiloval si je a rozhodl se, že sloučí obě věci, které měl nejraději — kázání dobrého poselství a pobyt u vody. Zakrátko byl bratr Ronald Deaumler jmenován krajským dozorcem. Brzy nato se oženil a na cestách po kraji ho provázela jeho manželka Helena, dokud nebyli pozváni do školy Gilead a nebyli pak přiděleni do Ekvádoru.

První krajský dozorce bahamského původu byl bratr Allison Dean, vnuk J. H. Johnsona a jeden ze čtyřiceti členů této rodiny, kteří jsou nyní v pravdě. Když se oženil s Kanaďankou Betty Joan McDonaldovou, sloužil dál sborům. Dnes mají rodinu a bratr Dean slouží jako člen výboru odbočky.

Krajskou službu převzal jiný místní bratr, Frederick Lord, se svou manželkou, dokud ho v dubnu 1974 nevystřídal kanadský misionář Steven Ray. Nyní slouží sborům misionář Anthony Reed, který působil pět let v brooklynském bételu. Burleigh a Alice McKeenovi byli přemístěni z Antiguy na Bahamy a přijeli v květnu 1981, aby pokračovali v misionářské práci. Bratr McKeen slouží jako koordinátor výboru odbočky.

JE TŘEBA PRACOVNÍKŮ

Ostrůvky a ostrovy Exuma se táhnou 230 kilometrů, počínaje asi 60 kilometrů jihovýchodně od Nassau. Žije tu 3 670 lidí. Kočičí ostrov na severu má dalších 2 000 obyvatel a jsou tu San Salvador a jiné menší ostrovy, které jsou obydlené, ale nejsou pravidelně propracovány. Je zde zapotřebí osob, které jsou pevné v pravdě a mají nezávislý příjem, aby se do těchto oblastí přestěhovaly a pomohly šířit dobré poselství. Mohlo by být praktické, aby bratři na dvou nebo třech člunech pravidelně navštěvovali ostrovy, kde je málo obyvatel a kde se nevydává skoro žádné svědectví.

VÝBORNÉ VYHLÍDKY DO BUDOUCNOSTI

Od onoho malého počátku v roce 1926, kdy přijeli na Bahamy  z Jamajky bratr a sestra MacKenzieovi, aby šířili útěšné poselství o Božím království, nastal znamenitý pokrok. Na Bahamách je nyní přes 600 velmi činných zvěstovatelů dobrého poselství. Vzhledem k účasti 2 244 osob na Památné slavnosti roku 1984, chová v sobě budoucnost výborné vyhlídky. My na „ostrovech mělkého moře“ se těšíme na další růst, který přinese více chvály našemu Bohu Jehovovi.

 [Mapa na straně 5]

BAHAMY

Grand Cay

Malé Abaco

Grand Bahama

West End

Freeport

Eight Mile Rock

Bimini

Velké Abaco

Marsh Harbour

Sandy Point

Díra ve zdi

Přístavní ostrov

Eleuthera

The Bluff

Hatchet Bay

Governor’s Harbour

Palmetto Point

Rock Sound

Berry Islands

Morgan’s Bluff

New Providence

Nassau

The Exuma Cays

Andros

Kočičí ostrov

San Salvador

Rum Cay

Dlouhý ostrov

Exumy

Křivý ostrov

Acklins

Snug Corner

Mayaguana

Malá Inagua

Velká Inagua

ATLANTICKÝ OCEÁN