Irsko

„ZA TEMNÉHO středověku bylo“ Irsko „ ‚ostrovem světců a učenců‘, kde dál jasně zářilo křesťanské poznání, zatímco jinde pohasínalo,“ napsal Donald S. Connery ve své knize Irové. Ale paprsky pravého křesťanského poznání v Irsku jasně zazářily teprve po létech věrné a rázné činnosti Jehovových služebníků. Jejich zápas s neustálým odporem a vytrvalou nepřízní je svědectvím o jejich silné víře a odhodlanosti a také o jejich hluboké lásce k Jehovovi a k lidem, kterým se snažili pomoci. Kdo jsou tito Jehovovi služebníci a co zde všechno prožili?

V Irsku žije něco málo přes 5 000 000 obyvatel. Jsou ostře rozděleni politickými ideologiemi a náboženskou nenávistí, která se snadno rozdmychá v otevřený konflikt a surové násilí, jak se také v nedávných letech stalo. Přitom však zjistíme, že Irové jsou nejen srdeční a veselí, ale i pohostinní a neuspěchaní.

Jejich dějiny od doby keltských přistěhovalců ze čtvrtého století př. n. l. přes nájezdy Vikingů a Normanů až po anglické krále jsou tragickým příběhem hořkostí, krveprolévání a útlaku. Více než 750 let bylo Irsko pod nadvládou Anglie. V roce 1922 byl ostrov po boji za nezávislost rozdělen. Severovýchodní část, osídlená převážně protestanty, zůstala částí Spojeného království. Zbývající čtyři pětiny ostrova, téměř úplně katolické, se staly nezávislou Irskou republikou.

SMARAGDOVÝ ŠPERK

Přes svou temnou historii je Irsko krásná zelená země. Je to ostrov podobný smaragdovému šperku, kde mlžné bujně zelené vnitrozemí rámují skalnatá pobřeží. Když pocestujete asi 750 kilometrů od východu na západ, potěší vás pohled na úrodnou střední rovinu obepjatou mírnými zvlněnými kopci a mohutnými horami. Po cestě od severu na jih [asi 480 kilometrů] vás okouzlí malebná jezera a řeky, velkolepé scenérie a pestré barvy, bujné rostlinstvo a květiny. Kdo jednou spatří krásu Irska, těžko na ni zapomíná.

Země je sice v základu zemědělská, ale v nedávných letech tam vznikla i některá odvětví průmyslu. Několik velkých středisek obyvatelstva, jako hlavní město Irské republiky Dublin a hlavní město Severního Irska Belfast, jsou příkrým protikladem tichých, pokojných městeček a vesnic v zemědělských oblastech. A právě v tomto prostředí zahořela koncem 19. století první jiskřička pravdy.

 C. T. RUSSELL PŘINÁŠÍ JISKRU PRAVDY

V roce 1891 navštívil Irsko první prezident Biblické a traktátní společnosti Strážná věž, Charles T. Russell. Bylo to jeho první přistání na cestě ze Spojených států, při níž si přál rozšířit kázání křesťanské pravdy v Evropě. Russell, sám skotsko-irského původu, přistál na jihu Irska v Queenstownu (dnes Cork).

Díky jeho práci vznikly v Dublinu a Belfastu eklésie neboli sbory a z nich se postupně začalo šířit poselství pravdy. V tomto raném období bratři rozdávali traktáty u dveří protestantských kostelů a věnovali se spíše příležitostné než organizované svědecké práci. Strážná věž přinesla v roce 1904 zprávu: „Pravda se šíří také v Irsku; drazí bratři v Dublinu dál rozsévají poselství lásky a působí jim to velkou radost“.

V roce 1908 se Russellovy přednášky na námět „Svržení satanovy říše“ v Belfastu zúčastnilo asi 300 osob. To už byla v Belfastu eklésia asi dvaceti čtyř badatelů Bible. V Dublinu se C. T. Russell nejprve setkal asi se čtyřiceti bratry a zájemci a potom promluvili k více než tisíci posluchačů.

Za tři roky se Russell v Belfastu na další návštěvě setkal asi se čtyřiceti badateli Bible. Toho večera si přišlo do Ulsterského sálu poslechnout jeho přednášku „Jaké je pravé evangelium?“ asi tisíc lidí. Russell ve svém proslovu mocně hájil Bibli proti vyšší kritice a pevně zdůrazňoval, že je třeba vrátit se k Bibli a ne lpět na věroukách a vyznání lidí.

NEDOSTATEK JEDNOTY SMÝŠLENÍ

Přes tyto nadějné začátky nepokračovalo kazatelské dílo hladce. V těch dnech, kdy badatelé Bible v Irsku právě začínali rozumět biblickým pravdám, neexistovala taková jednota smýšlení, jaká se od té doby vyvinula mezi Jehovovým lidem po celém světě. Proč? Protože mnozí, kteří se scházeli, neviděli potřebu být ‚harmonicky spojeni‘ ke konání Boží vůle. — Ef. 4:1–6, 16.

V roce 1914 už bylo v Irsku asi sedmdesát badatelů Bible. Mnozí prosazovali na shromáždění svůj vlastní výklad Písma, například, když sbory probíraly sérii knih Úsvit milénia. Stali se sobeckými a domnívali se, že jejich výklad Bible je nadřazený. A když bylo zřejmé, že rok 1914 nepřivodí úplný konec tohoto světa, řada těchto badatelů Bible zavrhla sdělovací prostředek, který používal Jehova.

 PYŠNÝ DUCH V DUBLINU

První světová válka se vlekla a pyšný duch nezávisle smýšlejících osob zaséval semena dalších problémů. Tito lidé se domnívali, že biblické nauky prosazované bratrem Russellem nejsou vůbec důležité. Proto také nepostřehli, že Jehova má pro svůj lid důležitou práci.

V roce 1919 již zvolení starší v dublinském sboru aktivně odporovali radám a vedení přicházejícím od Jehovovy organizace. Odmítali vše, co jim překáželo v ovládání sboru. Na první místo se dostaly jejich osobní názory a myšlenky. (Řím. 12:3) Přestože tito starší četli sboru dopisy zasílané Společností, přehlíželi všechny rady nebo vedení, které se v nich nabízely. Hrstka věrných ve sboru dále dělala, co mohla, aby šířila traktáty a knihy jako Božský plán věků, ale většina nijak netoužila zapojit se do takové práce.

Charles Wilson, jeden z bratrů v onom raném dublinském sboru, vzpomíná, jak všechno vyvrcholilo jednoho večera v roce 1920. Tehdy již většina členů sboru ztratila ocenění pro Jehovovu organizaci. Vypráví nám, co se stalo:

„Šli jsme tehdy na shromáždění a jeden ze starších nám řekl, že sbor bude hlasovat o našem vyloučení. Když nám sdělili, že přerušují styky s Mezinárodními badateli Bible a zřizují si vlastní organizaci, řekl jsem : ‚O našem vyloučení nemusíte hlasovat. Odcházíme!‘ Obrátil jsem se a odešel. Za mnou šli bratr a sestra Brownovi a sestra Rutlandová.“

Jednou rozdělující spornou otázkou bylo kazatelské dílo se Zlatým věkem a jinými publikacemi. Jinou bylo, zda přijmout teokratičtější způsob organizace, o němž se právě hovořilo ve Strážné věži. Bylo to velmi obtížné období. Došlo ke skutečnému přečišťování. Ze stovky členů sboru zůstali při Jehovově organizaci čtyři. Ti, kdo se odštěpili, se časem rozdělili na menší odporující si skupinky, každá s vlastním vůdcem.

Kazatelské dílo v Dublinu se téměř zastavilo. Časem se však jiní chopili výzvy oznamovat dobré poselství nejen v Dublinu, ale po celém Irsku jako kolportéři neboli kazatelé plným časem.

Někdy byli kolportéři na popud duchovenstva vyhnáni ze svého bydliště. Vždy je však u sebe přivítala sestra Rutlandová, bývalá policistka, jedna z mála věrných, kteří zůstali v Dublinu. Mnoho bratrů a sester na ni s láskou vzpomíná jako na „mámu“ Rutlandovou a jsou jí vděčni za to, že udělala ze svého domova přístav pro ty,  kdo jej potřebovali, když šlo do tuhého. U „mámy“ Rutlandové se vždy našlo „něco na zub a čajový kotlík visel nad ohništěm“.

V SEVERNÍM IRSKU

Než však budeme pokračovat ve svém vyprávění o Irské republice, podívejme se, co se zatím dělo v Severním Irsku. Tento severovýchodní cíp ostrova a jeho zvlněná pole a nízké kopce kolonizovali v 17. století protestanti z Británie. Asi dvě třetiny obyvatel Severního Irska pocházejí z anglických a skotských protestantů. Od té doby se vyvinula zvlášť bojovná forma protestantismu, pro niž je typická jedovatá zášť ke katolictví. I v této části ostrova byli lidé v duchovní tmě a v nevědomosti o Božím předsevzetí, zaslepení naukami Velkého Babylónu stejně jako lidé na jihu. Také potřebovali pomoc, aby se osvobodili. — Zjev. 17:1, 2; 18:2–4.

FOTODRAMA OTEVÍRÁ LIDEM OČI

Od roku 1914 bylo používáno k otevření lidských očí Fotodramatu stvoření. Toto představení, které obsahovalo barevné diapozitivy, pohyblivé obrazy a synchronizované gramofonové nahrávky, ukazovalo rozvíjení Božího předsevzetí od stvoření až do konce tisíciletého panství Ježíše Krista. Sestra Maggie Cooperová pomáhala při předvádění Fotodramatu po celém Severním Irsku.

„Každý večer byl sál nabitý. Odporu bylo velmi málo a ocenění velké,“ vypráví. „Zlomilo to mnohé předsudky proti nám.“ Vzpomíná, že nebylo nijak snadné stěhovat všechny náležitosti pro osmihodinové předvádění Fotodramatu. „Když se na to dnes dívám zpátky, nechápu, jak jsme to dělali. Tolik překážek, a k tomu asi tuna zavazadel!“ Ale s důvěrou v Jehovu dokázali všechny potíže překonat.

PRAVDA O PEKLE

Do náboženské temnoty, která halila Severní Irsko, pronikly traktáty odhalující falešné nauky, jako bylo mučení v pekelném ohni. Během 1. světové války například upoutala pozornost Boba Olivera reklama v belfastských novinách. Zněla: „Co říká Písmo o pekle? Traktát  zdarma obdržíte, napíšete-li na adresu Sdružení mezinárodních badatelů Bible, 34 Craven Terrace, London, W. 2.“ Pan Oliver, tehdy příslušník presbyteriánské církve, měl hluboké pochybnosti o pekelném ohni. Zareagoval tedy na reklamu a poznal, že to, co čte, je pravda. To, že si napsal o traktát, bylo prvním krokem na jeho životní dráze Jehovova služebníka, jímž je až dodnes.

Susan Milneová jako mladá dívka navštěvovala mnohá srdcervoucí shromáždění ve stanech, jež konaly četné sekty znovuzrození v Severním Irsku a kde kazatelé hlásali věčné zatracení v plamenech pekelných. Susan usoudila, že není hodna spásy, protože nikdy neprožívala pocit spasení, jaký údajně zakoušeli mnozí účastníci takových shromáždění. Ale v roce 1922 si přečetla traktát s názvem Kde jsou mrtví? a to změnilo celý její pohled.

Předtím ji jednou překvapil její otec, když řekl: „Začínám si myslet, že žádný pekelný oheň není.“ Pro ni to bylo rouhání. Ale nyní věděla, co měl na mysli Ježíš, když řekl: „Pravda vás osvobodí“ — zejména od falešných náboženských nauk. (Jan 8:32) A tak po přečtení traktátu navštívila otce a oba s radostí zjistili, že čtou literaturu ze stejného zdroje — od Sdružení mezinárodních badatelů Bible. Tak přijala pravdu ona i její manžel, její otec a jiní z její rodiny.

„ZVĚSTUJTE . . . KRÁLE A JEHO KRÁLOVSTVÍ“

Sestra Milneová rychle pochopila, že je třeba jednat. Často si opakovala heslo ze sjezdu v Cedar Pointu v roce 1922: „Zvěstujte, zvěstujte, zvěstujte krále a jeho království.“ Proto ona a její rodina ve velkém rozsahu pracovali s Harfou Boží a nadšeně se podíleli na vedení studijních kursů s touto osvěcující publikací.

Bratři a sestry, mezi nimi Bob Oliver a Susan Milneová, zahájili v Severním Irsku nedělní svědeckou službu s Harfou Boží. Lidé, jimž vydávali svědectví, měli v sobě hluboce zakořeněnou presbyteriánskou tradici, k níž patřil silný odpor k čemukoli, co bylo možné pokládat za porušování sabatu. Proto byly hněvivé reakce na denním pořádku.

Stejnou odvahu projevovali svědkové, když šířili čísla Zlatého věku, jež obsahovala otevřené obžaloby proti duchovenstvu pro jejich podíl na potlačování pravdy a pronásledování pravých křesťanů. Bratr Oliver si živě vzpomíná na jednu ilustraci ve zvláštním vydání Zlatého věku — duchovního s dýkou, z jejíhož hrotu kapala krev.  K tomu byl text z Jeremiáše 2:34; „Na podolcích tvých nalézá se krev duší chudých nevinných.“(KB)

Bratři také pořádali veřejné přednášky zvěstující království, kdykoli to bylo jen možné. Tak se setkal s pravdou Bob Dempster ve svém rodném městě Comberu u Belfastu. Jak sílilo veřejné dílo, sílil však i odpor. Když začal bratr Dempstar sám zvěstovat království, duchovenstvo používalo nečestné způsoby, jak mu bránit. V době, kdy byla velká nezaměstnanost, ovlivnili například kompetentního úředníka, aby odmítl vydat bratru Dempstarovi podporu v nezaměstnanosti. Ale bratr Dempster se nedal zastrašit. Začal se shromažďovat s malým sborem, který se scházel u Milneů, a bylo to k prospěchu všech.

Světlo království se šířilo pomalu, ale jistě, sbory rostly. Ale všichni nepřátelé pravdy nebyli vně.

PROSÉVÁNÍ V BELFASTU

Stejně jako pocítili špatný vliv nezávisle smýšlejících volených starších bratři v Dublinu v roce 1920, pocítili jej i bratři v Severním Irsku, zejména v Belfastu. Začal tedy čas prosévání. Věrná oddanost Jehovově organizaci a nadšení pro veřejné kazatelské dílo se opět staly bodem, kvůli němuž se lidé rozdělovali. Jeden badatel Bible, který se setkal s bratrem Russellem při jeho návštěvě Belfastu v roce 1908, začal dávat přednost vlastním myšlenkám a názorům. Nakonec si založil skupinu, kterou nazval Neochvějní badatelé Bible.

Později, když bylo v roce 1917 vydáno Ukončené tajemství s jeho mocným odsouzením falešného náboženství, dostali strach jiní a opustili společenství. Jeden přední člen belfastského sboru si pověsil do výlohy svého obchodu oznámeni: „Nemám nic společného se Sdružením mezinárodních badatelů Bible ani s knihou Ukončené tajemství“. I on si založil vlastní skupinu a tvrdil, že je věrný naukám bratra Russella. Toto zavržení Jehovova sdělovacího prostředku předními členy sboru vyzkoušelo víru a věrnou oddanost ostatních bratrů.

Ještě větší zkoušku způsobili někteří jednotlivci, kteří zůstali ve sboru. Jak se kazatelské dílo rozmáhalo, stávalo se stále zjevnějším, že ti, kteří plně oceňují, že je třeba zvěstovat krále a království, a volení starší, se rozcházejí v názorech.

Stejně jako farizeové za Ježíšových dnů, kteří ‚měli rádi nejvýznamnější místa‘, zajímali se volení starší více o postavení a přednosti než o pokrok kazatelského  díla. (Mat. 23:2–7) Jejich pyšný a povýšenecký postoj vyvolal ve sboru neklid a nepříjemné pocity. Nakonec vzniklo ovzduší podezřívání a nedůvěry, protože každý starší se snažil vyvyšovat sám sebe a posilovat své vlastní postavení ve sboru.

Když se blížily volby starších, usilovalo se o hlasy. Někteří starší pořádali zvláštní čajové dýchánky a zvali bratry a sestry jen proto, aby získali podporu a ovlivnili hlasování. Protože tito starší neuznávali Krista jako hlavu sboru, vznikaly neshody, kliky a rozkoly. Dobrým příkladem toho je, co se dělo ve starověkém Korintě. Členové korintského sboru věnovali nepatřičnou pozornost lidem, a proto se rozpadli na skupiny přívrženců, které říkaly: „ ‚Já [patřím] k Apollónovi‘, ‚Ale já Kéfovi‘, ‚Ale já Kristu‘ “. — 1. Kor. 1:11, 12.

Někteří bratři, jako Diotrefes za Janových dnů, projevovali pramalou úctu k jakýmkoli pokynům, jež přicházely prostřednictvím Jehovovy organizace, a úmyslně se snažili zasévat pochybnosti ohledně Společnosti do myslí a srdcí pokorných a poddajných. Tak zrcadlili Diotrefova ducha tím, že ‚tlachali o bratrech ničemnými slovy‘. — 3. Jana 9, 10.

Konečně Jehova zasáhl. Anglické vydání Strážné věže z 15. srpna a 1.září 1932 vysvětlilo, proč by se měla dozoru nad sborem ujmout skupina zralých bratrů nazývaná služební výbor, a ne „volení starší“. Toto nové organizační opatření proselo sbor a zbavilo jej posledních vzpurných osob, takže v Belfastu zůstalo jen dvanáct pravidelných zvěstovatelů, kteří se přidrželi pravdy.

RUTHERFORDOVY PŘEDNÁŠKY PODNĚTEM PRO DÍLO

Během třicátých let tato malá skupinka bratrů v Severním Irsku držela krok s Jehovovým lidem na celém světě. Nadšeně začali používat nahrané přednášky J. F. Rutherforda, tehdejšího prezidenta Společnosti Strážná věž. Brzy přišly vzrušující zkušenosti s přehráváním záznamů.

Alex Mitchell byl námořníkem. Když se v roce 1927 plavil po moři jako strojník, přečetl si knihy Božský plán věků, Čas se nachýlil a Harfa Boží a rozpoznal světlo pravdy. Když se vrátil domů do Belfastu, ihned začal hledat další pomoc k porozumění Bible. Někteří členové Neochvějných badatelů Bible se ho snažili odvrátit od čtení publikací Společnosti. On však již rozpoznal v těchto publikacích zvuk pravdy a nakonec našel pravé badatele Bible.

Brzy zahájil kazatelské dílo. Dobře si pamatuje, jak  s bratrem Oliverem nosívali přehrávací zařízení po celém Belfastu. Začínali s touto prací bez vozidla. A tak si představte dva muže, jak rázují z ulice do ulice nebo po venkově s celým vybavením na kožených popruzích přehozených přes rameno!

K odpovědnostem bratra Mitchella patřilo vyhledávat vhodné sály, kde by mohli přehrávat nahrané přednášky. Sály se daly získat — ale zpravidla jen najedenkrát. Proč? Protože většinu míst měly pod dohledem bdělé oči místního duchovenstva, kterému se zvuk poselství ošklivil. Když bratři nemohli najmout sály, pouštěli své přehrávací zařízení na ulicích Belfastu a na okolním venkově.

K přehrávání přednášek si obvykle vybírali protestantské ulice, protože v té době byli protestanti obecně přístupnější. Jednou zajeli bratr Milne a bratr Mitchell do tiché postranní ulice, ale předtím si nezjistili, jaké je jejich okolí. Sestavili své zařízení jako obvykle, zahráli trochu hudby, aby upoutali pozornost, a pak pozvali místní obyvatele, aby si poslechli biblickou přednášku. Nevědomky však zajeli do tvrdé katolické oblasti, kde byli mylně zařazeni mezi protestanty. Místní lidé po nich začali házet kamením. Bratři rychle naházeli celé zařízení zpátky do auta a zamířili pryč. Dav při odjezdu tloukl do karosérie vozu železnými pruty a roztříštil přední sklo. Kromě úleku však bratři vyvázli bez vážnějšího úrazu a tato příhoda jim nijak neubrala nadšení pro dílo.

Jednou odpoledne bombardovali bratra Mitchella bramborami. Naštěstí byly vařené, a tedy měkké. Při odjezdu bratr Mitchell přes amplión promluvil k lidem a řekl jim, jak je rád, že nepřijel ráno, protože to by byly brambory tvrdší.

Bratři také dobře využívali přenosný gramofon. Až na jisté nehody, jako třeba když před odchodem z domu zapomněli vzít desku, získali v používání tohoto přístroje velkou zručnost. S kolem, gramofonem, sadou desek a krabicí knih byli vybaveni na pěkný den svědecké práce.

POSÍLENI RADIOTELEFONNÍM SPOJENÍM

Pro bratry bylo posilou slyšet přednášky bratra Rutherforda, živě vysílané z míst jako Londýn a New York. V roce 1938 se k působivé přednášce „Tváří v tvář“ sešlo do Královského sálu v Belfastu přes 2 500 lidí.

Někteří bratři si dosud živě vzpomínají na informační pochody po Belfastu, které pořádali, aby upozornili na  tento proslov. Mnozí měli z informačních pochodů obavy, protože v Severním Irsku tehdy bylo napjaté náboženské ovzduší. Vykonali však 25 pochodů po hlavních ulicích města a nesetkali se s žádnými násilnými reakcemi.

Někteří přátelé nesli plakáty ohlašující veřejnou přednášku. Jiní nosili standarty s hesly jako „Náboženství je past a obchodní podnik“ a „Služte Bohu a Kristu, králi“. Jeden mladý novinář, když viděl heslo „Náboženství je past a obchodní podnik“, se zeptal: „Na to přicházíte až teď?“

Přednáška „Vláda a mír“ byla přímo přenášena z newyorské Madison Square Garden. Během tohoto proslovu střežili sál v Belfastu, kde se bratři shromáždili, policisté. IRA (Irská republikánská armáda) vyhrožovala, že umístí do sálu bombu, jestliže nebude přednáška odvolána. Bratři se nezalekli. Snahy IRA o zastrašení bratrů v Belfastu nebyly o nic úspěšnější než snahy Katolické akce o přerušení přednášky v New Yorku.

Tato živá vysílání vytvářela v bratrech pocit jednoty. Navzdory náboženskému a vlasteneckému zápalu, které sílily, jak se v Evropě rýsovala na obzoru válka, tato malá skupinka bratrů v Irsku mohla vidět, že je součástí rostoucí světaširé organizace. Ale než budeme pokračovat v tom, co se dál dělo v Severním Irsku, vraťme se zpátky do Irské republiky.

NEPOLEVUJÍCÍ ODPOR NA JIHU

Od roku 1920 do 2. světové války to bylo jen pár věrných bratrů a sester, kteří zápasili v samotném Dublinu, kdežto jinde na katolickém jihu se konalo pouze rozptýlené kolportérské dílo.

Některé poznámky z Ročenek svědků Jehovových umožňují představu o tom, s jakými poměry se museli bratři vyrovnávat.

1935: „Bratři zakouší strádání a tělesnou újmu, a byla zničena literatura, která by pomohla lidem.“

1937: „Irsko je nejtemnější část Britských ostrovů . . . Kněží . . . sledují průkopníky z místa na místo, zjišťují, kde byla zanechána literatura . . . a okamžitě ji nechávají zničit.“

1938: „Velký odpor proti zvěstovatelům poselství o království. Na podnět římskokatolického kněze napadla lůza svědky Jehovovy . . . Odpor ještě nedosáhl vrcholu.“

Již dříve v roce 1926 přijel se třemi společníky do Waterfordu v jižním Irsku bratr Pryce Hughes, který později sloužil jako viceprezident Sdružení mezinárodních  badatelů Bible v Londýně. Uvítali je tři bratři, kteří už tam přijeli dříve. Před příjezdem bratra Hughese přestáli bratři ve Waterfordu katolický útok lůzy a chuligánů, kteří spálili to, co pokládali za ‚zlou literaturu‘.

Kdykoli bratři předali literaturu zájemcům, rychle šli jinam. Ubytovávali se u protestantů a snažili se projít co nejrozsáhlejší oblast, než místní kněz přijde na to, co se děje. V jednom městě varoval místní tisk před jejich činností, a když bratři procházeli ulicí, děti po nich plivaly. Aby tedy nebyli příliš brzy poznáni, pracovali od vnějších hranic svého zvoleného obvodu a končili ve městě, kde byli ubytováni.

Při jiné příležitosti se v tržním městečku Graiguenamanagh střetli se zlobným odporem. Při návratu do bytu na ně čekal zástup pokřikující mládeže, která po nich házela kamením. „Byl totiž ‚svátek‘, ‚den „svatého“ Patrika‘,“ vzpomíná bratr Hughes, „a celý den přijížděly do města na zvláštní mše vozy tažené osly. Při mši místní kněz všechny poštval proti nám.“ Uvědomili si, že se musí rychle odstěhovat, a tak na kole převezli všechny své věci na nejbližší nádraží.

Kolportéři se naučili přizpůsobovat se této stále přítomné hrozbě násilí. Jednou honil bratra Hughese přes pole muž s vidlemi. Jindy jeden sedlák nečekaně vystřelil bratru Hughesovi pod nohy z pušky.

V roce 1930 přijel do Dublinu jiný kolportér, Jack Corr. Jeho rodiče byli katolíci, takže byl dobře připraven na rozhovory s katolíky. Zjistil, že irská ústava sice zaručuje svobodu náboženství, ale mnoho lidí se domnívá, že by se to nemělo vztahovat na kazatelské dílo svědků Jehovových.

Bratr Corr často pocítil zuřivost rozhněvaného kněžstva a jejich přívrženců. Jednou ho dav podnícený farářem o půlnoci vytáhl z postele a pak spálil všechnu jeho literaturu na náměstí. Jindy tloukl na dveře domu, kde byl ubytován, dav asi dvou set lidí. „Zděšená paní domácí se pokoušela strkat mě pod postel, zatímco křičela oknem na dav hrozné kletby,“ vypráví. „Podařilo se mi uklidnit její obavy a za čtvrt hodiny zmizel dav jako dým, takže jsem mohl pokračovat, jako by se nic nestalo.“

DALŠÍ NÁSILÍ NÁBOŽENSKÝCH ODPŮRCŮ

V roce 1931 přijeli Victor Gurd a jeho společník Jim Corby do města Corku, blízko místa, kde před čtyřiceti lety přistál v Irsku bratr Russell. Na čas se k nim připojila jiná skupina bratrů. Pracovali po celém venkově a šířili výtisky Studií Písem a Harfy Boží.

 Když bratři vydávali svědectví v Roscrei v hrabství Tipperary, zadrželi je muži s puškami, pobrali jim literaturu a vybídli je, aby zmizeli z okresu. Když se bratři vrátili do místa ubytování, čekaly je další těžkosti. Odpůrci pobrali jejich zásoby literatury, polili je benzínem a zapálili. Okolo hranice stála místní policie, duchovní a děti z okolí a zpívali „Víru našich otců“.

Někdy tou dobou přijel do Limericku John Retter a jeho společníci. Narodil se v Rakousku, a proto vydával svědectví mnoha Němcům, kteří se přistěhovali na západní pobřeží Irska. Byl tam také John Cooke (nyní slouží v bételu v Jižní Africe), který byl roku 1936 v Dublinu uvězněn, protože trval na tom, že bude konat Jehovovo dílo.

JEHOVOVA OCHRANA NA SEVERU

V období před 2. světovou válkou vedli dílo v Severním Irsku jiní kolportéři. Sarah Hallová přijela do hrabství Tyrone v roce 1926. Poznala pravdu v Anglii roku 1915, když si přečetla Božský plán věků. To, co si přečetla, ji podnítilo ke kolportérskému dílu.

Většina lidí, s nimiž mluvila, nesdílela její ocenění pro biblickou pravdu. Její drobná, křehká postava a mírná povaha ji neuchránily před tím, že ji jedna žena honila vidlemi nebo že ji jeden muž popuzený jejím poselstvím nazval „Dalilou“ a pokusil se ji škrtit.

Nezalekla se, projevovala velké odhodlání a vytrvalost. „Vcelku to nebylo špatné,“ řekla, když vzpomínala na kázání provázené zkouškami. „Zvykli jsme si, že na nás křičí. Když se modlíš o Pánovu ochranu, poskytne ti ji.“ Kolportéři měli pevnou důvěru, že Jehova ‚bude s nimi, aby je osvobodil‘. A opravdu s nimi byl! — Jer. 1:7,8; Žalm 23:4,5.

JEHOVA OPATŘUJE

Billy Holland poznal pravdu v roce 1926, když si přečetl Božský plán věků. Jako mnoho jiných kolportérů spoléhal i on na Jehovův slib, že jeho služebníci nebudou nikdy ‚úplně opuštěni‘. — Žalm 37:25; Mat. 6:28–34.

Bratr Holland vypráví: „Někdy jsem byl úplně bez snídaně, někdy jsem měl jen pár suchých krajíčků chleba. Vzpomínám si, jak jsem byl jednou na venkově v hrabství Down. Když jsem strávil nějaký čas ve službě, dal jsem se pěšinkou kolem živého plotu a opřel si o něj kolo.  Posadil jsem se, jedl jsem svůj suchý chléb a poslouchal ptačí zpěv. Pak jsem se pořádně zadíval na živý plot a spatřil jsem několik krásných ostružin. Utrhl jsem je a dal si je mezi krajíce chleba. Bylo to jako ostružinový džem — moc jsem si pochutnal!“

Stejného ducha měl, když se nedostávalo peněz. „Boty mi dosluhovaly a měl jsem často mokré nohy,“ vzpomíná. „Potom jsem šel jednou za slunečného dne po venkovské silničce, velmi se oteplilo a dehet na silnici se začal rozpouštět. Dehet zaplnil díry na podrážkách mých bot, a tak jsem měl boty ‚spravené‘.“ A přitom zadarmo!

DODÁVKY DUCHOVNÍHO POKRMU BĚHEM VÁLKY

Během 2. světové války v letech 1939–1945 zůstala Irská republika neutrální, ale Severní Irsko jako část Spojeného království čelilo náletům a jiným těžkostem války.

Jedním problémem se v těch letech stala potřeba udržovat přísun duchovního pokrmu. Britská vláda vydala za války zákaz dovozu a vývozu Strážné věže a jiných publikací Společnosti. Tento satanův manévr, jímž se snažil přetnout spojení a dodávky bratrům, se nezdařil. Jak byl zvrácen? Prostě tím, že Společnost zařídila, aby bratři ve Spojených státech a v Kanadě posílali bratrům do Belfastu výtisky Strážné věže v obyčejné obálce.

Když došly, odpovědní bratři rychle rozmnožili hlavní články a pak je rozdělili sborům. Jakmile začaly chodit tyto výtisky časopisů, bratři nikdy nepřišli o žádnou životně důležitou duchovní výživu.

Bob Oliver si vzpomíná, že dostával Strážnou věž od bratra Kellyho ze Spojených států. Bratr Kelly také připojoval informace o tom, o čem hovořil „strýček Nathan“ (Nathan H. Knorr, třetí prezident Společnosti Strážná věž), a tak podával informace o sjezdech a podobně. Občas našli bratři Strážnou věž nebo knihu jako Pravda vás osvobodí uvnitř balíku potravin, který jim byl poslán. Když dorazil neutajený výtisk Strážné věže, aniž se ho někdo dotkl, bratři v Belfastu žertovali, že prošel, když byl cenzor právě na svačině.

OPOVRŽLIVÁ ZACHÁZENÍ

Během války museli bratři v Severním Irsku snášet prudké, vytrvalé nepřátelství duchovenstva a jeho přívrženců, kteří stáli plně za válečným úsilím. Ježíš velmi pravdivě řekl: „Protože . . .nejste částí světa . . . proto vás svět nenávidí!“ — Jan 15:18,19.

 Svou opovržlivou reakcí je typický tento dopis, který byl poslán belfastskému sboru v srpnu 1943:

„Vážený pane,

proti své vůli jsem obdržel jeden z pamfletů, které máte tu drzost vnucovat příliš snášenlivé veřejnosti, a proto bych chtěl využít této příležitosti k prohlášení, že si zcela zakazuji, aby kdokoli z vašich přívrženců pod jakoukoli záminkou vstoupil na můj pozemek. Laskavě na to upozorněte ty vaše poblázněné ušňupané biblické žvanily, neboť nebude-li toto varování vzato na vědomí, vetřelec bude násilně — velmi násilně — vyhozen. Psa na něho nepošlu, neboť bych nerad vnucoval tomu ubohému zvířeti tak nechutné sousto, ale jestli se rozhodne sám se chopit iniciativy, rozhodně mu v tom nebudu překážet.“

Přestože byly časy zlé, vyvíjelo se všemožné úsilí o rozšíření kazatelské činnosti. Žehnal Jehova dále práci všech věrných bratrů? Ano. Když v roce 1945 válka skončila, v Belfastu bylo asi 120 zvěstovatelů a v Dublinu asi 20.

PRŮKOPNICKÁ SLUŽBA V REPUBLICE

Ročenka na rok 1946 ukázala, že na konci 2. světové války nemělo šíření dobrého poselství v Irské republice polevit. „Pro mnohé,“ říká Ročenka, „je těžké pochopit, jak temným místem, pokud jde o světlo a poznání Božího slova, je jižní Irsko.“ Pak pokračuje: „Zde je opět příležitost pro skutečné průkopníky. Právě činíme opatření, aby tam byli nějací posláni.“

Jedním z prvních zvláštních průkopníků, kteří tam byli vysláni, byl Fred Metcalfe, nyní člen výboru irské odbočky. Byl přidělen do města Corku na jihu země. Brzy se stal se svými bratry průkopníky terčem odporu inspirovaného duchovenstvem. Kněží se snažili vybičovat nenávist ke svědkům Jehovovým tím, že je opakovaně označovali za „komunistické ďábly“.

„Pro lidi,“ říká bratr Metoalfe, „tentokrát pojem ‚komunista‘ znamenal, že jsme ze všeho, co se může na světě vyskytnout, nejbližší ďáblovi v lidské podobě.“

Rostlo nepřátelství. „Nikdy jsem necítil tolik ocenění pro text Zjevení 12:17 jako tehdy,“ poznamenává bratr Metcalfe. „Ďábel se skutečně zlobil na svědecké dílo, které se konalo v tomto území.“ Kněžské lži a všeobecné nepřátelství nakonec vyvrcholily davovým útokem na bratra Metcalfa a jeho společníka, bratra Chaffina, v Corku roku 1948.

 DAVOVÉ NÁSILÍ V CORKU

Jednou, když byl bratr Chaffin v kazatelské službě, obklopil ho agresivní zástup žen, které ho obvinily, že je komunista, a násilně ho napadaly. S rozzuřeným davem se nedalo diskutovat, a proto se bratr Chaffin pokusil uniknout nástupem do nedalekého autobusu. Avšak posádka autobusu se připojila k útoku. Někteří útočníci házeli kamením, zatímco jiní surovci křičeli: „Špinavý komunisto“ a „Hoďte ho do řeky!“ Nakonec však uklouzl svým pronásledovatelům tím, že rychle uskočil za vysoké oplocení kněžské rezidence.

Zatím se bratr Metcalfe snažil ujet na kole, ale část davu ho dohonila. Bili ho pěstmi a kopali ho a rozházeli mu literaturu po ulici. Naštěstí pro bratr Metcalfa šel kolem policista. Zakročil a rozehnal dav. „Cítil jsem, že je to Jehovovo vedení.“ říká bratr Metcalfe, „když se ten muž objevil právě v tu chvíli a překazil útok.“

Společnost se rozhodla vybojovat tento případ před soudem, aby se ujasnilo, že svědkové Jehovovi nejsou komunisté, a aby bylo zákonně zajištěno naše právo nerušeně kázat dobré poselství. Přestože jeden odklad za druhým bránily, aby se případ dostal před soud, k přelíčení nakonec došlo v červenci 1948.

Policista, který překazil útok, byl ochoten vystoupit  před soudem a poctivě svědčit o tom, co viděl, přestože byl katolík. Několik útočníků bylo shledáno vinnými napadením. Veřejný ohlas případu značně přispěl k zániku představy, že svědkové Jehovovi jsou komunisté, a také k zajištění našeho práva oznamovat dobré poselství. Neznamenalo to však konec násilnému odporu proti pravdě.

HNĚVIVÝ ODPOR POKRAČUJE

Například ve městě Athlone v irském středozemí projevila jedna žena svůj hněv tím, že na bratry chrstla kotlík vařící vody. Občané toho města dokonce poslali Společnosti petici, že si nepřejí, aby se tam svědkové Jehovovi vrátili — a to nikdy!

Když byli čtyři zvláštní průkopníci posláni do města Droghedy, vyhrožovalo se jim puškami a byli napadáni zdivočelým davem. Ve městě se konalo masové shromáždění a byla přijata rezoluce požadující, aby vláda zakázala v zemi svědky Jehovovy. Po celém městě se objevily plakáty s textem: „Katolická akce! Občané Droghedy! Bude se konat veřejné shromáždění . . . , aby byly zváženy prostředky, jak lze potírat činnost jisté sekty působící v našem okrese. Bude přítomen primátor a představitelé místních organizací.“

Zakolísali někdy bratři tváří v tvář takovému odporu? Nikdy! Přestáli všech tlak, který byl na ně vyvíjen, a začali vidět výsledky své práce.

SLYŠÍCÍ UŠI V DUBLINU

Mezi prvními, kdo reagovali na poselství pravdy v poválečném Dublinu, byl Dudley Levis. Byl členem Irské církve. Protestanti, kteří tu žili v téměř úplně katolickém prostředí, považovali jeho vystoupení z církve za zradu. Čelil tedy posměchu a výtkám bývalých druhů, kteří nenáviděli jeho nově nalezenou víru. Říká: „Velmi mě povzbuzovali starší bratři, jako například Edwin Ridgwell, kteří projevovali ryzí víru ve velmi nepokojných časech před mým příchodem. Jejich příklad mě posiloval.“

Svědkové se soustřeďovali na kázání v protestantských oblastech, kde byla reakce zpravidla méně výbušná než v baštách katolictví. Postupně však začali pronikat i do katolických oblastí. Bylo to těžké. Měli však stejný postoj jako žalmista: „V Boha jsem vložil svou důvěru. Nebudu se bát. Co mi může udělat pozemský člověk?“ — Žalm 56:11; Joz. 1:9.

 KATOLICKÁ RODINA REAGUJE

Časem začali katolíci přijímat pravdu. V roce 1949 například jedna sestra hovořila s Johnem Caseym. Tento katolík projevil velký zájem o to, co sestra říkala, ale jeho manželka Bridie mu odmítla dát peníze na nabízenou knihu Pravda vás osvobodí. Poprosil sestru, aby přišla příští týden. Udělala to a John s radostí přijal knihu. „Našel jsem pravdu,“ řekl. „Víckrát nejdu do katolického kostela.“

Bridii to však nezajímalo. Položila otázku, s níž se bratři setkávali ve svědecké službě znovu a znovu: „Kdo je Jehova? Je to někdo v Americe, kdo je v čele vaší organizace?“ Ale nakonec přijala pravdu i ona, když se dozvěděla, že Bible skutečně neučí o pekelném ohni, trojici a jiných podobných naukách, které zneuctívají Boha.

John a Bridie Caseyovi jako jiní, kteří spatřili světlo pravdy, zažili tlak rodiny i společnosti, který je měl odradit od dalšího studia Bible. „Má matka zařídila, aby nás každý týden navštívil někdo z Mariánské legie (skupina Katolické akce) nebo kněz,“ vysvětluje sestra Caseyová. „Ale kněz neuměl použít Bibli, aby nám vyvrátil to, o čem jsme teď věděli, že je pravda. Nakonec prostě vztekle odešel a zatratil nás do pekel, protože prý překrucujeme Písmo!“

MISIONÁŘI POVZBUZUJÍ DÍLO

Na konci 2. světové války byli z Anglie vysláni průkopníci do severoirských městeček. V roce 1946 se na sjezdu ve skotském Edinburghu někteří z těchto průkopníků obrátili na prezidenta Společnosti s dotazem, zda by mohli navštěvovat školu Gilead. „Ano,“ řekl, „když slíbíte, že se vrátíte do Irska.“ Pět sester dodrželo slib.

Příjezd misionářek z biblické školy Strážné věže Gilead v roce 1949 urychlil dílo. Maurice a Mary Jonesovi, kteří vykonali mnoho počáteční práce, uvítali tyto pracovnice. Byly zřízeny dva misionářské domovy, jeden s pomocí bratra Jonese v Dublinu, druhý v Corku. V roce 1950 se v Ročence píše, že stojí mnoho tvrdé práce osvobodit někoho z duchovní tmy, která zahaluje tak mnohé, zejména protože nikdy neviděli Bibli. Říká se tam: „Lidé se bojí upustit od tradic, které tak dlouho chránili, a proto je třeba postupovat s velkým taktem a trpělivostí.“

Nové misionářky zdolávaly veliké oblasti pěšky a na  kole a často přitom byly vystaveny slovním i tělesným útokům. I pozdě do noci se lopotily, aby s jemnocitem podporovaly každý projevený zájem, který nalezly. — Srovnej Ozeáše 11:4.

Jedna z raných misionářek, Elsie Levisová (dříve Lottová), vzpomíná, jak byla duševně připravována na podmínky v Irsku. „Než jsme odešly z Gileadu,“ říká, „bratr Franz nás upozornil na to, že považuje Irsko za nejobtížnější obvod na světě a to hned po Indii. Podle postoje katolické církve soudil, že je to nejsveřepější katolická oblast na světě.“ Opravdu zjistila, že je to těžké. „Ale,“ pokračuje, „uvědomily jsme si také, že zdejší lidé byli zpracováni politickými a náboženskými silami, a proto nám o ně šlo, neboť pod vším svým nepřátelstvím byli vlastně velmi hodní.“

MISIONÁŘI PROLAMUJÍ KATOLICKOU BARIÉRU

Nad misionáři stále visela jako bouřkové mračno hrozba katolické davové akce. Proto misionářky, aby nevzbudily podezření a zlobu sousedů, pracovali ve službě dům od domu odděleně, ale vzájemně na dohled. Než odcházely z misionářského domova do služby, všechny si se svou partnerkou ve službě pro ten den procvičily znamení rukama nebo krčením ramen. Tato znamení se stávala němým varováním, že se blíží dav.

Milldred Barrová (dříve Willetová, nyní s manželem Johnem v brooklynském bételu) si vzpomíná, jak jednoho dne vyrazila do služby na svém šedém motocyklu. Tmavohnědé kožené sedlové koše — naplněné literaturou do služby, svačinou, lahví čaje a přezuvkami — měla přehozené přes zadní blatník. Vjely s Friedou Millerovou do katolické oblasti v Dublinu. Jakmile byly na svém území, rozdělily se a zaparkovaly motocykly na různých místech. Daly si pozor, aby motorky nebyly na očích majitelů domů, ale zase dost blízko, aby k nim v případě potřeby rychlého úniku doběhly.

Mildred připoutala svůj motocykl zámkem na řetěz k nějakému zábradlí a začala vydávat svědectví dům od domu. Vzpomíná: „Mluvila jsem se ženou, kterou to velmi zajímalo, když ta najednou vytřeštila oči a otevřela ústa dokořán. Zeptala jsem se: ‚Co se děje?‘ Žádná odpověď, jen zděšený pohled. Otočila jsem se a proti mně stála tlupa osmi nebo devíti žen, které zastoupily branku před domem. Koutkem oka jsem zahlédla Friedu, jak mi dává znamení rukou, ale už bylo pozdě. K domu se  hnaly další ženy. Věděla jsem, že se brankou nedostanu, a tak jsem přeběhla zahrádku majitelky domu, prchala sousedčinou zahradou a pak přeskočila zídku, abych se dostala k motorce.

Frieda už ji měla nastartovanou, ale moje byla ještě zamčená. Odemkla jsem ji, skočila na sedadlo, ale motocykl se nerozjel. Měla jsem svíčku od zapalování v kapse! Našroubovala jsem ji tedy, opět nastartovala a rozjela se. Ale nebylo to dost rychlé — a kvůli tomu se každý dodnes směje. Zezadu se přihnala žena a hrozivě mávala mopem. Strčila jej mříží do kanálu a když jsem se rozjížděla, rozmáchla se. Z mopu vyletěly páchnoucí splašky a postříkaly mě od temene hlavy přes celá záda. Když jsem dojela Friedu, řekla: „No fuj, Mildred! Až dojedeme domů, neopovažuj se jít dovnitř!“

Když jsme dojely k misionářskému domovu, řekla druhé sestře misionářce, co se stalo. Rozložily u zahrady noviny, abych po nich přešla, a polévaly mě kbelíky vody. Ještě mnoho dní mi kdekdo půjčoval voňavku. Ale nakonec v té části Dublinu přijalo pravdu celkem dost lidí.“

Bridie Cassyová si vzpomíná na jinou příhodu v Dublinu. Byla s jedním misionářem v kazatelské službě a tu  jim jedna katolička řekla, že jen bijí hlavou o zeď. Duch tehdejších misionářů se zračil v tom, jak bratr odpověděl. „Třeba to tak je,“ řekl, „ale aspoň se v té zdi už některé kameny začínají hýbat!“ Ano, misionáři se stali beranidlem, které prorazilo zdi katolické nadvlády, jež věznila Iry s poctivým srdcem.

ÚTOK DAVU V LIMERICKU

Přestože lidé v Irsku byli v základu přátelští a pohostinní, náboženským vůdcům se dosud dařilo některé popíchnout k násilí. 13. května 1956 putoval jeden misionář, Stephen Miller, v kazatelské službě s novým zvěstovatelem po zemědělské oblasti na západě země. Najednou jim zahradil cestu dav. Skočili na motocykly, aby ujeli.  Ale dav je pronásledoval v autech a nakonec je uvěznili ve slepé ulici.

Dav vedený knězem se vrhl na bratra Millera. Jeden z násilníků udeřil bratra Millera pěstí do brady. Potom mu dav vyrval literaturu a spálil ji uprostřed vesničky Cloonlara u Limericku.

Později se před soudem plně projevila zaujatost soudců. Kněz a osm jiných podněcovatelů chátry byli zproštěni obžaloby. Násilník, který udeřil bratra Millera, byl shledán vinným, ale osvobozen. Potom byli bratr Miller a jeho společník soudně zavázáni zachovávat pokoj a propuštěni každý na kauci 200 liber. Byla to parodie na spravedlnost. Soud omluvil dav a potrestal napadané! Ačkoli se v Dublinu celkový postoj vůči svědkům zlepšoval, mnoho venkovských oblastí dál zatvrzele lpělo na svých středověkých názorech a činech.

ZNEKLIDŇUJÍCÍ DVOJÍ MĚŘÍTKA

Nespravedlnost a předsudky vůči svědkům Jehovovým byly tak očividné, že nemohly projít bez povšimnutí. Jako reakce na zprávy v novinách se po celé republice zvedla vlna protestů a rozhořčení. Jeden protestantský duchovní, který se nedal zaslepit náboženskou kouřovou clonou, jež měla skrýt spornou otázku, důrazně napsal v Dublin Evening Mail z 28. července 1956 pod záhlavím „Náboženská svoboda“:

„Členové Mariánské legie navštěvují mé farníky a propagují nauky, s nimiž zásadně nesouhlasím. Mám to chápat tak, že teď mohu sebrat své lidi, chopit se legionářů, spálit jejich knihy (a případně jim vrazit jednu do zubů, aby viděli, že jsme také křesťané), a potom očekávat, že když si budou stěžovat, budou soudně zavázáni zachovávat pokoj a my z toho vyjdeme svobodně? Nebo je tu jeden zákon pro Mariánskou legii a jiný pro svědky Jehovovy?“

Mnozí jiní sice také nesouhlasili s učením svědků Jehovových, ale domnívali se, že by měla být respektována svoboda náboženství zaručovaáná ústavou Irské republiky. 44.článek ústavy stanoví: „Svoboda svědomí a svobodné vyznání a provozování náboženství jsou — pokud nenarušují veřejný pořádek a mravnost — zaručeny každému občanu.“

Avšak zášť k Jehovovu lidu a odpor vůči jeho dílu byly dosud hluboce zakořeněné. Později téhož roku vyšla v místním limerickém listu výzva katolickým čtenářům:

„Nanejvýš vážně vyzýváme každého, kdo by byl osloven zástupci Společnosti [svědky Jehovovými], aby si nevšímal  jejich propagandy a rázně odmítl s nimi diskutovat. Veškeré výtisky jejich publikací, které snad čtenáři obdrželi, by měly být okamžitě zničeny. Církev si do té míry přeje, abychom se vyhýbali jejich zlým naukám, že každý katolík, který čte publikace Společnosti, se vystavuje nebezpečí exkomunikace. Irské dědictví víry uchovávané přes staletí pronásledováni nevyměníme za mísu brooklynské kaše.“

„BOŽÍ CESTOU JE LÁSKA“

Zejména jedna zvláštní kampaň vyniká v šíření světla království. Ročenka na rok 1954 je nazvala „nepochybně největším příspěvkem ke kázání pravdy v Eire (Irské republice)“. Co to bylo? Šíření brožury nazvané Boží cestou je láska po celé zemi. Tato dvaatřicetistránková brožura se čtyřmi zelenými harfami na obálce citovala výlučně z katolických vydání Bible. Zvláště působila na katolíky tím, jak jasně a prostě předkládala základní biblické nauky. Jednu skupinu zabývající se touto vzrušující prací tvořili Arthur Matthews, nyní koordinátor irské odbočky, jeho manželka Olive, Olivin bratr a jeho manželka.

„Dali jsme dohromady své prostředky,“ vzpomíná bratr Matthews, „a mohli jsme si se slevou koupit starý vůz Morris 10. Nikdo jsme neuměli řídit, ale v jedné klidné ulici nedaleko ‚mámy‘ Rutlandové jsme se to brzy naučili. Za pár dní jsme vyrazili na venkov s celým svědeckým vybavením naskládaným do auta.“

Nepodařilo se jim však najít ubytování, a tak jednu velmi studenou bezesnou noc strávili v autě. Druhý den se rozhodli koupit si přívěs. Bylo to nebezpečné, protože přívěsy bratrů byly v minulosti přepadány a ničeny, ale neměli na vybranou. Prodali část svého majetku a získali peníze na 4 metry dlouhý přívěs. A přestože jim při jízdě po cestách často drsným a někdy hornatým občas vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, vyřešili aspoň problém ubytování.

Čekala je rozsáhlá oblast, protože na jih od Dublinu až k městu Cork, 260 kilometrů jižněji, nebyl ani jediný zvěstovatel. Aby toho stihli co nejvíc, začínali kazatelskou službu každé ráno v osm. Dojeli na nevzdálenější místo zvoleného území a pak pracovali zpátky k místu, kde stál přívěs. Aby se uchránili před útoky na svůj majetek, vždycky když začali kázat v oblastech blízko místa, kde parkoval přívěs, přestěhovali jej jinam. Když se dostali k větším městům, snažili se všechny lidi navštívit do neděle, protože tehdy je téměř nevyhnutelně napadne kněz z kazatelny.

 Ty dvě srdnaté dvojice našly mnoho lidí, kteří se nikdy nesetkali se svědky Jehovovými. Majitelé domů často říkali, že jim církev zakazuje dokonce i číst Písmo. „Proto jsme,“ říká bratr Matthews, „kromě brožury Boží cestou je láska nosili s sebou také výtisky katolické Bible ‚Douay‘, kterou jsme používali a nabízeli lidem.“

Tato brožura pomohla bratrům, že opustili úmysl navštěvovat jen protestanty. Navštívili každého. Ve východní části země rozšířili nejméně 20 000 výtisků této brožury, zatímco jiná skupina konala podobnou práci na západě. A zjistili, že mnoho lidí je pohostinných. „Nikdy jsme nemuseli kupovat brambory nebo mléko nebo takové věci,“ říkají bratr a sestra Matthewsovi.

KONEČNĚ SÁL KRÁLOVSTVÍ V DUBLINU

Až dosud se sbor v Dublinu scházel na všech možných místech. Žádné však nebylo pohodlné. Na jednom místě, na půdě nad konírnami prádelny, nebylo nijak neobvyklé vzhlédnout a vidět, jak po trámech pobíhají krysy. Proto se bratři rozhodli, že je na čase opatřit si místo výlučně pro shromáždění. Po dlouhém hledání se jim podařilo najmout budovu, která kdysi sloužila jako garáž, v James Place, postranní uličce u Baggot Street, v jižní části Dublinu.

Proměnit tuto starou barabiznu ve vhodný sál království byl úkol pro statečná srdce. S nesmírným úsilím zrenovovali bratři starou budovu v krásný sál království. Při zasvěcení sálu v roce 1953 bylo přítomno 134 osob.

3. prosince 1954 hostil nový sál království zvláštní návštěvníky ze světového ústředí — bratry Frederika W. Franze a Granta Suitera. Bratry si přišlo poslechnout více než 20 misionářů, kteří burcovali ostrov svým kázáním o království.

V příštích letech sloužil dublinský sál království také pro všechny krajské sjezdy konané v republice. Umíš si přestavit asi dvě stě bratrů a sester, jak se tísní v maličkém prostoru sedmkrát patnáct metrů? Po úzkém schodišti do poschodí neprošli vedle sebe dva lidé. Když se během sjezdů nahoře připravovalo jídlo, muselo se podávat z ruky do ruky po jednom talíři těm, kteří čekali dole. Zdaleka to nebylo tak příjemné jako moderní sály království, ale ve srovnání s některými místy, která až do té doby používali, to byl učiněný ráj.

ZŘÍZENÍ KANCELÁŘE ODBOČKY

Rok 1957 byl svědkem znamenitého kroku vpřed pro dílo  v Irsku. Bratr Knorr zařídil, aby byla v Dublinu zřízena samostatná kancelář odbočky. Do té doby byl Dublin používán jako sklad literatury a nad dílem měla dozor britská odbočka.

Tato nová odbočka, umístěná ve dvoupatrovém domě na Lindsay Road 86 v severní části Dublinu, mohla nyní soustředit všechnu svou pozornost na zvláštní potřeby služby v Irsku. Severní Irsko však zatím zůstalo pod správou britské odbočky. Dílo v Irské republice však mělo být nyní pod dozorem nové kanceláře odbočky.

SELHÁNÍ KŘESŤANSTVA ODHALENO

Tváří v tvář neustávajícímu náboženskému pohrdání bratři vytrvale odhalovali, co je křesťanstvo zač. Jedním nástrojem, jejž používali, byla Strážná věž z 1. listopadu 1958. Obsahovala rezoluci z tohoročních sjezdů Božská vůle, kde bylo odhaleno úplné selhání křesťanstva, které neobrací pozornost k Božímu království jako jedinému léku na neduhy lidstva.

Časopis byl zejména šířen mezi irským duchovenstvem.  A přišla reakce! Jeden výtisk byl vrácen se slovem „kecy“ naškrábaným přes první stranu. Jiný, vrácený jedním duchovním, obsahoval tento vzkaz:

„Už mi ten brak neposílejte . . . Konáte ďáblovo dílo a děláte to pro peníze . . . Nechte dobrý irský lid na pokoji. Stejně se vámi nenechají ovlivnit. Opakuji: Už mi ten brak neposílejte. Nečetl jsem z něho ani slovo.“

Ale někteří z „dobrého irského lidu“ přece hladověli po pravdě a reagovali. Pro většinu lidí však bylo těžké věřit, že bratry pohání duch opravdového altruismu a lásky, aby používali svůj čas a prostředky a pomáhali druhým poznat pravdu. Stejně zatěžko jim bylo uvěřit, že ti, kdo pravdu přijímají, to nedělají pro peníze. Kolovaly četné falešné historky, jak zájemci získávají peníze nebo jiné výhody, když svědkům naslouchají.

NAPADENI DAVEM VE WEXFORDU

Ovzduší pro oznamování dobrého poselství v Irsku se pomalu lepšilo. Ale všichni lidé nebyli nakloněni pokojně naslouchat poselství o království. Příkladem je malebné město Wexford na jihovýchodě Irska. Píše se rok 1960.

Bratr a sestra Turnerovi byli ve Wexfordu asi deset měsíců, když vypukly těžkosti. Bratr Turner pracoval dům od domu. Když mluvil s nějakými lidmi, objevil se za nimi kněz. „Dejte mi tu hanebnou literaturu,“ křičel a snažil se bratru Turnerovi vytrhnout svědeckou tašku. Shromáždil se zástup, v němž byl druhý kněz. Když bratr Turner odmítl tašku vydat, byl napaden a zbit. Vyklouzl však i se svou manželkou a odešli na policejní stanici hlásit napadení.

Přestože ve Wexfordu v té době nebydlel žádný zvěstovatel, v místní společnosti to kvůli činnosti těchto průkopníků doslova vřelo. Tato nenávist se otevřeně projevila před soudem. Dobře to ilustrují některé výroky okresního soudce během následného přelíčení.

„Jsem nucen dojít k závěru, že tento soudní případ byl teatrálním způsobem prosazen a vynucen s jediným cílem, aby zajistil publicitu svědkům Jehovovým; že se tito lidé podílejí na spiknutí, jež má znevážit kněžstvo, které považují za své soky; že se zabývají něčím, co se mi jeví jako krátkozraký a předem odsouzený pokus obracet na víru lidi z této země a hrabství. Vnucovali a vnucují svou nemilou pozornost neochotným posluchačům. . . Silně pociťuji, že tito lidé podnikli útok na tradiční víru wexfordského lidu, útok, který selhal, selže a musí selhat.“

 Nebylo vcelku pochyb, kde leží sympatie odpovědného úředníka, a byla malá pravděpodobnost, že bude dosaženo práva. Oba kněží před soudem popřeli, že bratra Turnera napadli. Byli však shledáni vinnými napadením — a pak propuštěni bez trestu!

O těchto událostech psaly noviny v celém Irsku a Británii. Zpočátku vyvolal tento soudní případ nepřátelskou reakci. Ale nakonec měl jisté dobré účinky. Nepříznivé zprávy v tisku o nezákonných činech kněží a davu zřejmě brzdily takové nezákonné chování. Když vášně ochladly, rozumní lidé viděli, že násilí tohoto druhu je nepřijatelné.

Po nějakém čase, kdy ve Wexfordu vznikl sbor, jeden z kněží, kteří se tehdy účastnili útoku, dokonce přijal výtisk knihy Pravda, která vede k věčnému životu a omluvil se jednomu z bratrů za svůj podíl na této příhodě.

PŘÍTOMNOST PRŮKOPNÍKŮ JE ZNÁT

I na západě země byla přítomnost průkopníků znatelná. Takto popsaly jejich práci jedny místní noviny: „Donegal byl opět napaden morem daleko nebezpečnějších škůdců, než jsou lišky nebo jezevci. Armáda mužů a žen, někteří na skútrech, chodí po městech i na venkově dům od domu a rozdávají zdarma své časopisy.“

Jak velká byla ta „armáda“? Dvě sestry průkopnice na skútru! Co vyvolalo tu reakci? Rozsáhlé šíření zvláštního vydání Probuďte se! z 8. října 1960 s názvem „Katolická církev ve 20. století“. Noviny popsaly toto svědecké dílo dvou průkopnic tak, že nám to připomíná ‚vojsko kobylek‘, o němž mluví apoštol Jan ve Zjevení 9:1–10.

Takoví průkopníci sehráli velkou roli v kázání dobrého poselství o království v padesátých a šedesátých letech. V té době působily v Irské republice snad čtyři, pět sborů. Jinde byly jen izolované skupinky průkopníků a zvěstovatelů, kteří projevovali ochotu snášet všemožný nedostatek a těžkosti, aby dovršili svou službu.

Stále velkým problémem bylo sehnat bezpečné ubytování pro průkopníky přidělené na odloučená místa. Ve většině měst bylo téměř nemožné najít ubytování. Pro mnoho zvláštních průkopníků bylo nakonec snažší najmout si opuštěnou chalupu na venkově za městem, protože tam bylo menší nebezpečí vystěhování. Tehdy Společnost opatřila nábytek, za který průkopníci platili nominální nájem. Tyto chalupy také sloužily ke shromažďování zájemců. Když ubývalo nepřátelství, zvláštní průkopníci se mohli stěhovat do měst. Právě píle průkopníků nejvíce  přispěla k tomu, že počet svědků v Irské republice vzrostl z 211 zvěstovatelů v roce 1961 na 253 v roce 1965.

MEZINÁRODNÍ SJEZD — DUBLIN 1965

Když bylo oznámeno, že svědkové Jehovovi budou roku 1965 konat v Dublinu mezinárodní sjezd, obyvatelstvo bylo omráčeno. Postupem času se ukazovalo, že řada lidí si nepřeje, aby se sjezd konal.

„Byla to celá sága o těžkostech — jedna věc za druhou, které zdánlivě znemožňovaly, aby se sjezd konal,“ vzpomíná Arthur Matthews, který měl na starosti organizaci sjezdu. „Ale zápas o přípravu a konání sjezdu vyvolal mezi všemi bratry znamenitého ducha.“ Jak bojovali s malomyslností, když se problémy množily? Bratr Matthews ukazuje kartičku na svém stole, kde je citát Přísloví 24:10: „Ztratil jsi odvahu v den tísně? Tvé síly bude poskrovnu.“

Mezi členy městské rady vystrčili růžky bigotní odpůrci. Měli pravomoc zakázat použití fotbalového hřiště, jež bylo najato pro sjezd. Jeden radní označil svědky jako „hrozbu“, jiní členové silně naléhali, aby se svědkům nedovolilo použít těchto prostor. Jiný radní však moudře poukázal, že by bylo smutné odepřít povolení ke sjezdu v zemi, která sama byla po léta obětí náboženského pronásledování.

Bord Failte (Irská cestovní kancelář) byla pro konání sjezdu.

„Chce snad Bord Failte zesměšnit Irsko před celým světem?“ napsal jeden rozhněvanec místním novinám. „Jejich postoj ohrožuje katolickou církev mnohem víc než činnost svědků Jehovových a všech ostatních zastánců falešného náboženství dohromady.“

Jeden dopisovatel přirovnal svědky k nechvalně proslulému Ku-Klux-Klanu a mafii a zeptal se: „Chce tu snad někdo takové lidi?“ To vyvolalo sympatizující odpověď, v níž bylo řečeno, že pisatel, který napadl svědky Jehovovy, „by měl sklopit hlavu a stydět se“.

PŘEKONÁNÍ VŠECH PŘEKÁŽEK

Konečně přišlo povolení sjezd konat. Ale problémy teprve začínaly. Ukázalo se, že je nemožné pronajmout si blízký pozemek jako stravovací prostory. To dělalo velkou starost do té chvíle, než správa stadiónu řekla, že si bratři mohou postavit stan neboli pavilon na samotném fotbalovém hřišti. Avšak místní zřízenci, kteří dopravili stan na hřiště, jej odmítli postavit. A tak to zůstalo na bratrech, kteří s tím ovšem měli pramalé zkušenosti. Jehova  poskytl pomoc. Lidé od jiné firmy, kteří donesli stoly a židle, dovedli také stavět stany. Když viděli, jaký vznikl problém, odborně poskytli bratrům praktickou pomoc a rady.

Dozorce sjezdu Arthur Newson vzpomíná, jak těžké bylo najít pokoje pro všechny očekávané delegáty. „Jakmile jsme získali nějaké místnosti, kněží vynaložili úsilí a ubytování bylo zrušeno,“ říká. „Zrušeno bylo celkem 50 procent získaných pokojů, a dokonce i některé hotely měly ‚plno‘, když jsme se ptali.“ Některé dny bylo zrušeno více pokojů, než jich bylo získáno.

Bratři pokračovali dál s důvěrou, že jestliže to je Jehovova vůle, sjezd se konat bude. Konečně se v soukromých domech v Dublinu našlo vhodné ubytování pro více než 3 500 svědků Jehovových. Jaký účinek to ve městě mělo? Předsudky proti svědkům Jehovovým se začaly bortit. „Neřekli nám o vás pravdu,“ prohlásily některé domácí paní po sjezdu. „Kněží nám lhali, ale teď, když vás známe, vždycky vás také rádi přijmeme.“

Navzdory tomu, že spikleneckých akcí, které chtěly sjezd pokazit, byla hora, žádná se nezdařila. „Nikdy jsem nebyl na sjezdu, kde by nebyl přítomen Jehovův duch,“ říká bratr Hewson, ale nikdy předtím ani potom jsem se nezúčastnil sjezdu, kde by Jehovův duch byl tak zjevný.“ Právě síla odporu učinila vítězství tím pozoruhodnější. Posílilo to důvěru bratrů v Jehovův slib: „Jistě budou proti tobě bojovat, ale nezískají nad tebou převahu. Vždyť jsem s tebou, abych tě zachránil a abych tě osvobodil.“ — Jer. 15:20.

SKUTEČNÝ PRŮLOM

Tento mezinárodní sjezd v roce 1965 znamenal rozhodný obrat v činnosti Jehovova lidu v Irsku. Vyvolal mohutnou publicitu, z níž velká část byla velmi příznivá. Národní televize poprvé přenášela záběry z průběhu sjezdu svědků Jehovových. Tisk se také dobře zmiňoval o křtu. Nebylo možno najmout žádný krytý bazén, a tak se bratři rozhodli konat křest na otevřeném moři v mořských lázních u vlnolamu v dublinské zátoce. Tam navzdory šlehajícímu dešti a ledovému větru symbolizovalo 65 lidí svou oddanost Jehovovi.

V závěrečný den sjezdu pronesl Frederic W. Franz (později čtvrtý prezident Biblické a traktátní společnosti Strážná věž) proslov na námět „Světová vláda na rameni Knížete pokoje“. Slyšelo jej 3 948 osob. Proslov byl připraven s ohledem na katolické obyvatelstvo Irska, a tak  bratr citoval výhradně z katolické Bible „Douay“. Bylo to úžasné svědectví.

CELÉ IRSKO POD JEDNOU ODBOČKOU

Příští rok 1966 přinesl další duchovní pokrok — celá země, sever i jih, se dostala pod řízení kanceláře odbočky v Dublinu. Politicky a nábožensky bylo Irsko dále rozdělené, ale Jehovův lid byl nyní po všech stránkách sjednocen. V tom roce bylo v Irské republice 268 svědků a v Severním Irsku 474, takže velké bratrské společenství 742 osob společně konalo Jehovovu vůli.

NEUTRALITA NAVZDORY TLAKU

V bouřlivých sedmdesátých a osmdesátých letech rostla nacionalistická hnutí a množily se teroristické činy zejména v Severním Irsku. K čemu to vedlo? K rostoucí polarizaci katolických a protestantských společenství v této severovýchodní části ostrova.

Norman Richards byl jedním z krajských dozorců v Severním Irsku, když začaly těžkosti. Vzpomíná si, jak byl na bratry vyvíjen nátlak, aby se postavili na nějakou stranu.

„Snažili se přimět bratry, aby podporovali noční hlídky a připojili se ke stavbě barikád, jež měly zabezpečit některá území,“ říká bratr Richards. „Hlídky požadovaly finanční příspěvky na dodávky, které byly nutné k obraně jejich území. Pokoušeli se také vyvěšovat nacionalistické vlajky na všechny budovy.“

Bratři stáli pevně tváří v tvář zastrašování. Nikdo se nedopustil kompromisu a ostatním bylo brzy zcela zřejmé, že jsou v tomto boji plně neutrální. Lidé si brzy uvědomili postoj svědků k válce, jejich názor na vlajky a jejich odhodlání nebýt „částí světa“. — Jan 17:16; Iz. 2:2–4; 1. Kor. 10:14; 1. Jana 5:21.

Když bratři dali jasně najevo svůj postoj, obvykle to v obci vyvolalo nevraživost. Sousedé, kteří podporovali ozbrojenou činnost civilistů, často odmítali s bratry mluvit. Ale časem, když bratři zůstávali laskaví a ochotní pomáhat způsobem, který je biblicky přijatelný, obec je opět přijala a jejich přísně neutrální postavení bylo uznáno.

NAUČILI SE ŽÍT S TĚŽKOSTMI

Když násilí vrcholilo, v různých částech provincie stále hrozilo nebezpečí střelby a pumových útoků. Večerní svědecká  služba poklesla, protože lidé se báli po setmění otevřít dveře. Ale činnost dodatečných návštěv a domácích biblických studií rychle pokračovala.

Lidé se pochopitelně báli neznámých návštěvníků. „Jednou v neděli odpoledne,“ vzpomíná bratr Richards, „jsme zaklepali na jedny dveře a nějaký muž je opatrně otevřel. Řekli jsme mu, kdo jsme a proč jsme přišli. Vytáhl ruku, kterou držel za zády, a my jsme viděli, že drží nabitý revolver. ‚Jsem policista,‘ řekl, ‚a myslel jsem si, že byste mohli být z IRA.‘ “

Jak se bratři přizpůsobovali životu v takových válečných podmínkách? Řídili se Ježíšovou radou u Matouše 10:16, aby byli „obezřetní“ a vyhýbali se všem zbrklostem. Jestliže v okolí vybuchla bomba, právě když byli ve službě, prostě to použili ve svém úvodu a řekli něco jako: „Víte, že Bůh slibuje, že tohle všechno skončí?“ a pak pokračovali ve vysvětlení. Násilí samozřejmě nezasáhlo všechny části Severního Irska, a teroristé také nebyli v činnosti nepřetržitě. „To neznamená, že bychom denně uhýbali kulkám a bombám,“ řekl jeden bratr. „Většinu času žádné těžkosti nebyly.“

VŠUDE CHODIT S DOBRÝM POSELSTVÍM

Počátkem sedmdesátých let varovali ozbrojení civilisté bratry, že budou zastřeleni, jestliže vstoupí do určitých území. Obezřetnost velela dočasně se stáhnout. Proto řada katolických oblastí v Belfastu nebyla pokryta svědeckou službou. Jeden bratr vysvětlil, jak obnovili svědecké dílo v těchto obvodech. Žil na rozhraní katolických a protestantských okrsků v Belfastu. Vzali s manželkou své dítě v kočárku a postupně zajížděli víc a více do katolických oblastí. Brzy se k nim připojili dva zvláštní průkopníci. Postupně byli lépe přijímáni a brzy zorganizovali v těchto oblastech skupinovou svědeckou službu, když se k nim připojili další zvěstovatelé.

Co chránilo svědky v katolických oblastech? Jejich neutralita. Příkladem je jedna zkušenost: „Asi tři nebo čtyři měsíce po tom, co jsme v jednom území zahájili službu, pozval nás jeden muž do domu. Při rozhovoru nám řekl, že svědkové Jehovovi jsou v té oblasti vítáni. Uznával naši neutralitu v politických záležitostech, která se podle něho velmi lišila od činnosti kněží. Když jsem se zmínil, že už v tom území navštěvují lidi nějakou dobu, dokázal mi říci přesně, kdy jsme sem přišli poprvé a že jsme byli od té doby stále sledováni.“

Jednou tohoto bratra zastavilo vojsko a odvezli ho na  velitelství k výslechu. Chtěli, aby se stal informátorem pro jejich bezpečnostní složky a vyzvídal při své kazatelském díle. Ale když jim vysvětlil neutrální postoj k politice, který má jako svědek Jehovův, propustili ho.

Několik bratrů z Anglie se přestěhovalo do jednoho města nedaleko hranic mezi Severním Irskem a Irskou republikou, kde byl křesťanský sbor. Během dvou tří let asi 200 pumových útoků a také noční řádění a střílení zpustošilo střed města. Ale po celou tu dobu cítili bratři Jehovovu ochrannou ruku. Někdy místní lidé svědky varovali, než začaly nepokoje. Přes stálý neklid bratři vždy konali svá shromáždění a pokračovali ve službě. „Bezpečnostním složkám někdy zakazovali přístup do jistých oblastí,“ řekl jeden místní svědek, „ale bratři tam vždy mohli vejít a konat své kazatelské dílo, přestože někteří z nich byli Angličané, protože vždy jasně ukazovali svou neutralitu.“

MÝLKA V TOTOŽNOSTI

Občas se však někteří zvěstovatelé ocitli v nebezpečí. Důvěrou v Jehovu a tím, že zůstávali klidní, unikali bratři vážné úhoně. Jednoho mladého bratra si například spletli s členem bezpečnostních složek. Vysvětluje:

„Konal jsem nějaké dodatečné návštěvy na sídlišti, které bylo známé silnými sympatiemi s IRA, když tu za mnou zastavilo auto. Jeden z cestujících na mne namířil pušku a nařídil mi, abych nastoupil. Muži v autě mě okamžitě prohledali. Zprvu jsem myslel, že mě zastřelí, protože mě omylem považovali za vojáka v civilu. Zavedli mě k nějakému domu a zamkli mě do kůlny. Připadalo mi to jako věčnost. Pak mě vyvedli, zavázali mi oči a odvedli mě do domu, kde jsem byl dlouze vyslýchán, kdo jsem a co tam dělám. Ihned od začátku jsem se modlil k Jehovovi, abych jim nedal důvod k prudké reakci ničím, co řeknu nebo udělám.

Vysvětlil jsem, že jsem svědek Jehovův a zajímá mě jen pomáhat lidem, aby porozuměli Bibli. Slyšel jsem, jak několik mužů probírá obsah mé služební tašky a dělá poznámky o mých zápiscích ze služby. Jeden z mužů opustil místnost a řekl: ‚Miřte na něho, a když se hne — ustřelte mu hlavu.‘ Po čase se vrátil. Zřejmě se mu podařilo ověřit si mé vyprávění, protože řekl ostatním, že mě mohou pustit. Se zavázanými očima a s puškou za zády mě odvedli zpátky do auta a propustili mě blízko středu města.

Jsem si jistý, že Jehovův duch mi pomáhal, abych zůstal úplně klidný, schopný říkat a dělat to pravé, takže přijali, že jsem zcela neutrální. Ještě ten den odpoledne se mnou do těch míst šel můj společník na předem dohodnutou dodatečnou  návštěvu a od té doby jsme tam často pracovali a vícekrát nás nikdo neobtěžoval.“

POZNÁNI JAKO SVĚDKOVÉ

Jindy pracovali dva průkopníci v pohraničním městečku Crossmaglenu na samém kraji Severního Irska. Mnozí je v té oblasti neznali. Bratři nevěděli, že nedávno IRA rozšířila letáky a varovala lidi ve městě, že se čeká příjezd zvláštní jednotky britské armády, SAS, zvlášť vycvičené jednotky, která často pracuje bez uniformy. Místní lidé měli podezření, že bratři průkopníci jsou členy jednotky SAS.

Při návratu, když skončili s kazatelskou službou, se bratři zastavili na šálek kávy, zatímco čekali na autobus. Zeptali se ženy v obchodě, zda autobus už přijel do města. Hněvivě je obvinila, že jsou vojáci, a práskla za sebou dveřmi. Bratři také vyšli z obchodu. Když stáli a čekali na autobus, přijeli nějací muži v autě, zašli do kavárny, brzy vyšli a pak pomalu objeli náměstí tam, kde čekali bratři, a položili jim několik otázek. Bratři byli přesvědčeni, že jsou to příslušníci IRA. Vyprávějí, co se dělo dál:

Přijel starý otlučený autobus. Zaplatili jsme a nastoupili. Potom jsme si všimli, že muži, kteří se nás vyptávali, vážně rozmlouvají s řidičem. Brzy nato se autobus rozjel, ale vyjelo i auto plné mužů. Báli jsme se, že si dali na nějaké tiché silnici za městem schůzku. Noc předtím byl totiž v té oblasti zastaven minibus, deset mužů bylo postaveno do řady a postříleno. Devět jich bylo zabito.

Dlouhé míle k domovu se zdály nekonečné, ale když jsme se blížili k městu, uvědomili jsme si, že se nic nestane. Když jsme žádali řidiče o zastavení, že chceme vystupovat, zeptal se: ‚Poslyšte, máte s sebou nějaké své knížky?‘ Očividně nás znal. Dali jsme mu tedy nejnovější vydání „Strážné věže“ a „Probuďte se!“. Pak jsme se ho zeptali, kdo byli ti muži, kteří se na nás vyptávali. ‚Ale nestarejte se,‘ odpověděl. ‚Já věděl, kdo jste. Vysvětlil jsem jim to. Vůbec si nedělejte starosti. Teď jste v bezpečí!‘ “

SLYŠÍCÍ UŠI NA KATOLICKÝCH ÚZEMÍCH

Po léta byla v Severním Irsku příznivá reakce na pravdu nejčastěji v protestantských oblastech. Ale nyní projevovalo zájem stále více katolíků, kteří začínali vidět, že tento svět jim nemá co nabídnout a že se církev nedrží biblických zásad. Jeden mladý katolík, který pracoval jako ošetřovatel, se s bratry setkal v práci dům od domu. Jak reagoval?

 „Byli to Angličané,“ řekl o bratrech, kteří ho oslovili, „a můj postoj byl zpočátku takový, že žádný cizinec nás v Irsku nemá co učit náboženství.“ Bratři však dovedně používali Bibli, aby odpovídali na jeho námitky a otázky. Když se jeho pohrdání změnilo v úctu, přijal výtisk knihy Pravda, která vede k věčnému životu. Toužil dozvědět se víc o Božím slově, protože si uvědomil, že o Bibli neví nic, přestože tři jeho strýcové jsou katoličtí kněží. Byl však v zaměstnání přemístěn a ztratil s bratry kontakt.

Jak rostly nepokoje v Severním Irsku, viděl v nemocnici, kde pracoval, hrozné následky střelby a pumových útoků. Ve snaze uniknout těm hrůzám začal kouřit a silně pít. Neubránil se otázce: „Proč se to všechno děje? Proč to Bůh připouští?“ Ale při tom všem si pamatoval na své první setkání s pravdou a uvědomoval si, že odpovědi opravdu leží v Bibli. Začal napravovat svůj život a modlil se k Bohu o pomoc.

Když navštívil své rodiče, čekalo ho nádherné překvapení. Jeho mladší bratr studoval Bibli se svědky Jehovovými. „Seděli jsme do čtyř do rána a hovořili o tom, co se můj bratr učí,“ vypráví. „Bylo to úžasné dozvědět se, že existuje Bůh, kterému na nás záleží, který očistí zemi a odstraní nemoc a smrt. Prostě jsem musel poznat víc.“

Vrátil se do práce v Londonderry. Jednou ráno zazvonil zvonek. Normálně by zvonek neslyšel, protože byl po noční směně, ale tentokrát se probudil a rozespale šel ke dveřím. Dvě sestry, které myslely, že nikdo není doma, odcházely po cestě. Zeptal se, zda nejsou svědkyně Jehovovy. „Když řekly, že ano, srdce mi poskočilo radostí,“ vypráví, „a požádal jsem je o biblické studium.“ Stejně jako mnozí jiní s katolickým zázemím dělal rychlé pokroky v pravdě.

POZNALY SKUTEČNÉ ŘEŠENÍ TĚŽKOSTÍ

V jiné silně katolické oblasti Belfastu se dvě mladé ženy zapletly do politického zápasu a činnosti ozbrojených civilistů. Po čase jim svitlo, že tak by to být nemělo. Začaly se ptát v duchu na nenávist, kterou viděly u svých společníků, i na nedostatek úcty k životu, kterou dávali najevo jednotlivci ochotní mrzačit a zabíjet v zájmu své věci.

Když je doma navštívil zvěstovatel a hovořil o pravdě, nejdříve byly skeptické. Postupně však pochopily, že Boží slib panství, které napraví záležitosti na zemi, je jediným praktickým řešením problémů zmítajících Belfastem. (Žalm 46:8, 9; 46:9, 10 KB; Iz. 2:4; Dan. 2:44)

Zpočátku jim bylo zatěžko věřit, že někdo může být neutrální v prostředí, v jakém žily, ale když se scházely s přáteli  v sále království, viděly, že křesťanská neutralita je možná. Zažily skutečnou jednotu a lásku, která byla zjevná mezi Kristovými následovníky, a brzy přišly k pravdě. — Jan 13:34,35.

JEHOVA STÁLE DÁVÁ VZRŮST

Jehova může způsobit, aby semínko pravdy rostlo v srdci lidí, i když třeba léta spalo. (1. Kor. 3:6, 4) Takoví lidé mohou náhle udělat rychlý pokrok k pravdě. To zažila jedna sestra, která vydávala svědectví na ulici.

„Dost jsem se polekala, když jsem viděla, jak ke mně velmi cílevědomě míří muž s plnými nákupními taškami v obou rukou,“ řekla. „Zastavil se, položil tašky a zeptal se, jestli jsem svědek Jehovův. Když jsem řekla, že ano, požádal o výtisk ‚té červené knihy‘ Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Potom přišlo překvapení. Požádal, zda by ho někdo nemohl navštívit a studovat s ním Bibli!“

Tento muž dostal v roce 1963 od kolegy v práci knihu „ ‚Velký Babylón padl!‘ Boží království panuje!“. Přečetl si ji, viděl, že je to pravda, ale nic v tom dál nedělal. Později, zatímco byl ještě svobodný, se modlil k Jehovovi a slíbil, že opatří-li mu Jehova manželku a děti, vychová své děti, aby sloužily Jehovovi. Nyní, asi po dvaceti letech, ženatý a otec čtyř dětí, slib ještě nesplnil. Osobní problémy, které měl, hrozily, že svou rodinu ztratí.

Když si uvědomil své duchovní potřeby, hledal bratry. Od jednoho souseda se dozvěděl, na kterém rohu se vždycky v sobotu kolem poledne dají svědkové nalézt. Šel je tedy hledat. Od počátku začal pravidelně chodit na shromáždění a vodit s sebou děti. A jak více oceňoval Jehovovy normy, začal měnit svůj život. Asi dva měsíce po tom, co se znovu setkal s bratry, přišel poprvé na krajský sjezd a to mu dalo sílu, aby přestal kouřit.

Pak přišla skutečná zkouška. Pro odpor ze strany své rodiny s ním manželka celé týdny odmítala mluvit a nakonec pohrozila rozchodem, jestliže se nevzdá pravdy. Bylo ironií, že právě to, co chtěl zachránit poznáním pravdy, své manželství, bylo nyní ohroženo, protože sloužil Jehovovi. Rozumně si však rozvážil, že kdyby se nyní zřekl pravdy, nakonec by pro sebe i pro svou rodinu ztratil všechno. Stál tedy pevně. A ukázalo se, že si manželka vlastně rozchod nepřála, ale pouze podléhala vlivu své rodiny. Nyní uznává, že kdyby se její manžel nestal svědkem Jehovovým, už by spolu nebyli.

 STÁLÝ RŮST I V REPUBLICE

I v Irské republice začínala vytrvalost bratrů a sester, kteří všude šířili světlo pravdy, přinášet znamenité výsledky.

Jedni katoličtí manželé se trápili pro smrt své čtyřleté dcerušky. Někteří lidé říkali, že musela zemřít, „protože ji Bůh chtěl mít v nebi“, a že „nebyla stvořena pro tento svět“. Truchlícím rodičům to nedávalo smysl. „Byli jsme dobří katolíci,“ říkají. „Chodili jsme na mši a věřili v Boha, ale nemohli jsme pochopit, proč musela zemřít!“

Matka začala studovat, ale jejího manžela zprvu pravda nepřitahovala. ‚Žádné narozeniny, žádné vánoce, muset chodit na všechna shromáždění, muset se vzdát cigaret, to pro mne není,‘ myslel si. Ale v koutku srdce obdivoval manželku pro její rostoucí oddanost k Jehovovi. Zprvu, když přišli bratři na biblické studium, utíkal zadním vchodem. Později však zůstával, poslouchal a začínal oceňovat hodnotu pravdy.

Byl otřesen, když se dozvěděl, že Jehova je vlastně pravý Bůh. „Já myslel, že je to nějaký americký milionář,“ řekl. Nakonec se rodina sjednotila ve službě Jehovovi. Jejich víra v pravého Boha jim dala velkou statečnost, když jejich nejstarší chlapec zcela náhle zemřel na leukémii. „Kdybychom neznali pravdu a neměli přátele ve sboru, byli bychom se zabili,“ přiznává manžel.

Jiného katolíka zaráželo všechno bezpráví a utrpení ve světě. Vietnamská válka, hrůzy v Biafře, milióny lidí umírajících hladem ve světě hojnosti — to vše se zdálo tak nesprávné! Ve snaze vymazat tyto tragické skutečnosti začal silně pít. Když přišel do styku s biblickým poselstvím, dostal vysvětlení, proč existuje tento hrozný satanský svět.

Dělal pokroky v pravdě a plně se zapojil do služby Jehovovi. Při návštěvě bratrů v Belfastu se tam připojil ve službě v jedné loajalistické (protinacionalistické) části města. Předtím by ho bylo ani nenapadlo navštívit Severní Irsko, natož se odvážit do loajalistické oblasti! A přece se tu octl. Byl pozván do jednoho domu a majitel si uvědomil, že bratr býval katolík. Zeptal se tedy: „Když jste byl katolíkem, podporoval jste IRA?“ Bratr si uvědomil, že by se muž mohl dopustit násilí, protože byl nedávno propuštěn z vazby potom, co byl zadržen s puškou, když chtěl zabít jednoho katolíka. A tak bratr řekl: „Už nejsem katolík. Jsem křesťanský svědek Jehovův. Jako pravý křesťan bych nikdy nikoho nezabil kvůli nějaké vládě ani kvůli nějakému člověku.“ Nato mu majitel bytu podal ruku a řekl: „Každé zabíjení je nesprávné. Konáte dobrou práci. Pokračujte v ní.“

 SLOUŽIT TAM, KDE JE VĚTŠÍ POTŘEBA

K urychlení díla v Irsku velmi pomohla ochota mnoha bratrů z jiných zemí přestěhovat se a sloužit tam, kde je větší potřeba. Vyslyšeli podobné volání jako to, které slyšel apoštol Pavel: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám.“ (Sk. 16:9) K tomu byla nutná hluboká láska k Jehovovi a skutečný duch obětavosti. Ale výsledky i odměna byly vynikající.

Samozřejmě bylo třeba překonávat těžkosti, například s hledáním zaměstnání a školního vzdělání pro děti. Ale tito bratři a sestry vyzkoušeli Jehovu a on je nikdy nezklamal. „Naše děti si zvykly snadno,“ říká jedna dvojice, „a zjistili jsme, že díky tomu, že jsme se sem přestěhovali, se jako rodina více věnujeme duchovním věcem.“ Jedna hlava rodiny hovoří o tom, jak jeho rodině prospělo přestěhování do Irska: „Pomohlo nám to, abychom se nedali odvést světskými věcmi, a dosáhli jsme cíle, že jsme jako rodina průkopníky.“

S tím úzce souvisí podpora, kterou sborům poskytli odvážní průkopníci. Většina jich přišla z Británie. Někteří se dokonce v Irsku usadili, když měli vlastní rodinu. Mnohé průkopnické dvojice přišly do Irska původně na rok, na dva, a pak se hodlaly vrátit domů. Někteří to udělali, ale znamenitě tu předtím přispěli k pokroku díla. Ale jiní byli schopni v Irsku zůstat.

V Irsku je normální, že manželské dvojice mají hodně dětí a co nejrychleji po sobě. Proto se Irům často zdálo neobvyklé, že průkopnické dvojice nemají děti. Když místní lidé zjistili, že průkopníci nemají děti, často starostlivě říkali: „Zapálím za vás svíčku!“ Jakmile průkopnické dvojice, které zůstaly v místním společenství, měly děti, místní lidé je daleko lépe přijímali. To mělo stabilizující vliv na sbory. Místo pravidelného střídání průkopníků v různých přiděleních nabylo všechno větší trvalosti.

Asi 30 z 80 sborů má znamenité jádro starších a jiných zvěstovatelů z rodin průkopníků, které se tu usadily. V jednom sboru čtyři z pěti starších přišli původně do Irska jako průkopníci. Proč zůstali? Odpovídají: „Stalo se nám domovem.“ „Chtěli jsme sloužit tam, kde je větší potřeba.“ „Zdálo se zbytečné vracet se tam, kde není tak velká potřeba.“ Jehova jejich službě požehnal. V roce 1982 již bylo v zemi 2 021 svědků.

Když se dílo v Severním Irsku a v Irské republice dařilo, dalo se čekat, že se démoni budou snažit tím více překážet pokroku. Jednou zbraní, k níž se opět uchýlili, bylo odpadnutí.

 OPĚT ODPADÁVAJÍ V DUBLINU

V roce 1982 se vyvinula zvlášť zhoubná forma odpadlictví, zejména v oblasti Dublinu. Některým bratrům začala vadit autorita sboru a začali zpochybňovat soubor nauk, které Jehovův lid přijímá jako pravdu. Prosazovali myšlenku, že každý křesťan by měl být sám schopen rozhodovat různé naukové otázky.

Tiše a kradmo zasévali pochyby ohledně nauk do myslí jiných. Zpochybňovali ryzost členů vedoucího sboru. Buřiči, kteří sloužili jako starší a služební pomocníci, zlehčovali organizační pokyny. Někdy z pódia, někdy tajně rozsévali vlastní myšlenky a podkopávali v druhých důvěru v Jehovovu organizaci.

Když byl tento vzpurný postoj stále zjevnější, loajální starší ve sborech se takovým lidem snažili pomoci, aby získali zpět duchovní rovnováhu a víru a tak se vyhnuli duchovnímu ztroskotání. (1. Tim. 1:19) Věrně oddaní členové si uvědomovali nebezpečí takové situace, jež předpověděli apoštolové Pavel a Petr. — Sk. 20:30; 2. Petra 2:1, 3.

John Barr z vedoucího sboru a Robert Pevy, který býval v Irsku průkopníkem a nyní slouží v brooklynském bételu, nabídli pomoc. Během své dovolené v Británii si udělali čas a zajeli do Irska, aby si promluvili s bratry a povzbudili je. Dlouze s bratry rozmlouvali a důkladně zodpovídali mnoho naukových otázek. Vyšlo však zřetelně najevo, že otázky nespokojenců jsou jen zástěrka. Skutečnou spornou otázkou bylo, zda je to Jehovova organizace nebo ne.

Když bylo toto odmítání pravdy stále zřejmější, starší se ještě snažili pomoci osobám nakaženým odpadlickým smýšlením. Zároveň však viděli, že je třeba řídit se radou apoštola Pavla Timoteovi, aby „říkával jistým lidem, aby neučili odlišnou nauku“. (1. Tim. 1:3) Pavel varoval Timotea, že nauky takových odpadlíků „se rozšíří jako sněť“. Nakonec starším nezbylo než vyloučit takové osoby ze sboru. — 2. Tim. 2:17.

Odstranění těch, kteří odmítali Boží organizaci, přispělo k rozkvětu díla. V roce 1982, když začalo odpadnutí, bylo v Irsku průměrně 2 021 svědků Jehovových. V roce 1983 počet vzrostl na 2 124, v roce 1984 na 2 278, v roce 1985 na 2 403 a v roce 1986 jich bylo 2 472, s vrcholným počtem 2 661 v květnu 1987. Stálý pokrok trvá. Věrná oddanost byla vyzkoušena do krajnosti, ale velká většina postavila svou věrnou oddanost Jehovovi a jeho organizaci před loajalitu vůči jakémukoli člověku. Rozeznali, kde je pravda a odkud se ji dozvěděli, a pevně se jí přidrželi. Dále se pilně věnovali kazatelskému a učitelskému dílu.

 „MOJE KNIHA BIBLICKÝCH PŘÍBĚHŮ“ V IRŠTINĚ

Po léta měl Jehovův lid k dispozici v irštině jenom několik traktátů a jednu brožuru. Proto přijali na svém oblastním sjezdu v roce 1982 s velkým vzrušením Moji knihu biblických příběhů v irštině. V Irsku se obecně používá angličtina. V několika minulých letech se však obnovil zájem o irštinu (starší keltský jazyk). V některých částech země (Gaeltachtské oblasti) je to jediný jazyk, jímž se mluví. Nyní mohli bratři v těchto oblastech nabídnout něco podstatného, a to zejména lidem se zájmem o svou řeč.

Mnozí učitelé včetně kněží a členů katolického učitelského řádu „Křesťanských bratrů“ přijali výtisk Mo Leabhar de Scéalta ón mBíobla, protože je v irštině. To, jak byla tato kniha přijata, ukazuje zlepšení postoje mnohých ke svědkům Jehovovým. Jeden vyučující kněz s malým přeháněním řekl: „Kdybychom od vás přijali literaturu před třiceti lety, byli by nás upálili na hranici!“

V jedné škole se setkaly dvě sestry s představenou, která byla jeptiškou. Když jí svědkyně kázaly před sborovnou, prohlédla si knihu a pak rychle řekla: „Počkejte chvilku.“ Za pár minut se objevila s penězi v ruce a řekla: „Vzala bych si prosím devět kusů.“ Na jiné škole si učitel, který měl na starosti nákup knih pro školu, prohlédl Biblické příběhy v irštině a objednal 35 kusů pro celou třídu.

Úžasně jednoduché předložení biblické zprávy v této knize přitahuje i jiné než příslušníky učitelského povolání. Někteří lidé, kteří by normálně nepřijali literaturu od svědků Jehovových, přijali tuto knihu.

Jeden bratr navštívil paní, pro kterou dělal nějakou světskou práci. Když se zmínil, že má novou knihu v irštině, řekla, že ji „vůbec nezajímá nic, co má něco společného se svědky Jehovovými“. Přesto jí knihu ukázal. „Asi to nemá imprimatur, viďte?“ zeptala se. Bratr připustil, že kniha nemá toto římskokatolické označení, že je schválená, ale ukázal té paní, že v knize jsou všechny odkazy na Písmo uvedeny na konci každého příběhu. „A co z toho svědkové Jehovovi mají?“ zeptala se ještě trochu váhavě. Bratr jí vysvětlil, že svědkům Jehovovým jde prostě o to, aby každému pomohli k porozumění Bible. Proto takovou knihu vytiskli. Vzala si tedy výtisk Biblických  příběhů. Při další návštěvě se zeptala: „Nepoužívá tahle knížka jméno Jehova až příliš často?“ Velmi se podivila, když jí bratr ve slovníku jejích vlastních dětí ukázal, že Jehova je skutečné Boží jméno a že v původních biblických spisech se vyskytuje více než sedmtisíckrát.

Jiná sestra navštívila všechny své sousedy s knihou Biblických příběhů v angličtině i v irštině. Její děti chodí do školy s mnoha dětmi z jejich sídliště a ona si uvědomila, že vlastně nikdy se svými sousedy o pravdě pořádně nemluvila. Poprosila Jehovu o posilu a vydala se svědčit. Protože ji poznali jako sousedku, mnohde ji pozvali dovnitř a vznikla řada pěkných rozhovorů. Nakonec rozšířila 75 kusů Biblických příběhů!

ROZMACH A ROSTOUCÍ STAVEBNÍ ČINNOST

Rostoucí počet lidí přijímajících pravdu vytvořil v Irsku další potřebu — potřebu větších prostor odbočky a lepších shromáždišť pro sbory.

V roce 1980 byly zasvěceny nové prostory odbočky v Dublinu. Budova odbočky již mnoho let nepostačovala. Fred Metcalfe vysvětluje, jak nedostatek místa působil obtíže: „Někdy jsme museli používat jídelní stůl ke psaní na stroji a pro jinou kancelářskou práci. Pro literaturu určenou sborům jsme museli chodit až na druhý konec zahrady. Kůlna byla jediný vhodný skladovací prostor, který jsme měli.“

Po dvanácti letech hledání bratři našli a koupili vhodný pozemek, na nějž finančně přispěli většinou svědkové v Irsku. Byla postavena pěkná kancelář odbočky, jež nabízela větší a lepší vybavení pro zvládání rostoucího objemu práce, jak Irsko prožívalo rozmach žňového díla. Sál království, který byl součástí budovy odbočky, nejen poskytl velmi potřebné shromáždiště pro rostoucí sbory, ale vzbudil také zájem o stavbu jiných sálů království a stanovil pro ně nové normy.

Do té doby měl málokterý sbor vlastní sál království. Buď bratři neměli potřebné prostředky, protože zvěstovatelů bylo málo, nebo si kvůli předsudkům nemohli pronajmout vhodnou budovu. Některé sbory se scházely v malých místnostech v některém z nejvyšších poschodí. Shromáždiště byla studená a vlhká, málokde se dalo topit. Jeden sbor používal stavbu z vlnitého plechu. Místní děti velmi rády přejížděly klackem po stěnách sálu, když se konalo shromáždění.

Řada malých sborů se stále schází v najatých hotelových pokojích a na jiných místech, ale větší počet sborů si už dokázal postavit sál království. Tito bratři a sestry se  rádi řídí radou: „Cti Jehovu svými hodnotnými věcmi.“ — Přísl. 3:9.

RYCHLE STAVĚNÉ SÁLY KRÁLOVSTVÍ

Budování rychle stavěných sálů království bratry v Irsku vzrušilo. Místo aby se nadále lopotili celé měsíce, ne-li roky, sály království se dnes stavějí za necelé dva dny! Tak si sbory opatřily vynikající prostory ke shromažďování a přitom nebylo na dlouhou dobu narušeno dílo kázání  království. A tam, kde byly tyto sály postaveny, to bylo podivuhodným svědectvím.

První rychle postavený sál vznikl v červnu 1985 v Downpatricku v Severním Irsku. Zkušený stavební tým se skládal hlavně z bratrů z Británie, kteří přijeli do Severního Irska zcela na svůj náklad. Připojilo se k nim mnoho místních bratrů, kteří znali řemeslo, kromě jiných ochotných dobrovolníků.

Jakmile byla tato myšlenka poprvé nadhozena, vznikla vzhledem k omezenému počtu bratrů otázka: „Dá se to v Irsku zvládnout?“ Sbor pokračoval v plánování s plnou důvěrou v Jehovovu podporu. „Cítili jsme, že nás Jehova vede,“ říkali bratři. A jejich víra byla odměněna, když malý sbor s pouhými devatenácti zvěstovateli viděl, jak jim před očima roste jejich nový sál království.

Následovaly jiné sbory. Brzy mělo Irsko svůj vlastní tým pro rychlou stavbu sálů. Jak to bylo možné? „Daří se to,“ říká stavební dozorce, „protože všichni bratři a sestry táhnou pod vlivem Jehovova ducha za jeden provaz.“

Jeden sbor si postavil sál za necelých 36 hodin, přestože lilo. Jinde se přišly na stavbu podívat stovky místních katolíků, když se vraceli z nedělní ranní mše. Na mnohé to tak zapůsobilo, že štědře přispěli na výlohy se stravováním stavebních dělníků.

SVĚTLÉ VYHLÍDKY ŽNĚ

Jak se vše změnilo za uplynulých 80 let! Jeden bratr poznamenal, že před dvaceti lety zvláštní průkopníci v jeho sboru mohli rozšířit jen deset časopisů za měsíc, třebaže strávili ve službě 150 hodin. To dávalo malý prostor pro dodatečné návštěvy. Nyní se daří každému sborovému zvěstovateli rozšířit za měsíc v průměru 13 až 14 časopisů. Velká část hořkosti a nenávisti z minulých let zmizela.

Dnes je mnohem snadnější věnovat se službě, a násilí a útoky davu jsou velmi málo pravděpodobné. Odpor stále existuje, ale zároveň je tu i mnohem větší ochota naslouchat pravdě. V minulém roce bylo vedeno 1 683 domácích biblických studií, a to ukazuje velké možnosti pokroku.

V závěru své cesty roku 1891 bratr Russell poznamenal: „Anglie, Irsko a Skotsko jsou pole připravená a čekají na žeň.“ Když bylo nejhůře, někteří si možná mysleli, že ta žeň nikdy nebude sklizena a světlo biblické pravdy nikdy nepronikne duchovní tmou, která oslepovala mysli a srdce lidí v Irsku. Trvalo to poněkud déle, než se původně očekávalo, ale konečně vidíme vytouženou žeň. Nyní je na poli 2 661 zvěstovatelů v 81 sboru.

 Zbývá ještě mnoho práce, ale když bude Jehova žehnat svým věrně oddaným služebníkům v Irsku, ještě mnozí přijmou pravdu. Všechen Jehovův věrný lid opakuje zvolání Ježíše Krista: „Ano, žeň je veliká, ale dělníků je málo. Proste proto Pána žně, aby vyslal dělníky na svou žeň.“ — Mat. 9:37, 38.

 [Mapa na straně 7]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

IRSKO

SKOTSKO

ATLANTICKÝ OCEAN

BELFAST

Londonderry

Downpatrick

Newry

Donegal

Crossmaglen

Drogheda

DUBLIN

Athlone

Galway

Roscrea

Limerick

Wexford

Waterford

Cork

Irské moře

WALES

[Obrázek na straně 17]

Fred Metcalfe, jeden z prvních zvláštních průkopníků, který byl poslán do Irské republiky

[Obrázek na straně 21]

Sedm z původních misionářek, které přišly do Irska v roce 1949. Zleva doprava: Mildred Willettová (nyní Barrová), Bessie Jonesová; Joan Retterová (nyní Millerová); Joey Orromová; Elsie Lottová (nyní Levisová); Ann Parkinová (nyní Carterová); Barbara Haywoodová (nyní Steffensová)

[Obrázky na straně 22]

Olive a Arthur Matthewsovi (rámeček), společně s Oliviným bratrem a jeho manželkou, používali v roce 1953 při kampani s brožurou „Boží cestou je láska“ přes 4 metry dlouhý obytný přívěs

[Obrázek na straně 26]

První kancelář odbočky v Irsku (86 Lindsay Road, Dublin)

[Obrázky na straně 42]

Dnešní budova odbočky ve Finglas, Dublin, a členové výboru odbočky. Zleva doprava: Peter Andrews, Arthur Matthews (koordinátor odbočky) a Fred Metcalfe

 [Obrázky na straně 44]

Nahoře: První rychle budovaný sál království v Irské republice. Dohotoven v květnu 1986 v Dun Laoghairu

Uprostřed a dole: První rychle budovaný sál království v Severním Irsku. Dohotoven v červnu 1985 v Downpatricku